USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2025 o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 1 To 62/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2024, sp. zn. 1 T 1/2023, byl obviněný J. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Obviněný se zmíněného trestného činu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 16. 4. 2022 v čase bezprostředně předcházejícím 23:11 hodin v XY, na schodišti tvořeném 8 schody, jež vede k vyvýšenému hlavnímu vstupu do restaurace XY č. p. XY, po předchozí rozepři v restauraci s poškozeným M. H. vyběhl po jeho odchodu z restaurace za ním ven, kde zůstal stát na podestě schodiště, a poškozeného, který se v té době nacházel již v prostoru pod schodištěm, vybízel k bitce. Když se poškozený k němu vracel a vystoupal po schodišti vzhůru, v okamžiku, kdy stál na předposledním schodu, udělal obviněný jeden až dva rychlé kroky směrem k poškozenému a silně ho kopl nohou, a to podrážkou své obuvi značky Nike do oblasti hrudníku tak, že poškozený vlivem kopu spadl nekontrolovaně dolů pod schodiště, kde se udeřil do hlavy o betonový povrch. V důsledku toho poškozený utrpěl zejména tržnou ránu v pravé spánkové krajině hlavy, prokrvácení měkkých pokrývek lebních vpravo, tříštivou zlomeninu klenby lební s maximem v pravé spánkové kosti spojenou s krvácením do mozkových obalů a zhmoždění mozku s následným poúrazovým otokem mozku, a tedy vážnou poruchu zdraví a následkem těchto poranění poškozený přes jemu poskytnutou vysoce specializovanou lékařskou péči v Nemocnici Kyjov, kam byl poté převezen, dne 22. 4. 2022 zemřel.
3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 1 To 62/2024, z podnětu odvolání obviněného J. P., podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, kterým byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost poškozené M. H. nahradit majetkovou škodu ve výši 41 348 Kč. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státní zástupkyně
4. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Konkrétně s odkazem na první z nich namítl, že závěry o jeho vině soudy založily na skutkovém ději, jenž vyplýval pouze z výpovědí svědků M. H. a S. Z., kteří jsou na věci subjektivně zainteresováni a nebyli ani schopni vnímat jednotlivé okolnosti. Svědkyně M. H., manželka poškozeného, byla v době skutku silně ovlivněna alkoholem, v hodnotě v krvi 2,98 promile. Takto vysoká míra intoxikace spadá do tzv. narkotického stadia opilosti, které je charakterizováno jako těžká opilost a projevuje se mimo jiné zmateností, výraznými poruchami chápání, chůze i zraku, snižuje se kritičnost člověka atd. Svědkyně v hlavním líčení uvedla, že obviněný měl stát nehnutě na podestě schodiště a nohu jen vystrčit. Následně svou výpověď změnila, že se mělo jednat o kop, a to po dotazu ze strany státního zástupce k objasnění naprosto stejné skutkové otázky, a i přes vznesenou námitku obhajoby. Pokud jde o svědka S. Z., soudy vyloučily jeho ovlivnění alkoholem pouze na základě jeho výpovědi, aniž by u něj byla provedena dechová zkouška nebo odběr krve. Soudy shledaly svědka věrohodným také na základě přepisu záznamu hovoru před policejním orgánem, v jehož rámci měl popisovat jednání obviněného bezprostředně po jeho spáchání s tím, že v přepisu zachycené emoce působí zcela přirozeně. Svědek však mohl být právě proto ovlivněn, neboť silné emoce zužují pozornostní rozsah, selektují informace a paralyzují paměť. Soudy proto měly uvedené vzít v potaz při hodnocení důkazů, což však neučinily a založily tak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyplývajícími. Tendenčně navíc v neprospěch obviněného označily rozpory ve výpovědích těchto dvou svědků jako nedorozumění. Naproti tomu jeho výpovědi, které se časem při postupném vybavování si všech okolností skutku, po šoku utrpěném zraněním a následnou smrtí poškozeného, vyvíjely, soud označil jako součást obhajoby, a tím jako nevěrohodné.
6. Jmenovaní svědci navíc nemohli vnímat probíhající skutkový děj objektivně, protože v době útoku stáli pod schody a je vyloučeno, aby byli objektivně schopni vidět pohyb obviněného spočívající v úderu nohou směřujícím proti poškozenému, který svým tělem tento pohyb zakrýval. Měla být proto provedena rekonstrukce činu na místě samém, která mohla objasnit rozhodné skutečnosti. K tomu však nebylo přistoupeno. Vedle toho dal obviněný soudům k dispozici vlastní fotografie z místa činu, na kterých se na schodišti nacházejí dvě osoby představující obviněného a poškozeného. Fotografie byly pořizovány z perspektivy svědků a vyplývá z nich, že osoby stojící dole pod schodištěm nejsou schopny rozeznat mechaniku pohybu osob stojících na schodišti. Soud prvního stupně se ovšem fotografiemi nezabýval a odvolací soud pouze uvedl, že je zřejmé, že osobám stojícím pod schodištěm nic nebrání ve výhledu na podestu nad schodištěm.
7. Další rozpor spatřoval obviněný v hodnocení znaleckého posudku z oboru kriminalistiky se specializací na forenzní biomechaniku, který jako třetí závěr uvedl, že k pádu poškozeného mohlo dojít i v důsledku jeho nárazu do nohy odsouzeného, a nikoli jen přímým kopem. Soud prvního stupně s odkazem na znalecký posudek uvedl, že aby se poškozený dostal do finální polohy (kde byla zajištěna výrazná krevní stopa pod schodištěm), pak muselo dojít k mírnému posunu těla po schodišti dolů, což je možné dvěma způsoby, a to provedením několika malých krůčků po schodišti před vlastním pádem nebo posunem těla výrazným silovým impulsem na začátku pádu. Soud v této souvislosti výrazný silový impuls ztotožnil pouze s aktivním kopem obviněného do hrudníku poškozeného. To je však podle obviněného v rozporu s vypočtenými modely kinetiky pádu poškozeného.
8. V daném případě tudíž existuje extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem jednotlivých důkazů, které byly vždy vykládány v jeho neprospěch, aniž by se soudy skutečně pečlivě zabývaly všemi možnými variantami skutku. Soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu materiální pravdy a porušily princip presumpce nevinny, jenž tvoří součást práva na spravedlivý proces, přičemž se spokojily s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem věci působícím v jeho neprospěch.
9. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vznesl jednak námitku jednání v nutné obraně. Soudy činné dříve ve věci k tomu uzavřely, že se nemůže dovolávat nutné obrany, neboť vznik konfliktní situace sám zavinil. Podle obviněného však lze mít pochybnosti ohledně vyprovokování útoku z jeho strany a upozornil na komentářovou literaturu a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, s tím, že posouzení otázky nutné obrany oběma soudy nemůže obstát.
10. K otázce zavinění pak nesouhlasil se závěrem soudů, podle něhož se jednání dopustil ve formě nepřímého úmyslu. Namítal, že mohl a také počítal s tím, že poškozený bude při pádu reagovat ve smyslu pudu sebezáchovy a zachytí se zábradlí schodiště nebo se tupému pádu bude bránit vlastníma rukama, aby tak snížil intenzitu dopadu. Předpokládal tedy konkrétní okolnosti, které by mohly zabránit následku v podobě těžkého ublížení na zdraví, byť třeba bez přiměřených důvodů [vědomá nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Soudy nesprávně posoudily hranici mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí, musí být přitom prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Jeho jednání tak mělo být kvalifikováno jako usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, pokud soud neshledá jeho jednání jako provedené v nutné obraně.
11. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obdobné námitky obviněný uplatnil v rámci své obhajoby již od počátku trestního řízení a oba soudy se jimi zabývaly. Odmítla, že by ve věci existoval extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Námitky obviněného jsou prostou polemikou s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Soudy přitom provedly komplexní a bezvadné dokazování a s námitkami obviněného se přiléhavě vypořádaly. Pokud jde o zpochybnění úplnosti dokazování, uvedla, že není povinností soudů provést každý navrhovaný důkaz, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede.
13. Ve věci obviněného bylo soudy potvrzeno nevhodné chování obviněného v restauraci s tím, že svědci zaznamenali, jak obviněný obtěžoval manželku poškozeného M. H. Soud prvního stupně dostatečně rozebral, z jakých důvodů není možno jednání obviněného posoudit jako jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku (bod 30 a 31 rozhodnutí soudu prvního stupně). Poškozený společně se svou manželkou a švagrem z restaurace odcházel za situace, kdy zde obviněný ještě zůstal, a teprve chvíli po jejich odchodu za nimi vyběhl ven. Obviněný pak zůstal stát nad schodištěm a poškozený s manželkou a švagrem se nacházeli již pod schodištěm a evidentně z místa odcházeli. Pokud obviněný vyzval poškozeného na bitku zapříčinil tím stav, který hrozil přerůst ve fyzickou konfrontaci a nemůže se proto dovolávat toho, že by jednal v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku.
14. Právní kvalifikace jednání obviněného pak byla provedenými důkazy plně prokázána. Obviněný ve vztahu k základní skutkové podstatě, tedy ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Byl si vědom toho, že útočí na poškozeného ovlivněného alkoholem stoupajícího po schodišti, jež v okamžiku napadení stál na předposledním schodu, který byl ve výšce 121,3 cm, tedy při zohlednění výšky poškozeného jeho hlava spadla na plochu pod schodištěm z výšky převyšující 2,5 metru. Vlivem intenzity obviněným použité síly poškozený přeletěl přes celou délku schodiště, tedy přibližně 2,5 m, kde dopadl do prostoru pod schodištěm, což rovněž svědčí o tom, že si této skutečnosti obviněný byl vědom. Obviněný byl srozuměn s tím, že poškozený jeho jednáním může utrpět těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, tedy způsobení smrti poškozeného, postačí u obviněného zavinění z nedbalosti, a to v tomto konkrétním případě vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže údajně počítal s tím, že poškozený bude při pádu reagovat zachycením se zábradlí u schodiště, vycházel z vlastní tvrzené verze, že poškozenému pouze nastavil svou nohu proti tělu poškozeného, čímž došlo k pádu. Tuto verzi však soudy po provedeném dokazování odmítly. Státní zástupkyně proto shledala právní kvalifikaci jednání obviněného za přiléhavou. Soudy se rovněž vypořádaly s návrhy obviněného na doplnění dokazování.
15. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
16. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
18. Obviněný v dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první jeho alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o stav, v němž odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z uvedeného pak i vyplývá, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení.
19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Dovolací soud přitom musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
20. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo podstatou předložené argumentace především tvrzení (opakované, vzhledem k jeho obhajobě uplatněné v předchozích fázích řízení) obviněného, že se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nedopustil, resp. nedopustil se ho konkrétně tak, jak bylo soudy dovozeno, přitom označoval výpovědi svědků M. H. a S. Z. za nevěrohodné a měl za to, že se pouze bránil útoku poškozeného. Prosazoval svou verzi průběhu skutkového děje, rozebíral jednotlivé důkazy a vyvozoval z nich vlastní závěry, odlišné o závěrů, k nimž dospěly oba soudy ve věci činné na základě provedeného dokazování, které navíc zůstalo neúplným.
21. Nejvyšší soud k tomu v návaznosti na shora uvedené obecné závěry především konstatuje, že takovou argumentaci je nutno vyhodnotit jako primárně pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů (s níž se soudy nižších stupňů navíc vypořádaly), kterou však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze.
22. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, tak především zjevně žádný, natož zjevný či extrémní rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a shora naznačených stabilizovaných výkladů není. Skutková zjištění soudů naopak mají zřetelně v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají, totiž opírají se především o výpovědi svědků M. H. a S. Z., resp. o další ve věci provedené důkazy (protokol o ohledání místa činu, přepis záznamu hovorů na tísňovou linku, znalecké závěry a další svědecké výpovědi). Pokud jde o otázku věrohodnosti jmenovaných svědků a pravdivost jejich výpovědí, lze v podstatě jen obiter dictum a mimo možnosti dovolacího přezkumu zmínit, že byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována zejména soudem prvního stupně a ve vztahu ke shodným námitkám obviněného také soudem odvolacím a dalšími ve věci provedenými důkazy byla jejich věrohodnost ověřována, neboť byla významným usvědčujícím důkazem.
23. Skutkové okolnosti případu lze rozdělit do dvou fází, které spolu úzce souvisí, byť toliko druhá z nich je obviněnému J. P. kladena za vinu. V prvé řadě šlo o děj odehrávající se uvnitř restaurace, spočívající v evidentně nevhodném chování obviněného vůči svědkyni M. H., manželce poškozeného (které sahal na zadek) a následně v provokativním jednání obviněného v podobě verbální (vulgární narážky) a v podobě házení pivních tácků na trojici stojící u baru M. H., M. H. a S. Z. Celý konflikt mezi obviněným jako neustávajícím agresorem a provokatérem a poškozeným, který se snažil celou záležitost uklidnit, ovšem mohl zůstat bez následků, neboť poškozený, M.
H. a S. Z. se rozhodli restauraci po zaplacení v poklidu opustit a z restaurace odešli. Následně pak šlo o děj, který se odehrál v prostoru schodiště před restaurací, neboť poté co poškozený, jeho žena M. H. a jeho švagr S. Z. opustili restauraci a odcházeli domů, za nimi obviněný (po dalších nevhodných poznámkách při odchodu celé skupiny, úderech do okna a pokřikování) po chvíli vyběhl ven z restaurace, přičemž zůstal stát nad schodištěm (osm schodů) vedoucím z restaurace (poškozený, jeho žena a švagr se již v té době nacházeli v prostoru pod schodištěm) a slovně vyzval poškozeného k bitce.
V této fázi skutkového děje se na místě nacházeli již jen obviněný stojící na podestě schodů mezi schody a dveřmi do restaurace a poškozený, manželka poškozeného M. H. a švagr poškozeného S. Z. odcházející z restaurace, nacházející se již vzdáleni od schodů. Obviněný i oba svědci v této souvislosti shodně popisují, že se poškozený začal vracet zpět k restauraci a začal stoupat po schodišti vzhůru, zatímco obviněný zůstával na podestě schodiště, oba svědci pak sledovali situaci z pozice pod schody.
Pokud jde o výpovědi svědků M. H. a S. Z., lze je jednoznačně hodnotit jako vzájemně korespondující a bezrozporné. Oba svědci popsali jednání obviněného v daném okamžiku vůči poškozenému stojícímu na předposledním schodu schodiště vedoucího ke dveřím restaurace, jako kopnutí vůči poškozenému, totiž kop do hrudníku. Oba dále také souladně popsali následný pád poškozeného jako nekoordinovaný let až pod schodiště. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by se svědkyně M. H. vyjadřovala, že by obviněný měl stát nehnutě na podestě schodiště a nohu jen vystrčit, jak bylo tvrzeno v dovolání, naopak vždy popisovala jednání obviněného jako aktivní jednání – kopnutí.
Ačkoli se obviněný snažil znevěrohodnit oba svědky poukazem na míru ovlivnění alkoholem u M. H. či na silné emoce u svědka S. Z., nelze těmto námitkám přiznat relevanci, neboť není možné pominout, že výpovědi obou svědků jsou konzistentní a souladné od prvních výpovědí svědků učiněných bezprostředně po jednání obviněného, tak po celou dobu trestního řízení. Soudy pak zcela oprávněně shledaly výpovědi těchto svědků věrohodnými ve spojení také s ostatními ve věci provedenými důkazy jako protokolem o ohledání místa činu, přepisem záznamu hovoru S.
Z. na tísňovou linku, v neposlední řadě také s výpověďmi dalších svědků z řad personálu restaurace či hostů, jež vypovídali ve shodě se svědky M.
H. a S. Z. o nevhodném a provokujícím chování obviněného v době předcházející útoku na schodišti. Výpovědi uvedených svědků jsou rovněž v souladu se závěry znaleckých posudků z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, který jako jednu z možných alternativ příčin pádu poškozeného ze schodů uvedl aktivní kopnutí do poškozeného, přičemž právě tento mechanismus (a žádný jiný) byl provedeným dokazováním, jak vyplývá ze skutkové věty a odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, dostatečně prokázán.
24. Po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů soudy dospěly k přesvědčivému závěru, že usvědčující výpovědi svědků M. H. a S. Z. jsou věrohodné a odpovídají i jiným důkazům. Skutečnost, že soud hodnotil věrohodnost svědka způsobem, který neodpovídá představám dovolatele, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, pak, jak již bylo řečeno, nemůže zpravidla založit zjevný rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Podrobné úvahy soudu prvního stupně vyjádřené v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku, které bezpochyby odpovídá požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř., následně přezkoumal soud odvolací, který se s nimi zcela ztotožnil. Nejvyšší soud coby soud dovolací tak i s ohledem na omezený rozsah přezkumu skutkových zjištění do těchto odůvodněných a důkazně podložených úvah a závěrů zejména soudu prvního stupně nemůže, a ani nemá důvod jakkoliv zasahovat. Rozhodně pak nelze hovořit o žádném, natož zjevném rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zejména že by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, byla opakem toho, co je obsahem důkazů apod., který by jako jediný opodstatňoval zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění.
26. Obviněný dále namítal, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že byť uvedená argumentace je v obecném smyslu podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, není možné ji akceptovat. Pokud obviněný zmínil neprovedení rekonstrukce jednání na místě činu, jde o důkaz, který nebyl obviněným navrhován (obviněný v dovolání toliko zmiňuje, že rekonstrukce na místě činu „měla být“ orgány činnými v trestním řízení provedena). Jestliže zmiňuje jím předložené fotografie (jež byly součástí jeho podání ze dne 11. 5. 2023), byly provedeny jako listinný důkaz v hlavním líčení dne 23. 5. 2024, přičemž zejména odvolací soud ke shodné námitce obviněného pod bodem 18 svého rozhodnutí konstatoval, že situace na místě činu je zřejmá nejen z fotografií pořízených obviněným, ale také z fotografií vyhotovených při ohledání místa činu, přičemž obviněným pořízené fotografie zásadně nevyvracejí výpovědi svědků M. H. a S. Z. o možnosti sledovat skutkový děj, k němuž došlo na schodišti, tak jak vypověděli. O opomenutý důkaz ve smyslu tvrzeného dovolacího důvodu (viz bod 18 tohoto usnesení) tak jít nemůže.
27. Nelze než uzavřít, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
28. Obviněný dále opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této souvislosti namítal, že jednak vůči poškozenému jednal v mezích nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, a soudy rovněž nesprávně posoudily jeho zavinění, neboť neměl v úmyslu poškozenému závažné zranění způsobit.
29. Nejvyšší soud především konstatuje, že obviněný postavil své hmotně právní námitky primárně na své verzi průběhu skutkového děje, která však byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena, a teprve v návaznosti na přijetí jeho verze se domáhal vyloučení své trestní odpovědnosti. Jak však bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud neshledal ve věci existenci zjevného rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním, tudíž při posouzení správnosti skutkového stavu vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.
30. S ohledem na to Nejvyšší soud spíše jen nad rámec možného dodává, že podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Skutková zjištění učiněná na základě provedeného dokazování pak nevypovídají o žádném takovém (přímo hrozícím či trvajícím) útoku na tělesnou integritu obviněného ze strany poškozeného nebo jiné osoby, který by obviněný byl nucen adekvátním způsobem odvracet. V daném případě šlo naopak o opakované provokace obviněného vůči poškozenému, který po celou dobu nijak útočně nevystupoval. Stran konkrétního momentu, kdy se poškozený po schodišti vzhůru vracel k obviněnému, je třeba zdůraznit, že právě obviněný tento okamžik využil k neočekávanému a poměrně razantnímu útoku, využil totiž moment, v němž k němu alkoholem ovlivněný poškozený stál ve značně nevýhodném postavení o jeden schod níže. Byl to tedy obviněný, jenž po vlastním provokování a rozdmýchávání konfliktu navzdory zjevně neútočně vystupujícímu poškozenému a při pocitu nevyřízeného účtu rozvinul fyzický konflikt a svým aktivním agresivním jednáním způsobil poškozenému zranění popsaná ve skutkové větě výroku o vině, kterým poškozený následně podlehl. Byť tedy jinak nepochybně platí závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, na které obviněný odkazoval (totiž že předchozí provokace bez dalšího nevylučuje nutnou obranu), v rámci nyní posuzovaného děje obviněný evidentně v mezích nutné obrany nejednal, jak se snažil namítat.
31. Nejvyšší soud se s ohledem na shora uvedené nemohl ztotožnit ani s námitkou nesprávného zjištění zavinění. Především není zcela zřejmé, zda je obviněný vztahoval pouze k vlastní verzi skutkového děje, resp. z odůvodnění dovolání lze dovodit, že jsou míněny obecně – obviněný totiž uvedl, že konkrétní průběh skutkového děje není rozhodný, neboť všechny verze směřovaly ke stejnému pádu a ke stejné konečné poloze těla poškozeného. S tím ovšem není zásadně možné souhlasit, neboť stran vnitřního vztahu obviněného k následku jeho jednání je diametrální rozdíl, zda pouze (spíše pasivně) nastavil nohu k němu přicházejícímu poškozenému (jak tvrdí obviněný, což se však reálně nestalo), při čemž by i bylo za určitých okolností možné vzít v úvahu, že se poškozený při případném pádu, resp. spíš ztrátě rovnováhy, mohl chytit zábradlí apod., anebo zda (aktivně) do níže na schodech stojícího poškozeného po jednom až dvou krocích silně kopl (což je stabilizovaný skutkový stav), přičemž je zřejmé, že omezení následků ze strany poškozeného tím, že se chytí zábradlí, by mohlo být zjevně pouze věcí náhody.
32. Zavinění vyjadřuje, jak bylo řečeno, vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. S ohledem na námitku obviněného uplatněnou v dovolání, je vhodné v obecné rovině doplnit, že u eventuálního úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo. Lze na ně usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
33. Oba soudy ve věci na zavinění obviněného správně usuzovaly ze zjištěných objektivních skutečností, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, jež posuzovaly se zřetelem na vědomostní i volní složku vnímání obviněného. V této souvislosti braly do úvahy způsob, jakým obviněný proti poškozenému zaútočil, jakým mechanismem zjištěná poranění poškozeného vznikla, jakož i to, v důsledku čeho, došlo ke smrtícímu účinku. Návazně nepochybily, pokud v jednání obviněného vzhledem k základní skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku shledaly zavinění ve formě úmyslu nepřímého, neboť provedeným dokazováním bezpečně zjistily, že obviněný si byl vědom toho, že při své tělesné konstrukci a konstrukci poškozeného, s ohledem na věk a ovlivnění alkoholem poškozeného a především při vědomí aktuálního zcela nevýhodného postavení poškozeného stojícího o schod níže, ve členitém prostředí (na schodišti), s omezenou možností udržení stability, silným kopnutím proti hrudníku poškozeného v tomto postavení tomuto může způsobit těžkou újmu na zdraví v podobě poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. V případě poškozeného se nejednalo o náhodný či jeho jednáním významným dílem způsobený pád ze schodů, na který by mohl adekvátně reagovat (např. přidržením se zábradlí), ale šlo o pád vyvolaný aktivním jednáním obviněného – kopem a následně nekontrolovaným pádem na beton. V takovém případě nebylo možné jednání obviněného posoudit jako usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, což ostatně odvolací soud také k námitkám obviněného dostatečně odůvodnil pod bodem 25 svého rozhodnutí.
34. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku pak postačovalo zavinění ve formě nedbalosti, přičemž soudy oprávněně na straně obviněného (který toto již nerozporoval) shledaly zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že útokem na poškozeného s takovou razancí a do oblasti hrudníku v horní části schodiště (skopnutím ze schodiště) může tomuto způsobit navazující smrt, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Smrt poškozeného totiž vznikla v příčinné souvislosti s jeho jednáním, a to útokem namířeným proti tělesné integritě poškozeného (zvlášť přitěžující okolnost přitom postačovalo zavinit z nedbalosti, jak bylo uvedeno výše).
35. I stran zavinění tak nelze provedenému právnímu posouzení skutku ničeho vytknout.
36. S ohledem na shora uvedené shledal Nejvyšší soud námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevně neopodstatněnými.
V. Závěrečné shrnutí
37. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného J. P. se v části míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř., v části jsou zjevně neopodstatněné. Proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 2. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu