7 Tdo 417/2016-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. května 2016 v neveřejném zasedání, o
dovolání obviněného T. C. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 10 To 324/2015, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 125/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 8 T 125/2015, byl
obviněný T. C. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1, 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 199
odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6
měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen
do věznice s ostrahou.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že v době od 30. 12. 2013 do března 2015 na
různých místech v okrese J. a P. , poškozenou L. Š. fyzicky a psychicky
týral v době, kdy spolu žili ve společné domácnosti, a to v přesně nezjištěném
období v listopadu 2014 na adrese J. , ul. P. K. , v prosinci 2014 v penzionu
Ch. v obci K. a v lednu 2015 na adrese N. P. , ulice P. , kdy jí zakazoval
styk s příbuznými a dalšími osobami, užívání jí předepsaných léků, které jí
vyhazoval, ponižoval ji a vnucoval jí pocit její neschopnosti, opakovaně ji
fyzicky napadal, a to tak, že jí dával rány pěstí do obličeje, fackoval ji,
tahal ji za vlasy, hlavou jí bouchal o zárubně dveří, když spadla na zem, tak
ji kopal do těla a nohou, přičemž při napadení v N. P. v lednu a březnu 2015
upadla do bezvědomí a uvedenými napadeními jí způsobil hematomy v obličeji,
podlitiny a zhmožděniny, kdy poškozená nevyhledala lékařské ošetření a své
zranění skrývala, dále pak jí večer dne 30. 3. 2015 bránil v odchodu z bytu,
přičemž ze strachu z něho z bytu odešla až druhý den ráno, kdy v důsledku jeho
jednání poškozená L. Š. trpí posttraumatickou stresovou poruchou a syndromem
týraného partnera a je omezena na obvyklém způsobu života od 27. 7. 2014, kdy
jí byla vystavena pracovní neschopnost, která stále trvá a v uvedeném období
musela být i opakovaně hospitalizována.
Proti tomto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci
Králové usnesením ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 10 To 324/2015, podle § 265 tr.
ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně
a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a
l) tr. ř. Má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku
proti rozsudku soudu I. stupně, přestože byl v řízení předcházejícím tomuto
rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v existenci
extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními,
která se týkají skutkově významných okolností. Podle názoru obviněného
provedené dokazování v několika případech vyvrací skutkový děj popsaný ve
výroku o vině. Soudy učinily závěr, že měl poškozené zakazovat styk s
příbuznými a dalšími osobami. Z lékařské dokumentace poškozené, jakož i z
výpovědí otce poškozené P. W. a matky poškozené M. W. vyplývá, že rodinné
vazby mezi poškozenou a příbuznými byly ale dlouhodobě narušeny a kontakt mezi
nimi byl přerušen již před jeho seznámením s poškozenou. Podle obviněného
nebylo ani prokázáno, že by poškozené zakazoval stýkat se s dalšími konkrétními
osobami. Pokud měl poškozené zakazovat užívání jí předepsaných léků, které jí
měl vyhazovat, obviněný namítá, že z lékařské dokumentace poškozené podle něj
vyplývá, že poškozená se v průběhu léčby vyjadřovala k jednotlivým lékům a
hodnotila jejich účinky. Obviněný je přesvědčen, že pokud by poškozené bránil v
užívání léků, těžko by mohla hodnotit jejich účinky na svou osobu tak, aby to v
ošetřující lékařce nevzbuzovalo pochybnosti. Obviněný dále poukázal na to, že
poškozená má trpět posttraumatickou stresovou poruchou a syndromem týraného
partnera. Z lékařské dokumentace poškozené podle obviněného vyplývá, že
poškozená měla problematické vztahy se členy své rodiny, a to včetně bývalého
manžela. V souvislosti s bývalým manželem poškozená podle obviněného zmiňovala
„chození po psychiatriích“. Podle názoru obviněného nelze za tohoto stavu
uzavřít, že by se posttraumatická stresová porucha a syndrom týraného partnera
rozvinuly v příčinné souvislosti s jeho jednáním, když zjevně mohly mít původ v
problematických vztazích poškozené. Z lékařské dokumentace podle obviněného
vyplývá, že poškozená měla značné potíže v novém zaměstnání, nebyla navzdory
vynaloženému úsilí schopna řádně vykonávat svěřenou práci, její stav si
vyžadoval opakované hospitalizace. Obviněný uvádí, že těmito zdravotními
problémy poškozená trpěla již před seznámením a soužitím s ním. Tento následek
spočívající v posttraumatické stresové poruše se pak projevil také v právní
kvalifikaci podle § 199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ale není zřejmé, že
vznikl v souvislosti s jeho jednáním. Existence výše uvedeného nesouladu podle
obviněného naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále
uvádí, že před oběma soudy namítal nepravdivost tvrzení uváděných poškozenou,
navrhoval provedení dalších důkazů (výslech MUDr. Bc. A. G. , J. Š. , Ing. R. D.
), navrhoval provedení důkazu kompletní zdravotnickou dokumentací poškozené
vedené Klinikou psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc, kde se podle obviněného
nacházejí důkazy o dlouhodobě narušeném vztahu poškozené k jejímu otci a členům
její rodiny, který ovšem nemá původ v jeho jednání. Dále navrhoval provedení
důkazu lékařskou zprávou vedoucího lékaře Vazební věznice v Hradci Králové a
posudku z oboru lékařství, na základě kterých by byla posouzena otázka, zda byl
v rozhodné době vůbec fyzicky schopen napadnout poškozenou způsobem uvedeným v
obžalobě, včetně kopání do těla a nohou. Uvedl, že s ohledem na svůj zdravotní
stav není dlouhodobě fyzicky schopen určitých pohybů, a to mimo jiné kopů. Posouzení této otázky formou odborného vyjádření považuje obviněný za
nedostačující a měl být vypracován znalecký posudek. Usnesení odvolacího soudu
navíc podle názoru obviněného neobsahuje odůvodnění odpovídající § 134 odst. 2
tr. ř., když se soud podle něj dostatečně nevypořádal s jím navrhovanými
důkazy, a to lékařskou zprávou vedoucího lékaře vazební věznice a zdravotní
dokumentací poškozené. Nedostatečným odůvodněním odmítnutí důkazů bylo porušeno
jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i
nalézacího soudu a dále postupoval podle § 265l tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že s ohledem na
obsah dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s
projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již
zabýval a vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný
opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako
odvolání (č. l. 361 a 378 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé
obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora
uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s
odvoláním na jím tvrzenou existenci extrémního nesouladu mezi provedenými
důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podstatou námitek je jeho tvrzení, že
se ve skutkové větě uvedeného jednání nedopustil (zejména poškozené nezakazoval
styk s rodinou a dalšími lidmi, nezakazoval jí braní léků, fyzicky jí
neubližoval, neboť toho s ohledem na svůj zdravotní stav údajně nebyl schopen)
a vše je výmyslem poškozené. Výpověď poškozené považuje za nevěrohodnou, nabízí
svou verzi průběhu popsaných událostí, resp. neguje vše, čeho se měl vůči
poškozené dopustit, poukazuje na špatný psychický stav poškozené, který ovšem
měla již v době před jejich seznámením. Obviněný však takové námitky založil
pouze na tvrzení, že se daného jednání nedopustil, jakož na výhradách proti
způsobu hodnocení důkazů soudy, tedy na námitkách procesních a skutkových,
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídajících.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá
skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí
s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké
skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily.
Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za
chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za
další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené
rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř.
uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního
posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu
dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou
považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou
povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně.
Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah
Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl
dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces.
Tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při
které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných
soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v
podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za
následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah
Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy,
kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup
věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice
provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp.
jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být
vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy
svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k
závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů
zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v
napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými
důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak namítá
obviněný. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především
ve výpovědi poškozené a v důkazech, jimiž byla ověřena její věrohodnost. Nutno
poukázat na to, že soudy (zejména soud nalézací) přistupovaly velice pečlivě k
řešení otázky věrohodnosti výpovědí poškozené a obviněného, výpovědi hodnotily
jednotlivě i ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům a své závěry řádně
ve svých rozhodnutích odůvodnily. Na základě rozsáhlého dokazování a hodnocení
důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. pak soudy oprávněně shledaly výpověď
obviněného nevěrohodnou. Obsáhlá a podrobná výpověď poškozené totiž nestojí
osamoceně, ale je podporována řadou v průběhu trestního stíhání provedených
důkazů. Závěry o věrohodnosti usvědčující výpovědi poškozené korespondují
především se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychologie, specializace klinická psychologie na osobu poškozené (č. l. 117
tr. spisu) a z výpovědi znalce Mgr. M. Perničky u hlavního líčení (č. l. 339
tr. spisu) k osobě poškozené. Z nich vyplývá, že u poškozené především nebyly
shledány sklony k záměrnému účelovému blokování či zkreslování informací, její
výpovědi vykazují podle znalce dostatek znaků svědčících pro líčení skutečně
prožitých událostí, nebyla u ní zjištěna motivace ke křivému obvinění. Bylo
zjištěno, že jde o osobu slabou, až submisivní, bez dostatečně vyvinutých
obranných mechanismů, ovlivnitelnou. Ve vztahu k obviněnému T. C. prožívá
poškozená podle znalce především strach a pocity vlastní viny a studu, což jsou
podle znalce typické následky domácího násilí. Znalec konstatoval, že poškozená
trpí posttraumatickou stresovou poruchou a syndromem týraného partnera, které
se u ní vyvinuly v souvislosti s jejím prožíváním partnerského vztahu s
obviněným T. C. a jeho jednáním v tomto vztahu. Znalec se rovněž vyjádřil k
tomu, že propuknutí uvedených syndromů sice bylo usnadněno predispozičními
psychickými faktory v osobnosti poškozené, avšak nemohly propuknout bez
přičinění vnějších traumatických vlivů (č. l. 135 tr. spisu). Obdobné závěry
vyplývají rovněž ze zprávy o zdravotním stavu poškozené, vypracované MUDr. T. P. PhD. (č. l. 38 tr. spisu), který rovněž u poškozené konstatoval existenci
syndromu týraného partnera, neboť partnerský vztah obviněného a poškozené byl
charakterizován dominantní agresorskou rolí obviněného. Poškozená se ve své
výpovědi podrobně vyjadřovala ke společnému soužití s obviněným, k dlouhodobému
fyzickému a psychickému napadání, ponižování a týrání ze strany obviněného po
celé uvedené období. Věrohodnost výpovědí poškozené je podporována také dalšími
provedenými důkazy. Soudy měly k dispozici lékařské zprávy o zdravotním stavu
poškozené, výpovědi svědkyň I. J. a M. S. dokládající incident při společném
pobytu poškozené a obviněného v N. P.
Skutečnost, že obviněný zakazoval
poškozené styk s rodinou a dalšími lidmi, uvádí především poškozená ve své
výpovědi („prakticky po celou dobu, co jsme spolu byli, mě C. nenechal
samotnou, zakazoval mi styk s rodinou, s přáteli, nemohla jsem se s nikým
bavit“, na č. l. 156 tr. spisu). Uvedené tvrzení podporuje svou výpovědí také
svědek P. W. (č. l. 340 tr. spisu). Není podstatné, že poškozená s rodinou
udržovala jen sporadické vztahy již v době před seznámením s obviněným. Podstatné je, že se obviněný snažil poškozenou od společnosti izolovat. Pokud
obviněný opakovaně namítá, že nebyl schopen poškozené fyzicky ubližovat pro své
zdravotní problémy s dolními končetinami, tak tyto jeho námitky byly vyvráceny
především odborným vyjádřením z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství
(č. l. 139 tr. spisu), podle něhož poruchy hybnosti a psychická zátěž
obviněného (jak vyplývají z lékařských zpráv) nevylučují jednání popsané ve
skutkové větě. V neposlední řadě však obviněný sám ve svých výpovědích uvádí,
že byl schopen řídit motorové vozidlo, že s poškozenou chodili často na
procházky, vyjádřil se, že se někdy pohyboval o berlích někdy bez berlí. Jeho
mobilitu potvrzuje i svědkyně M. S. a poškozená. Doplnění dokazování v tomto
směru, jak požaduje obviněný, soudy oprávněně považovaly za nadbytečné, což
dostatečně odůvodnily. Pokud jde o další námitku obviněného, že poškozené
nezakazoval užívání léků, není podstatné, zda u ošetřující lékařky vzbudila
podezření či nikoli, když jí při návštěvách lhala, že jí předepsané léky
nezabírají. Tato skutečnost vyplývá z výpovědi poškozené, kterou soudy shledaly
věrohodnou, a zapadá do celkového komplexu jednání obviněného vůči poškozené. Další ve věci provedené důkazy nebude Nejvyšší soud podrobně rozebírat, neboť
tak již učinil nalézací soud (jakož i soud odvolací) ve svém rozhodnutí. V
podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou
soudů, s nimiž se zcela ztotožnil.
Pokud jde o námitky stran údajné neúplnosti dokazování, neboť soud podle
obviněného neprovedl řadu jím navržených důkazů, Nejvyšší soud podotýká, že
obviněný shodné námitky uplatnil již v řízení před soudem I. stupně i v řízení
o odvolání, a z rozhodnutí soudů je zřejmé, že se uvedenými návrhy obviněného
na doplnění dokazování zabývaly. Návrhům obviněného však nevyhověly, neboť je
shledaly nadbytečnými, nemajícími vliv na věcnou správnost rozhodnutí a tuto
skutečnost také řádně odůvodnily ve svých rozhodnutích.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že není procesní
povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz
neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je
navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo
vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07,
IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném
případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně
stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování, jakož i potvrdil
přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly
pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával,
přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že
soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že
se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně,
srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se
skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Jako hmotně právní shledal Nejvyšší soud jedinou námitku obviněného, a to, že
jeho jednání není v příčinné souvislosti s těžkou újmou na zdraví u poškozené.
Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak již s ohledem na shora uvedené
(v části zabývající se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví na osobu
poškozené) ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Obecně platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem
(účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další
skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele
zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov.
rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Není také rozhodující, zda následek
nastal působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité
jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly
další okolnosti, jednání apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle
příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je
nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit
konkrétní následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve
vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb.
rozh. trest.). Příčinná souvislost by se přerušila (nedospěla by až k účinku)
např. tehdy, pokud by tu byla další příčina jako výlučná a samostatná příčina,
která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele. O takový případ se
ale ve věci obviněného T. C. nejedná.
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, specializace
klinická psychologie vypracovaného znalcem Mgr. M. Perničkou na osobu
poškozené (č. l. 117 tr. spisu), a z výpovědi tohoto znalce vyplývá, že u
poškozené je přítomna smíšená porucha osobnosti s rysy emočně nestabilními,
histrionskými, vztahově závislými. Její osobnost lze charakterizovat jako
slabou až submisivní, bez dostatečně rozvinutých obranných mechanismů,
náchylnou k dekompenzaci do úzkostně-depresivních stavů při zátěžových
situacích (č. l. 133 tr. spisu). Ze znaleckého posudku je zřejmé, že poškozená
trpí smíšenou poruchou osobnosti a jistou psychickou zátěží, které u ní
existovaly ještě v době před seznámením s obviněným, kdy vzhledem ke struktuře
její osobností jsou u ní dány jisté predispozice pro roli oběti v konfliktních
vztazích (č. l. 136 tr. spisu). Podle znalce se u poškozené (vzhledem k její
osobnosti) posttraumatická stresová porucha rozvine snadněji než u psychicky
zdravého člověka (č. l. 339 p. v. tr. spisu). Ze závěrů znaleckého posudku,
jakož i z výpovědi znalce u hlavního líčení však také jednoznačně vyplynulo, že
bez přičinění vnějších traumatických vlivů, by k propuknutí syndromů
(posttraumatický stresový syndrom, syndrom týraného partnera) nedošlo. Podle
znalce pak tyto oba syndromy nepochybně souvisí s jejím prožíváním partnerského
vztahu s obviněným a nikoli s neutěšenými vztahy s otcem, matkou a dětmi.
Posttraumatická stresová porucha je podle znalce reakcí na mimořádnou životní
událost, přičemž poškozená jednoznačně vnímala jako mimořádné události z
posledního roku a půl, kdy za společného soužití s obviněným zažívala pocity
intenzivního strachu, ponížení a studu vyplývajícího z jednání obviněného vůči
její osobě. Ačkoli je osobnost poškozené emočně nestabilní, inklinující k
submisivitě, posttraumatická stresová porucha, jako delší dobu trvající porucha
zdraví, hodnocená jako těžká újma na zdraví [§ 199 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku], u poškozené propukla jako následek dlouhodobého surového a (fyzicky
i psychicky) zlého nakládání obviněného vůči její osobě. Z uvedeného je
nepochybné, že těžká újma na zdraví poškozené vznikla v příčinné souvislosti s
jednáním obviněného, jak je popsané ve skutkové větě. Nejvyšší soud shledal, že
tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s tím, že obviněný dosud nepřipustil protiprávnost svého jednání
vůči poškozené, Nejvyšší soud poukazuje na to, že hlavním smyslem ustanovení §
199 tr. zákoníku je posílení ochrany osob ohrožených fenoménem tzv. domácího
násilí, tj. násilí páchaného mezi osobami blízkými ve smyslu jejich vzájemného
vztahu, přičemž vzájemné role těchto osob jsou v rámci násilného vztahu neměnné
(jeden z aktérů je stále osobou ohroženou a druhý osobou násilnou), tzn. že se
nejedná o vzájemnou hádku nebo rvačku mezi partnery. Současně jde o násilí
opakované, dlouhodobé, nikoli o jednorázovou eskalaci konfliktní situace
vyvolané např. vzájemnou roztržkou či neshodou mezi partnery. Třetím
charakteristickým znakem domácího násilí je prostředí, ve kterém je pácháno
(zpravidla se jedná o byt, rodinný dům či rekreační objekt užívaný společně
násilnou osobou i osobou ohroženou domácím násilím). V konkrétním případě
přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v
podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu
fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v
rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace
či být různorodou kombinací některých z těchto forem. U domácího násilí je v
rámci možných způsobů jeho řešení nezbytně nutné orientovat se na celé jednání
pachatele komplexně, nikoli pouze na dílčí útoky, neboť pouze chování násilné
osoby k osobě ohrožené v kontextu historie jejich vzájemného vztahu vystihuje
skutečnou nebezpečnost daného jednání.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného z velké části nenaplnily
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod
podle § 265b tr. ř., přičemž Nejvyšší soud ve věci neshledal namítaný extrémní
rozpor. Jedinou hmotně právní námitku pak Nejvyšší soud shledal zjevně
neopodstatněnou. Pokud nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., nemohl být naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného T. C. posouzeno
jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo
odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu