7 Tdo 388/2011-14
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. září 2011 v Brně v neveřejném
zasedání, o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného
M. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn.
61 To 280/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
29 T 54/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f ) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Usnesením ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 29 T 54/2010, rozhodl Obvodní soud pro
Prahu 5 podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. b) a § 171 odst. 1
tr. ř., o postoupení trestní věci obviněného Magistrátu hl. m. Prahy, odboru
dopravně správních agend, k posouzení jako přestupku. Věc byla postoupena
ohledně skutku, jímž měl obviněný podle obžaloby spáchat trestné činy maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona,
a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona,
kterých se měl dopustit tím, že (stručně uvedeno) dne 7. 9. 2008 řídil v P.
osobní motorové vozidlo, a to přesto, že dne 20. 8. 2008 osobně převzal
oznámení od Městského úřadu Beroun o tom, že dosáhl 12-ti bodů podle bodového
hodnocení řidičů, a je povinen odevzdat řidičský průkaz, čímž si musel být
vědom, že dnem 28. 8. 2008 pozbyl řidičské oprávnění podle § 123c odst. 3 zák.
č. 261/2000 Sb. o pozemních komunikacích.
Soud I. stupně odůvodnil své rozhodnutí v podstatě tím, že v případě tzv.
„vybodovaného řidiče“, který řídí motorové vozidlo bez řidičského oprávnění,
aniž by došlo k vyslovení zákazu činnosti rozhodnutím soudu, nebo rozhodnutím
obecního úřadu o odnětí řidičského oprávnění, se nejedná o trestný čin podle §
171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, neboť nebyl naplněn základní formální znak
skutkové podstaty a předpoklad trestnosti, a to existence rozhodnutí. Proto
nelze v jednání obviněného spatřovat trestný čin maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle zák. č. 140/1961 Sb., ani podle zák. č. 40/2009 Sb.
a nový trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, již neobsahuje skutkovou podstatu
řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona.
Toto jednání ale lze postihnout jako přestupek.
Stížnost státního zástupce proti usnesení soudu I. stupně Městský soud v Praze
usnesením ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 61 To 280/2010, zamítl podle § 148 odst.
1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou, když se ztotožnil s právním názorem soudu I.
stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným
v neprospěch obviněného, ve kterém uplatnila důvody dovolání podle § 265b odst.
1 písm. f), g) a l) tr. ř. Namítá, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému
orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a toto rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí s právním názorem soudů, když podle nyní
účinné právní úpravy lze postihovat nejen výkon činnosti, která byla pachateli
zakázána rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, ale i činnost pro kterou mu bylo
odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu. Oznámení obecního
úřadu o dosažení 12 bodů řidiči, a výzva k odevzdání řidičského průkazu podle §
123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, není
sice vydáním správního rozhodnutí v pravém smyslu tohoto slova, ale výzvu k
odevzdání řidičského průkazu je třeba považovat za jednu z možných forem odnětí
příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu § 337 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku. Důvodem odnětí řidičského oprávnění je totiž podle § 94
odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. pozbytí odborné způsobilosti řidiče,
přičemž tuto způsobilost řidič pozbývá mj. též dosažením hranice dvanácti bodů
(§ 123c odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb.).
Jednání obviněného tak podle nejvyšší státní zástupkyně naplňuje znaky přečinu
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Postoupení věci k řešení jako přestupku tak odporuje zákonu a právní
posouzení skutku soudem je nesprávné, takže pro postoupení věci jinému orgánu
nebyly dány zákonné předpoklady. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud zjistil, že podstatou námitek nejvyšší státní zástupkyně je
nesouhlas s právním názorem soudů, že oznámení a výzva obecního úřadu s
rozšířenou působností podle § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním
provozu, není rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 tr. zákoníku
(přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). Po nabytí účinnosti
nového trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) byl výklad pojmů „rozhodnutí“
tohoto zákonného ustanovení v soudní praxi různý. Proto Nejvyšší soud sjednotil
soudní praxi stanoviskem sp. zn. Tpjn 302/2010, ze dne 27. 10. 2010, které bylo
pod č. 1 uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, ročník
2011, v sešitu č. 1. V tomto stanovisku trestního kolegia Nejvyšší soudu byl
přijat právní názor, že za odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního
předpisu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i
pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12
bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem s rozšířenou působností
oznámení a výzva podle § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním
provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a
mezinárodního řidičského průkazu, resp.v případě podání námitek proti
provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo
pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle § 123f odst. 3 cit. zák. č.
361/2000 Sb. o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V
důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto
řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s
rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
K rozdílnému výkladu pojmů „rozhodnutí“ a „odnětí příslušného oprávnění podle
jiného právního předpisů“ v praxi soudů, Nejvyšší soud v uvedeném stanovisku
uvedl, že není v praxi soudů sporu o tom, že za odnětí řidičského oprávnění ve
smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se považuje odnětí řidičského
průkazu podle § 94 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož příslušný obecní
úřad obce s rozšířenou působností řidičské oprávnění odejme
a) jestliže držitel řidičského oprávnění pozbyl zcela zdravotní
způsobilost,
b) jestliže držitel řidičského oprávnění pozbyl zcela odbornou
způsobilost.
Z ustanovení § 129 odst. 3 tohoto zákona vyplývá, že odnětí řidičského
oprávnění má formu rozhodnutí příslušného obecního úřadu, neboť lze proti němu
podat odvolání, i když toto nemá odkladný účinek.
Naproti tomu je v soudní praxi sporné, zda za rozhodnutí o
„odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu“ ve smyslu § 337
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění
u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu byla
doručena obecním úřadem s rozšířenou působní výzva podle § 123c odst. 3 zák. č.
361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání
řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu.
Důležité je především zdůraznit, že podle § 123a odst. 1 zák.
č. 361/2000 Sb. se bodovým hodnocením zajišťuje sledování opakovaného páchání
přestupků nebo trestných činů, spáchaných porušením vybraných povinností
stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového
vozidla, nebo se řidič porušování těchto povinností nedopouští. Přehled jednání
spočívajícího v porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na
pozemních komunikacích a počet bodů za tato jednání je stanoven v příloze k
zákonu č. 361/2000 Sb.
Nevzniká pochybnost, že negativní rozhodnutí o námitkách podaných podle § 123f
odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. (srov. § 123f odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.), je
rozhodnutím, a to nejen po formální stránce, neboť obsahuje náležitosti
rozhodnutí podle § 68 a § 69 správního řádu, ale i po stránce materiální,
protože v jeho důsledku ztrácí řidič oprávnění řídit motorové vozidlo. To
odráží i možnost podat proti tomuto rozhodnutí odvolání a posléze i správní
žalobu. Stejně vyznívá i judikatura Nejvyššího správního soudu např. rozsudek
ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 9 As 96/2008 nebo rozsudek ze dne 15. 7. 2010, sp.
zn. 5 As 26/2010.
Složitější situace vzniká, jestliže se řidič proti záznamu dvanácti bodů, a tím
ztrátě řidičského oprávnění, nijak nebrání, a zůstává zde pouze oznámení o
dosažení hranice dvanácti bodů a výzva k odevzdání řidičského průkazu a
mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne
doručení tohoto oznámení. Obecně se rozhodnutími správních orgánů rozumí, jak
již bylo vyloženo shora, rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, jakož i
další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti
fyzických nebo právnických osob. Není důležité, jak je akt správního orgánu
označen (rozhodnutí, jmenování, udělení, opatření, dohoda, usnesení, výměr,
rozkaz, zřízení, výnos, potvrzení, oběžník, upozornění, výzva, příkaz, výpověď,
oznámení, souhlas, stvrzenka, výmaz a jiné). Podstatné je, zda správní úřad
takovým aktem autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní
sféry dotčené osoby, tj. že tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo
zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby. Vždy je rozhodující
věcný obsah aktu a nikoli jeho formální označení (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. III. ÚS 16/96, publikované ve sv. 7 pod č. 1/1997
Sb., násl. a usn. ÚS; srov. i nález ze dne 30. listopadu 1995, sp. zn. III. ÚS
62/95, publikovaný ve sv. 4 pod č. 781995 Sb. nál. a usn. ÚS). Z další
judikatury Ústavního soudu lze odkázat například na nález ze dne 19. března
2002, sp. zn. I. ÚS 448/2000, který považoval za rozhodnutí materiální povahy
výzvu celního orgánu k zaplacení nedoplatku (publikováno ve sv. 25 pod č.
34/2002 Sb. nál. a usn. ÚS). Podobně se vyjadřuje i usnesení Ústavního soudu ze
dne 23. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 801/02. Je tedy možno uzavřít, že Ústavní soud
ve své judikatuře vychází z toho, že pojem „rozhodnutí“ je označením
technickým, a že je třeba k němu vždy přistupovat z hlediska jeho obsahu, a
nikoli formy. Není rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil nebo zda
případně věc vyřídil toliko neformálním přípisem (či formálně nedokonalým
rozhodnutím, např. bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění,
že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě (usnesení
Ústavního soudu ze dne 28.8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 233/02, publikované ve sv. 27
pod č. 30/2002 Sb., nál. a usn. ÚS).
Rozhodující z hlediska posouzení „oznámení o dosažení dvanáctibodové hranice a
výzvy k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu“ jako
rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 tr. zákoníku je tedy skutečnost, zda tímto
úkonem došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo
právnické osoby, jinými slovy, zda individuální právní akt vydaný orgánem
veřejné moci byl učiněn z pozice jeho vrchnostenského postavení. Z tohoto
hlediska je zásadní, že v uvedené výzvě se řidiči podle § 123c odst. 3 zák. č.
361/2000 Sb. ukládá odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského
průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení s tím,
že řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž
mu bylo toto oznámení doručeno, nepodá-li proti němu námitky. Není tedy
pravdou, jak se někdy zkratkovitě uvádí, že „řidič, který dosáhl stanovený
limit počtu bodu je sankcionován přímo ze zákona ztrátou řidičského oprávnění a
řidičského průkazu“ (Kovalčíková, D., Štandera, J. Zákon o provozu na pozemních
komunikacích. Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 347), nýbrž řidič
pozbývá řidičské oprávnění až uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu
bylo toto oznámení s výzvou k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního
řidičského průkazu doručeno, a to ještě jen tehdy, nepodá-li proti němu
námitky. Vedle toho teprve touto výzvou je tedy řidiči ukládána povinnost
odevzdat řidičský průkaz a mezinárodní řidičský průkaz, a zákon výslovně v §
123c odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb. stanoví řidiči povinnost tuto výzvu splnit, a
proto je třeba tuto výzvu považovat za rozhodnutí materiální povahy ve shora
uvedeném obecně vymezeném smyslu. Přitom z hlediska posouzení, zda jde o takové
rozhodnutí, má zásadní význam také to, že od doručení se odvíjí lhůta k podání
opravného prostředku (námitek podle § 123f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.) a
marným uplynutím lhůty řidič pozbývá řidičského oprávnění. Ze všech těchto
hledisek je proto nutno oznámení o dosažení dvanáctibodové hranice a výzvu k
odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu považovat za
rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Z uvedeného je zřejmé, že nejvyšší státní zástupkyně v dovolání důvodně namítá
nesprávnost právního názoru vyjádřeného v rozhodnutích soudů obou stupňů. Ze
spisu Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních přestupků, oddělení
správního řízení, ale Nejvyšší soud zjistil, že rozhodnutím tohoto správního
orgánu ze dne 21. 9. 2010, č. j. MHMP 767997/2010/Syř., bylo na základě
postoupení věci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 6. 2010, sp.
zn. 29 T 54/2010, již o skutku rozhodnuto v přestupkovém řízení. Uvedeným
správním rozhodnutím byl obviněný M. S. uznán vinným mj. porušením ustanovení
§ 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, neboť
„dne 7. 9. 2008 v 09:25 hod. řídil v P. po ul. S. osobní automobil tovární
značky Škoda Forman, a při jízdě byl u benzinové čerpací stanice OMV zastaven
orgánem Policie ČR, kdy při kontrole bylo zjištěno, že řídil osobní motorové
vozidlo, ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, neboť
jmenovaný v důsledku dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení pozbyl ke dni 28. 8.
2008 řidičské oprávnění k řízení motorového vozidla,“
čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích (ve znění v době činu).
Za tento přestupek, a další přestupky podle § 22 odst. 1 písm.
a) bod 1 a § 22 odst. 1 písm. l) téhož zákona, kterých se dopustil jiným
jednáním dne 11. 5. 2010, mu jako sankce byla uložena pokuta ve výši 34.000,-
Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu
na dobu 24 měsíců. Toto rozhodnutí ve správním řízení nabylo právní moci dne
23. 10. 2010 a nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání u soudu I. stupně dne 10. 9. 2010,
tj. šest týdnů před nabytím právní moci rozhodnutí o přestupku, a Nejvyššímu
soudu bylo dovolání poprvé předloženo k rozhodnutí dne 15. 11. 2010, tj. již po
právní moci rozhodnutí o přestupku.
Z popisu skutku, o němž bylo rozhodnuto ve správním řízení a v usnesení soudu
I. stupně ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 29 T 54/2010, je zřejmé, že se jedná o
totožný skutek. To je dáno již tím, že právě ohledně tohoto skutku bylo soudem
pravomocně rozhodnuto o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem.
Povaha deliktu, jakož i povaha a přísnost sankce rovněž svědčí pro závěr, že
delikt o kterém rozhodl správní orgán má trestní charakter.
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1053/2010,
uvedl, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zakotvuje, že trestní
stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí
být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká
republika vázána. Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené
mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je
Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní
smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku
95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a
mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“) má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo
trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní:
„Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím
pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen
konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“
Ve vnitrostátních poměrech je nutno vyložit čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k
Úmluvě především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve
vztahu trestný čin – trestný čin. Na tento vztah pamatují vnitrostátní
ustanovení, tj. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1
písm. f), g) tr. ř. Jelikož v tomto ohledu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k
Úmluvě nestanoví něco jiného než zákon, je třeba vycházet z vnitrostátních
ustanovení (viz citovaný článek 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z
vnitrostátní úpravy i ve vztazích přestupek – přestupek a trestný čin –
přestupek, které řeší ustanovení § 76 odst. 1 písm. g) zák. č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 11 odst. 1 písm. h)
tr. ř. Ohledně vztahu přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo
překážku „ne bis in idem“ nestanoví, se otevírá prostor k vnitrostátní přímé
aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Nejvyšší soud považuje za nutné předně uvést, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký
senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „velký senát Soudu“) ve věci
Z. proti Rusku – číslo stížnosti 14939/03 (viz publikace Přehled rozsudků
Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112, ze které
dovolací soud v tomto usnesení vychází). Toto rozhodnutí je potřebné považovat
za sjednocující dosud v některých směrech vnitřně rozpornou judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“), která se týká čl. 4 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V daném rozsudku velký senát Soudu došel v této věci
k podstatným závěrům.
Velký senát Soudu především připomněl, že při posouzení otázky, zda první
sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, je
nutné vycházet z premisy, že toliko označení řízení ve vnitrostátním právu jako
správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne
bis in idem zakotvené v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V opačném směru
by totiž aplikovatelnost tohoto článku byla ponechána na diskreci smluvních
stran do té míry, že by to mohlo ohrozit předmět a účel Úmluvy. Velký senát
Soudu podotkl, že pojem „trestní řízení“ v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k
Úmluvě musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu
„trestní obvinění“ zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu „trestný čin“
obsaženému v čl. 7 Úmluvy.
Protože ve vztahu přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo (trestní
řád) překážku „ne bis in idem“ nestanoví, a otvírá se tak prostor k
vnitrostátní přímé aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je ve věci
obviněného M. S. pravomocné rozhodnutí správního orgánu o přestupku překážkou
„res iudicata“ (věci rozhodnuté). Následným trestním stíháním pro týž skutek a
odsouzením obviněného by došlo k porušení čl 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě,
protože překážka „res iudicata“ souvisí se zásadou „ne bis in idem“, tj.
zákazem dvojího souzení a potrestání za tentýž čin.
V případě vyhovění dovolání nejvyšší státní zástupkyně a zrušení jak napadeného
usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu I. stupně o postoupení věci, by
muselo být trestní stíhání obviněného pro týž skutek zastaveno. Nejvyšší soud
proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když je zcela
zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného
a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není ( po přijetí výše
uvedeného stanoviska trestního kolegia NS ČR ) po právní stránce zásadního
významu.
Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš