7 Tdo 389/2007-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. 4. 2007 dovolání
obviněného Z. Š proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, sp.
zn. 8 To 383/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.
zn. 2 T 72/2006 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 8 To 383/2006, a rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 2 T 72/2006.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 2 T 72/2006,
byl obviněný Z. Š. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §
242 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky se
zařazením do věznice s dozorem. Kromě toho bylo obviněnému uloženo sexuologické
ústavní ochranné léčení.
Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 6 skutek, který podle jeho
zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný Z. Š. od roku 2000 do
patnáctého roku věku J. H. průměrně dvakrát týdně, vždy poté, co jeho družka L.
H., která byla matkou nezletilého J., odešla do zaměstnání, využil osamocení k
tomu, že nezletilého J. osahával na přirození, prováděl mu masturbaci a sám
masturboval, provozoval s ním oboustranný orální sex, přičemž mu toto jednání
zdůvodňoval tím, že je normální a potřebné pro jeho život, vyzýval ho, aby si
přitom představoval sex se ženou, a později překonával pasivní odpor
nezletilého J. tím, že si ho obracel k sobě, svlékal ho a prováděl mu
masturbaci až do výronu semene včetně svého vyvrcholení.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i proti dalším výrokům, bylo
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10 2006, sp. zn. 8 To 383/2006,
podle
§ 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný Z. Š. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém
rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr.
ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl
nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu. S odkazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vytkl, že nebyly splněny podmínky
pro zamítnutí odvolání, a v této souvislosti namítl, že Obvodní soud pro Prahu
6 založil výrok o vině na výpovědi svědka J. H. učiněné před zahájením
trestního stíhání, aniž šlo o neodkladný či neopakovatelný úkon, aniž pro čtení
protokolu o výslechu svědka byly splněny podmínky a aniž byla respektována
práva obviněného zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, zejména v čl. 6 odst. 1 a v čl. 6 odst. 3 písm. d). V návaznosti na
svou obhajobu, podle které se vůči poškozenému nedopustil jednání uvedeného ve
výroku o vině, obviněný označil svědeckou výpověď poškozeného za nevěrohodnou.
Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou
soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí
ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby
jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li uvedený čin na osobě svěřené jeho
dozoru, zneužívaje její závislosti.
Skutek popsaný ve výroku o vině postrádá uvedení konkrétních skutkových
okolností, které by odpovídaly znakům trestného činu vymezeným v § 242 odst. 2
tr. zák., tj. tomu, že obviněný spáchal čin „na osobě svěřené jeho dozoru,
zneužívaje její závislosti“. Naplnění těchto zákonných znaků se určitým
způsobem naznačuje ze zjištění, které je uvedeno ve výroku o vině a podle
kterého tehdejší družka obviněného je matkou poškozeného, avšak z tohoto vztahu
samotného ještě nevyplývá naplnění uvedených zákonných znaků trestného činu
pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 2 tr. zák. Se zřetelem k obsahu spisu
lze za relevantní okolnosti považovat to, že obviněný se svou tehdejší družkou
a jejím synem sdílel společné bydlení, že se z tohoto titulu podílel na výchově
syna své družky a na péči o něj, že tedy plnil roli tzv. nevlastního otce,
avšak aby popis skutku korespondoval se zákonnými znaky trestného činu
uvedenými v § 242 odst. 2 tr. zák., bylo nutné vyjádřit skutkové okolnosti
podřaditelné pod tyto zákonné znaky ve skutkové části výroku o vině.
Již z tohoto nedostatku výroku o vině je zřejmé, že rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 6 je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Napadené usnesení Městského soudu v Praze pak je vadné ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť je rozhodnutím, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku a v řízení předcházejícím
tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Základním problémem obou rozhodnutí však je to, že skutek uvedený ve výroku o
vině vůbec nebyl způsobilý být předmětem hmotně právního posouzení, jehož
nesprávnost je důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedním z
předpokladů aplikace hmotného práva na nějaký skutek je to, že zjištění skutku
má podklad v dokazování, které bylo provedeno tak, že obstojí z hlediska
minimálních práv obviněného garantovaných Úmluvou o ochraně lidských práv a
základních svobod. Tato práva jsou součástí práva na spravedlivý proces podle
čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jsou specifikována v čl. 6 odst. 3 Úmluvy.
V ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy je obviněnému zaručeno „právo
vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě“. Význam tohoto práva je v tom,
že vystupují-li ve věci svědci, kteří obviněného usvědčují, je obviněný nebo
jeho obhájce oprávněn klást těmto svědkům otázky. Uvedené právo je
respektováno, jestliže v řízení je alespoň jednou obviněnému nebo jeho obhájci
umožněno klást usvědčujícím svědkům otázky. Výkon tohoto práva spočívá v tom,
že se obviněnému nebo jeho obhájci umožní účast při výslechu usvědčujících
svědků a v tomto rámci i kladení otázek. Není-li v konkrétním případě
postupováno v souladu s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, je to vždy
třeba hodnotit v kontextu toho, že minimální práva obviněného jsou jednou ze
složek jeho širšího práva na spravedlivý proces, takže případné nedodržení
citovaného ustanovení je nutné zvažovat ve vztahu k otázce, zda a nakolik se to
dotklo celkového charakteru procesu jako procesu spravedlivého. Nedodržení
ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy pak je porušením práva na spravedlivý
proces zejména tehdy, jestliže obviněnému bylo právo klást otázky sám nebo tak
činit prostřednictvím otázek obhájce upřeno ohledně takového svědka, jehož
výpověď je jediným usvědčujícím důkazem nebo při více rozporných důkazech je
rozhodujícím usvědčujícím důkazem.
Koncepce spravedlivého procesu ve smyslu Úmluvy zahrnuje požadavek
kontradiktornosti řízení. To znamená, že skutkový stav, na který se aplikuje
hmotné právo, zásadně musí vzejít ze součinnosti procesních stran, tj. ze
součinnosti obžaloby
a obhajoby, při dokazování. Obhajoba realizuje tuto součinnost tím, že má
možnost klást otázky usvědčujícím svědkům. Tato součinnost obhajoby při
dokazování, které spočívá ve výslechu usvědčujících svědků, je významným
prostředkem kontroly věrohodnosti výpovědí takových svědků a tím je i
nepostradatelným atributem kontradiktorního řízení. Skutek, jehož zjištění je
založeno na důkazech, které nebyly provedeny kontradiktorně, zásadně není
způsobilý k tomu, aby na něho bylo aplikováno hmotné právo, neboť zjištění
takového skutku není výsledkem spravedlivého procesu.
Jestliže se uvedené zásady vztáhnou na posuzovaný případ, je zjevné, že na
skutkový stav uvedený ve výroku o vině vůbec nemohlo být aplikováno ustanovení
§ 242 odst. 1, 2 tr. zák. o trestném činu pohlavního zneužívání jako ustanovení
hmotného práva, protože tento skutkový stav nebyl založen na kontradiktorně
provedeném dokazování, pokud spočívalo ve výslechu svědka J. H., jehož výpověď
byla jediným přímým usvědčujícím důkazem. Tento svědek byl sice předvolán k
hlavnímu líčení, dostavil se, avšak poté, co byl poučen podle § 100 odst. 2 tr.
ř., odepřel výpověď. Obvodní soud pro Prahu 6 na to reagoval tak, že podle §
211 odst. 2 písm. b) tr. ř. přečetl protokol o výslechu svědka založený ve
spise na č. l. 89-94. Pokud svědek k přečtenému protokolu jen dodal vyjádření
„Ano, to je pravda“, nelze to považovat za výpověď v hlavním líčení, protože
výslech se ve skutečnosti nekonal.
Výslech svědka J. H. byl proveden dne 22. 3. 2006 od 18,15 hodin do 19,45
hodin. Stalo se tak bez přítomnosti obviněného nebo jeho obhájce, což evidentně
souviselo s tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno
obviněnému dne 22. 3. 2006 ve 21,00 hodin a jeho tehdejší obhájkyni dne 22. 3.
2006 ve 23,10 hodin. Obviněný ani jeho obhájkyně nebyli o výslechu svědka
vyrozuměni, takže účast u výslechu jim ani z tohoto hlediska nebyla umožněna.
Za situace, kdy výpověď svědka J. H. ze dne 22. 3. 2006 zůstala jediným přímým
usvědčujícím důkazem, bylo důsledkem uvedeného postupu to, že tento důkaz byl
proveden způsobem, který vylučoval jeho použitelnost v hlavním líčení, a to
právě pro nedodržení ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Nic na tom
nemění okolnost, že Obvodní soud pro Prahu 6 v hlavním líčení postupoval podle
§ 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., které jinak umožňuje přečtení protokolu o
výpovědi svědka, jestliže šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený
podle § 158a tr. ř. I postup podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. musí být
slučitelný s ustanovením čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy a nesmí narušit
kontradiktornost řízení při provádění rozhodujícího důkazu, zvláště jde-li o
jediný přímý usvědčující důkaz.
Přesvědčivě ovšem nevyznívá ani to, že by výslech svědka J. H. byl neodkladným
nebo neopakovatelným úkonem. Státní zástupce v návrhu na provedení výslechu
svědka před zahájením trestního stíhání za účasti soudce označil výslech za
neopakovatelný úkon, aniž vysvětlil důvody jeho neopakovatelnosti (omezil se
jen na to, že odkázal na věk svědka, jeho postavení v rodině, okolnosti případu
a potřebu provést výslech „procesně upotřebitelným způsobem“). V protokolu o
výslechu svědka je však uvedeno, že výslech byl proveden jako neodkladný úkon,
a to rovněž bez uvedení jakýchkoli bližších skutečností, na základě kterých byl
úkon považován za neodkladný (ačkoli to výslovně vyžaduje ustanovení § 160
odst. 4 tr. ř.). Důvody, pro které by mělo jít o neodkladný úkon, tedy nelze
nijak ověřit. Ze spisu naopak vyplývají souvislosti, které ukazují na to, že o
neodkladný úkon nešlo. Ze záznamu policejního orgánu o zahájení úkonů trestního
řízení ze dne 22. 3. 2006 (§ 158 odst. 3 tr. ř.) vyplývá, že na podkladě
telefonického oznámení, předběžného ústního vytěžení poškozeného a jeho učitele
včetně šetření policie je dostatečně odůvodněn závěr, že poškozený byl svým
nevlastním otcem Z. Š. pohlavně zneužíván od roku 2000 v průměru dvakrát týdně.
Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu (§ 160
odst. 1 tr. ř.) téhož dne, tj. 22. 3. 2006. Trestní stíhání mohlo být zahájeno
již na podkladě toho, co je v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení
označeno jako „předběžné ústní vytěžení poškozeného“, o kterém měl být sepsán
pouze úřední záznam jako o podaném vysvětlení (§ 158 odst. 5 tr. ř.). K
výslechu poškozeného v procesním postavení svědka mělo dojít až po zahájení
trestního stíhání, a to včetně dodržení postupu, který by zaručoval
použitelnost protokolu o výslechu svědka jako důkazu v hlavním líčení pro
případ, že svědek v hlavním líčení odepře výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř.,
tedy včetně vyrozumění tehdejší obhájkyně obviněného, které tak měla být
umožněna účast při výslechu a kladení případných otázek. Tím by byly vytvořeny
podmínky pro budoucí čtení protokolu v hlavním líčení podle § 211 odst. 4 tr.
ř. při současném respektování toho z minimálních práv obviněného, které je
garantováno v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a které je jednou z podmínek
spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nelze pominout, že Z. Š. byl
jako podezřelý zadržen dne 22. 3. 2006 v 19,00 hodin a že jeho osobní svoboda
zůstala nepřetržitě omezena tak, že po zahájení trestního stíhání byl jako
obviněný vzat do vazby. Z toho je patrno, že výslech svědka J. H., konaný dne
22. 3. 2006 od 18,15 hodin do 19,45 hodin, byl prováděn v době, kdy osobní
svoboda obviněného již byla omezena a kdy neodkladnost výslechu svědka nebylo
možné přijatelně vysvětlit ani tím, že svědek by mohl být obviněným nějak
ovlivněn způsobem, z něhož by vyplývalo nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty
důkazu ve smyslu podmínek neodkladnosti úkonu podle § 160 odst. 4 tr. ř.
Policejní orgán i Obvodní soud pro Prahu 6 považovaly svědka J. H. za
oprávněného odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř., jestliže by výpovědí
způsobil nebezpečí trestního stíhání obviněnému. Z tohoto hlediska pokládaly
obviněného za osobu, která byla ve vztahu ke svědkovi v poměru obdobném
rodinnému poměru a jejíž újmu by svědek právem pociťoval jako újmu vlastní. Má-
li být výslech svědka proveden způsobem umožňujícím přečtení protokolu jako
důkazu v hlavním líčení podle § 211 odst. 4 tr. ř., musí svědek kromě toho, že
je poučen, výslovně prohlásit, že práva odepřít výpověď nevyužívá. V protokole
o výslechu svědka J. H., který byl v hlavním líčení přečten, takové jeho
vyjádření není. Jeho vyjádření se omezilo na to, že poučení porozuměl a že nemá
požadavků na vysvětlení daného poučení, přičemž bezprostředně již následuje
samotná výpověď. Prohlášením svědka, že porozuměl poučení a nežádá jeho
vysvětlení, ani skutečností, že svědek k věci vypovídal, není nahrazena
podmínka, která je uvedena v § 211 odst. 4 tr. ř. tak, že svědek „výslovně
prohlásil, že tohoto práva nevyužívá“ (míněno práva odepřít výpověď).
Způsob provedení výslechu svědka J. H. před zahájením trestního stíhání a
okolnosti, ze nichž byl konán, vzbuzují vážné podezření, že označení tohoto
výslechu za neodkladný či neopakovatelný úkon bylo jen záminkou k tomu, aby
výslech mohl být proveden dříve, než obviněný bude mít obhájce, a aby se
předešlo nutnosti vyrozumět obhájce o výslechu a umožnit mu při něm účast a
kladení otázek. To však ve svých důsledcích vedlo k popření kontradiktornosti
řízení při provádění tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a k tomu, že
řízení, z něhož vzešla skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6, bylo jako
celek zbaveno charakteru spravedlivého procesu. Protokol o výslechu svědka,
který Obvodní soud pro Prahu 6 v hlavním líčení přečetl, nebyl z tohoto důvodu
použitelný. Tím se skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v
napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze, ocitla v extrémním a z
hlediska zásad spravedlivého procesu nepřijatelném rozporu s obsahem
zbývajících důkazů.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení
Městského soudu v Praze a jako vadnou součást předcházejícího řízení zrušil i
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6. Zrušil také všechna další obsahově
navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec přikázal Obvodnímu
soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec