7 Tdo 449/2024

7 Tdo 449/2024-938

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2024 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného I. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 10 To 93/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 6/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 74 T 6/2022, byl obviněný I. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 1 KZV 25/2022, pro skutek, kvalifikovaný jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea 1 a 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

Žalovaný skutek spočíval v tom, že dne 26. 11. 2021 v přesně nezjištěné době od 5:44 hodin do 8:30 hodin a na přesně nezjištěném místě, pravděpodobně na Praze 10, při cestě v osobním motorovém vozidle Kia Magentis z nočního baru XY v Praze 1 na adresu XY XY v Praze, do něhož poškozená D. R., nastoupila po předchozí domluvě s obviněným za účelem jejího odvozu do místa jejího bydliště, využil obviněný zjevného stavu bezbrannosti poškozené, který si přivodila předchozí konzumací alkoholických nápojů, bez jejího vědomí a souhlasu, kterého nebyla s ohledem na své evidentní ovlivnění alkoholem schopna, ji přemístil ze sedadla spolujezdce na zadní sedačku, vysvlékl jí mikinu, kalhoty a kalhotky a vykonal na ní soulož.

Při ní se však poškozená probrala, začala slovně vyjadřovat nesouhlas, odstrkávala ho, prala se s ním, když z ní vysunul penis, začala dávat nohy k sobě, ale on se jí snažil nohy roztáhnout, škrábala ho, až si zlomila nehty, kopala ho, odstrkávala a kousla ho do ramene, posléze obviněný začal poškozenou slovně přesvědčovat, aby ke styku svolila, což ona neustále odmítala, poté na ni opět fyzicky zaútočil a začal jí jednou rukou rdousit a opět na ni nalehl a pokoušel se o soulož, což však pro aktivní odpor poškozené nedokonal, načež ji uhodil otevřenou dlaní na pravou stranu obličeje a svého jednání zanechal.

Poté s ním poškozená začala vyjednávat a nabídla mu, že mohou v sexuálním styku pokračovat v jejím bydlišti, s čím posléze souhlasil a zavezl ji daným vozidlem na adresu XY XY v Praze 10, kde odemkl dveře od vozidla a poškozená z vozidla vyběhla ven. Tímto jednáním poškozené způsobil pohmožděniny na obličeji, hlavě, krku a končetinách a v přímém důsledku popsaného jednání obviněného se u poškozené též rozvinula posttraumatická stresová porucha (diagnóza F 43.1), která se u poškozené projevuje úzkostí (zejména při pohybu na ulici a při cestování městskou hromadnou dopravou), flashbacky, přehnanými úlekovými reakcemi, obsedantně kompulzivním syndromem, zvracením, sníženou psychickou odolností, znovuprožíváním stresu, poruchami spánku (obtížné usínání, opakované probouzení v důsledku snů připomínajících prožité situace), vyhýbáním se okolnostem připomínajícím nebo spojeným se stresorem, nedůvěrou k sociálnímu okolí, snížením sociálních kontaktů a změnou trávení volného času, narušenou sexuální apetencí a myšlenkami na sebevraždu.

Poškozená proto musela vyhledat odbornou psychologickou a posléze i psychiatrickou pomoc, užívat psychofarmaka a posléze daná porucha vedla i k její opakované psychiatrické hospitalizaci (v lednu v psychiatrické klinice Ke Karlovu 11, Praha 2 a od 2. 2. 2022 do 21. 4. 2022 v Psychiatrické nemocnici Písek), přičemž doba jejího léčení je nejistá a nelze ani předvídat závažnost a trvalost uvedených následků na psychiku a další život poškozené.

směřující proti zprošťujícímu výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m) a g) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení mu předcházejícím byla rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Státní zástupce na úvod s ohledem na obsahové zaměření dovolání zrekapituloval skutečnosti, které soud prvního stupně vzal ve věci obviněného za prokázané a které nikoli. Konkrétně že považoval za prokázané, že předmětného dne poškozená nastoupila do vozidla obviněného, který ji odvezl k ní domů a mezi obviněným a poškozenou došlo k pohlavnímu styku ve formě soulože. Oproti tomu za neprokázané označil, že by k souloži došlo za využití bezbrannosti poškozené, resp. za užití násilí vůči ní, neboť zde důkazní situace stojí v rovině tvrzení proti tvrzení, přičemž provedené důkazy skutkovou verzi tvrzenou poškozenou bezpečně neprokazovaly. S tímto závěrem však nejvyšší státní zástupce nesouhlasil.

4. Odvolací soud především nedostál své přezkumné povinnosti a nesprávně v rozhodnutí odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, z něhož jím tvrzené skutečnosti ani nevyplývají a které se vztahuje k jinému ustanovení. Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že odvolací soud, ač sám neprovede žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzující pochybnost o své správnosti, na základě čehož konstatuje neslučitelnost přezkoumávaného rozhodnutí s požadavky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Těmto principům Vrchní soud v Praze nedostál, neboť akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně a nezaznamenal, že skutková zjištění, k nimž se soud prvního stupně přiklonil, z provedených důkazů nevyplývají. Soud prvního stupně totiž označil verzi poškozené za nevěrohodnou na podkladě tendenčního hodnocení důkazů, přičemž upřednostnil výpověď obviněného, nehodnotil důkazy v jejich podstatných souvislostech, ale zabýval se marginálními rozpory, které nemají určující vliv na prokazované skutečnosti.

5. Dovolatel připustil, že v dané věci proti sobě stojí dvě verze skutkového děje, které jsou v diametrálním rozporu. Poškozená tvrdila, že si na ní obviněný intimní styk vynutil násilím, naopak obviněný připustil pouze dobrovolný intimní styk. Verze poškozené je však podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy, především závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, a výpověďmi svědků, kteří s ní trávili čas před i po samotné události. S těmito zásadními důkazy jsou podle názoru státního zástupce skutkové závěry soudu prvního stupně ve zcela zjevném rozporu.

6. Městský soud v Praze zcela pominul závěry o zjištěné posttraumatické stresové poruše u poškozené, když pouze konstatoval, že vznik poruchy nelze vztahovat na jednání obviněného, které nebylo nade vší pochybnost prokázáno. Je ale jednoznačné, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou a pro svůj vážný psychický stav byla opakovaně hospitalizována na psychiatrii. Znalec přitom konstatoval, že zde musela být traumatická, život ohrožující událost, která onu poruchu vyvolala, přičemž v daném případě není možné, že by poškozená poruchu předstírala. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Jakub Šimek neshledal možným, aby člověk symptomy, které demonstrovala poškozená, takto dlouhodobě a věrohodně, včetně vegetativní symptomatiky, fabuloval. Žádný jiný spouštěcí mechanismus přitom v životě poškozené zjištěn nebyl. Nebyl zjištěn ani žádný motiv, proč by poškozená tvrdila, že byla znásilněna, přestože opak by byl pravdou. Nadřízená poškozené S. M. potvrdila, že šlo o zaměstnankyni vzornou, která nechtěla bezprostředně po celé události ani pracovní neschopnost, což vyvrací soudem naznačenou, i když nikoli výslovně uvedenou, verzi, že by si znásilnění vymyslela, aby si vytvořila důvod pro to, že nešla do práce. Skutečnost, že má poškozená přítele, nijak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nerelativizuje.

7. Soud prvního stupně rozpor v lékařských zprávách vyhodnotil bezdůvodně v neprospěch obžaloby. Ve zprávě Psychiatrické kliniky VFN v Praze bylo uvedeno, že u poškozené nebyla zjištěna výraznější porucha osobnosti, oproti tomu ze zprávy Psychiatrické nemocnice Písek vyplynulo, že u poškozené byla diagnostikována smíšená a jiná porucha osobnosti – emočně nestabilní, narcistická. V této souvislosti soud prvního stupně dodal, že narcistická osobnost se projevuje kromě jiného stavěním se do role oběti. Tato úvaha měla podpořit verzi, že poškozená znásilněna nebyla. Soud prvního stupně upřednostnil zprávu Psychiatrické nemocnice Písek, aniž by přihlédl ke znaleckému posudku, který byl vypracován na poškozenou v tomto trestním řízení, v němž znalec MUDr. Jakub Šimek uzavřel, že v případě poškozené se jedná o osobnost bez anomálií. Uvedený závěr soudu prvního stupně je v tomto směru nepřípustnou laickou úvahou, která je nadto ve zjevném rozporu s obsahem znaleckého posudku.

8. Soud prvního stupně rozporoval také výraznou opilost poškozené s tím, že množství jí požitého alkoholu nelze predikovat, stejně tak jako dobu ukončení konzumace, ač z obsahu provedeného dokazování takové pochybnosti nevyplývají. Množství poškozenou požitého alkoholu bylo zřejmé z jí udávaných údajů potvrzených výpověďmi svědků M. T. a M. P. Svědci v zásadě shodně uvádějí, že během večera poškozená vypila společně s ostatními 2 až 3 láhve prosecca, přičemž svědek M. P. upřesnil, že prosecco pily pouze poškozená se svědkyní M. T., dále 4 až 6 panáků tvrdého alkoholu a k tomu mohla mít i nějaký drink Cuba libre. Dospěl-li soud prvního stupně k názoru, že výrazná opilost není u poškozené patrná, je tento názor v rozporu s jeho zjištěním, že motoriku neměla poškozená plně pod kontrolou. Poškozená uvedla, že trpí diabetem, avšak žádné odborné vyjádření ohledně vlivu alkoholu v případě tohoto onemocnění zpracováno nebylo. Nebyla tak ani ověřena výpověď poškozené o tzv. „vypnutí“ alkoholem, které vysvětlovala právě diabetem, jímž trpí. Jestliže u poškozené došlo již k poruchám koordinace pohybu, je důvodné předpokládat, že u ní došlo i ke snížení soustředění, vnímání a úsudku, jak ostatně ve svém znaleckém posudku vyjádřil znalec Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., DrSc., podle nějž poškozená nebyla schopna klást pod vlivem alkoholu relevantní odpor. Skutečnost, že poškozená musela být značně podnapilá, dosvědčuje i následný zájem obou svědků M. T. i M. P., s nimiž se bavila v nočních podnicích, zda v pořádku dorazila domů. Stav poškozené po příchodu domů je rovněž zřejmý z výpovědi její sestřenice D. K.

9. Bez důkazního podkladu je podle nejvyššího státního zástupce dedukce soudu prvního stupně o časovém snímku pohybu poškozené zejména v klubu XY v ulici XY. Podle názoru soudu prvního stupně se měla poškozená „ztratit“ svědkyni M. T. zhruba v 4:00 hodin, co však dělala do doby, než nastoupila do vozidla obviněného, údajně nebylo prokázáno. Nicméně uvedený časový snímek soud prvního stupně vytvořil především na základě výpovědi svědkyně M. T., z níž však evidentně nelze vycházet, neboť tato svědkyně uvedla, že mohla být doma asi v jednu hodinu v noci, což je vyloučeno, neboť v té době se měli ještě zdržovat společně s M. P. v XY clubu.

10. Závěr o vině obviněného nijak nezpochybňuje ani reakce poškozené, pokud okamžitě nekontaktovala policii. Důvodem byl zjevně zablokovaný telefon, který jí následně odblokovala svědkyně D. K. Nadto z obecné zkušenosti ani nelze po poškozené napadené sexuálně motivovaným útokem vyžadovat, aby bezprostředně racionálně kontaktovala policii, neboť musela prožitou událost zpracovat, v čemž jí mohla bránit i zjevná podnapilost.

11. Soud rovněž přehlédl výpověď poškozené v tom směru, že poté, co se probrala na zadním sedadle, začala verbalizovat nesouhlas s pohlavním stykem a obviněný ji začal fyzicky napadat. I kdyby bylo možné dospět k variantě, že obviněný mohl mít za to, že podnapilá poškozená se stykem souhlasí, tak v okamžiku, kdy pohlavní styk odmítla a obviněný ji kvůli tomu fyzicky napadl, naplňoval by znaky žalovaného zločinu znásilnění, ať by již byla obrana poškozené jakkoliv intenzivní. Tato část skutkového děje je soudem prvního stupně opomíjena, byť právě zmíněná skutečnost měla na vznik posttraumatické stresové poruchy podstatný dopad, neboť poškozená měla strach o život. To, že šlo o strach reálný, nikoliv hraný, dokládají kromě závěrů znaleckého posudku i další zjištěné skutečnosti, a to, že poškozená ze stresu zhubla, začala chodit na sebeobranu a léčí se na psychiatrii.

12. Dovolatel dále soudu prvního stupně vytknul, že se nijak nevypořádal s vývojem výpovědi obviněného v čase. Obviněný dne 3. 12. 2021 vypovídal a popřel, že by k intimnímu kontaktu s poškozenou vůbec došlo, resp. tvrdil, že ji odvezl někam na XY, kde vystoupila, čímž kontakt skončil. Tato jeho verze skutkového děje však byla zcela vyvrácena kamerovými záznamy (viz úřední záznam ze dne 22. 12. 2021 č. j. KRPA-315317-152/TČ-2021-001479). Policejní orgán následně dne 11. 1. 2022 sepsal úřední záznam č. j.

KRPA-315317-172/TČ-2021-001479, z něhož vyplývá, že v okolí bydliště poškozené nejsou žádné relevantní kamerové záznamy k dispozici, a dne 23. 2. 2022 zpracoval úřední záznam č. j. KRPA-315317-152/TČ-2021-001479, že kamerové záznamy z okolí bydliště poškozené s ohledem na časový odstup již není možné opatřit. Dne 25. 2. 2022 policejní orgán obdržel odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, ze dne 23. 2. 2022, z něhož plyne, že na oblečení poškozené bylo nalezeno sperma obviněného, což jednoznačně vyvrátilo jeho původní výpověď.

Dne 3. 3. 2022 obhájce nahlédl do spisu a dne 14. 3. 2022 učinil návrh na doplnění dokazování o výslech obviněného. V něm obviněný nově uvedl, že měl s poškozenou dobrovolný pohlavní styk, a požádal o zmapování jeho cesty z klubu do bydliště poškozené. V té době však již obviněný prokazatelně věděl, že kamerové záznamy k dispozici nejsou. Následně rovněž přišel s verzí, že se líbali na XY, přičemž si byl vědom absence kamerových záznamů. K tomuto tendenčnímu zvratu ve výpovědi obviněného však žádný ze soudů při zjišťování skutkového stavu nijak nepřihlédl.

Nelze návazně akceptovat závěr soudu prvního stupně, pokud jeho výpověď označil za věrohodnou, což podpůrně odůvodnil obtížnou manipulací s poškozenou a změnou trasy v průběhu cesty do jejího bydliště. Státní zástupce nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že změna trasy vylučuje spánek poškozené v průběhu cesty vozidlem obviněného, neboť tento závěr se pohybuje v rovině spekulace. Věrohodnost výpovědi obviněného rovněž nepotvrzuje, že mu poškozená dala telefonní číslo, neboť sama popisovala, že se nátlaku o intimní sblížení podvolila v důsledku obavy o život.

Ze stejného důvodu mohla dát obviněnému i falešné telefonní číslo, na které on poté opakovaně neúspěšně volal. Tato skutečnost naopak vysvětluje verzi poškozené, která se dalšímu styku ubránila tím, že použila lest, že s obviněným bude mít dobrovolný pohlavní styk až v soukromí. Z poškozenou popisované konverzace s obviněným navíc vyplynulo, že obviněný patrně nechápe, proč s ním pohlavní styk nechce mít, pokud jí opakoval, že „na tom není nic špatného“ a „ať mu pomůže“. Není tak vyloučeno, že konečný (ovšem předchozím jednáním obviněného vynucený) souhlas poškozené s určitými sexuálními praktikami (orální styk) jej vedl k závěru, že pohlavní styk byl konsenzuální.

Z tohoto důvodu se obviněný nemusel cítit ohrožen případným trestním oznámením. Podobně zjevně vnímala situaci i poškozená, která při první zmínce o svém znásilnění uvedla, že „byla asi znásilněna“.

13. Skutečnost, zda se poškozená probudila v průběhu soulože nebo v momentě, kdy se o ni obviněný pokoušel, není z hlediska průběhu skutkového děje tak zásadní, neboť poškozená jasně popsala, že k pohlavnímu styku došlo, a to ke styku orálnímu, na který přistoupila ze strachu o život a na základě naléhání. Navíc poškozená de facto změnila výpověď ve prospěch obviněného, neboť nejprve vypověděla, že se vzbudila v průběhu soulože, později, že se o tuto obviněný neúspěšně pokoušel. Bylo však prokázáno, že k souloži došlo. Odlišný popis průběhu násilného pohlavního styku nemusí být výlučně odrazem nevěrohodnosti poškozené, ale především důsledkem její podnapilosti. Státní zástupce k tomu pak odmítl postup soudu prvního stupně, pokud vycházel z procesně nepoužitelného záznamu o podání vysvětlení, přičemž této procesní nepoužitelnosti si byl soud vědom, přesto obsah tohoto vysvětlení hodnotil, aby tak podpořil svůj závěr o snížené věrohodnosti poškozené.

14. Pokud dále soud prvního stupně zdůraznil, že za nehty poškozené nebyla nalezena DNA obviněného, což by mělo vyvracet tvrzení poškozené o její aktivní obraně, státní zástupce uvedl, že prohlídka těla byla zahájena dne 26. 11. 2021 ve 20:00 hodin a ukončena ve 20:45 hodin, tedy s odstupem téměř 12 hodin od skutku. Zároveň bylo zjištěno, že spojivky poškozené byly mírně prokrvené, na temeni hlavy byla zjištěna podlitina, v místě hrtanu se nacházela slabě viditelná červeně zabarvená podlitina. V rámci lékařského vyšetření daného dne poškozená referovala o bolestech v krční oblasti a o bolestech hlavy. Uvedené podporuje tvrzení o násilném pohlavním styku, i když poškozenou utrpěná poranění nedosahují závažnosti, kterou by zřejmě vykazovala, pokud by ji obviněný rdousil. Nebylo však přihlédnuto k tomu, že i méně intenzivní násilí mohla poškozená vzhledem ke svému stavu subjektivně vnímat jako daleko závažnější.

15. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že skutková zjištění soudu prvního stupně pomíjejí zásadní skutečnosti vyplývající z provedených důkazů, které prokazují verzi poškozené. Soud prvního stupně však tyto okolnosti správně nevyhodnotil v míře, jež ve svém celku zakládá zjevný nesoulad jeho skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže následně odvolací soud zamítl odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a potvrdil tak jako správný zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, nesplnil svoji přezkumnou povinnost a existující zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními neodstranil. Tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

16. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. K podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím obhájce vyjádřil obviněný I. S., který tento mimořádný opravný prostředek označil za nedůvodný. Nesouhlasil s výhradami státního zástupce proti přezkumné činnosti odvolacího soudu, měl za to že nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/2, je na daný případ přiléhavý, stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2726/14. Obviněný zdůraznil, že shodnými námitkami uplatněnými státním zástupcem v odvolání se zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně (námitky týkající se hodnocení posttraumatické stresové poruchy u poškozené, námitky stran hodnocení lékařských zpráv, opilosti poškozené, pobytu poškozené v klubu XY, námitky týkající se hodnocení změny jeho výpovědi a hodnocení jeho práva na obhajobu, dále hodnocení stop poranění poškozené atd.). Podle obviněného celkový obsah dovolání poukazuje na posouzení správnosti skutkových zjištění. K odstranění pochybností v tomto směru podle obviněného slouží institut odvolání, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 11 Tdo 756/2018, podle něhož v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal.

18. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. nejvyšším státním zástupcem [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud pak shledal dovolání nejvyššího státního zástupce nedůvodným.

IV. Důvodnost dovolání

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

21. První z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce konkrétně tvrdil – a to důvodně v tom smyslu, že ve věci bylo rozhodnutím soudu druhého stupně zamítnuto odvolání podané proti rozsudku podle § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř. – naplnění druhé alternativy, a to s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vztahuje se tak ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. První alternativa je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Poslední alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

23. Nejvyšší státní zástupce své dovolání založil primárně na tvrzení o existenci první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy o existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů.

24. K předložené dovolací argumentaci je nutno uvést, že ji nejvyšší státní zástupce postavil na obdobných námitkách, jaké již byly součástí řádného opravného prostředku – odvolání podaného státní zástupkyní v neprospěch obviněného. Námitkami se tedy zabýval a vypořádal se s nimi odvolací soud. Jejich těžiště pak spočívalo zejména ve zpochybnění skutkových zjištění, a to učiněných soudem prvního stupně na základě údajně nesprávného hodnocení důkazů, resp. důkazů (údajně) tendenčně hodnocených ve prospěch obviněného. Dovolatel soudem provedené důkazy sám hodnotil a vyvozoval z nich závěry odlišné od závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně a s nimiž souhlasil také soud odvolací. V podstatě v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními učiněnými na základě provedeného dokazování a důkazy hodnotil odlišným způsobem, než jak učinily soudy obou stupňů. Podle nejvyššího státního zástupce především Městský soud v Praze pochybil, pokud nesprávně označil verzi poškozené za nevěrohodnou, přičemž upřednostnil výpověď obviněného a nehodnotil důkazy v jejich podstatných souvislostech. Soud podle dovolatele pominul závěry o zjištěné posttraumatické poruše u poškozené, rozpor v lékařských zprávách vyhodnotil bezdůvodně v neprospěch obžaloby, rozporoval výraznou opilost poškozené, nevypořádal se s vývojem výpovědi obviněného v čase, pomíjel zásadní skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování, které prokazovaly verzi poškozené. Na základě nesprávného hodnocení důkazů pak soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru o tom, že pohlavní styk, k němuž došlo předmětného dne mezi obviněným a poškozenou, byl dobrovolný, nesprávně vyhodnotil verzi poškozené jako neprokázanou a nesprávně aplikoval zásadu in dubio pro reo.

25. Jak již bylo výše připomenuto a jak lze s ohledem na uvedené dále rozvést, Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a výše (bod 22.) připomenutých výkladů však dovodit nelze.

26. Především z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že si byl vědom důkazní situace a přiléhavě popsal, jak hodnotil provedené důkazy, jejichž rozsah byl pro náležité objasnění věci dostačující (což ostatně ani nejvyšší stání zástupce nesporoval), a k jakým závěrům dospěl. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními i následnými právními závěry. Nelze přitom tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevybočilo z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud odvolací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí zcela jasně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a vypořádal s odvolacími námitkami státní zástupkyně v podaném odvolání.

27. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. V posuzované věci měl soud prvního stupně po provedeném dokazování za bezpečně prokázané, že poškozená dne 26. 11. 2021 v 5:44 hodin nastoupila u nočního baru XY v Praze 1 do vozidla obviněného, za účelem odvozu do jejího bydliště, a to na místo spolujezdce a obviněný ji následně domů na adresu XY XY v Praze 10, v 8:30 hodin přivezl. Soud měl též za prokázané, že mezi nimi došlo k pohlavnímu styku ve formě soulože. Neměl však za bezpečně prokázané, že by k této souloži došlo za využití bezbrannosti poškozené, resp. za užití násilí vůči ní. Uzavřel přitom, že provedené důkazy skutkovou verzi podávanou poškozenou (o vynucení soulože za využití její bezbrannosti či za použití násilí ze strany obviněného vůči ní) bezpečně neprokazují.

28. Bylo proto nutné vyřešit otázku, zda závěr soudu prvního stupně o existenci pochybností, zda k souloži došlo za využití bezbrannosti poškozené či za použití násilí ze strany obviněného vůči poškozené, je či není ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Pokud jde o žalované trestné jednání obviněného, základním usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené. Již soud prvního stupně pak výpověď poškozené vyhodnotil jako (dílem) nevěrohodnou s tím, že provedené důkazy její verzi průběhu skutkového děje v rozhodných momentech neprokazují. Své úvahy, které jej k tomuto závěru vedly, vyložil v odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud se následně s jeho závěry zcela ztotožnil. Nejvyšší soud dodává, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků náleží, i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, výhradně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl (zde soudu prvního stupně). Skutečnost, že soud hodnotil věrohodnost svědka způsobem, který neodpovídá představám dovolatele, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, pak nemůže zpravidla založit zjevný rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

29. Dokazování je totiž úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, jak správně uvedl státní zástupce. Je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22.

2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh.

tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.

30. Nejvyššímu soudu proto v nyní projednávané věci jednak nepřísluší odůvodněné závěry Městského soudu v Praze týkající se věrohodnosti, resp. nevěrohodnosti poškozené, a naopak věrohodnosti výpovědi obviněného, jakkoliv přehodnocovat, jednak se s nimi ztotožňuje i po věcné stránce. Bylo prokázáno, že poškozená dne 26. 11. 2021 v ranních hodinách před klubem XY přistoupila k vozu obviněného. Poškozená byla v tu dobu pod vlivem alkoholu, což vyplývá z výpovědi samotné poškozené, dále svědkyně M.

T. a M. P., kteří trávili s poškozenou předešlou noc v barech. Z výpovědí těchto osob soudy získaly jistou představu o množství požitého alkoholu ze strany poškozené, nicméně nikoli přesnou, zejména s ohledem na to, že v podstatě poslední hodiny pohybu poškozené, než v 5:44 hodin nastoupila do vozidla obviněného, jsou nejasné. Z dalších provedených důkazů však také vyplynulo, že opilost poškozené nebyla v předmětnou dobu nijak výrazná. Tato skutečnost je podporována zejména kamerovým záznamem, z něhož vyplývá, že poškozená přišla k vozu obviněného normální chůzí, komunikovala s ním, byla schopna si s obviněným domluvit odvoz do místa bydliště a také sama zapsat do telefonu obviněného místo, kam požaduje odvézt.

Rovněž sám obviněný opilost poškozené připustil, avšak nikoli výraznou. V čase 5:44 poškozená nasedla do vozu obviněného na místo spolujezdce a odjela s ním, přičemž je zřejmé, že se tak nestalo za okolností popisovaných poškozenou, tedy že by v podstatě bez dalšího nasedla do vozidla, které považovala za taxi, což jí měl obviněný (nepravdivě) potvrdit, naopak zde vzájemná komunikace proběhla tak, jak popisoval obviněný. Z kamerových záznamů z různých míst města pak bylo možné částečně dovodit směr jízdy obviněného s poškozenou.

Z pohybu vozidla obviněného zaznamenaného městským kamerovým systémem vyplynulo, že adresa, kterou poškozená obviněnému do telefonu zadala, nebyla adresou jejího bydliště na ulici XY XY, v Praze 10, ale adresa jiná odpovídající poloze klubu XY v XY ulici, v Praze 1 (kde poškozená předešlé noci také byla). Zadání jiné adresy ze strany poškozené, která byla výrazně blíže než skutečné bydliště poškozené, odpovídá také verzi výpovědi obviněného, který přistoupil na to, že poškozenou odveze domů, pokud to nebude daleko.

Provedeným dokazováním bylo dále prokázáno, že obviněný poškozenou dovezl do místa jejího bydliště v cca 8:30 hodin. Musel se tedy během jízdy od poškozené dovědět skutečnou adresu jejího bydliště, což do jisté míry zpochybňuje verzi poškozené, že ihned po nástupu do vozu usnula, resp. „vypnula“, či upadla do bezvědomí. Tuto skutečnost obviněný zcela popřel.

31. Provedeným dokazováním pak byla zpochybněna také další část výpovědi poškozené spočívající v tom, že se po usnutí měla probudit (probrat z bezvědomí) ve chvíli, kdy ležela svlečená na zadní sedačce vozu obviněného; mělo se tak stát, ačkoli podle kamerových záznamů do vozu nastupovala na místo spolujezdce a nebylo zřejmé, jak by ji obviněný přenesl na zadní sedadlo, navíc proč by tak činil i s jejím batohem. Zde měla být vystavena sexuálnímu ataku ze strany obviněného; v této souvislosti totiž poškozená popisovala, že jednak slovně vyjadřovala nesouhlas, avšak zejména odstrkávala obviněného, škrábala ho, kopala (uvedla, že bojovala o život), odmítala pohlavní styk, ačkoli obviněný naléhal, opakovaně na ni fyzicky poměrně brutálně útočil, rdousil poškozenou, až ztrácela vědomí, udeřil ji do hlavy, a soulož pro její aktivní odpor nedokončil.

Poškozená v této souvislosti popisovala vznik mnohačetných pohmožděnin. Objektivně pak byla u poškozené (lékařské zprávy, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) zjištěna drobná poranění jako kožní oděrka v týlní krajině velikosti asi 2 cm, oděrka na pravé straně brady velikosti asi 1 cm, a další drobná poranění (viz bod 88. rozhodnutí soudu prvního stupně), která však podle znaleckého vyjádření neodpovídala míře poškozenou popisované agrese ze strany obviněného. Lékařským vyšetřením nebylo objektivně potvrzeno, že by měl obviněný poškozenou intenzivně škrtit, jak ona popisuje, přičemž rovněž ze závěrů gynekologického vyšetření bylo lze mít za to, že soulož (k níž jinak došlo) proběhla nenásilně.

Rovněž ze vzorků odebraných za nehty poškozené nebyly nalezeny stopy DNA náležející obviněnému. Ani obviněný neměl kromě kousnutí na rameni na těle žádné poranění, jako škrábance, hematomy. Poté na něj poškozená údajně užila lest, že v souloži mohou pokračovat (resp. opakovat ji) u ní doma, kam jí tedy obviněný vozidlem zavezl (do jisté míry si tak měl počínat poměrně lehkovážně, neboť se tím mělo jednat o jeho vstup v běžnou ranní či dopolední hodinu do bytového domu, aniž by věděl, kdo se bude v bytě nacházet, a kde také skutečně byla spolubydlící poškozené) a jí se podařilo z vozidla utéct do domu.

Pokud měly soudy činné doposud ve věci na základě provedeného dokazování pochybnosti o tvrzení poškozené o jednání obviněného před nástupem do vozidla a zejména o době, kdy se nacházeli ve vozidle společně, je třeba konstatovat, že takové závěry nejsou v rozporu s provedenými důkazy, ale provedené důkazy právě takové pochybnosti zakládají. Další pochybnost, resp. skutečnost, že předmětného dne obviněný nejednal násilně či za zneužití bezbrannosti poškozené, podle soudu prvního stupně dokreslilo také tvrzení obviněného, že po příjezdu do bydliště poškozené ji požádal o její telefonní číslo, které obdržel (nicméně poškozená mu uvedla číslo smyšlené) a ihned (ještě v místě bydliště poškozené) kolem půl deváté se pokusil poškozené volat, ale spojení se nezdařilo (poškozená obviněnému vysvětlila, že telefon má vybitý).

Pak se pokusil poškozené volat ještě i týž den odpoledne, opět neúspěšně (nicméně tímto voláním by, v případě čísla správného, jasně poškozené sdělil telefonní číslo své).

32. Objektivně prokázanou (a vykonanou) soulož mezi obviněným a poškozenou (s ohledem na stopy mimo jiné spermatu na oblečení poškozené) pak nebylo možné s ohledem na provedené dokazování hodnotit bez pochybností jako vykonanou za podmínek § 185 tr. zákoníku. Zde Nejvyšší soud dodává, že byť i některá tvrzení předložená obviněným se mohou jevit poněkud méně pravděpodobná, trestní řízení je ovládáno zásadami presumpce neviny a materiální pravdy, podle nichž je osoba, proti níž se řízení vede, považována za nevinou, dokud jí nebyla vina prokázána zákonným způsobem, tedy v podobě zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. O verzi předložené obžalobou, opírající se v podstatných bodech o výpověď poškozené, přitom zjevně zcela důvodné pochybnosti dány byly, resp. dílem byla její verze zcela vyloučena. Na správnosti závěrů soudu pak samozřejmě ničeho nemění, že nebyla naopak zcela potvrzena verze obviněného, tedy že, jak je v zásadě v dovolání uváděno, že se skutek v jakémsi žalovaném smyslu obecně vzato stát mohl [tedy že obviněný mohl měnit svoji výpověď účelově, že poškozená mohla být více pod vlivem alkoholu, než tvrdily soudy činné ve věci, že případné stopy obviněného za nehty poškozené mohly v průběhu několika hodin vymizet (ač zde byly zachyceny stopy jiné osoby) apod.].

33. Jestliže nejvyšší státní zástupce poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie stran posttraumatické stresové poruchy, tyto soudy prvního ani druhého stupně plně nezpochybnily, uvedly však, že vycházely i z tvrzeného jednání obviněného, které nebylo provedeným dokazováním prokázáno, navíc je třeba dodat, že jednak i tyto znalecké závěry nebyly vysloveny jako absolutní, ale v jistém ohledu relativizované, a zejména že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný, byť lze připustit, že při posuzování určitých odborných otázek, pro jejichž posouzení nemá soud požadované odborné předpoklady, je jeho význam podstatný. Zároveň ovšem uvedené nelze interpretovat tak, že znalecký posudek má nějakou vyšší váhu než jiné provedené důkazy (např. výpovědi svědků, listinné důkazy, ohledání místa činu). Znalecký posudek a závěry znalce je vždy nutno posuzovat a hodnotit v kontextu dalších provedených důkazů. Jinak řečeno, není vyloučeno, aby se soud odchýlil od závěru podaného znaleckého posudku.

34. Na okraj pak Nejvyšší soud upozorňuje, že pokud odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, stalo se tak v zásadě důvodně a zejména doslovnou citací jeho bodu 66., tedy skutečnosti zmíněné odvolacím soudem z něj vyplývají. Rovněž pak jistě nelze nijak zpochybnit, že pokud by se stal skutek tak, jak bylo tvrzeno obžalobou, resp. jak uváděla poškozená (s ohledem na to, kdy se poškozená údajně probudila, o čem s obviněným komunikovali, jak obviněný jednal), bylo by namístě jej kvalifikovat jako trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku; takový skutkový závěr ovšem, jak bylo řečeno, bez důvodných pochybností učiněn nebyl. Zásadní význam pro rozhodnutí soudů pak nemělo ani zjištění, kdy poškozená kontaktovala policejní orgán.

35. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v dané věci neshledal zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [z užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] Jestliže po provedeném dokazování panovaly důvodné pochybnosti o vině obviněného, které nebylo možné žádnými dostupnými důkazy odstranit (a ani nejvyšší státní zástupce se žádných nedomáhal), soudy správně postupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Z výše uvedených důvodů tak nemohl Nejvyšší soud přisvědčit argumentaci nejvyššího státního zástupce a jeho námitky, byly-li vůbec podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod (neboť v jistém rozsahu směřovaly spíše do hodnocení důkazů, provedeného zejména soudem prvního stupně, resp. k nabídce, jaké jiné hodnocení by bylo možné) shledal zjevně neopodstatněnými.

V. Závěr

36. V návaznosti na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že námitky uvedené v dovolání nejvyššího státního zástupce v zásadě odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 6. 2024

JUDr. Radek Doležel předseda senátu