7 Tdo 427/2024

7 Tdo 427/2024-240

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2024 o dovolání obviněného M. B. podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 8 To 377/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 79/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 10. 2023, č. j. 2 T 79/2023-175, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvě stě hodin. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 500 Kč, tedy v celkové výměře 30 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku.

2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 23. 3. 2023 v době kolem 23:35 hod. na pozemní komunikaci v obci XY, řídil nejprve od objektu ve XY č. XY k domu č. XY poté od domu č. XY na vzdálenost nejméně 360 metrů, kdy v tomto úseku jel průměrnou rychlostí 37 km/h, neregistrovaný elektrický skútr značky NAMI Burn-E, ve vlastnictví F. M., s. r. o., přičemž musel být nejméně srozuměn s tím, že pro řízení tohoto skútru je třeba ve smyslu § 80a odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) řidičské oprávnění, u domu č. XY ve XY byl zastaven a kontrolován hlídkou Obvodního oddělení Policie ČR v Pohořelicích a zasahujícími policisty byl upozorněn, že jel na vozidle, k jehož řízení je zapotřebí řidičské oprávnění, přesto v rámci probíhající kontroly obviněný nastoupil na uvedený elektrický skútr a z místa kontroly začal ujíždět pryč, následně byl po pádu z vozidla mezi objekty č. p. XY a č. p. XY dostižen a zadržen a obviněný takto řídil motorové vozidlo i přesto, že věděl, že mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 3 T 119/2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 4 To 271/2021, které nabyly právní moci dne 11. 1. 2022, mimo jiné uložen trest zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce 6 let, tedy v době od 11. 1. 2022 do 11. 1. 2028, v jehož výkonu se obviněný dne 23. 3. 2023 nacházel.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2024, č. j. 8 To 377/2023-199, byla odvolání obviněného směřující proti výroku o vině a trestu napadeného rozsudku i odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného směřující do výroku o trestu podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. B. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a konečně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

5. Předně namítal, že se z jeho strany nejednalo o úmyslné a vědomé řízení motorového vozidla. Jel sice na elektrické koloběžce, nicméně nevěděl a vědět nemohl, že toto zařízení bude posouzeno jako motorové vozidlo, k jehož řízení je zapotřebí vlastnit řidičské oprávnění. Soud prvního stupně pak obviněného uznal vinným, ačkoli absentuje subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění ve formě úmyslu. Soudům vytýkal, že z jejich rozhodnutí nelze zjistit, že se v daném případě skutečně jedná o motorové vozidlo, k jehož řízení je třeba mít řidičské oprávnění, resp. se soudy s touto otázkou nevypořádaly přesvědčivě a srozumitelně. Právní úprava posuzování motorových vozidel a jejich zařazování do kategorií je přitom podle něj značně roztříštěná a nepřehledná a je velice obtížné se v ní zorientovat.

6. Soud prvního stupně elektrickou koloběžku označil za motorové vozidlo, k němuž je třeba mít řidičské oprávnění, přičemž se omezil na konstatování § 80a odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, avšak užil jeho neaktuální znění. Zdůraznil, že pro právní hodnocení charakteru vozidla a vyžadované povolení je přitom nutno komplikovaného propojení několika právních předpisů, včetně legislativy Evropské unie. Následně podrobně rozvedl konkrétní právní úpravu dopadající na provoz elektrokoloběžky. Konkrétně uvedl zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, vyhlášku č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, která byla nahrazena vyhláškou č. 153/2023 Sb., o schvalování technické způsobilosti vozidel a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Obě tyto vyhlášky pak odkazují na použití nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 168/2013 ze dne 15. 1. 2013, o schvalování dvoukolových nebo tříkolových vozidel a čtyřkolek a dozoru nad trhem s těmito vozidly (dále jen „nařízení č. 168/2013“). Dospěl k závěru, že soudy se měly seznámit s příslušnou právní úpravou a následně se zabývat tím, zda předmětné vozidlo odpovídá podmínkám uvedeným v příloze 12, část C vyhlášky č. 341/2014 Sb., nebo zda není vyjmuto z

působnosti nařízení č. 168/2013. Takové právní posouzení však neprovedly, čímž učinily napadená rozhodnutí nezákonnými a nepřezkoumatelnými. Daný stav označil za nesprávné právní posouzení věci, resp. absentující právní posouzení věci.

7. S ohledem na složitost a roztříštěnost právní úpravy obviněný zdůraznil obtížnost orientace pro právního laika. Právní úpravu pak označil za nedohledatelnou a nesrozumitelnou i pro soudce, tudíž po obviněném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby si zjistil příslušnou právní úpravu a vozidlo zařadil do správné kategorie. Učinil tedy závěr, že nevěděl ani vědět nemohl, zda je k řízení předmětné elektrokoloběžky zapotřebí mít řidičské oprávnění, přičemž vyznat se v právní úpravě je obtížné i pro policejní orgán, a proto Ministerstvo dopravy České republiky vydalo metodický pokyn k používání elektrokol, elektrokoloběžek a podobných prostředků, na který odkázal. Za nepřijatelné označil, že stát na jedné straně ponechává trh s elektrokoloběžkami a podobnými stroji zcela bez regulí a veřejnost nijak neinformuje a na druhou stranu takové jednání postihuje a trestá. V tomto ohledu také uvedl, že se dotazoval policistů, zda na takové koloběžce může jezdit, a bylo mu řečeno, že ano, přičemž tato jeho výpověď byla otočena v jeho neprospěch.

8. Další námitku směřoval vůči provedenému dokazování, a to konkrétně proti znaleckému posudku soudního znalce Ing. Jiřího Formana, který byl pro rozhodnutí soudu prvního stupně zásadní. Výpočty užité znalcem pro zjištění rychlosti jízdy podle něj nemohou obstát. Konkrétně uvedl, že postup znalce, který vypočítal rychlost jízdy, a přitom vycházel ze světýlka, o kterém není jisté, kde přesně se nacházelo a z čeho přesně pocházelo, je značně pofiderní. Soudní znalec, podle jeho názoru, působil zcela nepřesvědčivě během celého výslechu, řadu otázek nedokázal zodpovědět, své závěry nedovedl vysvětlit a obhájit. Při zpracování znaleckého posudku vyšel z informací, které si stáhl na webových stránkách prodejce (nikoli výrobce), aniž by provedl zkušební jízdu a vlastní testy a zkoušky na samotné elektrokoloběžce. Pracoval tak se zkopírovanými údaji, jejichž správnost a pravdivost nijak neověřoval. Jeho závěry jsou tudíž nepodložené a takový znalecký posudek nemůže sloužit jako důkaz v trestním řízení.

9. Nakonec obviněný výslovně uvedl, že jeho jednání naprosto postrádá složku úmyslu (přímého či nepřímého) ve smyslu § 15 odst. 1 tr. zákoníku a absentuje tak naplnění subjektivní stránky spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tudíž měl být v souladu s § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn podaného návrhu na potrestání v celém rozsahu, neboť spáchaný skutek není trestným činem. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu a podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, kterým obviněného zprostí návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 21. 7. 2023, č. j. ZK 271/2023-13, nebo aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání konstatoval, že obviněný opakuje ve svém dovolání již uplatněnou obhajobu, přičemž podstatná část textu dovolání je shodná s textem předchozího odvolání. Nicméně se vznesenými námitkami se již soudy vypořádaly v odůvodnění jejich rozhodnutí, na které v podrobnostech odkázal. Dále uvedl, že dovolatel citoval všechny varianty uplatněných dovolacích důvodů, aniž by jim přiřadil jednotlivé námitky.

11. K námitce proti skutkovému zjištění o úmyslném zavinění dovolatele konstatoval, že tento zcela pomíjí argumentaci soudů k otázce jeho vědomí, že předmětná elektrokoloběžka je motorovým vozidlem. Obviněný se významně podílel na řízení společnosti svého otce, která předmětnou velmi výkonnou elektrokoloběžku zakoupila a v níž nezjištěná osoba omezení výkonu odblokovala. Samotný obviněný potvrdil, že dotazem u policie již dříve zjistil, že limitem k řízení elektrokoloběžky bez řidičského oprávnění je její rychlost do 25 km/h, což uvedená elektrokoloběžka zjevně nesplňovala. Obviněný pak řídil předmětný dopravní prostředek ve dvou fázích; před zastavením policejní hlídkou byl srozuměn s tím, že řídí motorové vozidlo, ač mu taková činnost byla zakázána, a poté, co byl hlídkou o tomto ujištěn, se na elektrokoloběžce znovu rozjel a v jízdě pokračoval v úmyslu přímém. Argumentace obviněného zjevně míří pouze proti zavinění ve fázi prvé. Ačkoli souhlasil s tvrzením, že právní úprava je komplikovaná a nepřehledná, akcentoval, že právě dovolatel byl osobou o povaze řízené koloběžky velmi dobře poučenou. Jeho námitka proti tomuto skutkovému zjištění tak nemá oporu v provedeném dokazování a nelze ji podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tento důvod dovolání vyžaduje vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná.

12. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci stran absence odůvodnění závěru, že se v daném případě jednalo o motorové vozidlo, k jehož řízení je třeba mít řidičské oprávnění, a že právní úprava je značně roztříštěná a nepřehledná, uvedl, že obsah argumentace dovolatele odpovídá způsobu, jakým posuzuje nezbytnost řidičského oprávnění k řízení netradičních elektrických motorových vozidel Nejvyšší soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 904/2022). Nesouhlasil však s tím, že by se nařízení č. 168/2013 přímo vztahovalo na koloběžky.

K tomu poukázal na čl. 2 odst. 2 písm. j) tohoto nařízení, podle něhož se jeho působnost nevztahuje na vozidla, která nejsou vybavena alespoň jedním místem k sezení, podobně jako se např. podle písm. i) nevztahuje na vozidla „samovyvažující“. Užití daného nařízení na věc obviněného je tak možné jen cestou tuzemského právního předpisu, za nějž považoval § 80a odst. 1 písm. a) bod 1. zákona o silničním provozu, podle něhož jsou do skupiny vozidel AM zařazena „dvoukolová motorová vozidla s konstrukční rychlostí převyšující 25 km.h-1 a nepřevyšující 45 km.h-1 , jejichž technické parametry odpovídají parametrům vozidel kategorie L1e podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího schvalování vozidel kategorie L“, s odkazem na shora zmíněné nařízení.

Technickým parametrům kategorie AM odpovídají technické parametry vozidel kategorie L1e-B, což je dvoukolový moped. Dovolateli dal za pravdu, že vozidla vyžadující řidičské oprávnění jsou také vymezena za pomoci tohoto nařízení, avšak pro jeho věc má význam spíše marginální. Právní úvahy soudu proto považoval za přiměřené posouzení trestní odpovědnosti obviněného, i pokud neobsahovaly rozbor nařízení č. 168/2013. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považoval za podstatné, že obviněný ze svého obsáhlého právního rozboru nedovodil, že by snad jím řízená koloběžka nebyla motorovým vozidlem vyžadujícím řidičské oprávnění.

Namísto toho dokládá jednak složitost právní úpravy a svou neschopnost jí včas porozumět, jakož i neúplnost odůvodnění rozhodnutí soudů. Námitky vůči kvalitě odůvodnění směřují toliko proti důvodům rozhodnutí, přičemž takové dovolání je podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Závěrečné tvrzení obviněného, že spáchaný skutek není trestným činem označil za osamocené tvrzení opřené o alternativní skutkové zjištění k zavinění dovolatele bez bližší hmotněprávní argumentace.

13. Dále se vyjádřil k stížnostem obviněného na nedostatek osvěty mezi běžnou populací, nicméně státní zástupce dovolatele za takovou běžnou populaci neoznačil, neboť se nejednalo o náhodného uživatele na ulici zapůjčené elektrokoloběžky. Obviněný měl podle své výpovědi již někdy dříve informaci od blíže nezjištěných policistů, že limitem pro nutnost řidičského oprávnění je schopnost koloběžky přesáhnout rychlost 25 km/h. V průběhu předmětné kontroly pak byl svědky J. K. a M. B. výslovně poučen, že bez řidičského oprávnění daný dopravní prostředek řídit nesmí, avšak po tomto poučení se vydal na další jízdu, aby policistům ujel. Konkrétní dovolací význam nedostatku osvěty pak označil za nejasný.

14. Konečně měl za to, že výhrady obviněného proti znaleckému posudku jsou natolik obecné, že nelze zjistit, jaké konkrétní výhrady uplatňuje. Obviněný brojil proti kvalitě znaleckého posudku, a tedy opět proti učiněnému skutkovému zjištění o vlastnostech předmětné elektrokoloběžky. Nezmínil však ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., natož aby jej blíže vysvětlil. Proto ani v této části dovolání není patrno, jaké konkrétní vady znaleckému posudku vyčítá a jaké variantě dovolacího důvodu tyto vady přiřazuje.

15. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

19. Nutno pak akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

20. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že konkrétní výhrady obviněného nebyly striktně podřazeny pod zvolené dovolací důvody, neboť na ně v úvodu svého mimořádného opravného prostředku pouze odkázal. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že námitky obviněného ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu (zda vědomě řídil motorové vozidlo, tedy vykonával činnost, která mu byla zakázána) jsou z části podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z části pak obsahově neodpovídaly zvoleným (ale ani jiným) důvodům dovolání.

21. Obviněný předně namítal, že nevěděl a nemohl vědět, že jím řízená elektrokoloběžka je považována za motorové vozidlo s odkazy na nepřehlednou a složitou právní úpravu vztahující se k těmto dopravním prostředkům. Dále vyjádřil svou nespokojenost se závěry znaleckého posudku z oboru doprava. Konečně vznesl přímo výhrady i vůči dovození zavinění ve formě úmyslu.

22. Dovolatel tedy své námitky směřoval primárně do oblasti skutkové, přičemž nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů uskutečněným soudy, jakož i s kvalitou odůvodnění jejich rozhodnutí. Vznesenou dovolací argumentaci však není možno podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho alternativě, jež předpokládá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel totiž výslovně nevymezil předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Platí přitom, že není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř. Předmětný dovolací důvod vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy, a proč jsou tato skutková zjištění podstatná (případně které důkazy nebyly provedeny, proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nich byly skutkové závěry vyvozeny) (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).

23. Pro úplnost lze však konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje, tak jak je popsán výše. Pakliže obviněný předně namítal, že nevěděl a nemohl vědět, že v případě konkrétní elektrokoloběžky jde o motorové vozidlo s nutností řidičského oprávnění, a tudíž absentuje jeho zavinění ve formě úmyslu k tomu, aby mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával zakázanou činnost, je nutno uvést následující. Skutkové zjištění právě o vědomosti dovolatele o skutečnosti, že se jedná o motorové vozidlo, se opíralo zejména o výpověď samotného obviněného, jakož i o výpovědi policistů J. K. a M. B. Ve stručnosti lze shrnout, že bylo prokázáno, že obviněnému musely být dobře známy výrobní parametry elektrokoloběžky (jakož i její pořizovací cena převyšující 120 000 Kč), na jejímž výběru se velkou měrou podílel. Při dopravní kontrole měl snahu manipulovat na koloběžce s rozpojenými dráty, přičemž znaleckým posudkem z oboru doprava bylo přerušení těchto drátů potvrzeno. V době skutku si pak musel být dobře vědom, že předmětná elektrokoloběžka je schopna jet rychlostí podstatně převyšující i hranici 25 km/h (byla uzpůsobena pro jízdu podstatně vyšší rychlostí, než bylo původní nastavení od prodejce), takovou rychlostí i cestoval, neboť na úseku, kdy byl pronásledován policejním vozidlem, ji řídil průměrnou rychlostí 37 km/h, přičemž nelze opomenout, že koloběžka byla vybavena přehledným tachometrem. Konečně je nutno akcentovat, že samotný obviněný potvrdil, že se již v době, kdy měl vyslovený trest zákazu činnosti všech motorových vozidel, dotazoval policejní hlídky stran jízdy na elektrokoloběžce a bylo mu řečeno, že pokud nejede více než 25 km/h, tak mu nic nehrozí. Výslovně tedy připustil, že byl dokonce seznámen se zákonnou úpravou týkající se řidičského oprávnění na tzv. elektrokoloběžky.

24. V návaznosti na daná skutková zjištění nalézací soud přesvědčivě vysvětlil, proč dospěl k závěru, že v první fázi skutku obviněný jednal minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť musel být přinejmenším srozuměn s tím, že svou jízdou na elektrokoloběžce porušuje soudem vyslovený trest zákazu řízení všech motorových vozidel, v druhé fázi od dopravní kontroly, kdy byl upozorněn na porušení uloženého zákazu, nicméně začal z místa kontroly ujíždět, již jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

25. Obviněný přitom, byť se ve svém obsáhlém rozboru problematice elektrokoloběžek zabýval, nedospěl k závěru, že by se o motorové vozidlo vyžadující řidičské oprávnění nejednalo, nýbrž své úvahy vztahoval k možnostem běžného uživatele seznámit se s příslušnou právní úpravu. Jak již však bylo řečeno a plně v souladu s názorem státního zástupce má i dovolací soud za to, že v případě obviněného se o běžného, nepoučeného uživatele např. sdílených elektrokoloběžek, u nichž by mohl mít patřičné pochyby, nejednalo. Tento měl totiž již dříve informace o limitu pro nutnost řidičského oprávnění, jímž byla schopnost koloběžky přesáhnout 25 km/h, přičemž v průběhu dopravní kontroly byl následně výslovně o tomtéž u konkrétní elektrokoloběžky poučen, čehož nedbal a ujel. Konkrétní dovolací význam nedostatku osvěty tudíž v jeho případě z hlediska podaného mimořádného opravného prostředku postrádá opodstatnění.

26. Pakliže současně obviněný vznesl výhrady vůči kvalitě odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zejména pro absenci odkazů na nařízení č. 168/2013, je nutno konstatovat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí je v souladu s § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Lze však souhlasit se závěrem, k němuž dospěly soudu obou stupňů, a to že na základě vnitrostátní právní úpravy bylo k řízení předmětné elektrokoloběžky zapotřebí řidičského oprávnění. Takový závěr je plně v souladu s tím, jak nezbytnost řidičského oprávnění ve vztahu k řízení elektrických motorových vozidel posuzuje Nejvyšší soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 904/2022). Lze vyjít, tak jak učinily soudy, z § 80a odst. 1 písm. a) bodu 1. zákona o silničním provozu, podle něhož jsou do skupiny AM zařazena dvoukolová motorová vozidla s konstrukční rychlostí převyšující 25 km/h a nepřevyšující 45 km/h, jejichž technické parametry odpovídají parametrům vozidel kategorie L1e podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího schvalování vozidel kategorie L, což je podle přílohy I nařízení č. 168/2013 dvoukolový moped. Právní úvahy soudů pak nelze pro absenci rozboru předmětného nařízení považovat za chybnou.

27. Konečně výhrady obviněného vůči závěrům znaleckého posudku z oboru doprava jsou značně nekonkrétní, neboť rozporoval výpočty a věrohodnost znalce Ing. Jiřího Formana. Lze tak obdobně v obecné rovině předestřít, že znalec z oboru doprava Ing. Jiří Forman měl při vypracování svého znaleckého posudku předmětnou elektrokoloběžku k dispozici. Potvrdil, že s ní provedl pouze pomalou zkušební jízdu k ověření, zda je funkční. Při svých výpočtech stran průměrné rychlosti elektrokoloběžky 37 km/h na úseku zachyceném na policejním videu vycházel z videozáznamu, uražené vzdálenosti a času, přičemž tyto závěry jsou plně v souladu s výpověďmi svědků policistů J. K. a M. B. Co se týče skutečnosti, že znalec uvedl údaje ohledně maximální rychlosti a výkonu od prodejce, v souladu s názorem odvolacího soudu ani soud dovolací nespatřuje na postupu nic závadného, jestliže pro trestněprávní odpovědnost dovolatele je podstatné, zda řídil vozidlo, jež bylo schopné po odblokování dosahovat rychlostí převyšujících 25 km/h. Obdobně je rovněž toho názoru, že nelze požadovat po znalci, aby se na poškozené elektrokoloběžce (s řídítky o dvacet stupňů otočenými) snažil dosáhnout maximální rychlosti i za cenu ohrožení svého zdraví při riskantní jízdě.

28. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů by tedy nemohl být ani shledán. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů provedené důkazy náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.

29. Obviněný rovněž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

30. Obviněný pouze citoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu, aniž by specifikoval, kterou z jeho alternativ má na mysli. Zjevně jej však uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci některého z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům podáno z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V.Závěr

31. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že dovolací námitky obviněného z části neodpovídaly uplatněnému (ale ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu, z části odpovídaly dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou však zjevně neopodstatněné.

32. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 6. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu