7 Tdo 45/2012-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. března 2012 v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného T. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 10 To 298/2011, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 169/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m
í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2011, sp. zn.
6 T 169/2010, byl obviněný T. Š. uznán vinný trestným činem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1. 3 písm. c) tr. zákona, a
podle § 148 odst. 3 tr. zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3
roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně
odložen na zkušební dobu 5 let.
Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v
postavení osoby jednající na základě generální plné moci, která mu byla udělena
dne 28. 6. 2004 Ing. J. M., za společnost ZALSAN, a.s., dne 18. 12. 2006
sjednal kupní smlouvu, kterou z majetku této společnosti prodal společnosti SG
Equipment Finance CR, s.r.o., bagr zn. DOOSAN DAEWOO za částku 229.908,- EUR
včetně DPH, která byla řádně uhrazena na bankovní účet ZALSAN, a.s., kdy dne
17. 1. 2007 došlo k předání stroje a tím i k uskutečnění zdanitelného plnění, a
v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty společnosti ZALSAN, a.s., zamlčel
uskutečnění tohoto zdanitelného plnění, z kterého měla být v lednu 2007
přiznána a odvedena daň z přidané hodnoty ve výši 1.023.051,96 Kč, když
přiznání k této dani za měsíc leden 2007 vůbec nepodal, čímž způsobil České
republice jednající Finančním úřadem pro Prahu 4, škodu ve výši 1.023.051,96
Kč, přičemž se pokusil trestné jednání zakrýt tím, že opatřil a vložil mezi
vydané faktury společnosti ZALSAN, a.s., za měsíc leden 2007 pozměněnou fakturu
na částku 229.908,- Kč, z toho DPH 19% pouze 36.708,- Kč.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti výroku
o vině i trestu, a v jeho neprospěch státní zástupce proti výroku o trestu.
Rozsudkem ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 10 To 298/2011, Krajský soud v Hradci
Králové odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. ř. K odvolání
státního zástupce ale rozsudek soudu I. stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e)
odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak, při
nezměněném výroku o vině, uložil obviněnému podle § 148 odst. 3 tr. zákona
trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 60a
odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 roků, za
současného vyslovení dohledu nad obviněným za podmínek § 26a a § 26b tr.
zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné hmotně právní posouzení věci obviněný shledává v tom, že nikdy nebyl
povinen podávat daňové přiznání jménem společnosti ZALSAN, a.s., k dani z
přidané hodnoty (dále jen DPH). Podle § 191 odst. 1 obchodního zákoníku (dále
jen ObchZ) je představenstvo statutárním orgánem, který řídí činnost
společnosti a jedná jejím jménem. Podle § 192 odst. 1 ObchZ platí, že
představenstvo zabezpečuje obchodní vedení, včetně řádného vedení účetnictví
společnosti. S poukazem na tato zákonná ustanovení namítá, že soud nijak
nezdůvodnil, na základě jakého právního podkladu (předpisu) jej činí povinným k
podávání přiznání k DPH, když z dokazování vyplynulo, že se představenstvo
společnosti nikdy nesešlo a tedy nikdy nemohl být zvolen do funkce předsedy
představenstva. Společnost zastupoval v rozsahu udělené plné moci, která jej
opravňovala ke konkrétní činnosti, ale v žádném případě mu neukládala jakékoliv
povinnosti, a daňová povinnost představenstva, jako statutárního orgánu
společnosti, je nepřevoditelná. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že
skutečně sjednal nákup a prodej předmětného bagru a za společnost podal daňové
přiznání za prosinec 2006. Jednal tak totiž na základě oprávnění vyplývajícího
z plné moci, ale nikdy mu nevznikla povinnost k podávání daňového přiznání k
DPH, takže mu nelze klást k tíži, že tak neučinil za měsíc leden 2007, když
neměl takovou povinnost. Ani pokud se někdy stylizoval do funkce předsedy
představenstva společnosti, nemůže to podle obviněného být právně rozhodné,
protože „de iure“ jím nikdy nebyl a tuto funkci nikdy nevykonával.
Obviněný zpochybňuje také zjištění výše škody, která vyplývá pouze z jedné
faktury na částku 229.908,- EUR, aniž by bylo uvažováno o dalších daních
společnosti na vstupu či na výstupu. Pouze z této faktury vychází také závěry
znalce o výši škody, když znalec konstatoval, že účetnictví společnosti nebylo
v žádném měsíci v roce 2007 vedeno řádně, nebyly zjištěny žádné účetní knihy
ani účetní zápisy, na základě kterých by bylo možno rozhodnout, jak vůbec bylo
účetnictví vedeno. Pokud ze zajištěných účetních dokladů znalec vyslovil
domněnku, že vydané faktury by mohly být vedeny ve dvou číselných řadách, a daň
na výstupu poté mohla být ještě vyšší, obviněný namítá, že to mohlo být i
opačně, když do posudku nebyly zahrnuty přijaté faktury na vstupu. Daň na
výstupu společnosti tak mohla být nižší či vůbec žádná. Pro neúplnost podkladů
tak obviněný považuje znalecký posudek ohledně výše škody za důkaz bez důkazní
hodnoty, přičemž příslušný finanční úřad, jako jediný subjekt oprávněný ze
zákona k stanovení daňové povinnosti, vyměřil společnosti v lednu 2007 daňovou
povinnost ve výši 0,- Kč, a ani následně to nezměnil, ač podle § 73 odst. 1
zák. č. 235/2004 Sb., o DPH, bylo možné nárok na odpočet DPH uplatnit po
uplynutí 3 let od konce daného zdaňovacího období. Podle obviněného tak lze
důvodně předpokládat, že po zaúčtování dalších účetních dokladů společnosti,
které nejsou v tomto řízení k dispozici, mohla být finančním úřadem stanovena
úplně jiná daňová povinnost společnosti. Napadené rozhodnutí je tak podle
obviněného v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou „in dubio
pro reo“ vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
Obviněný také s poukazem na část popisu skutku, podle které se měl své údajné
trestné jednání pokusit zakrýt tím, že opatřil a vložil mezi vydané faktury
společnosti také fakturu na částku 229.908,- Kč, namítá, že je z toho patrně
dovozován jeho úmysl v údajném trestném jednání. Předmětná faktura ale nebyla
nikdy společností zaúčtována, nikdy nebyla společností a vůbec již jím
podepsána, a nebylo ani zjištěno, že by ji vystavil on. Přitom nebylo ani
prokázáno (resp. dokazováno), že tato faktura byla skutečně vložena ve vydaných
fakturách společnosti, když mohla být kdekoliv jinde, např. pohozena na zemi. Z
existence této faktury v žádném případě nelze dovodit jeho úmysl spáchat daný
trestný čin. Tato faktura byla spíš společností vystavena omylem, a proto také
nebyla podepsána, nebylo s ní účtováno, a pokud by se uvedený závěr soudů
zakládal na pravdě, lze důvodně předpokládat, že by daná faktura byla
podepsána, zaúčtována a také předložena správci daně, což se ale nestalo.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a příslušnému soudu přikázal věc znovu projednat.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že obviněný sice namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale jeho
námitky zpochybňují výhradně správnost všech podstatných skutkových zjištění,
na základě kterých byl uznán vinným. Proto jeho námitky svým obsahem nemohou
naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný.
Nad rámec vyjádření uvedla, že soud I. stupně přesvědčivě vyložil okolnosti, za
kterých došlo v době převodu celého balíku akcií na obviněného k udělení
generální plné moci, která jej opravňovala ke všem právním úkonům jménem
obchodní společnosti. Přitom zcela správně konstatoval, že tato plná moc měla
překlenout období existence akciové společnosti bez jejího řádného statutárního
orgánu ve smyslu § 191 ObchZ. Pokud obviněný v rozhodném období neučinil
potřebné aktivity směřující k ustanovení statutárního orgánu (představenstva)
tak, aby mohlo působit v obchodním vedení společnosti, tak veškeré úkony, které
za společnost činil, vycházely z řádně udělené, jím přijaté a stále účinné
generální plné moci, byť se v rozhodné době nacházel současně v postavení
právního nástupce zmocnitele i v postavení zmocněnce. Této své pozice si byl
obviněný nepochybně vědom a jestliže jednal způsobem zjištěným soudem, bylo to
jednoznačně za účelem navodit takový stav účetní evidence společnosti, který by
neodpovídal uskutečněnému zdanitelnému plnění, které zamlčel. To plně vypovídá
o jeho úmyslu dosáhnout daňového úniku na DPH. Podle státní zástupkyně není
pochyb ani o výši způsobeného daňového úniku, který byl, při zcela neprůkazném
vedení účetnictví obviněným zastupovanou společností, stanoven na podkladě
řádné účetní evidence kupující obchodní společnosti, resp. z její strany
předložené faktury.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby bylo
dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněným uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají
jeho skutkové námitky ohledně výše škody, resp. důkazní hodnoty znaleckého
posudku (z oboru ekonomika), a jeho hypotetický požadavek na zohlednění dalších
účetních dokladů společnosti, které ale nejsou k dispozici. V této souvislosti
postačí odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že firma žádnou řádnou
činnost nevyvíjela, finanční prostředky byly z jejího účtu obviněným vyčerpány
a obviněný měl jako jediný přístup a dispoziční práva k účtům firmy. Obviněný
tím v podstatě namítá neúplnost provedeného dokazování a provádí vlastní
hodnocení důkazů, čímž primárně napadá skutková zjištění soudů. Až následně, na
základě změny skutkových zjištění, by pak mělo dojít i k jinému právnímu
posouzení skutku.
Pod uplatněný důvod dovolání spadá námitka obviněného, že se nemohl dopustit
daného trestného činu, protože i když jednal na základě plné moci, nebyl
povinen podat přiznání k DPH. To podle obchodního zákoníku spadá do výlučné
pravomoci představenstva akciové společnosti.
Soud I. stupně dovodil tuto povinnost obviněného k podání daňového přiznání ze
skutečností, které podrobně uvedl na str. 5-6 odůvodnění rozsudku. Kromě jiného
soud I. stupně poukázal na to, že obviněný svým jednáním uvedl akciovou
společnost do stavu, kdy nebyla schopna vykonávat svou činnost prostřednictvím
statutárních orgánů, a jako jediný akcionář s právem jmenovat a odvolávat členy
představenstva, měl v působnosti valné hromady projednat ukončení funkce členů
představenstva a dozorčí rady, kteří tyto funkce nehodlali vykonávat a měl
jmenovat nově členy těchto orgánů. Přitom obviněný sám neodstoupil z funkce
člena představenstva, do které byl jmenován Ing. J. M. Proto soud I. stupně
dospěl k závěru, že obviněný byl jedinou osobou oprávněnou jednat za akciovou
společnost až do nařízení její likvidace soudem, a bylo proto jeho povinností
podat také přiznání k DPH. K shodné námitce obviněného odvolací soud tyto
důvody zopakoval, když se s nimi ztotožnil.
Namítá-li obviněný opět také v dovolání, že nikdy nebyl povinen podávat jménem
akciové společnosti přiznání k DPH, a nemohl se tak dopustit trestného činu
podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, a to ani v postavení osoby
zastupující společnost na základě plné moci, je tato jeho námitka zjevně
neopodstatněná.
Nejvyšší soud se sice ztotožnil s důvody uvedenými v tomto směru již v rozsudku
soudu I. stupně, přičemž zejména poukazuje na ustanovení § 190 odst. 1 ObchZ,
podle kterého má-li společnost jen jediného akcionáře, nekoná se valná hromada
a působnost valné hromady vykonává tento akcionář. Z hlediska uvedené námitky
obviněného je ale podstatné, že byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, u
kterého se (na rozdíl např. od tr. činu podle § 147 tr. zák. – „kdo jako
plátce...“) nevyžaduje tzv. konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu
§ 90 odst. 1, 2 tr. zákona. Pachatelem trestného činu podle § 148 tr. zákona
tak může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním
způsobí, že zákonná daň nebyla vyměřena a tak byla zkrácena. Obviněný tak v
daném případě směšuje subjekt daně a subjekt trestného činu, resp. daňovou
povinnost a trestní odpovědnost, které ale v případě tohoto trestného činu
nejsou totožné.
Obviněný sice v dovolání, v souladu s uplatněným důvodem dovolání, namítá také
nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Ani tato
jeho námitka ale není důvodná. Obviněný je předně zakládá ve své podstatě na
skutkových námitkách, když pouze uvádí, že z existence jedné nepodepsané a
nezaúčtované faktury na částku 229.908,- Kč, nelze dovodit jeho úmysl spáchat
trestnou činnost, když ji navíc nepodepsal, a nebylo ani prokázáno, že by ji
vystavil on. Takové zjištění ale soudy ani neučinily, když podle tzv. skutkové
věty byl uznán vinným tím, že tuto fakturu opatřil a vložil mezi vydané faktury
akciové společnosti. Zejména ale obviněný pomíjí zbylou a podstatnou část
skutku, podle které sám sjednal předmětnou smlouvu o prodeji bagru z majetku
akciové společnosti, vystavil a odeslal kupující obchodní společnosti fakturu
na částku 229.908,- EUR, která byla řádně uhrazena na bankovní účet společnosti
ZALSAN, a. s., a došlo také k předání stroje a tedy uskutečnění zdanitelného
plnění, které ale zamlčel a nepodal přiznání z DPH. Z těchto skutkových
zjištění spolehlivě vyplývá přímý úmysl obviněného zkrátit svým jednáním DPH ve
větším rozsahu, když to byl také právě on, kdo svým účelovým jednáním vytvořil
danou situaci v orgánech dané akciové společnosti, za kterou jednal.
Nejvyšší soud tak zjistil, že část dovolacích námitek obviněného neodpovídá
uplatněnému důvodu dovolání a jeho hmotně právní námitky jsou zjevně
neopodstatněné. Proto bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš