7 Tdo 382/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném
dne 18. 7. 2002 o dovolání obviněné F. B., roz. P. proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 6 To 956/2001, jako soudu
odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1
T 10/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné F. B. o
d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 10. 2001, č. j. 1 T
10/2001114, byla obviněná F. B. uznána vinnou trestným činem ublížení
na zdraví podle § 223 tr. zák, jehož se dopustila tím, že „v P. dne 18. 7. 2000
kolem 22.00 hod. v H. ulici u C. a. nádraží venčila psa – německého ovčáka
nepřipoutaného vodítkem, a když od S. ulice přicházela H. J., která vedla na
vodítku svého psa  amerického staffordšíra, německý ovčák se k ní
rozběhl, a když H. J. ve snaze ochránit svého psa jej zvedla na vodítku vzhůru,
německý ovčák na ni skočil, porazil ji na zem, kde se oba psi prali, přičemž
německý ovčák ji několikrát kousl nejméně do pravé ruky, čímž jí způsobil četné
tržné rány v předloktí této končetiny a odlomení I. metatarsu pravé horní
končetiny s následnou pracovní neschopností do 4. 9. 2000, když v důsledku
lékařského ošetření, zejména převazu byla omezena na pohybu této končetiny“.
Obviněné byl podle § 223 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou
měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák.
byla obviněné uložena povinnost ve zkušební době uhradit podle svých sil
způsobenou škodu. Dále okresní soud rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.
Odvolání obviněné F. B. proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v
Plzni, usnesením ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 6 To 956/2001, podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 6 To
956/2001, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonné
lhůtě dovolání. Uplatněný dovolací důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. obviněná spatřuje v tom, že po subjektivní stránce nebyl naplněn znak
skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. Názor
soudu I. stupně, podle něhož obviněná není fakticky způsobilá a tedy oprávněná
vodit psa, protože jí je známo, že s ohledem na své fyzické a věkové schopnosti
neudrží vlčáka tak, aby nenapadl jiného psa nebo osobu, považuje za
neudržitelný, což odůvodňuje tím, že žádný zákon nestanoví selekci občanů ve
vztahu k možnosti chovat malé či velké psy a ani žádný zákon neukládá občanům
povinnost vodit jen takové psy či zvířata, která nenapadnou jiné psy či osoby.
Proto podle ní nelze přisvědčit názoru, že by trestný čin byl spáchán z
nedbalosti [§ 5 písm. a), b) tr. zák.]. Rovněž závěr okresního soudu o
povinnostech vyplývajících z postavení obviněné a o jejím zaviněném jednání ve
vztahu k trestnému činu lze podle názoru obviněné hodnotit jako nesprávný.
Neztotožňuje se ani s argumentací odvolacího soudu, pokud porušení důležité
povinnosti uložené podle zákona dovodil z ustanovení § 415 občanského zákoníku.
V tomto ohledu považuje rozšiřování trestní odpovědnosti s použitím
civilněprávního ustanovení o odpovědnosti za škodu v trestním právu za
nepřípustné.
V petitu dovolání obviněná navrhuje, aby dovolací soud podle § 265b
odst. 1 písm. g), § 265k odst. 1, a § 265m tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí
soudu druhého i prvého stupně, věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí, event. aby ji obžaloby zprostil z důvodů citovaných v
ustanovení § 226 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce, ačkoliv mu byl ve smyslu ustanovení § 265h
odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněné doručen dne 24. 6. 2002, se do dne
konání neveřejného zasedání k dovolání obviněné nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud
dovolací zjistil, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku okresního soudu a bylo podáno ve lhůtě stanovené zákonem oprávněnou
osobou.
Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že tento dovolací
důvod spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda dovolání
obviněné je vzhledem k namítanému dovolacímu důvodu vymezenému v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opodstatněné.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Nejvyšší soud tedy musí v případě dovolání podaného z
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vycházet ze
skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů a teprve v návaznosti na
zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané
rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména
tehdy, pokud bude v rozporu právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí,
se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
V daném případě obviněná dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. opírá o nesprávné právní posouzení skutku s tím, že
nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle
§ 223 tr. zák., je tedy zřejmé, že se jedná o otázku právního posouzení skutku.
Jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku se může týkat okolností,
které mají význam z hlediska hmotného práva. Vzhledem k uplatněnému dovolacímu
důvodu a dalším vzneseným dovolacím námitkám lze tedy za otázku jiného hmotně
právního posouzení nepochybně považovat i otázku, zda v posuzovaném případě se
jedná o pachatele se zvláštním postavením a taktéž otázku, zda soud správně
aplikoval určitou normu jiného právního odvětví.
Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje skutková podstata trestného
činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. zavinění z nedbalosti [§ 3 odst.
3, § 5 písm. a), b) tr. zák.]. Z právní argumentace obsažené v odůvodnění
rozhodnutí obou soudů vyplývá, že k závěru o vině obviněné dospěly soudy na
základě úplně a řádně zjištěného skutkového stavu věci. Za této situace je
zřejmé, že pokud obžalovaná již v minulosti musela mít pochybnosti o svých
schopnostech psa zvládnout, v době, kdy venčila psa, neměla jej na vodítku a
pes neměl navlečený náhubek, spáchala uvedený trestný čin ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák., neboť právě s ohledem na negativní
zkušenost z minulosti měla vědět, že není v jejích silách psa zvládnout, že
může dojít ke konfliktu či k napadení jiného psa event. osoby, ale bez
přiměřených důvodů spoléhala, že k tomu nedojde. Nejvyšší soud je toho názoru,
že se soudy obou stupňů vypořádaly s námitkami obviněné, které v průběhu
hlavních líčení a u odvolacího soudu uplatnila. Správnou byla shledána také
argumentace krajského soudu ohledně nemožnosti posoudit jednání obviněné podle
přísnějšího ustanovení trestního zákona (§ 224 odst. 1, 2) vzhledem k tomu, že
odvolání bylo podáno pouze obviněnou. Oproti krajskému soudu je však Nejvyšší
soud toho názoru, že bylo možno právní větu upravit ve smyslu té alternativy,
kterou trestní zákon v § 223 připouští, aniž by tím došlo ke zhoršení postavení
obviněné, neboť všechny v tomto ustanovení zákona uvedené alternativy jsou
spojeny se stejným trestem, byl by však přesvědčivěji vyjádřen závěr, ke
kterému krajský soud dospěl, že obviněná porušila povinnost stanovenou § 415
občanského zákoníku. Vzhledem k již zmíněnému zákazu reformace in peius by
nebylo možno posoudit jednání obviněné jako těžkou újmu na zdraví způsobenou z
nedbalosti ve smyslu § 224 odst. 1, 2 tr. zák. tím, že porušila povinnost
plynoucí ze zákona, což bylo krajským soudem náležitě zdůvodněno.
S ohledem na znění § 415 obč. zák. nemohou obstát námitky uplatněné
obviněnou v podaném dovolání, neboť podle tohoto ustanovení je každý povinen
počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a
životním prostředí. Obviněná věděla, že se psem, kterého měla na
procházce byly již v minulosti problémy, přesto neučinila nic, aby ke škodě
na zdraví či majetku nedošlo (nechala psa bez náhubku, nepřipoutaného
vodítkem). V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na to, že poranění u
poškozené mělo povahu poruchy zdraví ve smyslu trestního zákona, obviněná psa
znala, znala jeho nebezpečnost a neučinila nic proto, aby k poruše zdraví
nedošlo (viz též R 34/1954 Sb. rozh. trest.).
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněné F. B.
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za
podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 18. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann