7 Tdo 40/2013-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. 1. 2013 dovolání
obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012,
sp. zn. 9 To 376/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp. zn. 3 T 8/2012 a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
29. 8. 2012, sp. zn. 9 To 376/2012, a rozsudek Okresního soudu v Mladé
Boleslavi ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 3 T 8/2012.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 3 T
8/2012, byl obviněný M. B. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na
zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen
podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta s tím, že
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 82
odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na tři léta. Výrokem podle §
228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo
rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Mladé Boleslavi v podstatě v
tom, že obviněný dne 2. 7. 2011 kolem 23,45 hodin v obci J. D., okr. M. B., na
silnici k obci B. po požití alkoholických nápojů a předchozích slovních
rozepřích a vzájemných potyčkách, které měl s dalšími čtyřmi osobami, přesně
nezjištěným nožem, pravděpodobně tzv. steakovým nožem se zvlněným ostřím o
délce 12 cm, s výkřiky, že všechny zabije, a se zřejmým úmyslem způsobit
zranění napadl poškozeného R. H., kterého se pokusil bodnout do horní části
těla, avšak poškozený útok odvrátil zvednutím ruky, vykrytím úderu a strhnutím
obviněného na zem, kde ho obviněný úmyslně bodl do lýtka pravé nohy, a následně
nožem, kterým mával nad hlavou, s výhrůžkou, že ji zabije, ohrožoval a snažil
se bodnout poškozenou S. L., v čemž mu zabránil M. G. Podle zjištění Okresního
soudu v Mladé Boleslavi obviněný bodnutím do lýtka způsobil poškozenému R. H.
zranění, které záleželo v řezně bodné ráně a které si vzhledem ke komplikacím
při hojení vyžádalo léčení a pracovní neschopnost od 3. 7. 2011 do 4. 9. 2011.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 9 To 376/2012,
podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl proto, že jím zůstal
nedotčen výrok o vině. Na adresu obou rozhodnutí vytkl, že došlo k „nesprávnému
právnímu posouzení skutku“. Tím uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., i když to neuvedl výslovným odkazem na toto ustanovení. V
mezích dovolacího důvodu obviněný namítl, že skutková zjištění Okresního soudu
v Mladé Boleslavi nejsou dostatečně jasná a konkrétní zejména v otázce směru a
intenzity pokusu o bodnutí obou poškozených, takže neumožňují učinit právní
závěr, že skutek byl pokusem těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s tím, že posuzované
jednání směřovalo proti dvěma osobám, namítl, že z rozsudku nelze dovodit, zda
se jednalo o pokračující trestný čin nebo z jakého důvodu nelze věc posuzovat
jako samostatné skutky a tedy i trestné činy. Mimo meze dovolacího důvodu
obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem
výroku o vině. Těmito námitkami prezentoval svou verzi skutkového stavu
založenou na tvrzení, že sám byl napaden útokem hrozícím ze strany poškozeného
R. H. a bránil se tomuto útoku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a
rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud z podnětu té části dovolání, v níž byly uplatněny námitky
podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod, přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4
tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je
důvodné.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem je podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného
činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k
dokonání trestného činu nedošlo. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2
tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění a za těchto
podmínek je těžkou újmou na zdraví některá z poruch zdraví uvedených v § 122
odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.
Z toho, jak je konstruován a zdůvodněn výrok o vině, je zřejmé, že za těžkou
újmu na zdraví soudy nepovažovaly zranění, které obviněný způsobil poškozenému
na pravém lýtku. Toto zranění je tedy z hlediska použité právní kvalifikace
skutku irelevantní.
Aby mohl být skutek posouzen jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, musel by být výrok
o vině založen na zjištění, že z jednání obviněného reálně hrozila poškozeným
zranění odpovídající těžké újmě na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku a že
úmysl obviněného směřoval ke způsobení takového zranění.
Mezi skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině není žádné zjištění, z
něhož by bylo patrno, k jakým konkrétním a reálně hrozícím zraněním poškozených
směřovalo jednání obviněného. Takové zjištění rozhodně nevyplývá z obecného
konstatování, že obviněný se pokusil poškozeného R. H. bodnout „do horní části
těla, tedy do míst, kde by poraněním mohlo dojít ke způsobení závažného zranění
až k ohrožení života poškozeného“. Toto konstatování samo o sobě není
nesprávné, ale pro svou všeobecnost nemůže obstát jako součást skutkových
zjištění, která mají být obsahem výroku o vině, pokud není podloženo uvedením
konkrétně zjištěných skutečností týkajících se způsobu provedení útoku a jeho
intenzity, použité zbraně, směru vedení útoku, lokalizace zamýšleného zásahu na
těle poškozeného a dalších okolností provázejících posuzovaný útok. Ze souhrnu
těchto okolností pak lze usuzovat i na to, zda úmysl obviněného skutečně
směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Ohledně razance útoku, síly, s
jakou byl veden, a toho, proti které části těla poškozeného konkrétně směřoval,
nejsou ve výroku o vině uvedena žádná bližší zjištění. Pokud jde o zbraň
použitou k útoku, je obsahem výroku to, že obviněný vedl útok „nezjištěným
nožem“ s dovětkem, že „pravděpodobně“ šlo o tzv. steakový nůž se zvlněným
ostřím o délce 12 cm. Odůvodnění rozsudku je však formulováno tak, jako by byla
jistota o tom, že obviněný skutečně použil tento tzv. steakový nůž. Je tu tedy
očividný rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozsudku v otázce zbraně použité k
útoku. K subjektivní stránce činu se ve výroku o vině vztahuje zjištění, že
obviněný útočil na poškozeného „se zřejmým úmyslem způsobit zranění“. Tímto
zjištěním nemohla být naplněna subjektivní stránka zločinu těžkého ublížení na
zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, resp. jeho pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, protože tím není nijak vyjádřeno, že by úmysl obviněného směřoval
ke způsobení takového zranění, které odpovídá vážné poruše zdraví ve smyslu §
122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Jde o to, že ne každé zranění musí
nutně být těžkou újmou na zdraví. Ve vztahu k té části výroku o vině, která se
týká útoku obviněného proti poškozené S. L., je třeba konstatovat, že zde je
uvedeno pouze zjištění, podle něhož obviněný „nožem v ruce .... ohrožoval a
snažil se bodnout“ poškozenou. Toto zjištění je sotva podřaditelné pod zákonné
znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nevyjadřuje nic, z čeho by bylo
patrno, že poškozené reálně hrozilo zranění odpovídající vážné poruše zdraví ve
smyslu § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku a že úmysl obviněného směřoval
ke způsobení takového zranění. Okresní soud v Mladé Boleslavi v souvislosti s
oběma útoky kladl důraz na slovní projevy obviněného, které zahrnovaly i
výhrůžky zabitím. To, jakými slovními projevy obviněný provázel své jednání, má
svůj význam, ale zároveň vyžaduje opatrné hodnocení, při kterém se musí vzít v
úvahu celkový kontext posuzovaného incidentu.
V dané věci šlo o jednání, jímž
vyvrcholily předcházející vypjaté slovní rozepře a vzájemné fyzické potyčky
mezi obviněným a nejméně čtyřmi dalšími osobami a obviněný byl pod vlivem
alkoholu (1,57 promile), takže je jasné, že jeho sebekontrola nad slovními
projevy byla snížená. Obviněný byl v situaci, kdy snadno pronášel tzv. silácká
prohlášení, aniž to nutně muselo vyjadřovat jeho skutečný úmysl.
Skutkový stav, tak jak ho zjistil Okresní soud v Mladé Boleslavi a jak z něho v
napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, nevykazuje znaky pokusu
zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst.
1 tr. zákoníku. Napadené usnesení je tedy rozhodnutím, které spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek
Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako součást řízení předcházejícího
napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí,
která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za nutné dodat, že své rozhodnutí opíral o tu
část dovolání obviněného, která se vztahovala k otázce právního posouzení
skutku, tak jak byl zjištěn oběma soudy, a že nijak nepřihlížel ke skutkovým
námitkám obviněného, které stály mimo rámec dovolacího důvodu. Obviněný může
tyto námitky uplatnit v řízení před soudy prvního a druhého stupně a tyto soudy
jsou povinny se s nimi vyrovnat. Pokud obviněný namítal nejasnost výroku o vině
z hlediska otázky, zda útoky proti oběma poškozeným byly posouzeny jako
pokračování v trestném činu, je tato námitka bezvýznamná. Obviněný byl uznán
vinným jedním pokusem trestného činu, a nikoli více pokusy, takže je jasné, že
soudy posoudily oba útoky jako jeden pokračující skutek a tedy i jeden
pokračující trestný čin, resp. jeho pokus.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec