U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. května 2014 v neveřejném zasedání, o
dovolání obviněného P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12.
2013, sp. zn. 5 To 446/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 90 T 95/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 90 T 95/2013, byl
obviněný P. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst.
1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, a byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §
56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku
zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že dne 25. 1. 2013 v přesně nezjištěné
době kolem 20.00 hodin v B., v domě číslo ....... na I. n., ve chvíli, kdy
poškozená E. P., otevřela dveře z domu do dvora, vtlačil ji, maskován kuklou,
zpět do domu, kde ji srazil na zem, rukama ji škrtil a přitom po ní, pod
pohrůžkou zabití jí i jejího psa, požadoval vydání peněz, když povolil sevření,
poškozená vstala a šla do kuchyně, kde vzala z linky zde ležící nůž, kterým
mířila na útočníka, avšak P. H. vzal ze sporáku těžký kastrol, který po
poškozené hodil, přičemž ji zasáhl do pravé strany hlavy, a když viděl, že
poškozená vzala z boční pracovní desky kuchyně svůj mobilní telefon, vzal znovu
stejný kastrol zn. Zepter, kterým poškozenou uhodil přes nataženou pravou ruku,
ve které držela mobilní telefon, a tímto úderem jí zlomil střední části pravé
loketní kosti, kdy potom jí mobilní telefon vytrhl z ruky a hodil ho na zem,
kde se tento rozpadl, přitom jí strhl z krku dva řetízky ze žlutého kovu se
dvěma přívěsky, avšak jeden z řetízků s přívěskem upadl na zem, kde zůstal
ležet, nato běžel P. H. do obývacího pokoje, přičemž v obývacím pokoji a v
kuchyni vytrhl ze zdi zásuvky pevné telefonní linky a poté poškozené v obývacím
pokoji odcizil z kabelky finanční hotovost nejméně 1.000 Kč, poté mu E. P., aby
ho vystrašila, řekla, že je venku plno policistů, proto P. H. běžel k vratům z
domu do ulice, poškozená mu tato vrata musela otevřít a on poté z domu utekl,
svým jednáním tak způsobil E. P. škodu odcizením ve výši nejméně 1.000 Kč a
dále jí napadením způsobil tržnou ránu na hlavě a frakturu pravého předloktí,
která si vyžádala operační zákrok v anestezii s následnou hospitalizací a
poškozenou tato zranění omezila v běžném způsobu života po dobu cca 30 dnů.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem
ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 446/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm.
e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a podle § 259
odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 8 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ho pro výkon
trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný včas obsáhlé dovolání
opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší
soud se předně zabýval otázkou, zda dovolání skutečně bylo v souladu s
ustanovením § 265a odst. 1 tr. ř. podáno proti rozhodnutí soudu druhého stupně
v této trestní věci, když je v něm uvedeno, že je podáno proti rozsudku
Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ve věci č. j. 6 To 575/2012, ze dne
12. 12. 2013, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Zjevně se tedy jedná o zcela
jiné rozhodnutí odvolacího soudu, než v této trestní věci. Protože se ale v
popisu dosavadního průběhu řízení uvádí také správné označení rozsudku
odvolacího soudu, který je přes zjevnou písařskou chybu uveden také v konečném
návrhu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o řádné dovolání v této trestní
věci. V dovolání obviněný upozornil, že námitky proti právnímu hodnocení svého
jednání uplatnil již ve svém odvolání a uvedl, že s právním hodnocením
provedeným oběma soudy nesouhlasí, neboť se jednání popsaného v obžalobě
nedopustil. Obviněný poté citoval ze svého odvolání, poukázal zejména na
skutečnosti týkající se jeho zdravotního stavu. Uvedl, že dva lékaři znalci u
něho diagnostikovali bipolární afektivní poruchu (MUDr. I. Weinberger, MUDr. J. Bezecný). Znalkyně MUDr. M. Hamplová a MUDr. L. Prchalová ale u něho
diagnostikovaly pouze smíšenou poruchu osobnosti, tedy stav forenzně
nevýznamný. Diagnóza bipolární afektivní poruchy se podle obviněného objevila v
dokumentaci obviněného VV a ÚPVZD Brno z roku 2012 a v dokumentaci Fakultní
nemocnice u Svaté Anny z března 2013. Podle obviněného se tedy měly soudy více
zaměřit na otázku jeho příčetnosti a detailně ji zkoumat. Obviněný v dovolání
vypsal listiny, které obhajoba ve věci opatřila. Poukázal na to, že navrhl jako
důkaz znalecký posudek MUDr. J. Bezecného ze Slovenské republiky. Soud si však
tento posudek nevyžádal, ačkoli bylo zjevné, že byl ve znaleckém posudku tohoto
znalce před deseti lety shledán nepříčetným. Nevyžádáním tohoto posudku je tak
podle obviněného dokazování neúplné. Soudům také vytýká, že nesprávně
vyhodnotily důkaz výslechem svědkyně M. S., když naprosto přehlédly, že
skutečnosti uváděné k jeho zdravotnímu stavu jsou objektivně prokazatelné. Obviněný dále navrhl výslech svědka J. R., který ho zná, zná průběh jeho
soužití s M. S. a měl se navíc podle obviněného pohybovat v domácnosti
poškozené v jeho oblečení. Také navrhoval výslech svědka L. K., který se mohl
vyjádřit k jeho zdravotnímu stavu jak dlouhodobě tak i v den, kdy mělo dojít ke
spáchání trestného činu. Největší výhrady obviněný vyjádřil ke znaleckému
posudku MUDr. L. Prchalové. Její posudek je podle něj nepřezkoumatelný a není
tedy zřejmé, jak znalkyně dospěla ke svým závěrům, že nejde o bipolární
afektivní poruchu. Mezi podklady ke znaleckému zkoumání podle obviněného chybí
protokol z hlavního líčení, v němž byla vyslechnuta ohledně jeho zdravotního
stavu svědkyně M. S. a nebyla dostatečně zjištěna ani jeho anamnéza ke
znaleckému zkoumání.
Proto posudek této znalkyně považuje za neúplný, neboť
neměla k dispozici všechny podklady a dalšímu doplnění dokazování ohledně jeho
zdravotního stavu nebylo vyhověno. Podle názoru obviněného tak dokazování
zůstalo kusé, což podle něj nelze akceptovat. Obviněný v této souvislosti
citoval z nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 299/06 ohledně způsobu
hodnocení znaleckých posudků soudy. Dále nesouhlasí s argumentací soudu v tom
smyslu, že psychiatrické onemocnění probíhající před deseti lety není pro
současnost již relevantní. Obviněný se také domnívá, že soudy neodůvodnily,
proč byly odmítnuty jím navržené důkazy (opětovným výslechem M. S., výslechem
J. R. a L. K.). V této souvislosti poukázal na kategorii tzv. opomenutých
důkazů. Soud podle něj pochybil, pokud si sám nevyžádal rozsudek o jeho
dřívějším odsouzení ve Slovenské republice a nevyžádal si znalecký posudek
slovenského znalce MUDr. J. Bezecného, když tyto důkazy si podle obviněného
nikdo jiný vyžádat nemohl. Obviněný dále poukázal na to, že veškeré provedené
důkazy byly pouze nepřímé, když se dokazování opíralo zejména o pachové stopy. Výskyt pachových stop na místě činu ale podle jeho názoru vysvětlil, a má za
to, že důkaz pachovými stopami byl soudy obou stupňů nesprávně hodnocen. Přitom
poukázal na související judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že pachová
identifikace nemůže být jediným rozhodujícím důkazem o vině. Na závěr se
obviněný obsáhle zabýval výkladem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž citoval z rozhodnutí Ústavního soudu ohledně restriktivního
výkladu tohoto ustanovení Nejvyšším soudem.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů, a
přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl, nebo aby jej sám podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k podanému
dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním věci v
neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již
zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně . Obviněný tak dovolání, jako
mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části
dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l.
293 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného
a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah
dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně vědom, když v dovolání
poukazuje na nálezy Ústavního soudu o restriktivním výkladu tohoto důvodu
dovolání Nejvyšším soudem a na nutnost přihlížet i k vadám založeným na
zpochybnění skutkového stavu. V tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již
dlouhodobě v souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní
rozpor).
Podstatou dovolání obviněného je především námitka, že se trestného činu
nedopustil a dále námitky týkající se hodnocení jeho zdravotního stavu. Brojil
proti úplnosti provedeného dokazování s tím, že soudy řádně neodůvodnily, proč
nepřipustily provedení důkazů, které v průběhu trestního řízení navrhoval
(doplnění dokazování dalším zkoumáním jeho zdravotního stavu, opětovným
výslechem svědkyně M. S., výslechem J. R. a L. K.). Dokazování zůstalo podle
obviněného neúplné, a soudy nesprávně hodnotily zejména důkazy týkající se jeho
zdravotního stavu, který je podle jeho názoru důvodem, pro který by neměl být
za daný čin trestně odpovědný. Své výhrady směřoval proti závěrům znaleckého
posudku MUDr. L. Prchalové, jakož i proti způsobu jakým znalkyně znalecký
posudek vypracovávala. Znalecký posudek týkající se jeho zdravotního stavu
považuje obviněný za neúplný a nepřezkoumatelný a domnívá se, že znalkyně
nevzala při jeho zpracovávání v úvahu všechny rozhodné skutečnosti. Na závěr
brojí obviněný proti tomu, že veškeré ve věci provedené důkazy byly pouze
nepřímé, přičemž se dokazování podle něj opíralo zejména o pachové stopy, které
nemohou být jediným rozhodujícím důkazem viny.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá
skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí
s tím, jaké důkazy městský a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly,
jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě
postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů
(zejména s hodnocením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie) obsáhle polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení
důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný
prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn
přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně
v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování
správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných
soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku,
kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě
založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně.
Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah
Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl
dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním
nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá
Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních
stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z
jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad
důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na
spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první
skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést
důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu
věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v
odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné
realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není
získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do
hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného
hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah
provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při
interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že
v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani
do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v
napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými
důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž
obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Skutková zjištění
soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené, kterou
soudy po pečlivém hodnocení shledaly věrohodnou, neboť během celého trestního
řízení vypovídala podrobně, logicky a neměně o průběhu útoku i o tom, jak se
později od M. S. dověděla, že pachatelem uvedeného činu mohl být P. H. Popis
osoby pachatele jak ona jej mohla v danou chvíli vnímat (měl kuklu a byl celý v
tmavém) se shoduje s postavou obviněného (vysoký cca 165 cm, hubený). Její
výpověď také nestála osamoceně, ale byla podpořena rovněž dalšími provedenými
důkazy, a to protokolem o ohledání místa činu, při němž byly zajištěny stopy
(č. l. 83 a násl. tr. spisu) a dále výsledky odborného vyjádření z oboru
metody pachové identifikace (č. l. 117 a násl. tr. spisu). Z tohoto odborného
vyjádření vyplývá, že na třech předmětech (ze čtyř odebraných vzorků), a to
konkrétně na klíčích, kterými si pachatel zkoušel odemknout branku, když
utíkal, na mobilním telefonu, který pachatel vytrhl poškozené z ruky a mrštil
jím o zem a dále na telefonním přístroji pevné linky, který pachatel vytrhl ze
zdi, byly nalezeny pachové stopy náležející obviněnému P. H. Tato místa jsou v
souladu z výpovědí poškozené ohledně předmětů, které pachatel měl v ruce. Nejde
navíc o jedinou pachovou stopu, ale o několik pachových stop.
Obecně nutno souhlasit s námitkou obviněného, že pachová stopa je pouze
nepřímým důkazem, který nemůže být jediným důkazem viny, protože na základě
tzv. pachové zkoušky (resp. pachové identifikace) je možno dospět pouze k
závěru, že se obviněný v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na
místě činu nacházel, nelze z něj ale jednoznačně a bez důvodných pochybností
dovodit, že se právě obviněný dopustil trestného činu, za který je trestně
stíhán. Tato námitka je ostatně v souladu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu,
ale také Ústavního soudu ČR. V daném případě je ale důkazní situace odlišná. Z
výpovědi poškozené totiž vyplývá, že obviněný P. H. u ní předtím v domě nikdy
nebyl. Tato informace koresponduje s další částí výpovědi poškozené, ve které
popisuje útok pachatele s tím, že při útěku pachatel vyběhl do předsíně, kde se
nemohl zorientovat, nakonec vyběhl ven, pokoušel se odemknout vrata, které mu
nakonec musela otevřít sama poškozená. Podaná výpověď svědčí o skutečnosti, že
pachatel se v prostoru domu poškozené dříve nepohyboval. Pokud obviněný v
souvislosti s jeho pachovými stopami velice neurčitě namítá, že tyto se na
místo činu mohly přenést z jeho oblečení, které údajně půjčil J. R., a ten se
v něm měl pohybovat v domácnosti poškozené, když u ní pracoval (č. l. 275),
Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že poškozená sice uvedla (č. l. 270 a
násl. tr. spisu), že J. R. zná a v době, kdy žil její manžel za ním chodil a
např. u nich maloval. Také ale uvedla, že od smrti manžela (cca 2 měsíce před
útokem) ho již do domu nepustila, přičemž již z povahy pachové stopy vyplývá,
že s odstupem času postupně slábne, až se zcela vytratí. Místa, ze kterých byly
sejmuty pachové stopy, přitom nepřicházely do styku s oblečením pachatele, ale
tento je přímo držel v ruce. Za této situace zajištěné pachové stopy nejsou
jediným důkazem viny, a spolu s dalšími uvedenými důkazy vyvrací obhajobu
obviněného, že na místě činu nebyl. Pokud je spolehlivě zjištěno, že se na
místě činu předtím nikdy nezdržoval, musel tam být v době činu jako jeho
pachatel. S tímto závěrem pak plně korespondují i další skutečnosti zjištěné
soudem I. stupně, že obviněný byl nezaměstnaný, a tedy bez legálního zdroje
finančních prostředků, již v minulosti byl odsouzen převážně za majetkovou
trestnou činnost, a v roce 2012 i za loupeže spáchané obdobným způsobem.
Největší část námitek obviněného směřovala proti znaleckému posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl dne 18. 6. 2013 vypracován MUDr.
L. Prchalovou ke zdravotnímu stavu obviněného (č. l. 136 a násl. tr. spisu) a
proti znaleckým závěrům v něm uvedeným. Obviněný se domnívá, že znalecký
posudek není úplný, že znalkyně při něm nepracovala se všemi podklady
rozhodnými pro zhodnocení jeho zdravotního stavu. Nutno podotknout, že také
touto námitkou se dostatečně podrobně zabývaly již oba soudy činné ve věci,
když se obviněný od počátku trestního stíhání snažil prezentovat jako osoba,
která není trestně odpovědná, neboť trpí závažnou psychickou poruchou,
bipolární afektivní poruchou osobnosti. Znalkyně byla k vyšetření duševního
stavu obviněného přibrána v souladu s § 116 odst. 1 tr. ř. S ohledem na její
vzdělání, praxi a po poučení znalkyně podle příslušných ustanovení zákona č.
36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, jakož i podle ustanovení zákona č.
141/1961Sb., trestního řádu (č. l. 135 tr. spisu) neměl soud důvod
pochybovat o její odborné způsobilosti k vypracování uvedeného znaleckého
posudku.
Podle § 116 odst. 1 tr. ř. pouze znalec z odvětví psychiatrie je povolán k
tomu, aby se vyjádřil, zda a jakou duševní poruchou trpěl pachatel v době
činu, a aby určil její vliv na rozpoznávací a ovládací schopnosti pachatele. Ze
znaleckého posudku pak jednoznačně vyplývá, že obviněný P. H. v době spáchání
trestného činu žádnou duševní poruchou netrpěl a jeho ovládací a rozpoznávací
schopnosti byly plně zachovány. Nejvyšší soud nebude podrobně rozebírat uvedený
znalecký posudek, neboť tak již dostatečně učinily soudy obou stupňů ke
shodným námitkám obviněného a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožňuje.
Pouze na okraj považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ze znaleckého
posudku je zřejmé, že znalkyně při jeho vypracovávání vzala v úvahu všechny
podklady rozhodné pro dané vyšetření včetně těch, které obviněný namítá.
Znalkyně v tomto směru za účelem co nejobjektivnějšího vyšetření a co
nejpřesnějšího určení diagnózy obviněného pečlivě analyzovala všechny dostupné
odborné nálezy ohledně zdravotního stavu obviněného (včetně těch na které
poukazuje obviněný v dovolání), informace ze strany matky obviněného a jeho
přítelkyně M. S., včetně studia dvou znaleckých posudků z roku 2012
vypracovaných k duševnímu stavu obviněného. Vzala tedy v úvahu znalecký posudek
MUDr. I. Weinbergera i znalecký posudek MUDr. M. Hamplové. Nebyl opomenut ani
zmiňovaný nález znalce MUDr. J. Bezecného ze Slovenska, který se však ani
předchozím znalcům nepodařilo zajistit, neboť MUDr. J. Bezecný nemohl již k
osobě P. H. po tak dlouhé době dohledat žádnou zdravotnickou dokumentaci.
Znalkyně ve věci provedla rovněž důkladnou anamnézu (viz č. l. 142 a násl. tr.
spisu). V neposlední řadě byla znalkyně soudem vyslechnuta také v hlavním
líčení (č. l. 272 a násl. tr. spisu), kde se vyjadřovala ke způsobu
vypracovávání znaleckého posudku a setrvala na svých závěrech, že znaleckým
zkoumáním nebylo prokázáno, že by obviněný trpěl duševní poruchou. Tyto závěry
považuje Nejvyšší soud za věrohodné a dostačující a nemá ani námitek proti
způsobu hodnocení tohoto důkazu soudy obou stupňů. V podrobnostech proto
odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Pokud přitom obviněný v
dovolání k hodnocení znaleckého posudku soudem obsáhle cituje z nálezu
Ústavního soudu (III. ÚS 299/06), je nutno uvést, že také v tomto nálezu je
povinnost soudu postupovat podle pravidla „in dubio pro reo“, tj. rozhodnout ve
prospěch obviněného, jakož i povinnost soudu obstarat další důkazy, založena na
situaci, že o správnosti znaleckého posudku vyvstanou pochybnosti. V této
trestní věci ale nejsou žádné pochybnosti o správnosti daného znaleckého
posudku, kterému odpovídá i jednoznačně promyšlené jednání obviněného.
Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného, jíž poukazoval na údajně
chybějící odůvodnění, proč byly jak soudem I. stupně, tak soudem II. stupně,
odmítnuty jím navržené důkazy. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (jak
obviněný v dovolání naznačoval) považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že
v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní
povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený
důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení
je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena
nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v
daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního
stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů,
jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného. Oba soudy
ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč odmítly návrhy obhajoby na doplnění
dokazování, ať již ohledně jeho zdravotního stavu (když byl vypracován znalecký
posudek MUDr. L. Prchalové), nebo opětovným výslechem svědkyně M. S. (která
byla v hlavním líčení řádně vyslechnuta), nebo výslechem J. R. a L. K. (když
tyto návrhy byly odmítnuty pro nadbytečnost, neboť požadované skutečnosti byly
již prokázány jinými důkazy). K důvodu nevyhovění návrhu na zajištění
znaleckého posudku vypracovaného na osobu obviněného MUDr. J. Bezecným, a to
ještě v době, kdy obviněný žil ve Slovenské republice, se již Nejvyšší soud
zmínil výše.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o
postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval
a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a
druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily
žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení
důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a
především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými
zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy,
není dovolacím důvodem.
Pokud obviněný namítá, že všechny důkazy ve věci provedené byly pouze nepřímé,
Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k
odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u
poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto
situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž
byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý
důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších
skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci
trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej
spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně
věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (Srov. např. Musil, J.,
Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní.
3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak
řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto
nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou
soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe,
a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen
závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost,
že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se podle přesvědčení
Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná, tyto navíc nejsou
důkazy jedinými, jak bylo konkrétně uvedeno výše, a proto ve věci neshledal
existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě
soudem učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani
závěr o vině P. H.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání
obviněného P. H. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš