7 Tdo 440/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 4. 2005 o dovolání
obviněných D. R., a L. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11.
2004, sp. zn. 10 To 138/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 34 T 2/2004 t a k t o :
I.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. R. o d m í t
á .
II.
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného L. V. z r u š u j
e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 10 To
138/2004, ve výroku o vině pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1
písm. c) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. (bod I rozsudku),
ve výroku o vině pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c)
tr. zák., § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (bod III rozsudku) a v celém
výroku o trestu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se ohledně obviněné L. V. zrušují také další
rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc
obviněné L. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 34 T 2/2004, byli
uznáni vinnými obviněný D. R. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr.
zák., trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a
trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněná L.
V. trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr.
zák. a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Obviněnému D. R. byl
podle § 234 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí
svobody na osm a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a
odst. 3 tr. zák. Obviněné L. V. byl podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1
tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle
§ 58 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební
dobu pěti let při současném vyslovení dohledu nad obviněnou. Rozhodnuto bylo
také o náhradě škody.
Jinak bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni rozhodnuto také ohledně
obviněných M. L. a P. K.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podali odvolání obvinění D. R., L. V.,
M. L. a státní zástupce v neprospěch obviněné L. V. O odvoláních bylo
rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 10 To
138/2004. Ohledně obviněného D. R. byl rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen
ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., v celém
výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, pokud jde o poškozeného Č. Č., a
znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněnému D. R. byl za trestný čin krádeže podle
§ 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestný čin loupeže podle § 234
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. uložen podle § 234 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1
tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na osm a půl roku se zařazením do věznice
s ostrahou podle § 39a odst. 3 tr. zák. a trestní stíhání obviněného D. R. pro
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. bylo z důvodu uvedeného v §
172 odst. 2 písm. a) tr. zák. zastaveno, přičemž poškozený Č. Č. byl s nárokem
na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Ohledně obviněné
L. V. byl rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen v celém rozsahu a znovu
bylo rozhodnuto tak, že obviněná L. V. byla uznána vinnou pomocí k trestnému
činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., 247 odst. 1 písm. b), odst.
2 tr. zák., pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.
zák., § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a pomocí k trestnému
činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 234 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. a odsouzena podle § 234 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let se zařazením do věznice s dozorem
podle § 39a odst. 3 tr. zák.
Obvinění D. R. a L. V. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze.
I. K dovolání obviněného D. R.
Obviněný D. R. dovoláním napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze v rozsahu
odpovídajícím jeho se týkajícímu výroku o vině trestným činem krádeže podle §
247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestným činem loupeže podle § 234
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a v důsledku toho i v rozsahu odpovídajícím výroku
o trestu, který mu byl uložen. Dovolání podal z důvodů uvedených v § 265b odst.
1 písm. c), g), k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
obviněný spatřoval v tom, že v řízení před Vrchním soudem v Praze jako soudem
odvolacím mu nebylo umožněno navrhnout doplnění důkazů a být vyslechnut, a dále
v tom, že o veřejném zasedání nebyli vyrozuměni poškození, byť šlo o
poškozené, kteří neuplatnili nárok na náhradu škody. Obviněný namítl, že
postupem Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výroku o vině trestným
činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. podle obviněného
spočíval v tom, že soudy nesprávně hodnotily svědeckou výpověď poškozené, jak
popsala pachatele. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve
vztahu k výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. obviněný spojoval s námitkou, že jeho jednání mělo být správně
kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák., protože nevěděl,
že spoluobviněný M. L. se automobilů zmocnil za použití násilí proti
poškozeným, a protože byli dohodnuti jen na odcizení automobilů. Pokud jde o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je z obsahu dovolání
evidentní, že obviněný měl na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb., a to ve spojení s dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinak obviněný namítl, že mu byl uložen
přísnější trest než spoluobviněnému M. L., ačkoli Vrchní soud v Praze
konstatoval nejvyšší míru zavinění právě u tohoto spoluobviněného. Obviněný D.
R. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně něho napadený
rozsudek v odsuzující části a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný D. R. podal dovolání ve skutečnosti z jiných
důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Pod tento dovolací důvod spadají případy, kdy je dán některý z důvodů nutné
obhajoby podle § 36 tr. ř., avšak řízení je přesto provedeno bez obhájce,
protože obviněný si ho nezvolil, nezvolila mu ho ani jiná oprávněná osoba a
nebyl mu ustanoven. Kromě toho lze pod uvedený dovolací důvod zahrnout i
případy, kdy obviněný sice formálně měl zvoleného nebo ustanoveného obhájce,
avšak soud ho nevyrozuměl o hlavním líčení nebo o veřejném zasedání, tím mu
znemožnil hlavního líčení nebo veřejného zasedání se skutečně zúčastnit a
jednal bez jeho účasti.
V posuzovaném případě byly na straně obviněného dány důvody nutné obhajoby
podle § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., obviněný v řízení obhájce měl a
obhájce byl přítomen jak v hlavním líčení, tak ve veřejném zasedání o
odvolání. Obviněný v dovolání ostatně ani nenamítal, že by obhájce neměl, ale
poukazoval na to, že postupem Vrchního soudu v Praze byl zkrácen v právu na
obhajobu. Je však třeba konstatovat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř. není koncipován jako porušení práva na obhajobu vůbec, resp.
jako jakékoli porušení tohoto práva, nýbrž jen jako jeho porušení v té formě,
která spočívá v absenci obhájce v řízení, v němž ho obviněný podle zákona měl
mít. Obviněný v dovolání vytýkal jiné porušení práva na obhajobu než to, jehož
podstatou je absence obhájce. Vytýkal takové porušení práva na obhajobu, které
nespadá do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný využil svého práva nevypovídat v přípravném řízení i v hlavním
líčení. Pokud namítl, že chtěl vypovídat ve veřejném zasedání konaném o
odvolání, že mu Vrchní soud v Praze neumožnil navrhnout doplnění důkazů
provedením jeho výslechu a že mu neumožnil vypovídat, nesouvisí to nijak s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., protože citované
ustanovení nezahrnuje tyto způsoby namítaného porušení práva na obhajobu. Totéž
platí ve vztahu k námitce, že Vrchní soud v Praze nevyrozuměl o veřejném
zasedání poškozené, kteří neuplatnili nárok na náhradu škody. Ani tato námitka
věcně nijak nekoresponduje s uvažovaným dovolacím důvodem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho
právní posouzení (viz dikci „.... nebo jiném hmotně právním ...“). Podstatou
právního posouzení skutku jako hmotně právního posouzení je podřazení
skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení
trestního zákona. Významné je ovšem to, že předmětem právního posouzení je
skutek, tak jak ho zjistil soud. To znamená, že dovoláním je možné vytýkat, že
skutkový stav zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, jímž byl
obviněný uznán vinným, ale není možné vytýkat, že soud nesprávně zjistil
skutkový stav, že vadně hodnotil důkazy, že při dokazování postupoval určitým
způsobem, že neprovedl nějaké důkazy apod. Jinak řečeno, v dovolání lze
namítat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem,
avšak nelze namítat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout primárně změny ve
skutkových zjištěních soudu a teprve v návaznosti na to i jiného právního
posouzení. Výtky proti tomu, jak soud zjistil skutkový stav, jak hodnotil
důkazy a co z nich vyvodil, v jakém rozsahu provedl dokazování a jak při tom
postupoval, jsou výtkami, které se týkají dodržení p r o c e s n í c h
ustanovení, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nikoli aplikace h m o t
n é h o práva. Přitom dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
záleží právě v porušení hmotného práva.
V posuzovaném případě obviněný D. R. neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že
by skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Plzni a z kterého vycházel i
Vrchní soud v Praze, nenaplňoval zákonné znaky trestných činů krádeže podle §
247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm.
b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným. Pouze takové námitky by byly podřaditelné
pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a důvod dovolání v něm uvedený.
Námitky proti výroku o vině obviněný pojal jako polemiku se skutkovými
zjištěními soudů a domáhal se změny těchto zjištění. To se týká především jeho
výhrad proti výroku o vině trestným činem krádeže, pokud namítal, jak soudy
hodnotily svědeckou výpověď poškozené. V plné míře se to ale týká i jeho
výhrad proti výroku o vině trestným činem loupeže. Soudy takto posoudily
skutkový stav, který podle jejich zjištění spočíval v podstatě v tom, že ve
dvou případech po předchozí dohodě o uloupení motorového vozidla obvinění D. R.
a M. L. se dostavili na místo, kde se vyhlédnutý automobil zn. Mercedes
nacházel, resp. do jeho blízkosti, poté se obviněný M. L. vozidla zmocnil tak,
že poškozené nastříkal sprej do očí, vytrhl jí klíčky od vozidla a s vozidlem
odjel a nakonec vozidlo převzal obviněný D. R. a prodal ho. Krajský soud v
Plzni v odůvodnění rozsudku vyložil své zjištění, že tento způsob provedení
činu vymyslel obviněný D. R., opatřil sprej, dal ho obviněnému M. L. a
instruoval tohoto obviněného, jak má čin provést. Obviněný D. R. nenamítal nic
v tom směru, že by tato zjištění nenaplňovala znaky spolupachatelství
trestného činu loupeže, ale popíral správnost těchto zjištění a snažil se tato
zjištění zvrátit. Tím se ocitl mimo meze zákonného dovolacího důvodu, protože
dovolání založil na skutkových námitkách, jimiž usiloval o přehodnocení důkazů
a změnu skutkových zjištění soudů, ačkoli zákonný dovolací důvod spočívá v
nesprávném právním posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezahrnuje ani námitky
týkající se přiměřenosti trestu, který byl obviněnému D. R. uložen. Nejde-li o
situaci, kdy výrok o vině nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, je
možné dovoláním napadat výrok o trestu jen z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., tj. proto, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve
výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To obviněný nenamítal a s odkazem na míru
zavinění spoluobviněného M. L., jak ji konstatoval Vrchní soud v Praze,
namítal nepřiměřenost uloženého trestu.
Obviněný D. R. tedy formálně deklaroval zákonné dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. c), g) tr. ř., avšak uplatnil námitky, které je obsahově
nenaplňují. Z toho logicky vyplývá, že jeho námitky obsahově nenaplňují ani
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který by v dané věci jinak
mohl přicházet v úvahu podle té části citovaného ustanovení, podle níž lze
dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho je evidentní, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je vázán na některý z ostatních
důvodů dovolání. Pokud tento jiný důvod dovolání není dán, znamená to, že není
dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného D. R. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal ohledně obviněného D. R. napadený
rozsudek a předcházející řízení podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř.
II. K dovolání obviněné L. V.
Obviněná L. V. dovoláním napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku,
jímž byla uznána vinnou pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1
písm. c) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., ve výroku, jímž
byla uznána vinnou pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c)
tr. zák., § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a ve výroku o trestu, který jí
byl uložen. Dovolání podala z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a v jeho rámci namítla, že výrok o vině pomocí k trestnému činu krádeže je
založen na skutkových zjištěních, z nichž nevyplývá, jakým způsobem poskytla
pomoc k trestnému činu, a že výrok o vině pomocí k trestnému činu loupeže,
pokud jde o použití ustanovení § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák., nemá oporu v §
88 odst. 1 tr. zák., tj. v materiální podmínce pro použití vyšší trestní sazby.
Obviněná L. V. se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil
napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Praze a aby ve věci sám rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. ohledně obviněné L.
V. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání obviněné je
důvodné.
Jako pomoc k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 247
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který
podle jeho zjištění (a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Plzni)
spočíval v tom, že obviněná L. V. po předchozí domluvě s obviněnými M. L. a D.
R. o odcizení motorového vozidla dojeli dne 29. 5. 2003 k supermarketu C. v P.
na B. p., kde obvinění D. R. a L. V. vysadili obviněného M. L. na parkovišti a
ten zde kolem 17:50 hodin vnikl do uzamčeného osobního vozidla zn. Mercedes
majitele W. H. P. a s vozidlem odjel do P., přičemž obvinění D. R. a L. V.
obviněného M. L. následovali od místa odcizení vozidlem, kterým do P. přijeli,
a tím způsobili celkovou škodu ve výši 126.310,- Kč poškozeným W. H. P. a D. K..
Obviněná věděla, že cílem cesty obviněných M. L. a D. R. z P. do P. je odcizení
automobilu, a za těchto okolností s nimi jela, a to nejen z P. do P., ale po
spáchání činu i zpět. Na tomto podkladě lze uvažovat o tom, že se připojila k
domluvě spoluobviněných o odcizení automobilu. To však pro závěr o jejím
účastenství ve formě pomoci k trestnému činu spoluobviněných nestačí.
Skutečnost, že se připojila k jejich domluvě, vyjadřuje jen to, že se
ztotožnila s jejich úmyslem odcizit vozidlo. Je však třeba zdůraznit, že také
trestní odpovědnost za účastenství na trestném činu je mimo jiné odpovědností
za j e d n á n í , které je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu
i účastenství na něm. Odpovědí na otázku, jakým jednáním se obviněná dopustila
pomoci k trestnému činu, je zjištění Vrchního soudu v Praze, že se
spoluobviněnými „dojeli“ k supermarketu, „vysadili“ jednoho ze spoluobviněných
a poté, co tento spoluobviněný vozidlo odcizil, ho s druhým spoluobviněným
„následovali“ od místa odcizení. Tato zjištění nevyjadřují žádné jednání
obviněné, které by mělo skutečný význam pro spáchání trestného činu v tom
smyslu, že by znamenalo nějakou reálnou podporu pro pachatele. To, že obviněná
se spoluobviněnými „dojela“ k supermarketu a že po spáchání činu „následovala“
s jedním spoluobviněným druhého spoluobviněného od místa odcizení, neznamená
nic jiného než jen její holou přítomnost ve vozidle, v kterém se
spoluobviněnými přijela z P. do P. a zase se vrátila a které po celou dobu
řídil obviněný D. R.. S její přítomností ve vozidle řízeném obviněným D. R.
nebyla podle zjištění soudů spojena žádná její další aktivita, zejména ne
taková, která by se dala hodnotit jako něco, čím byl čin hlavního pachatele
podpořen, usnadněn či zajištěn nebo čím by byly zvýšeny vyhlídky na jeho
úspěšné provedení. Takový význam evidentně nemělo ani to, že obviněná se
spoluobviněným D. R. „vysadili“ spoluobviněného M. L., neboť ani toto zjištění
ve skutečnosti nevyjadřuje žádné jednání obviněné. Tato část celé posuzované
akce ve skutečnosti spočívala v tom, že obviněný D. R., který řídil vozidlo,
jímž všichni obvinění přijeli z P. do P., zastavil a obviněný M. L. z vozidla
vystoupil, aniž by v tom přítomnost obviněné hrála nějakou roli relevantní pro
spáchání samotného činu.
Podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo
jeho pokusu je, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu,
zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v
předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Porovnají-li se zjištění Vrchního soudu v Praze s citovaným ustanovením, je
jasné, že neodpovídají žádné z příkladmo uvedených forem pomoci a
nekorespondují ani s jinou, tj. výslovně neuvedenou formou, která by svou
povahou a významem byla s uvedenými formami srovnatelná. Vrchní soud v Praze
ostatně ani nevysvětlil, jakou konkrétní formu pomoci měl na mysli, a neuvedl,
zda považoval za naplněnou některou z forem výslovně uvedených v citovaném
ustanovení nebo jinou.
Ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. připouští i tzv. psychickou pomoc, za
kterou se zejména považuje utvrzování pachatele v předsevzetí spáchat trestný
čin a slib přispět pachateli po trestném činu. Je však zjevné, že ani o tuto
formu pomoci se ze strany obviněné nejednalo a že její přítomnost při cestě
spoluobviněných z P. do P. na místo činu a zpět žádný takový význam neměla.
Obvinění M. L. a D. R. byli na spáchání činu domluveni mezi sebou s tím, že
v souladu s rozdělením svých úloh obviněný M. L. provedl samotné odcizení
vozidla a odjel s ním do P., kde vozidlo převzal obviněný D. R. a naložil s
ním nezjištěným způsobem (nejspíše ho prodal). Přítomnost obviněné při cestě z
P. do P. a zpět nebyla provázena z její strany ničím, co by spoluobviněné
nějak utvrzovalo v již přijatém rozhodnutí spáchat trestný čin nebo čím by jim
přislíbila přispět nějak po činu, a sama o sobě takový význam zjevně neměla. V
případě obviněné L. V. tedy nešlo o takovou součinnost, která by byla
podřaditelná pod zákonné znaky pomoci k trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm.
c) tr. zák.
Výrok o vině obviněné L. V. pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1
písm. c) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. (bod I napadeného
rozsudku) proto nemohl obstát.
Jako pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 234
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle
jeho zjištění (a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Plzni) spočíval v
tom, že dne 6. 9. 2003 obvinění M. L., D. R. a L. V. po předchozí vzájemné
domluvě o uloupení motorového vozidla společně odjeli vozidlem zn. VW Golf do
P., kde v suterénní garáži supermarketu T. na R. u. vyčkali příjezdu vhodného
vozidla, obviněná L. V. telefonicky informovala obviněného M. L. o příjezdu
vytipovaného vozidla a pak v době kolem 17:05 hodin obviněný M. L. nečekaně
přistoupil k řidičce vozidla zn. Mercedes E 230 Classic M. T. bezprostředně
poté, co vozidlo uzamkla a odešla od něho do vzdálenosti několika metrů,
nastříkal jí do očí sprej, snažil se jí vytrhnout klíče od vozidla z ruky,
srazil ji na zem, kde jí i přes její odpor klíče od vozidla vytrhl, auto
odemkl, nasedl do něho a přes snahu poškozené vozidlo zastavit s ním odjel z
prostoru garáží směrem na P., přičemž v P. na přesně nezjištěním místě výjezdu
z dálnice D 5 počkali obvinění D. R. a L. V. na obviněného M. L., do odcizeného
vozidla zn. Mercedes E 230 Classic přesedl obviněný D. R., který s ním odjel a
později ho prodal, a obviněný M. L. odjel s vozidlem zn. VW Golf. Uvedeným
jednáním byla odcizením vozidla způsobena škoda 536.200,- Kč a odcizením věcí
ve vozidle uložených škoda 159.850,- Kč, tedy celkem 696.050,- Kč.
Krajský soud v Plzni tento skutek posoudil u obviněné L. V. jako
spolupachatelství trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Konstatoval sice, že obviněná způsobila značnou škodu, která formálně odpovídá
znakům trestného činu loupeže i podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák., avšak s
odkazem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. dospěl k tomu, že tato okolnost
podstatně nezvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, což
dovodil z toho, že „účast obviněné na spáchání činu v porovnání s aktivitou
spoluobviněných byla výrazně nižší“. Vrchní soud v Praze na jedné straně změnil
posouzení součinnosti obviněné L. V. na pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.
zák. s odůvodněním, že „jednání obviněné se v podstatě redukovalo na
doprovodné jednání, ... na účast na tipování vozidla“ a že „činnost pachatelů
pouze usnadňovala“, avšak na druhé straně změnil kvalifikaci skutku tak, že
přihlédl i k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 234
odst. 2 písm. b) tr. zák., přičemž bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění jen
povšechně uvedl, že „je dána i materiální podmínka ve smyslu § 88 tr. zák.“.
Napadený rozsudek je ve věci obviněné L. V. očividně nevyváženým rozhodnutím,
neboť Vrchní soud v Praze sice zmírnil úsudek o formě součinnosti obviněné,
ale zároveň zpřísnil úsudek ohledně okolnosti podmiňující použití vyšší trestní
sazby.
Závěr Vrchního soudu v Praze, že ze strany obviněné šlo o pomoc k trestnému
činu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., odpovídajícím způsobem vystihuje
povahu, rozsah i závažnost její součinnosti při spáchání trestného činu a
přiměřeně vystihuje také její skutečný význam pro spáchání trestného činu.
Naprotitomu závěr Vrchního soudu v Praze, že ze strany obviněné šlo o pomoc k
trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., je nesprávný,
pokud jde o použití ustanovení § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. Podle tohoto
ustanovení je trestný ten, kdo spáchá trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák., způsobí-li takovým činem značnou škodu. Pachateli činu byla způsobena
škoda ve výši 536.200,- Kč odcizením vozidla a ve výši 159.850,- Kč odcizením
věcí v něm uložených. Jednalo se o odcizení osobního automobilu Mercedes E 230
Classic, obviněná tento automobil viděla a označila ho spoluobviněným. Z toho
je jasné, že měla představu o tom, že se jedná o luxusní zahraniční vůz, jehož
cena přesahuje částku 500.000,- Kč jako spodní hranici značné škody ve smyslu §
89 odst. 11 tr. zák. K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby,
se podle § 88 odst. 1 tr. zák. přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost
podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Vliv
uvedené okolnosti na stupeň společenské nebezpečnosti činu je nutné posoudit v
kontextu se všemi hledisky, která jsou pro jeho stanovení rozhodná podle § 3
odst. 4 tr. zák. Posoudí-li se věc obviněné L. V. tímto způsobem, nelze najít
nic, co by přesvědčivě odůvodňovalo úsudek, že pokud byla trestným činem
loupeže způsobena značná škoda, zvyšuje to p o d s t a t n ě stupeň
nebezpečnosti činu obviněné, tj. činu posouzeného jako účastenství ve formě
pomoci. Již samotná výše způsobené škody, která jako značná škoda jinak pokrývá
rozpětí od 500.000,- Kč do 5.000.000,- Kč, jen nevýrazně překročila dolní
hranici značné škody. Celá akce vzešla z iniciativy spoluobviněných a obviněná
se k nim připojila za okolností, kdy byli rozhodnuti trestný čin spáchat, měli
promyšleno a dohodnuto, jak ho provedou, a měli k dispozici odpovídající
prostředky k jeho spáchání. Ani při změně právního posouzení součinnosti
obviněné ze spolupachatelství na pomoc nepozbyl správnosti závěr Krajského
soudu v Plzni, že účast obviněné na spáchání činu v porovnání s aktivitou
spoluobviněných byla výrazně nižší. Z toho ostatně vycházel i Vrchní soud v
Praze, který konstatoval, že účast obviněné se redukovala na doprovodné
jednání, na tipování vozidla a na usnadnění činnosti pachatelů. Jestliže účast
obviněné spočívala v tom, že spoluobviněným pouze oznámila příjezd vozidla
vhodného jako předmět útoku na místo činu, lze to hodnotit jako takovou
součinnost, která sice měla pro spáchání činu svůj význam, ale nebyla nijak
nezastupitelná či nezbytná, protože spoluobvinění by se bez ní snadno obešli a
vhodné vozidlo si mohli vyhlédnout sami, resp. tak mohl učinit jeden z nich. Účast obviněné za těchto okolností pro spoluobviněné znamenala spíše jen určité
pohodlí, protože nemuseli sami trávit čas bezprostředně před činem sledováním
situace na místě a vyhodnocováním přijíždějících vozidel.
Za tohoto stavu a
zvláště pak i se zřetelem k tomu, že ani sám Vrchní soud v Praze v napadeném
rozsudku neuvedl jediný konkrétní důvod, z něhož by vyplývalo, že způsobení
značné škody podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro
společnost, nemohl výrok o vině obviněné L. V. pomocí k trestnému činu loupeže
podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. obstát.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek ve výroku o vině obviněné L. V.
pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 247
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. (bod I) a pomocí k trestnému činu loupeže
podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (bod
III) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu
dovolání obviněné L. V. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v
uvedené části výroku o vině této obviněné a v důsledku toho i ve výroku o
trestu, který jí byl uložen. Zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část
rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc obviněné L. V. v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Plzni odstraní vady
vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu ve věci obviněné rozhodne,
přičemž se bude řídit právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší
soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že tímto usnesením zůstal v napadeném
rozsudku Vrchního soudu v Praze nedotčen výrok, jímž byl rozsudek Krajského
soudu v Plzni zrušen ohledně obviněné L. V., a výrok, jímž byla obviněná L. V.
uznána vinnou pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.
zák., § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod II).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec