7 Tdo 423/2012-72
U S N E S E N Í
V řízení o dovolání obviněného T. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 To 56/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 7/2010, rozhodl dne 9. srpna 2012 předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání takto:
Až do rozhodnutí o dovolání se odkládá výkon rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 To 56/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 7/2010.
Vrchní soud v Praze, k odvolání obviněného T. M. , rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 To 56/2011, zrušil v celém rozsahu odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 45 T 7/2010, jímž byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem, a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené Unipetrol RPA, s. r. o., škodu ve výši 85.157.647,34 Kč.
Po zrušení rozsudku soudu I. stupně rozhodl odvolací soud uvedeným rozsudkem sám ve věci tak, že obviněného na základě upravených skutkových zjištění uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku pak obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 5 roků, se zařazením pro jeho výkon podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Unipetrol RPA, s. r. o., škodu ve výši 75.000.000,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, z jehož obsahu vyplývají skutečnosti, na základě kterých nelze vyloučit, že dovolání může být po projednání senátem Nejvyššího soudu shledáno důvodným. Protože výkonem uvedeného rozsudku by v takovém případě mohlo dojít k následku, který by jen těžko bylo možno odčinit, rozhodl předseda senátu Nejvyššího soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 9. srpna 2012
Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš
Obviněný fakticky namítá také porušení ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů, když měl být podle jeho názoru aplikován trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění k 31. 12. 2005, kdy byl čin dokonán. Poukázal na to, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2006) se dopustil pachatel, který si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Až od 1. ledna 2007 se, vzhledem k novelizaci ustanovení § 89 odst. 13 tr. zákona, za věc považuje i „jiná majetková hodnota“, kterou jsou i peněžní prostředky vedené na bankovním účtu. Tuto jinou majetkovou hodnotu představovaly i peníze, které společnost Bencalor, s. r. o., inkasovala od svých odběratelů na úhradu kupní ceny, která byla hrazena bezhotovostně převodem na její bankovní účet a nebyly tak v jejím majetku. Proto až do uvedené novelizace § 89 odst. 13 tr. zákona tyto peníze nepředstavovaly věc, která by mohla být předmětem svěření, přičemž podrobně uvedl tehdejší judikaturu Nejvyššího soudu České republiky. S ohledem na původní znění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tak nebyla naplněna ani objektivní stránka tohoto trestného činu, a proto měl být podle obviněného aplikován trestní zákon ve znění před uvedenou novelou, tedy ustanovení § 248 ve znění účinném ke dni 30. 6. 2006. S ohledem na okolnosti, za kterých byly pohonné hmoty prodávány odběratelům společnosti Bencalor, s. r. o., je podle obviněného rovněž vyvráceno, že by tato společnost s nimi nakládala v rozporu s ujednáním s prodávající poškozenou obchodní společností, a doložku výhrady vlastnického práva považuje za neplatně sjednanou pro rozpor s § 37 odst. 1 občanského zákoníku.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného ohledně nenaplnění znaku přisvojení si cizí věci, skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, nereflektují skutečnost, že za svěřenou cizí věc je judikaturou standardně považováno nejen zboží prodané s výhradou vlastnictví podle § 445 obchodního zákoníku, ale také výtěžek z jeho prodeje (peníze), který je ekvivalentem prodané svěřené věci. Dokud tento výtěžek nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany. I když obviněný také popírá, že by mu pohonné hmoty byly svěřeny, bylo podle státní zástupkyně nepochybně prokázáno, že se tak stalo na základě uzavřené rámcové kupní smlouvy. Zboží bylo vyfakturované, předané do jeho volné dispozice a tedy faktické moci, s platně uzavřenou výhradou vlastnictví. Obviněným zcela opomíjená konstrukce zpronevěry výtěžku z prodeje pohonných hmot přitom vyvrací jeho námitku, že pohonné hmoty nemohly být zpronevěřeny i kdyby mu byly svěřeny, neboť s nimi nenaložil proti zamýšlenému účelu svěření. Povinností obviněného, vyplývající z uzavřené smlouvy, bylo převést výtěžek z prodeje pohonných hmot poškozenému, ale v rozporu s účelem svěření tuto svojí povinnost nesplnil, a přes výhradu vlastnického práva použil finanční prostředky získané od odběratelů na nákup akcií.
Za nedůvodnou považuje státní zástupkyně také námitku obviněného ohledně právní kvalifikace jeho jednání podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 30. 6. 2006. Odmítá argumentaci, kterou obviněný zakládá na starší judikatuře Nejvyššího soudu, když tato není na jeho případ aplikovatelná, jakož i interpretaci jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu jako údajně ojedinělých (7 Tdo 90/2007, 3 Tdo 335/2007). V souvislosti s tím poukázala na další usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 669/2008, kde v obdobném případě pachatelé ze stejných důvodů rovněž namítali povahu a nemožnost přisvojení si cizích peněz na bankovních účtech ve smyslu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zákona. Nejvyšší soud ale tuto argumentaci v této jiné trestní věci odmítl jako nepřípadnou s tím, že trestná činnost pachatelů nespočívala v machinacích s cizími svěřenými penězi uloženými na bankovních účtech, a v provádění neoprávněných dispozic s nimi, ale v tom, že předmětem zpronevěry byl finanční ekvivalent obdržený pachateli za prodaná vozidla, která jim byla svěřena za účelem jejich prodeje. Přisvojili si tak výtěžek z prodeje svěřené věci, ač podle smlouvy byl zprostředkovatel povinen převést na prodávajícího finanční nárok z prodeje automobilu.
Státní zástupkyně ale přisvědčila námitce obviněného, že pokud závěr odvolacího soudu o tom, že vzhledem k přesvědčení obviněného o dostatečném zajištění závazku zástavou nelze dovodit jeho zavinění u zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to bez dalšího odůvodnění také k následku činu, měl se odvolací soud zabývat tímto závěrem i ve vztahu k zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Ukazují-li skutková zjištění, že obviněný počítal s dostatečným zajištěním svého závazku, lze podle státní zástupkyně stěží dovodit jeho srozumění se způsobením škodlivého následku a ve vazbě na způsobenou škodu tak chybí jeho zavinění. Z tohoto důvodu považuje dovolání za důvodné a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III.
Nejvyšší soud předně zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas a námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Přitom se shodují v podstatné části s námitkami, které uvedl již v odvolání a odvolací soud se s nimi správně vypořádal. Protože se Nejvyšší soud ohledně těchto opětovně uplatněných námitek plně ztotožnil s argumentací odvolacího soudu, bylo by nadbytečné ji opakovat. Proto předně ve vztahu k obecné, a z hlediska důvodu neplatnosti nijak nekonkretizované námitce neplatného sjednání doložky výhrady vlastnického práva, a to pro rozpor s ustanovením § 37 odst. 1 občanského zákoníku, kterou obviněný nejdříve v předchozím řízení neúspěšně zpochybňoval námitkou odstoupení od rámcové smlouvy, odkazuje na str. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Pokud pak obviněný namítá, že jako pro něj příznivější měl být použit trestní zákon (č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2006), a to z důvodu nenaplnění znaku přisvojení si cizí svěřené věci podle ustanovení § 248 odst. 1 tr. zákona, když v té době peníze na účtu v bance nebyly považovány za věc, a nemohly tak být předmětem útoku trestného činu zpronevěry, Nejvyšší soud rovněž plně odkazuje na obsáhlé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, resp. jeho části týkající se této námitky, na str.
13 – 15. Lze přitom zdůraznit argumentaci odvolacího soudu, vycházející z jím uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Podstata trestné činnosti obviněného nespočívala v machinacích s cizími penězi uloženými na bankovním účtu, a předmětem zpronevěry nebyla ani původně svěřená věc (pohonné hmoty), ale její ekvivalent v podobě výtěžku z prodeje svěřené věci, za kterou jeho odběratelé bezhotovostně převedly peněžní prostředky na bankovní účet, se kterým byl obviněný oprávněn disponovat, a který byl současně s těmito peněžními prostředky povinen naložit určitým způsobem, tj. uhradit jimi dodavateli cenu pohonných hmot podle daných faktur.
Poukazuje-li proto obviněný v dovolání na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (11 Tdo 40/2004, 4 Tz 42/2004, 5 Tdo 94/2006), o která opírá tuto svoji námitku, že dané finanční prostředky na bankovním účtu nelze považovat za věc jako předmět útoku trestného činu zpronevěry, právě z výše uvedeného důvodu nelze uvedená rozhodnutí na tuto trestní věc aplikovat, protože v uváděných případech se nejednalo o výtěžek získaný prodejem svěřené věci. To také státní zástupkyně uvedla ve vyjádření k dovolání, přičemž správně zdůraznila, že rozhodující je věcná povaha finančních prostředků, a to s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývají otázkou zpronevěry finančního ekvivalentu obdrženého za svěřenou věc, a převedeného na bankovní účet (4 Tz 73/2011, 7 Tdo 90/2007, 3 Tdo 335/2007, 3 Tdo 669/2008, 5 Tdo 673/2010).
Lze k tomu připomenout, že Nejvyšší soud ČR uvedl již v rozsudku ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, ve věci kde část výtěžku z prodeje svěřené věci byla převedena na účet ke kterému měl obviněný dispoziční právo, že za svěřenou věc ve smyslu ustanovení § 248 odst. 1 tr. zákona o trestném činu zpronevěry je nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc svěřila, přičemž není rozhodující, zda si peníze ponechal přímo, nebo tak učinil prostřednictvím účtu (tento rozsudek byl publikován pod č. 5, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, sešit č. 1, ročník 2002).
Bez ohledu na výše uvedené k povaze peněžních prostředků na bankovním účtu, není námitka, že se nejednalo o věc ve smyslu ustanovení § 248 odst. 1 tr. zákona, opodstatněná v této konkrétní trestní věci i z jiného důvodu. Obviněný totiž za dané peněžní prostředky na bankovním účtu nakoupil akcie, čímž výtěžek z prodeje nabyl materializované podoby cenných papírů, které podle § 89 odst. 13 tr. zákona byly i v době činu výslovně za věc považovány.
Totéž ale neplatí o námitce obviněného, že závěry, které odvolací soud uvedl jako důvod nenaplnění subjektivní stránky trestného činu (zločinu) podvodu, je nutno vztáhnout se stejným důsledkem i na trestný čin (zločin) zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným odvolacím soudem. Obviněný v dovolání poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR (I. ÚS 558/01, II. ÚS 566/05, 8 Tz 164/99, 8 Tz 303/2000, 8 Tdo 1306/2006-I.), podle kterých nelze u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona dovodit úmysl způsobit škodu, a obohatit se na cizím majetku, byla-li pohledávka (úvěr) zajištěna takovou hodnotou zástavy, která postačovala k uspokojení pohledávky (aby jejím prodejem byl úvěr splacen) a dlužník si byl této skutečnosti vědom.
U trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona (resp. podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku) podvodné jednání směřuje k obohacení pachatele nebo někoho jiného. Proto ve vztahu k tomuto obohacení musí být dáno úmyslné zavinění pachatele. Obohacení ale nemusí být totožné s výší škody, kterou pachatel svým podvodným jednáním způsobí poškozenému. Aby trestnímu postihu podléhala jen závažnější podvodná jednání, je hranice tohoto postihu vymezena v základní skutkové podstatě tohoto trestného činu hlediskem výše způsobené škody, konkrétně způsobením na cizím majetku škody nikoli nepatrné. Obviněný byl soudem I. stupně uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoníku, tj. že způsobil činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, kdy podle § 17 písm. a) tr. zákoníku se k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přihlédne i tehdy, zavinil-li pachatel tento těžší následek z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. U tohoto zvlášť závažného zločinu trestní zákon úmyslné zavinění k této okolnosti nevyžaduje. Na stejném principu spočívá také konstrukce trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 tr. zákoníku (resp. § 248 tr. zákona).
Soud I. stupně na rozdíl od obžaloby, která byla na obviněného podána pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, právně kvalifikoval žalované jednání jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na časovou posloupnost jednání obviněného dospěl totiž k závěru, že od uzavření zprostředkovatelské smlouvy se společností Mink, s. r. o., jednal obviněný s plným vědomím, že na danou investici nebude mít dostatek finančních prostředků, které hodlal získat právě zvýšenými dodávkami pohonných hmot s úmyslem tyto neuhradit. U obviněného tak shledal existenci podvodného úmyslu od počátku, a to i ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Odvolací soud se s tímto právním názorem soudu I. stupně neztotožnil, když mu zejména vytknul, že se vůbec nezabýval věcí z hlediska dopadů zajištění smlouvy zástavou, tzn. dopadů na existenci formálních znaků zločinu podvodu. Podle odvolacího soudu obviněný právem zpochybnil správnost právní kvalifikace skutku výtkou, že nepovažuje za správný závěr soudu o tom, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu podvodu, neboť v jeho jednání nesprávně spatřoval podvodný úmysl při uzavírání smlouvy, aniž se zabýval zřízeným zástavním právem k zajištění závazku. K tomu odvolací soud konstatoval, že obviněný jako jednatel společnosti Bencalor, s. r. o., uzavřel dne 23. 6. 2005 a 1. 9. 2005 smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, v souladu s tvrzením obviněného pak odvolací soud uvedl, že na žádost poškozené vypracoval znalec Ing.
V. Myslík v září 2005 znalecký posudek na zastavené nemovitosti, ve kterém stanovil jejich obvyklou cenu ve výši 73 a 66 milionů Kč, přičemž podle odvolacího soudu z dokazování nevyplynulo podezření, že by snad obviněný do ohodnocení nějakým způsobem (ve svůj prospěch) zasahoval. Proto odvolací soud za podstatné a rozhodující považoval, že obviněný byl od počátku nejméně srozuměn s tím, že závazek je zajištěn zřízením zástavního práva k nemovitostem, které byly ve vlastnictví dvou společností, jejichž jednatelem a zároveň vlastníkem či spoluvlastníkem byl, a subjektivně byl přesvědčen o tom, že hodnota zástavy je stejná jako hodnota závazku.
Podle odvolacího soudu tak byl obviněný přesvědčen, že zastavené nemovitosti postačují k zajištění závazku, neboť měly v rozhodné době takovou hodnotu, aby se realizací zástavy mohl věřitel v plném rozsahu uspokojit. To, že se v následující době situace vyvinula jinak, není podle odvolacího soudu rozhodné a nelze to klást k tíži obviněného, neboť ten byl naposledy v listopadu 2005 ujištěn svědkem Mgr. P. K. ze společnosti Korvi, s. r. o., že cena zastavených nemovitostí postačuje k navýšení odběrného limitu.
Odvolací soud na základě výše uvedeného učinil závěr, že vzhledem k zajištění závazku zástavou, o které byl obviněný přesvědčen, že je dostačující, nelze dovodit u něj zavinění a tedy trestní odpovědnost za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Daným skutkem ale podle odvolacího soudu obviněný naplnil znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, když jeho zavinění ve formě přímého úmyslu vyplývá z popisu jednání, a toto úmyslné zavinění zahrnuje všechny znaky objektivní stránky zločinu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi nimi.
Proto odvolací soud po zrušení rozsudku soudu I. stupně uznal obviněného vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu o jeden rok kratší trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby v trvání pěti let.
Uvedený právní názor odvolacího soudu ale nemůže obstát. Učinil-li na rozdíl od soudu I. stupně zjištění, že obviněný byl přesvědčen o zcela dostačujícím zajištění závazku zástavou, a nelze u něj dovodit zavinění u zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněný důvodně namítá v dovolání, že vůbec na toto zjištění nevzal zřetel při aplikaci skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a nezabýval se ani tím, zda obdobné závěry nelze aplikovat i na subjektivní stránku trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Odvolací soud na str. 12 odůvodnění rozsudku konstatuje, že vzhledem k zajištění závazku zástavou, o které byl obviněný přesvědčen, že je dostačující, nelze u něj dovodit zavinění ve vztahu k zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu o vině T. M. zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a jeho odůvodnění ale vyplývá, že odvolací soud neshledal pouze existenci podvodného úmyslu obviněného, když u zločinu zpronevěry dospěl k závěru o jeho jednání v přímém úmyslu (str. 12 rozsudku), který se vztahuje na jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi (str. 16 rozsudku). Ve vztahu jak ke škodě nikoli nepatrné (§ 206 odst. 1 tr. zákoníku), tak i škodě velkého rozsahu [§ 206 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku] tak obviněný jednal v přímém úmyslu, jak uzavřel odvolací soud. Tento závěr o subjektivní stránce jednání obviněného ale nekoresponduje se zjištěním odvolacího soudu o jeho přesvědčení, že závazek je zajištěn dostačující zástavou, protože pak v případě nesplnění zajištěného závazku by také předpokládal plné uspokojení zástavního věřitele ze zástavy. Nemohl by pak být ani srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání vznikne na cizím majetku škoda, která je znakem jak u podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tak i u zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. To ostatně vyplývá i z judikatury, na kterou odvolací soud poukázal na str. 10 odůvodnění rozsudku, byť se tato konkrétně týká pouze trestného činu podvodu, jehož skutková podstata je ale z hlediska způsobení škody na cizím majetku totožná s konstrukcí skutkové podstaty zpronevěry.
Odvolací soud poukázal m. j. na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 565/05 (správně 566/05), z jehož odůvodnění citovaného na str. 10-11 rozsudku vycházel. Ústavní soud ale v tomto nálezu, i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR uvedl, že kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se obohatit. Tento závěr vzhledem na stejnou konstrukci skutkových podstat, musí platit nejen na zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ale také na zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kde ve vztahu ke škodě velkého rozsahu sice postačí i zavinění z nedbalosti, ale vrchní soud i k následku shledal u zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku přímý úmysl obviněného. Pro tento zásadní rozpor muselo být rozhodnutí vrchního soudu zrušeno.
Otázkou ale je, nakolik zjištění odvolacího soudu o přesvědčení obviněného, že hodnota zástavy odpovídá hodnotě závazku, odpovídá důkazní situaci. Jak již bylo výše uvedeno, tento závěr byl učiněn na základě zjištění, že obviněný jako jednatel společnosti Bencalor, s. r. o., uzavřel dne 23. 6. 2005 a 1. 9. 2005 smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, v souladu s tvrzením obviněného pak odvolací soud uvedl, že na žádost poškozené vypracoval znalec Ing.
V. Myslík v září 2005 znalecký posudek na zastavené nemovitosti, ve kterém stanovil jejich obvyklou cenu ve výši 73 a 66 milionů Kč, přičemž podle odvolacího soudu z dokazování nevyplynulo podezření, že by snad obviněný do ohodnocení nějakým způsobem (ve svůj prospěch) zasahoval. Proto odvolací soud za podstatné a rozhodující považoval, že obviněný byl od počátku nejméně srozuměn s tím, že závazek je zajištěn zřízením zástavního práva k nemovitostem, které byly ve vlastnictví dvou společností, jejichž jednatelem a zároveň vlastníkem či spoluvlastníkem byl, a subjektivně byl přesvědčen o tom, že hodnota zástavy je stejná jako hodnota závazku. Podstatnou skutečností, o kterou odvolací soud opírá svůj závěr o subjektivním přesvědčení obviněného, že hodnota zástavy odpovídá hodnotě závazku, a o jeho nezasahování
ve svůj prospěch do ohodnocení zástavy, jsou tak dva znalecké posudky Ing. V. Myslíka na zastavené nemovitosti, které tento znalec vypracoval v září 2005. Tyto znalecké posudky ze září 2005 nebyly součástí trestního spisu a obhájce obviněného se o znaleckém posudku Ing. V. Myslíka zmínil až u hlavního líčení
dne 1. 6. 2011 s tím, že se mu jej podařilo dohledat (sv. 10 tr. spisu, č. l. 1695), předložil jej soudu, který jím provedl důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř. Tento znalecký posudek pod č. 4703/2006 (č. l. 1711 a násl., sv. 10 tr. spisu), jak vyplývá z jeho obsahu, byl sice zpracován pro objednatele Unipetrol Rafinerie, a. s., ale oceňované nemovitosti (areál H. – T.) byly prohlédnuty 10. 3. 2006 a vypracován byl dne 15. 4. 2006. Významný argument odvolacího soudu o vypracování znaleckého posudku Ing.
V. Myslíkem „v září 2005“, tedy nevychází z tohoto posudku, ale z jiných znaleckých posudků téhož znalce a na stejné nemovitosti, které obhajoba v kopiích předložila až vrchnímu soudu v doplnění odvolání (viz sv. 11, č. l. 1913 – areál T. – H., ze dne 3. 9. 2005, posudek č. 4477/2005, a navíc také na č. l. 1914 – areál V. M., ze dne 4. 9. 2005 ). Tyto dodatečně předložené kopie znaleckých posudků vrchní soud ve veřejném zasedání dne 14. 12. 2011 provedl jako listinný důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř. Tyto znalecké posudky v roce 2005 i 2006 měly být zpracovány pro poškozenou Unipetrol Rafinerie, a. s., ale nikdo se předtím v řízení o nich konkrétně nezmínil. Také společnost Korvi, s. r. o., při povolení navýšení odběrního limitu na 95 mil. Kč dne 19. 10. 2005, se neodvolává na znalecké posudky Ing.
V. Myslíka ze září 2005, ale pouze sděluje poškozené společnosti, že bylo provedeno stanovení cenové hladiny předmětu zástav (areál T., H., V.
M.), pouze dotazem k realitním kancelářím, a cena předmětných nemovitostí byla pouze konzultována se smluvním znalcem z oboru (viz sv. 1, č. l. 58), aniž by se odvolala na dané posudky, které měly být zpracovány již v září 2005. Přitom znalecký posudek zpracovaný dne 3. 9. 2005 na areál T. a H., musel být znalci Ing.
V. Myslíkovi zadán ke zpracování již na počátku tohoto roku, když oceňované nemovitosti prohlédl již 5. 3. 2005. Uvedený znalec k okolnostem zpracování těchto posudků soudem vyslechnut nebyl (záznam obhájce obviněného o jednání s dožádanou osobou, který byl odvolacímu soudu předložen spolu s posudky, nebyl proveden jako důkaz). Tomu, že zpracování těchto posudků již v roce 2005 nebylo přímo na žádost poškozené, nasvědčuje ale notářský zápis ze dne 24. 3. 2006 (sv. 1, č. l. 213 tr. spisu), který byl sepsán právě za přítomnosti obviněného, a poškozenou obchodní společnost zastupujícího svědka Mgr. P. Kotta ze společnosti Korvi, s. r. o., kteří jednali o splacení vzniklého závazku, a kde se uvádí, že prodejní cena daných nemovitostí ještě jen bude stanovena, a to jako průměr cen stanovených posudky dvou znalců, m. j. Ing.
V. Myslíka. O již existujících posudcích tohoto znalce se přímo nic neuvádí. V souvislosti také s dobou zpracování posudku znalcem Ing.
V. Myslíkem v září 2005, vrchní soud odkazuje na skutková zjištění soudu I. stupně „v příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku“. Nejvyšší soud ale toto skutkové zjištění v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně nenašel, když k nepřesnému datu „v září 2005“ je v něm uvedeno pouze doporučení společnosti Korvi, s. r. o., k dalšímu navýšení odběrného limitu na částku 90 mil. Kč, aniž se vůbec zmiňuje o existenci znaleckého posudku Ing.
V. Myslíka. Toto skutkové zjištění učinil tedy vrchní soud sám až v řízení o odvolání, a to na základě obhajobou předložených materiálů. Zadala-li v této době zpracování posudků ze září 2005 společnost Korvi, s. r. o., která na základě plné moci dlouhodobě vykonávala pro poškozenou veškeré činnosti spojené m. j. i se správou a zajištěním pohledávek, je pak otázkou, proč jimi neargumentovala při povolování navýšení odběrního limitu. Přitom podle výpovědi obchodního ředitele poškozené obchodní společnosti Ing. O. K., v té době předpokládali na základě tvrzení společnosti Korvi, s. r. o., že zajištění pokryje pohledávku. Až dodatečně zjistili, že zajištění jejich pohledávek neodpovídalo tomu, co jim tato společnost předkládala a následně s ní ukončili spolupráci. To svědčí o tom, že poškozená obchodní společnost o posudcích znalce Ing. v. Myslíka ze září 2005 nevěděla. Jak dospěl odvolací soud k zjištění, že o nich věděl obviněný, se v odůvodnění rozhodnutí neuvádí.
Vedle výše uvedeného nelze podle názoru Nejvyššího soudu pominout ani další skutečnosti. Odvolací soud učinil svůj závěr o subjektivním přesvědčení obviněného, že hodnota zástavy odpovídá hodnotě závazku, aniž se vůbec vypořádal s dalšími skutečnostmi vyplývajícími z trestního spisu. Nejvyšší soud zejména poukazuje na nabídku společnosti RAK CZ, s. r. o., ze dne 25. 6. 2005, která nabízí obviněnému za prodej areálu H. – T. cenu cca 55 mil. Kč, zjevně jako reakci na nabídku obviněného k prodeji těchto nemovitostí za tuto cenu (sv. 1, č. l. 54). Tato skutečnost nasvědčuje zcela jinému přesvědčení obviněného o výši hodnoty (ceny) těchto zástav, než uvádí odvolací soud. V souvislosti s tím se odvolací soud také vůbec nevypořádal se závěry znaleckého posudku PROSCON, s. r. o., že společnost Bencalor, s. r. o., např. v areálu H. vedla v evidenci majetku v letech 2004-2006 pozemky a stavby v pořizovací hodnotě pouze cca 5 mil. Kč, že orientační hodnota nejen nemovitého, ale i movitého majetku této společnosti se v letech 2005-2006 pohybovala pouze mezi 17-41 mil. Kč, přičemž insolvenční správce jej následně zpeněžil jen za částku 17 mil. Kč, a k 31. 12. 2005, při nulové hodnotě předmětných akcií, činila čistá hodnota majetku Bencalor, s. r. o., maximálně 68 mil. Kč, takže závazky této obchodní společnosti byly vyšší než její tržní hodnota.
Není úkolem Nejvyššího soudu, aby podrobně rozebíral všechny rozhodné důkazy ve věci, což bylo úkolem soudu odvolacího, když na rozdíl od soudu I.
stupně učinil odlišná zjištění ve věci, změnil právní posouzení skutku, a aniž přihlédl ke všem rozhodným důkazům, dospěl k závěrům, které jsou s nimi v rozporu. S ohledem na tyto závěry odvolacího soudu, zejména ve vztahu k zmíněnému subjektivnímu přesvědčení obviněného, pak tento důvodně namítá v dovolání, že mají dopad nejen na posouzení jeho jednání podle ustanovení § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ale také podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Úkolem odvolacího soudu zejména bude, objasnit okolnosti vzniku znaleckých posudků Ing.
V. Myslíka ze září 2005, na kterých zejména založil své původní rozhodnutí, jakož i znovu posoudit vědomost obviněného o úrovni zajištění pohledávky zástavním právem k předmětným nemovitostem, a to s ohledem na všechny relevantní důkazy, které jsou již obsahem trestního spisu, nebo které jako nezbytné dodatečně k tomu opatří. Při novém rozhodnutí ve věci pak bude vycházet z právního názoru uvedeného v tomto usnesení, při respektování závěrů vyplývajících z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2012
Předseda senátu JUDr. Michal Mikláš