7 Tdo 417/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. května 2003 v neveřejném zasedání
v Brně o dovolání obviněného L. F., které podal proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 4 To 236/2002, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 6/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 2 T 6/2002, byl
obviněný uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny
podle § 176 odst. 1 tr. zák. (za jednání uvedené v bodě 1 výrokové části
rozsudku), trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodě 2) a
trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 tr. zák. (v bodě
3). Za to byl podle § 250 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody na 9 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Podle § 59 odst.
2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu
způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla také uložena
povinnost nahradit poškozenému S. m. B. – Městské policii škodu ve výši
93.818,- Kč.
Odvolání obviněného a Městského státního zástupce v Brně, která podali proti
rozsudku soudu I. stupně, byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 4 To 236/2002, jako nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že oba soudy nesprávně právně posoudily
skutek uvedený pod bodem 2 rozsudku soudu I. stupně jako trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Jako zásadní uvádí námitku, že za velmi dobrou
odvedenou práci obdržel odpovídající odměnu, která odpovídala odvedené práci a
byla jejím ekvivalentem. Nemohl se tak dopustit majetkového trestného činu, byť
byl zařazen do funkce díky předložení padělaných dokladů, protože opačný názor
by byl porušením jeho práva zakotveného v čl. 28 Listiny základních práv a
svobod, který stanoví, že zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za
práci. Přitom poukazuje na blíže nespecifikována rozhodnutí soudů v obdobných
případech, kdy jednání nebylo kvalifikováno jako podvod a mzda za práci jako
podvodně vylákaná. Soudům také vytýká, že neprokázaly ani akt uvedení v omyl či
využití omylu jiného, ale ani obohacení se ke škodě na cizím majetku, když
nevzaly v úvahu, že žádná právní norma nestanoví pro příslušníky obecní či
městské policie podmínku středoškolského vzdělání. V podrobnostech pak uvádí
znění ustanovení § 3 a 4 zák. č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní
pohotovost v rozpočtových organizacích, z nichž dovozuje nesprávnost
rozhodnutí soudů obou stupňů, které podle jeho názoru vycházely z předpokladu,
že nemá právo na mzdu podle množství, kvality a důležitosti vykonávané práce,
nýbrž výhradně podle vzdělání. Navrhl proto, aby byla podle § 265k tr. ř.
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena ve výroku o vině trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a ve výroku o trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k
dovolání obviněného uvedl, že předložením podělaných potvrzení obviněný uvedl
zaměstnavatele v omyl při posuzování kriterií pro přiznání platové třídy.
Obviněný se mylně snaží dovodit, že mu soudy upírají právo na odměnu za
vykonanou práci podle její kvality a náročnosti. Odměna za práci se ale musela
odvíjet od základní výše platu, plynoucí ze zařazení do příslušné platové třídy
za podmínek uvedených v § 4 a násl. vl. nař. č. 253/1992 Sb. ve znění vl. nař.
č. 454/2000 Sb., kde se hovoří nejen o předpokladech pro výkon práce, ale též o
kvalifikačních požadavcích, daných potřebným stupněm dosaženého vzdělání a této
skutečnosti si byl obviněný plně vědom, když po předložení uvedených dokladů o
doplňování nezbytného vzdělání mu v důsledku udělení výjimky podle § 3 písm. b)
tohoto předpisu /zřejmě § 4 odst. 3 písm. b)/ byla přidělena vyšší platová
třída. Rozdíl na takto vyplacených mzdách byl zcela správně považován za škodu
způsobenou na úkor jeho zaměstnavatele. Protože právní kvalifikaci daného
jednání obviněného považuje státní zástupce za správnou a jeho námitky již byly
vyřešeny odpovídajícím způsobem v předchozím řízení, navrhl, aby bylo dovolání
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to
v neveřejném zasedání.
Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v
souladu se skutečným stavem věci. Předložil-li obviněný, jak bylo soudem
zjištěno, svému zaměstnavateli padělaná potvrzení o zahájení studia a o studiu
na dané střední škole, na základě kterých mu byly přiznány vyšší platové třídy
než mu náležely podle nař. vl. č. 253/1992 Sb., není pochyb o tom, že tím uvedl
zaměstnavatele v omyl, když v rozporu se skutečností předstíral, že zahájil a
řádně pokračuje ve studiu, aby si tak vytvořil podmínky pro zařazení do
příslušné platové třídy, ač pro to nesplňoval potřebné vzdělání [§ 4 odst. 3
písm. b) vl. nař. č. 253/1992 Sb.].
Obohacením se zejména rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele jeho
rozšířením. Byly-li obviněnému na základě předložených padělaných potvrzení
přiznány vyšší platové třídy než mu náležely podle uvedeného předpisu
upravujícího jeho platové poměry jako zaměstnance je zřejmé, že pobíral v
rozhodné době neoprávněně vyšší plat než který mu skutečně náležel a tím se
obohatil ke škodě svého zaměstnavatele celkem o částku ve výši 93.818,- Kč.
Dovolací soud nepřisvědčil námitce obviněného, že podle § 4 zák. č. 143/91 Sb.
(správně 1992) se vedoucí zaměstnanec zařadí do platové třídy podle
nejnáročnějších prací, jejichž výkon odborně řídí nebo vykonává, z čehož zřejmě
dovozuje, že bez ohledu na dosažené vzdělání byl oprávněně zařazen do 7. a
později do 8. platové třídy, protože jeho podřízení byli zařazení do 7. – 9.
třídy. Předně je třeba uvést, že § 4 zák. č. 143/1992 Sb. (ve znění účinném od
31. 12. 2000) uvedené znění neobsahoval. Obdobné znění ale obsahovalo vl. nař.
č. 253/1992 Sb. o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy [vydané
na základě zmocnění vlády podle § 23 písm. b) zák. č. 143/1992 Sb.] v
ustanovení § 2 odst. 2. Ze znění tohoto ustanovení, ale nevyplývá závěr, že
vedoucí zaměstnanec bude zařazen do platové třídy podřízených zaměstnanců bez
ohledu na to, zda pro zařazení do dané třídy sám splňuje kvalifikační
předpoklad vzdělání. V ustanovení § 3 odst. 1 vl. nař. č. 253/1992 Sb. (ve
znění účinném od 31. 12. 2000) bylo uvedeno, že kvalifikační předpoklad
vzdělání potřebný pro výkon prací zařazených do jednotlivých platových tříd, je
uveden v katalogu (Příloha 1 cit. nař. vl.). Bylo-li tedy pro výkon prací
zařazených do jednotlivých platových tříd nutno splnit požadovaný kvalifikační
předpoklad vzdělání, vztahoval se tento požadavek nejen na výkon prací, ale byl
podmínkou bez splnění které nebylo možno zaměstnance vůbec zařadit do příslušné
platové třídy. Jednoznačně to vyplývá také ze znění § 4 nař. vl. č. 253/1992
Sb. Podle § 4 odst. 2 tohoto předpisu zaměstnavatel zařadí zaměstnance do
platové třídy podle odst. 1, pokud splňuje předpoklady (tj. i kvalifikační
předpoklad vzdělání) i požadavky potřebné pro řádný výkon práce zařazené v této
platové třídě. Podle odst. 2 písm. b) tohoto nař. vl. může zaměstnavatel
výjimečně zařadit zaměstnance, který nesplňuje potřebné vzdělání do čtvrté a
vyšší platové třídy, avšak nejdéle na dobu dvou let .... Na dobu delší než dva
roky pak podle § 3 písm. b) cit. nař. vl. bylo možno zaměstnance zařadit do
platové třídy, pro kterou nesplňuje potřebné vzdělání, jestliže zahájil v době,
po kterou byl výjimečně zařazen do platové třídy podle odst. 2 písm. b), ...
studium, jehož absolvováním si doplní potřebné vzdělání a řádně pokračuje ve
studiu. Tak tomu bylo i v případě obviněného, který aby dosáhl zařazení do
vyšší platové třídy, předložil svému zaměstnavateli padělaná potvrzení a
zaměstnavatele tak uvedl v omyl, že splňuje potřebné požadavky pro zařazení do
příslušné platové třídy.
Protože námitky obviněného uvedené v dovolání jsou ve své podstatě pouze
opakováním námitek uvedených již v odvolání a dostatečným způsobem se s nimi
vypořádal již soud odvolací, je zjevné, že dovolání bylo podáno jen formálně,
když obviněný nadále setrvává na svém výkladu příslušných předpisů. Nejvyšší
soud proto rozhodl o dovolání tak, že je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš