7 Tdo 410/2013-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 5. 2013 o dovolání
obviněného P. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012,
sp. zn. 8 To 117/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 2 T 8/2012 takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. o d m í t
á .
Obviněný P. Š. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 8 To 117/2012,
jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 2 T 8/2012. Obviněný napadl
usnesení Vrchního soudu v Praze proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o
trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
Namítl nepřiměřenost uloženého trestu, kterou spatřoval v tom, že soudy
nepřihlédly k polehčující okolnosti stanovené v § 41 písm. l) tr. zákoníku.
Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b tr.ř.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Námitky, které se vztahují k přiměřenosti uloženého trestu, se sice týkají
aplikace hmotného práva, avšak přesto nejsou dovolacím důvodem, a to ani v té
variantě ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř., která dovolací důvod
vymezuje jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Nejde-1i o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je
vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně
právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst.
l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení
trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu.
V poměru obou uvedených dovolacích důvodů jde o to, že dovolací důvod podle §
265b odst. l písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem,
zatímco dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. je z v l á š t n í
m hmotně právním dovolacím důvodem vztahujícím se jen k výroku o uložení
trestu. Z toho vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu předmětem
dovolání, jímž je namítáno porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně
jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr.
ř. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v
úvahu, protože obviněný byl uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2
tr. zákoníku a odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody na
osmnáct let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému tedy byl
uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní
sazby stanovené v rozpětí od dvanácti let do dvaceti let odnětí svobody. Byl-li
uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, je
vyloučeno namítat v dovolání nepřiměřenost trestu (k tomu viz č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.). Lze jen dodat, že to vyplývá i z povahy dovolání jako mimořádného
opravného prostředku, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli
důvodu, nýbrž je z některého z důvodů výslovně stanovených zákonem v § 265b tr.
ř., mezi nimiž není uložení nepřiměřeného trestu. Namítanou nepřiměřenost
trestu nelze považovat za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Pokud by měla tato
varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. zahrnovat i
námitky týkající se přiměřenosti uloženého trestu, pak by ustanovení § 265b
odst. l písm. h) tr. ř. bylo bezpředmětné, nefunkční, nadbytečné a nedávalo by
žádný smysl, protože uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve
výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiným nesprávným hmotně
právním posouzením“. Z toho plyne logický závěr, že meze pro námitky směřující
proti samotnému výroku o uložení trestu vytyčuje ustanovení § 265b odst. l
písm. h) tr. ř., které pro takový případ stanoví zvláštní hmotně právní
dovolací důvod, a nikoli ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř., které
stanoví obecný hmotně právní dovolací důvod.
Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší
soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela
výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a
závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný
s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se v
posuzované věci evidentně nejedná. Obviněný byl odsouzen pro zločin vraždy
podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, který spáchal podle zjištění soudů v podstatě
tím, že dne 7. 11. 2011 na pozemní komunikaci mezi obcemi J., okr. Děčín, a S.,
okr. Ústí nad Labem, po předchozí hádce navazující na vzájemné neshody nejprve
pětkrát vystřelil na poškozeného R. S. z pětiranného revolveru zn. Smith &
Wesson ráže 38 Special tzv. terčovým střelivem, způsobil mu tím zranění na
různých částech těla, poté začal na poškozeného střílet pistolí zn. Glock vz.
26 nabitou střelivem ráže 9 mm Luger, a když před ním poškozený utíkal po
komunikaci směrem k obci J., pronásledoval ho, pokračoval ve střelbě a nakonec
poškozeného, který v důsledku zranění nebyl schopen dalšího útěku a padl do
travnatého porostu při komunikaci, z bezprostřední blízkosti zastřelil ranou do
hlavy. Uložený trest odnětí svobody v trvání osmnácti let je sice trestem
přísným, vyměřeným v horní polovině zákonné trestní sazby, avšak rozhodně nejde
o trest, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní
represe. Pro úplnost je třeba dodat, že soudy se zabývaly všemi hledisky
rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu, a pokud obviněnému nepřiznaly
polehčující okolnost uvedenou v § 4l písm. l) tr. zákoníku, tj. součinnost při
objasňování činu, měly pro to důvody, které přijatelně vysvětlily odkazem na
celkový postoj obviněného k spáchanému činu a tím, že obviněný jen
přizpůsoboval své výpovědi dané důkazní situaci v tom kterém stadiu řízení.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska
ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké
vlastní závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně se výrokem o
trestu nedostaly do žádného extrémního rozporu s ústavním principem
proporcionality trestní represe. To, že obviněný považuje uložený trest za
nepřiměřeně přísný a domáhá se přiznání polehčující okolnosti, kterou u něho
soudy neshledaly, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. odmítl dovolání
obviněného jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
O podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. l
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas
obviněného a státního zástupce.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec