7 Tdo 456/2024

7 Tdo 456/2024-842

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného J. K. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 50 To 385/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 1 T 24/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 10. 2023, č. j. 1 T 24/2023-633, byl obviněný J. K. pod bodem III. uznán vinným pokusem pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, oba spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem byla rovněž schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi státním zástupcem a obviněnou J. P. a rozhodnuto o vině a trestu obviněného T. P.

2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v Plzni dne 3. 1. 2023 v době od 04:05 do 04:30 hod. nejprve v privátní sauně na adrese XY XY, kde měl poškozený M. H. sjednanou schůzku s obviněnou J. P., která do objektu přišla po domluvě s ním a s obviněným T. P., že on M. H. zmlátí, oba obvinění se schovali ve vyšším patře budovy a čekali na pokyn od obviněné, která pak napsala T. P. číslo pokoje a poškozeného přiměla, aby dveře uzamčeného pokoje č. XY odemkl, což nahý poškozený M. H. udělal, načež obviněný T. P. vtrhl dovnitř pokoje a napadl jej „tonfou“ a pěstmi, několikrát ho udeřil do oblasti hlavy, horních končetin, zad a trupu, čemuž se poškozený aktivně bránil, do čehož se na chodbě před pokojem zapojil i obviněný, který poškozeného rovněž několikrát udeřil nejprve červenou tyčí, opakovaně pěstí a později i paličkou na maso do oblasti trupu a horních končetin, a posléze i na ulici před budovou opakovanými údery do horní části těla, kam se postupně s obviněnými poškozený M. H. dostal a všiml si, že obviněná J. P. odnáší jeho osobní věci, v čemž jí chtěl zabránit, což se mu však z důvodu dalšího fyzického napadení ze strany obviněného a spoluobviněného T. P. nepodařilo, načež se dali na útěk mj. do bydliště obviněného, kde přivolaná policie zpacifikovala poškozeného M. H. při jeho fyzickém kontaktu s obviněným, a následně bylo prohlídkou těla poškozeného zjištěno, že utrpěl na hlavě mezi čelem a temenem hlavy bouli o velikosti 1,5 – 2 cm, na levém rameni a na zádech několik podlitin a nad pravým loktem spáleninu, přičemž lékařské ošetření poškozený nevyhledal.

3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 1. 2024, č. j. 50 To 385/2023-740, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu pod bodem III. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněný J. K. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny. Odvolání obviněného J. K. podané proti všem výrokům napadeného rozsudku bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Nesprávné právní posouzení skutku namítal předně ve vztahu k pokusu pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování totiž podle jeho přesvědčení vyplynulo, že svým jednáním naplnil privilegovanou skutkovou podstatu pokusu trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení na něj měli další spoluobvinění značný negativní vliv, neboť sám by z vlastní iniciativy dotčený skutek nikdy nespáchal, a na předmětné místo se dostavil jenom z toho důvodu, že mu bylo z jejich strany vyhrožováno.

Konkrétně mu bylo řečeno, že pokud jim nepomůže, tak něco udělají otci obviněného (zlámou mu nohy a nechají ho vykrást). Taková výhružka je objektivně schopná vyvolat v dovolateli silné rozrušení, neboť ji vnímal jako reálnou. Jednal proto ze strachu, že bude jeho otec fyzicky napaden nebo bude v jiném ohrožení. V tomto ohledu dále rozporoval závěry soudů, že tato tvrzení obviněného nebyla věrohodná. Odvolací soud se k totožné námitce nevyjádřil k tvrzení obviněného, že to nebyl pouze on, kdo hovořil o výhružce, ale rovněž tato skutečnost byla potvrzena i jinými provedenými důkazy, a to výpovědí svědka Z.

T. Dovolatel závěr soudu prvního stupně o nevěrohodnosti tohoto svědka považoval za nesprávný a nepodložený, neboť nepostačovalo pouze odkázat na trestní minulost dané osoby. Za logické pak označil, že spoluobvinění výhružky popírali, neboť v jejich případě by mohlo dojít k rozšíření trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání. Měl tedy za to, že nebylo vyvráceno bez jakýchkoli pochybností, že ze strany spoluobviněných bylo obviněnému vyhrožováno fyzickým napadením jeho otce.

V tomto ohledu upozornil na zásadu presumpce neviny a z ní vycházející zásadu in dubio pro reo s odkazy na judikaturu Ústavního soudu zejména v situacích „tvrzení proti tvrzení“. Zdůraznil, že v daném případě nelze dovozovat, že by spoluobvinění J. P. a T. P. byli věrohodnější než obviněný, resp. tato skutečnost nebyla v rámci dosavadního průběhu trestního řízení prokázána a žádné okolnosti tomu nenasvědčují.

6. Své další námitky vztáhl vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Měl za to, že skutek nebyl spáchán na místě veřejnosti přístupném, neboť byl spáchán v privátní sauně, tedy na místě, na které má přístup pouze omezené množství lidí a pouze ten, kdo si tuto službu objedná. Ani místo před privátní saunou nelze jednoznačně označit za místo veřejnosti přístupné, a to zejména s ohledem na čas, kdy k předmětnému skutku došlo. Ten se odehrál v brzkých ranních hodinách, kdy se tak v dané oblasti obecně nevyskytuje větší množství lidí.

Sám poškozený poté potvrdil, že se na daném místě ani v širokém okruhu nikdo nenacházel a dokonce nenarazil na jinou osobu ani během toho, co neoblečený běžel asi 2 km. Skutečnost, že se na daném místě nenacházela osoba, která by případně mohla být svědkem jednání mezi obviněnými a poškozeným, a tedy nikdo nebyl fakticky pohoršen tímto jednáním, je podstatná pro účely posouzení, zda se vůbec jednalo o trestný čin. Při posuzování naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví je nutné se vždy zabývat otázkou, zda jednání útočníka směřuje skutečně primárně k narušení veřejného pořádku a jestli narušení chráněného zájmu dosahuje intenzity potřebné k uplatnění odpovědnosti podle trestního práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 664/2016). Z hlediska § 358 tr. zákoníku je dále nutné uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku, posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a osobu pachatele. K omluvitelné pohnutce pak Nejvyšší soud uvedl, že právě ta na straně pachatele může vylučovat jeho trestní odpovědnost za přečin výtržnictví, pokud mezi pohnutkou a projevem jednání existuje určitý vztah (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 924/2013).

Soudy obou stupňů se však dostatečným způsobem nezabývaly důvodem a okolnostmi celé situace, které vedly obviněného k incidentu s poškozeným. Zejména opětovně akcentoval, že byl donucen k účasti na skutku výhružkami ze strany spoluobviněných. Okolnosti incidentu pak spočívají v tom, že vyjma spoluobviněných a poškozeného nebyl nikdo svědkem tohoto skutku, tudíž žádná osoba ani nemohla být případně pohoršena jednáním obviněného, a dále že výhružka směřující ve vztahu k osobě obviněného a jeho otce představuje právě omluvitelnou pohnutku vylučující trestní odpovědnost obviněného.

S ohledem na provedené dokazování měl tedy obviněný za to, že nelze dospět k závěru, že se dopustil přečinu výtržnictví, přičemž jeho jednání by mohlo být posouzeno maximálně jako správní delikt ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.

7. Dále dovolatel považoval za nepřiměřeně přísný i trest, který mu byl uložen, především za situace, kdy svým jednáním naplnil toliko skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, za kterou je ukládán trest odnětí svobody až na jeden rok, a že ve vztahu k výtržnictví se mohl dopustit jedině správního deliktu. Obviněný měl za to, že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců i v trvání dvaceti měsíců lze považovat za nepřiměřeně přísný za situace, kdy by právní kvalifikace skutku byla v obou případech oběma soudy posouzena správně. Výrok o trestu soudů obou stupňů tudíž podle něj spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve vztahu k uloženému trestu uvedl, že soudy na zjištěný skutkový stav věci nesprávným způsobem aplikovaly § 39 a násl. tr. zákoníku, zejména pak nebylo řádně přihlédnuto k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, stejně jako k možnosti jeho nápravy. Rovněž byly soudy opomenuty některé polehčující okolnosti, zejména pak polehčující okolnosti ve smyslu § 41 písm. b) a d) tr. zákoníku, tedy že spáchal trestný čin v silném rozrušení a pod vlivem hrozby nebo nátlaku. Zcela pak nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že by se zbavil polehčující okolnosti podle § 41 písm. l) tr. zákoníku, tj. částečné doznání se k trestnému činu, dodatečným tvrzením o výhružce ze strany spoluobviněných. V případě obviněného tak byly dány přinejmenším dvě až tři polehčující okolnosti, které však nebyly dostatečně zohledněny. Odvolací soud pak v rámci uložení nového trestu žádným způsobem neodůvodnil svůj závěr, že trest uložený soudem prvního stupně je nepřiměřeně mírný a je tak na místě navýšit jeho výměru. Podle přesvědčení dovolatele by byl postačující pro jeho nápravu trest odnětí svobody s podmíněným odkladem a současným stanovením omezení podle § 82 tr. zákoníku. V případě, že by Nejvyšší soud po řádném posouzení dospěl k závěru, že je stále namístě uložit trest nepodmíněný, tento ve výměře dvaceti měsíců považoval za nepřiměřeně přísný a za zcela adekvátní označil jeho snížení, a to alespoň na délku určenou rozsudkem soudu prvního stupně.

8. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V případě, že by Nejvyšší soud shledal splnění podmínek podle § 265m tr. ř., navrhl, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a ve věci sám rozhodl tak, že ve vztahu k přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství zprošťuje obviněného obžaloby, a ve vztahu k pokusu pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku změnil právní kvalifikaci skutku na pokus pokračujícího přečinu ublížení na zdraví (patrně z omluvitelné pohnutky) podle § 21 odst. 1 k § 146a odst. 1 tr. zákoníku. Současně s tímto navrhl, aby Nejvyšší soud změnil výrok o trestu, a to co druhu i výše uloženého trestu.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že s námitkami dovolatele se již vypořádaly soudy v odůvodněních jejich rozhodnutí, přičemž se s jejich argumentací ztotožnil. K námitce obviněného, že byl k účasti na napadení poškozeného donucen výhružkami spoluobviněných T. P. a J. P. konstatoval, že nalézací soud již vysvětlil, proč považoval danou obhajobu za nevěrohodnou. Dále poznamenal, že útokem na dovolatelova otce se jmenovaní mohli stát bezdomovci, tedy vyslovením takové pohrůžky mohli více ztratit než získat. Rovněž bylo osvětleno, proč soud neuvěřil svědku Z. T., jenž měl informace pouze od obviněného a také on byl osobou mnohokrát soudně trestanou. V této části dovolání se jedná toliko o nesouhlas se soudy učiněným skutkovým zjištěním, přičemž z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel předpokládanou vadu neoznačil ani neodůvodnil. Jeho námitky podle názoru státního zástupce směřují spíše k porušení zásady in dubio pro reo, avšak Nejvyšší soud je oprávněn posoudit pouze extrémní porušení předmětné zásady. Proto dovolání obviněného v tomto směru žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by tato zásada byla porušena, neboť soudy přesvědčivě vysvětlily, proč o absenci dovolatelem tvrzených pohrůžek žádné pochybnosti neměly.

10. K námitce obviněného stran nezbytné přítomnosti veřejnosti k naplnění znaků výtržnictví nejprve konstatoval, že si lze jen stěží představit jednání více pobuřující, než je bytí nahého muže na ulici dvěma pachateli. Pachatelům takového činu je zjevně zcela lhostejný veřejný klid a pořádek i klidné mezilidské soužití. Pohled na takové jednání musí v každém evokovat pocit, že je dovoleno vše a nikdo není v bezpečí před ničím. K podmínce nezbytné přítomnosti svědků incidentu poukázal na znění zákona hovořící o alternativách „veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném“ a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 838/2019, uveřejněné pod č. 7/2020 Sb. rozh. tr. Bylo-li v judikované věci takovým veřejně přístupným místem noční křoví v blízkosti parkoviště přiléhajícího k benzínové čerpací stanici Shell, tím spíše jím byla ranní plzeňská ulice ve věci dovolatele. Obviněným uváděnou judikaturu pak označil za zcela nepřiléhavou otázkám, které považoval za sporné. Vznesenou námitku proto označil za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně zjevně neopodstatněnou, neboť k naplnění znaků daného trestného činu postačovalo jeho spáchání na místě veřejnosti přístupném, jímž daná ulice nesporně byla.

11. Konečně k výtkám dovolatele vůči nepřiměřeně přísnému trestu vyjádřil své přesvědčení o nemožnosti podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů. Obviněný podle něj nepoukázal ani na porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí, kdy se výlučně domáhal opětovného posouzení trestu podle § 39 tr. zákoníku. Neuvedl přitom nic podstatného k jeho osobním poměrům ani nic, co by nasvědčovalo tomu, že by snad výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody mohlo dojít k závažnému narušení jeho rodinných poměrů.

12. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

14. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

16. S ohledem na obsah dovolatelem vznesených námitek je předně nutno poznamenat, že v podaném mimořádném opravném prostředku se prolínají námitky skutkové i právní povahy. Současně lze však akcentovat, že byť obviněný formálně brojil proti užité právní kvalifikaci podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, své výtky primárně koncipoval na zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění, jak bude konstatováno dále. K podanému mimořádnému opravnému prostředku je pak rovněž nutno předeslat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.

17. Nejvyšší soud se tak nejprve vyjádří k první námitce obviněného, jež spočívala v tom, že jednal v silném rozrušení ze strachu a jeho jednání mělo být tudíž posouzeno podle privilegované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, resp. jeho pokusu. Tuto námitku obviněný vystavěl na odlišném skutkovém podkladě než na tom, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, a až sekundárně dovozoval nesprávné právní posouzení věci. Předkládal totiž vlastní verzi motivace pro jeho účast na incidentu tkvící v tom, že k němu byl spoluobviněnými J. P. a T. P. donucen výhružkami, že v případě odmítnutí bude ublíženo jeho otci. Předmětnou námitku proto nelze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně se zřetelem k výslovně namítanému zjevnému rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví s obsahem provedených důkazů ji lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud pak uplatněnou argumentaci, jak bude rozebráno dále, shledal zjevně neopodstatněnou.

18. Pakliže tedy obviněný deklaruje značný negativní vliv spoluobviněných, bez něhož by z vlastní iniciativy předmětný skutek nikdy nespáchal, prakticky opakuje svou argumentaci uplatněnou již v předcházejícím řízení. Obviněný zejména rozporuje závěr soudů, že jeho tvrzení stran existence výhružek nebyla věrohodná, což podpořila i výpověď svědka Z. T., jehož výpověď nemohla být podle jeho přesvědčení shledána nevěrohodnou s odkazem na jeho trestní minulost. V případě výpovědi spoluobviněných, kteří dané výhružky popřeli, poukázal na stav „tvrzení proti tvrzení“, přičemž nelze v daném případě dovozovat, že by tito byli věrohodnější než dovolatel, nadto za současné hrozby trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání.

19. Již nalézací soud se však vznesenou obhajobou zabýval, přičemž ji v tomto směru neuvěřil. Odůvodnění soudu spočívalo v tom, že obviněný přišel s tímto tvrzením až po uplynutí více jak jednoho měsíce od své prvotní procesně použitelné výpovědi poté, co o provedení této dodatečné výpovědi požádal. Oba spoluobvinění užití výhružek poměrně rezolutně popřeli a svědek Z. T. nebyl vůbec takovým výhružkám přítomen a měl se o nich dozvědět toliko zprostředkovaně od obviněného, přičemž odkázal i na jeho trestní minulost. S ohledem na provedené důkazy a přihlížeje u všech tří obviněných k jejich snížené věrohodnosti pak uzavřel, že je nelogické, aby spoluobvinění J. P. a T. P. takové výhružky použili přesto, že obviněný J. K. se svým otcem poskytli ve svém bytě oběma ubytování a ani sám obviněný neměl pro užití takové pohrůžky žádné vysvětlení (viz rozsudek nalézacího soudu na s. 10 a 11). Odvolací soud se s argumenty okresního soudu ztotožnil a odkázal na ně (viz odstavec 16. odůvodnění jeho rozsudku). Rovněž Nejvyšší soud nemá k uvedeným logickým a přezkoumatelným závěrům výhrady, neboť neshledal existenci zjevného rozporu předpokládaného předmětným dovolacím důvodem. S ohledem na dovození neexistence výhružek je tedy bezpředmětné se již zabývat možným silným rozrušením předpokládaným skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že měl být uznán vinným právě tímto přečinem.

20. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily, v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.

21. Obviněný dále právně relevantním způsobem uplatnil i námitku, kterou je možné podřadit pod shora citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ohledu namítal nesprávné právní posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť skutek nebyl spáchán na místě veřejnosti přístupném. Postupně se vyjádřil k tomu, že privátní saunu ani prostor před ní nelze označit za místo veřejnosti přístupné, zejména pak akcentoval tu skutečnost, že se předmětný skutek odehrál v brzkých ranních hodinách, kdy se v dané oblasti nevyskytuje větší množství lidí a reálně se v širokém okruhu nikdo nenacházel (poškozený dokonce nenarazil na jinou osobu ani během toho, co neoblečený běžel asi 2 km). Nikdo tak nemohl být fakticky pohoršen tímto jednáním, tudíž nedošlo k narušení veřejného pořádku potřebnou intenzitou pro posuzování jeho počínání jako trestného činu.

22. Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. S ohledem na obsah podaného mimořádného opravného prostředku je pak relevantní výklad pojmu „místo veřejnosti přístupné“.

23. Místo veřejnosti přístupné je takové, do nějž má přístup individuálně nevymezený okruh osob ať již zcela volně, nebo za určitých podmínek. Pokud je vstup na určité místo omezen pouze pro určitý okruh osob, které zde hodlají realizovat účel ryze soukromého charakteru, o místo veřejnosti přístupné nepůjde. Přístupností místa pro účely trestného činu výtržnictví třeba rozumět možnost třetích osob vidět a slyšet, co se na něm děje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1341/2016, a Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2972 až 2974).

24. Úvodem lze k této námitce uvést, že obviněný byl uznán vinným tou alternativou citovaného přečinu, podle níž se na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného. V rámci odůvodnění rozsudku nalézacího soudu tento konstatoval, že ke druhé fázi násilí vůči poškozenému došlo venku před objektem sauny, což označil za místo veřejnosti přístupné (viz jeho rozsudek na s. 10). Výtky vztahující se ke konfliktu v privátní sauně jsou proto bezpředmětné. Odvolací soud k totožné odvolací námitce zopakoval, že část incidentu probíhala i před budovou, ve které se nacházela sauna.

Na tomto místě pak probíhal incident mezi třemi osobami, z nichž poškozený byl zcela nahý. Skutečnost, že se na místě žádní lidé tehdy nenacházeli, ještě neznamená, že uplatněná právní kvalifikace není přiléhavá. Byť se jednalo o brzkou ranní hodinu, daný objekt se nachází v širším centru města Plzně v obydlené čtvrti, v řadové zástavbě. Incident tedy mohli sledovat nejen lidé případně se pohybující na ulici, ale mohli jej sledovat i obyvatelé přilehlých domů ze svých oken. Odehrál se pak v době, kdy již někteří lidé odcházející na ranní směny.

Odvolací soud tudíž v tomto konkrétní případě s ohledem na polohu místa incidentu neshledal obhajobu obviněného přiléhavou (viz odstavec 18. odůvodnění jeho rozsudku).

25. Nejvyšší soud pak konstatuje, že ulici lze považovat jako zcela běžné místo veřejnosti přípustné, neboť je místem, kam má přístup neomezený počet lidí a také se zde obvykle lidé zdržují. V daném případě pak byla rozhodující možnost vizuálního pozorování osob nacházejících se přímo na ulici (např. kolemjdoucích), případně obyvatel přilehlých domů ze svých oken, neboť privátní sauna je situována v zastavěné části města. Jestliže zákon požaduje, aby jednání, spadající do kategorie trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných, tedy i trestný čin výtržnictví, skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovalo řádné občanské soužití, neboť tímto se výtržnictví jako trestný čin odlišuje od jednání přestupkového charakteru zejména pak s ohledem na zákonem vyžadovanou a nezbytnou místu společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 123/2017), je nutno s ohledem na konkrétní místo činu posoudit, zda mohl být narušen objekt daného trestného činu. V projednávané věci ovšem bylo najisto prokázáno, že obviněný J. K. svým jednáním závažněji narušil hodnoty občanského soužití (zejména veřejný klid a pořádek) takovým způsobem na místě veřejnosti přístupném, a to zejména s ohledem na jeho polohu, průběh a délku konfliktu probíhajícího na tomto místě, jakož i intenzitu jeho počínání, přičemž nelze odhlížet ani od skutečnosti, že poškozený byl zcela nahý, což samo o sobě budí větší pozornost a zvyšuje pohoršení případných svědků. Byť k incidentu došlo v brzkých ranních hodinách (v době od 4:05 do 4:30 hod.), v souladu s názorem odvolacího soudu i dovolací soud konstatuje, že se již jedná o dobu, kdy se na ulici mohli pohybovat lidé mířící na ranní směny. Je pak irelevantní, zda se na tomto místě v době spáchání činu aktuálně nacházela nějaká další osoba kromě pachatelů, neboť výtržnost mohla být reálně postřehnuta více lidmi, byť se tam v době činu nevyskytovali (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 801/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 838/2019, uveřejněné pod č. 7/2020 Sb. rozh. tr.). Jinak řečeno, otázka toho, kolik lidí bylo ve skutečnosti přítomno dosahu celého incidentu, není pro naplnění uvedeného znaku skutkové podstaty stěžejní. Lze tedy uzavřít, že znak „na místě veřejnosti přístupném“ byl hodnocen v souladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi.

26. Pro úplnost lze dodat, že s ohledem na nemožnost uplatnění obhajobou navrhované právní kvalifikace jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky ve smyslu § 146a tr. zákoníku, nebylo třeba se vypořádat ani s dalšími navazujícími úvahami vztahujícími se k přečinu výtržnictví.

27. Konečně obviněný brojil i proti nepřiměřeně přísnému trestu, jenž mu byl uložen, a to s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť měl za to, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován a současně nebyly aplikovány § 39 a násl. tr. zákoníku.

28. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

29. Je tudíž nutno konstatovat, že námitky uplatněné obviněným obsahově nenaplňují stanovený dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští. Současně je třeba podotknout, že obviněný částečně vystavěl svou argumentaci na tom, že byl uznán vinným chybnými trestnými činy, což však bylo vyvráceno již shora. Dále vytýkal zejména odvolacímu soudu nepřiměřenou přísnost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nicméně jak již bylo řečeno, dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Výjimečný zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu, jestliže by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť uloženou sankci nelze považovat za excesivní, zjevně nespravedlivou a nepřiměřenou.

30. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchané přečiny mohl být obviněnému uložen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě šest měsíců až tři léta. V daném případě byla výměra trestu stanovena po korekci odvolacím soudem pod polovinou zákonné trestní sazby, tj. na dvacet měsíců, pro jehož výkon byl obviněný zařazen v souladu s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Předně je tedy nutno zopakovat, že uvedená výměra byla v daném případě stanovena v souladu se zákonem.

31. Soudy se pak zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu (viz s. 10 rozsudku nalézacího soudu a odstavce 19. a 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Polehčující okolnosti u obviněného neshledaly, naopak důvodně přihlédly k tomu, že skutek spáchal s rozmyslem a po předchozím uvážení, spáchal dva trestné činy a byl již pro trestný čin odsouzen. V neprospěch pak bylo přihlédnuto rovněž k tomu, že čin spáchal po domluvě s dalšími dvěma osobami a při fyzickém napadení použil postupně dvou zbraní. Naopak ve prospěch bylo zohledněno, že pro trestnou činnost násilného či výtržnického charakteru nebyl soudně trestán. Stran částečného doznání soudy obou stupňů uzavřely, že obviněný významně snížil relevantnost polehčující okolnosti spočívající v doznání k trestné činnosti, neboť v průběhu trestního řízení začal tvrdit, že byl ke svému jednání donucen, což bylo vyvráceno. Nelze pak souhlasit s obviněným, že byly pominuty polehčující okolnosti, že spáchal trestný čin v silném rozrušení a pod vlivem hrozby nebo nátlaku, neboť opětovně své výtky vystavěl na vlastních alternativních skutkových závěrech. Odvolací soud po zhodnocení daných okolností dospěl k závěru, že původně uložený trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku a tří měsíců je nepřiměřeně mírný a za odpovídající zákonným hlediskům pro ukládání trestů uložil zmiňovaný trest odnětí svobody v délce dvaceti měsíců (tedy k odvolání státního zástupce trest zpřísnil o pět měsíců).

32. Napadený uložený trest odnětí svobody pod polovinou zákonné trestní sazby pak nelze považovat za nepřiměřeně (excesivně) přísný. Soudy rovněž odůvodnily svůj závěr, že v případě obviněného je namístě ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť zejména s ohledem na jeho osobu by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život (srov. § 55 odst. 2 tr. zákoníku). Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe.

V.Závěr

33. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly podřaditelné pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.

34. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 7. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu