7 Tdo 422/2025-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 6. 2025 o dovolání obviněného M. S. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 2 To 118/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 6 T 151/2023 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 2. 2024, č. j. 6 T 151/2023-308, byl obviněný M. S. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 28 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 48 měsíců. Dále bylo rozhodnuto, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradu škody částku 166 371 Kč, poškozenému D. F. na náhradu škody částku 1 773,08 Kč a na náhradu nemajetkové újmy částku 222 824 Kč a poškozené I. F. na náhradu nemajetkové újmy částku 100 882,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškozený D. F. se zbytkem nároku na náhradu škody a poškozená I. F. se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek, který Okresní soud v Přerově posoudil jako oba trestné činy, spočíval podle jeho zjištění v podstatě v tom, že obviněný dne 4. 6. 2023 kolem 04:40 hodin v XY, XY ul., na chodníku před budovou XY domu po předchozí slovní rozepři udeřil poškozeného D. F., nar. XY, otevřenou dlaní do obličeje, o což se následně pokusil znovu, několikrát se pokusil udeřit ho pěstí do obličeje, přičemž poškozený tyto údery vykryl rukama a úhybnými pohyby, avšak obviněný ho postupně vytlačil až na betonové schodiště u vchodu do domu, kde ho opětovně udeřil pěstí do obličeje, a po tomto úderu poškozený spadl dozadu, udeřil se o schod do týlní části hlavy a zůstal bezvládně ležet. Podle zjištění Okresního soudu v Přerově obviněný tak poškozenému způsobil vážné zranění hlavy specifikované ve výroku o vině s dlouhodobými až trvalými následky. Okresní soud v Přerově takto rozhod poté, co přijal prohlášení viny obviněného (§ 206c tr. ř.).
3. O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a poškozený D. F. proti výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 9. 2024, č. j. 2 To 118/2024-355. Z podnětu těchto odvolání byl rozsudek Okresního soudu v Přerově podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozeného D. F. a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené I. F. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozenému D. F. na náhradu škody částku 54 036,08 Kč a poškozené I. F. na náhradu nemajetkové újmy částku 50 000 Kč. Jinak zůstal rozsudek Okresního soudu v Přerově nezměněn.
4. Obviněný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. Tento rozsudek napadl jednak v části, v níž byl v rozsudku Okresního soudu v Přerově ponechán beze změny výrok o trestu a výrok o náhradě škody, a jednak v části, v níž bylo nově rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že pokud bylo přijato prohlášení viny obviněného, nezbavovalo to soudy povinnosti náležitě objasnit skutkové okolnosti významné pro rozhodnutí o trestu a pro rozhodnutí o náhradě škody a nemajetkové újmy. V tomto ohledu vytkl, že soudy se náležitě nezabývaly spoluzaviněním poškozeného. Poukázal na to, jak se poškozený choval v průběhu incidentu, který byl zachycen kamerovým záznamem městské policie. Uvedl, že soudy sice konstatovaly přehrání kamerového záznamu, ale ve skutečnosti ho s ohledem na přijaté prohlášení viny nijak blíže nehodnotily. Vyjádřil názor, že z kamerového záznamu vyplývají okolnosti svědčící o výrazném spoluzavinění poškozeného. Z toho dovozoval, že mu měl být uložen mírnější trest a snížena povinnost k náhradě škody a nemajetkové újmy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření konstatoval, že námitky proti výroku o trestu nejsou dovolacím důvodem a že námitky proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy jsou zjevně neopodstatněné, neboť ze skutkových zjištění soudů nevyplývá nic, co by odůvodňovalo závěr o spoluzavinění poškozeného. Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
8. Za situace, kdy bylo přijato prohlášení viny obviněného a kdy výrok o vině nebyl přezkoumáván v odvolacím řízení, není dovolání proti výroku o vině přípustné pro nedostatek podmínky, že o vině soud rozhodl ve druhém stupni (§ 265a odst. 1 tr. ř.). V posuzované věci Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl ve druhém stupni jen v otázce trestu a v otázce náhrady škody a nemajetkové újmy. Proto nepřichází v úvahu uplatnění dovolacího důvodu, který se vztahuje k „rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“. Uvažovaný dovolací důvod nelze uplatnit proti jiným skutkovým zjištěním, v dané věci proti zjištěním týkajícím se spoluzavinění poškozeného, neboť tato zjištění nejsou rozhodná a určující pro naplnění znaků trestného činu. Ve vztahu k výroku o trestu a výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy obviněný uplatnil s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky, které obsahově tomuto ustanovení neodpovídají. V této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v citovaném ustanovení.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
10. Námitkami poukazujícími na spoluzavinění poškozeného se obviněný snažil zpochybnit jak výrok o trestu, tak výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy. Namítal tedy „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné, než je právní posouzení skutku.
11. Z obsahu a smyslu námitek zaměřených proti výroku o trestu je patrno, že obviněný v podstatě vytkl nepřiměřenost uloženého trestu, která ale není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., třebaže jinak je záležitostí aplikace hmotného práva. Nejedná-li se o to, že výrok o trestu nemůže obstát a musí být zrušen v důsledku zrušení výroku o vině, pak samotný výrok o uložení trestu lze kvůli porušení hmotného práva napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem, zatímco dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z tohoto vztahu obecného a zvláštního vyplývá, že má-li být výrok o trestu napaden z důvodu porušení hmotného práva, může se tak stát pouze s použitím zvláštního ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Výklad, podle něhož by nepřiměřenost trestu byla dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nelogický a nepřijatelný, protože v takovém případě by ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. bylo bezpředmětné, nefunkční a nedávalo by žádný smysl. Uložení nepřípustného druhu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž vždy bylo jiným nesprávným hmotně právním posouzením ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., takže ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. by nemělo význam.
12. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších pochybení při ukládání trestu, kterými jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Dovolání není určeno k tomu, aby jeho cestou byl korigován výrok o trestu z hlediska pouhé přiměřenosti. Nejvyšší soud proto zásadně nezasahuje do výroku o uložení trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti, ledaže by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by to zároveň představovalo porušení ústavní zásady proporcionality trestní represe, která je jedním ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). O nic takového se v posuzovaném případě rozhodně nejedná. Obviněnému byl podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku uložen podmíněný trest odnětí svobody na 28 měsíců, tj. na dva roky a čtyři měsíce, se zkušební dobou stanovenou na 48 měsíců, tj. na čtyři roky. Jde o přípustný druh trestu, jehož výměra spadá do rámce zákonné trestní sazby stanovené v rozpětí od dvou let do osmi let. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře nepatrně nad dolní hranicí sazby a jeho výkon byl podmíněně odložen na delší zkušební dobu (v rámci zákonem stanoveného rozmezí délky zkušební doby jeden rok až pět let), což není v žádné kolizi se zásadou proporcionality trestní represe.
13. Dovolání podané proti výroku o trestu s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovoláním, které obviněný podal z jiného důvodu, než je uveden v tomto ustanovení.
14. Naopak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově odpovídají námitky zaměřené proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, pokud obviněný soudům vytýkal, že náhradu nesnížily se zřetelem ke spoluzavinění poškozeného. Při rozhodování o náhradě škody a nemajetkové újmy způsobené trestným činem jsou soudy povinny zjišťovat skutkové okolnosti, které jsou významné pro aplikaci toho předpisu hmotného práva, jímž se režim náhrady řídí, byť případně jsou tyto okolnosti bezvýznamné z hlediska odpovědnosti obviněného za trestný čin. Jestliže zákonným hlediskem rozhodnutí o náhradě škody a nemajetkové újmy je také spoluzavinění poškozeného, pak je nutné, aby soudy zjistily skutkové okolnosti týkající se této otázky, i když to nemá význam pro právní posouzení skutku jako trestného činu.
15. Namítané spoluzavinění poškozeného nemá v dané věci vliv na závěr, že obviněný spáchal trestný čin a jaká je jeho právní kvalifikace, takže nebylo nutné, aby ve skutkové části výroku o vině byly uváděny okolnosti týkající se otázky případného spoluzavinění poškozeného. Je tedy třeba korigovat úvahu Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, který v bodě 18 na str. 8-9 odůvodnění napadeného rozsudku nesprávně uvedl, že námitka spoluzavinění poškozeného „směřuje do výroku o vině“, a irelevantně k tomu dodal, že „spoluzavinění poškozeného … z popisu skutku zjištěno nebylo“ (míněno z popisu skutku ve výroku o vině). Význam namítaného spoluzavinění poškozeného pro rozhodnutí o náhradě škody a nemajetkové újmy není nijak závislý na tom, zda skutková zjištění týkající se spoluzavinění jsou uvedena ve skutkové části výroku o vině.
16. Při rozhodování o náhradě škody a nemajetkové újmy soudy aplikovaly zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jako relevantní právní předpis. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. S ohledem na ustanovení § 2894 odst. 2 o. z. se obdobně posoudí spoluzavinění poškozeného, jde-li o povinnost nahradit nemajetkovou újmu.
17. K otázce spoluzavinění poškozeného Okresní soud v Přerově uvedl, že „z kamerových záznamů bylo zjištěno, že poškozený svým jednáním nezavdal žádnou příčinu k fyzickému napadení“ (odst. 6 odůvodnění rozsudku), a Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci uvedl, že „ … spoluzavinění poškozeného … zjištěno a prokázáno nebylo“ (odst. 20 odůvodnění napadeného rozsudku). Citovaným částem odůvodnění rozsudků lze vytknout určitou strohost a absenci bližšího rozboru obsahu kamerového záznamu, nikoli však věcnou nesprávnost.
18. Posuzovaný incident byl zachycen na kamerovém záznamu městské policie, jímž byl monitorován prostor kolem vchodu do XY domu v XY. K celkové povaze incidentu je třeba uvést, že mezi obviněným a poškozeným až do kritické doby nebyl žádný vztah a že se neznali. Obviněný se svými společníky přijel na místo vozidlem taxi a šel do baru v XY domě pro sestru jednoho ze svých společníků. Poškozený byl jedním z hostů baru, bavil se a při tom konzumoval alkohol. Z kamerového záznamu je patrno, že obviněný poté, co vyšel z baru, šel zpět k vozidlu taxi stojícímu na protější straně vozovky. Přitom prošel skupinkou osob, které byly před vchodem do XY domu a mezi kterými byl i poškozený. Obviněný se zastavil u dveří vozidla taxi, chvíli takto stál a díval se směrem k oné skupince. Poškozený v této skupince mezi ostatními osobami stál tak, že nebyl čelem otočen směrem k obviněnému, nedělal na něho žádné posunky či gesta apod. Po chvíli obviněný vykročil směrem ke skupince, vstoupil mezi postávající osoby a po krátké slovní komunikaci udeřil poškozeného rukou do obličeje (dal mu facku). Nato si poškozený svlékl bundu, přičemž obviněný zaujal bojový postoj a několikrát se pokusil udeřit poškozeného pěstí do obličeje, při potyčce ho postupně zatlačil až ke vstupním schodům do domu, kde poškozený po posledním úderu spadl na záda, zůstal ležet a obviněný odešel. Je nesporné, že fyzicky napadl obviněný poškozeného. A v tom stadiu incidentu, které následovalo poté, co si poškozený svlékl bundu, byla jednoznačná výrazná iniciativa na straně obviněného, před jehož údery poškozený v podstatě pouze ustupoval a snažil se je vykrýt.
19. Obhajoba obviněného byla založena na tom, že poškozený pronášel na jeho adresu „nějaké hanlivé urážky“. Jejich znění obviněný nijak neupřesnil. S ohledem na to, že poškozený byl účastníkem noční barové zábavy a konzumoval alkohol, a také s ohledem na to, jak ho charakterizovala D. M., lze akceptovat obhajobu, podle které poškozený na adresu obviněného pronesl nějaké výroky, které se obviněného dotkly, a to v době, kdy obviněný po odchodu z baru procházel skupinkou osob postávajících u vchodu do domu. Reakce obviněného následovala s poměrně delším časovým odstupem, neboť se ke skupince vrátil až po chvíli, kdy stál u vozidla taxi na protější straně vozovky. Facka, kterou obviněný dal poškozenému, a série úderů, které mu následně zasadil, tak měly evidentní povahu odplaty za slovní projev poškozeného. Podstatné je, že z verbální roviny do roviny fyzického napadení celý incident přenesl obviněný. Nic na tom nemění okolnost, kterou obviněný zdůrazňoval v rámci uplatněných námitek, totiž že poté, co dal poškozenému facku, si poškozený svlékl bundu. Z kamerového záznamu vyplývá, že obviněný nečekal, co bude následovat, a ihned zasypal poškozeného sérií dalších úderů. Ze strany obviněného rozhodně nešlo o obranu proti nějakému útoku, který by se jevil jako odveta poškozeného za předcházející facku.
20. Podstatou celého incidentu byla očividně nepřiměřená a přehnaná reakce obviněného na slovní projev poškozeného, který zůstal co do obsahu nejasný a na který obviněný odpověděl razantním fyzickým napadením, jímž poškozenému způsobil vážné zranění. Bez ohledu na to, co bylo obsahem slovního projevu poškozeného, šlo o malicherný důvod k tomu, aby obviněný přikročil k napadení poškozeného v takové intenzitě, jakou zvolil. Za tohoto stavu je namístě závěr, že tu nebylo spoluzavinění poškozeného, resp. že jeho spoluzavinění spočívající ve slovním projevu na adresu obviněného je zanedbatelné ve smyslu § 2918 věta druhá o. z. Pro snížení náhrady škody a nemajetkové újmy tedy evidentně nebyl v namítaném spoluzavinění poškozeného žádný důvod.
21. Dovolání obviněného proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy je z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
22. Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci materiálně vytvořil stav, jako by odvolání obviněného proti výroku o trestu a částečně proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v tomto případě uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
24. V uvedené variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v dané věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ze zmíněné vázanosti vyplývá, že pokud dovolání obviněného obsahově neodpovídá těmto dovolacím důvodům, pak obsahově neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., resp. že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je zjevně neopodstatněné také z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Závěrem
25. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
26. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku, ke kterému došlo dne 10. 9. 2024, pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 15. 5. 2025. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 6. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu