7 Tdo 457/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 4. 2010 dovolání
obviněného M. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2009,
sp. zn. 9 To 523/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod
sp. zn. 1 T 193/2009 a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. l tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 9 To 523/2009, a rozsudek Okresního soudu
Praha-západ ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 1 T 193/2009.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 1 T 193/2009,
byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele
podle § 155 odst. l písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 155 odst. 2 tr.
zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. l písm.
a) tr. zák. k trestu propadnutí věci - motorového vozidla zn. Peugeot 4007 V.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud Praha-západ skutek, který podle jeho
zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 19. 3. 2009 kolem 14,30 hodin v obci
Č. V., okr. P.-z., na benzínové stanici Pap Oil najel vozidlem zn. Peugeot 4007
na službu konajícího policistu Víta Hilburgera, který byl označen služebním
průkazem Policie České republiky umístěným na prsou a který prováděl s dalším
policistou Janem Procházkou operativní šetření ohledně odcizeného vozidla zn.
Škoda Fabia, přičemž policista zabránil střetu tím, že uskočil. Podle zjištění
Okresního soudu Praha-západ obviněný jednal v úmyslu vyhnout se případnému
zadržení a zabránit zajištění vozidla zn. Škoda Fabia.
Z odůvodnění rozsudku jsou patrna další zjištění, která blíže osvětlují
okolnosti skutku. Vozidlo zn. Škoda Fabia bylo odcizeno, avšak policie ho
vypátrala a za účelem zjištění pachatele do vozidla skrytě instalovala
sledovací zařízení umožňující pořízení zvukového záznamu. Kritického dne bylo
vozidlo zn. Škoda Fabia policií sledováno s podezřením, že řidič tohoto vozidla
je pachatelem krádeže. Zároveň vyvstalo podezření, že na krádeži může mít
nějakou účast také řidič vozidla zn. Peugeot 4007. Obě tato vozidla se setkala
u benzínové stanice Pap Oil v obci Č. V., okr. P.-z., a jejich řidiči spolu
komunikovali. Z této komunikace, kterou policie monitorovala, vyplynulo, že
jeden z řidičů si všiml dvou osob, jimiž ve skutečnosti byli právě policisté
Vít Hilburger a Jan Procházka v civilním oděvu a s vozidlem civilního vzhledu.
Dále bylo z komunikace řidičů obou uvedených vozidel patrno, že se rozhodli od
benzínové stanice urychleně odjet. V této situaci se policisté rozhodli
zakročit, odjezdu vozidel zabránit a jejich řidiče zadržet. To se však
nepodařilo, totožnost řidiče vozidla zn. Škoda Fabia nebyla zjištěna a pátrání
po vozidle zn. Peugeot 4007 vedlo k tomu, že bylo objeveno při silniční
kontrole až dne 3. 4. 2009, kdy zároveň vyšlo najevo, že jeho řidičem byl
obviněný.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 9 To 523/2009, podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem
na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), h) tr. ř. Pod dovolací
důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul námitky, jimiž
projevil nesouhlas s právním posouzením skutku. Poukázal na to, že odcizené
vozidlo zn. Škoda Fabia neodcizil a neřídil a že proti němu nebylo z tohoto
důvodu zahájeno trestní stíhání. Zvláště pak zdůraznil nedostatek úmyslu
působit na výkon pravomoci veřejného činitele, což vyvozoval z toho, že ani
nevěděl, že účastníky incidentu byli policisté. Poukázal na zvukový záznam ze
sledovacího zařízení, které bylo umístěno v odcizeném vozidle, a vyjádřil
názor, že velmi těsná časová návaznost rozhodujících aktů zachycených v záznamu
vylučuje pravdivost svědeckých výpovědí policistů o průběhu incidentu. Vytkl,
že soudy přesto opřely svá skutková zjištění o tyto výpovědi. Dovolací důvod
podle § 265b odst. l písm. h) tr. zák. obviněný spojil s námitkami směřujícími
proti výroku o uložení trestu propadnutí věci, označil tento druh trestu za
nepřípustný, protože nebyl vlastníkem vozidla, a také za nepřiměřený vzhledem k
účelu trestu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z toho, jak je uvedený dovolací důvod konstruován, vyplývá, že právním
posouzením skutku se rozumí aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na
skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a že skutkové
námitky jsou mimo rámec dovolacího důvodu. Dovolání je mimořádný opravný
prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných
rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého
stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s
odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou
správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému
stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám
směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného
dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Okresní soud Praha-západ považoval obhajobu obviněného, že svým vozidlem
nenajížděl na poškozeného, v němž ostatně ani nepoznal policistu, za vyvrácenou
svědeckými výpověďmi obou policistů. Že obviněný věděl, že jde o policisty,
Okresní soud Praha-západ vyvodil i z obsahu rozhovoru obviněného s řidičem
vozidla zn. Škoda Fabia, jak byl zachycen na zvukovém záznamu ze sledovacího
zařízení, které bylo umístěno v tomto vozidle.
Podle protokolu o hlavním líčení svědek Vít Hilburger, proti kterému měl být
trestný čin spáchán, se ve spontánní části své výpovědi vůbec nezmínil o tom,
že by na něho najíždělo vozidlo, neboť doslova uvedl: „My jme se rozhodli
provést služební zákrok, přejeli jsme s naším vozidlem šikmo přes zaparkovaná
vozidla. Já jsem šel k Peugeotu a kolega Procházka k Fabii. Na řidiče Peugeotu
jsem křičel Policie, vystupte a naznačoval to i pohybem ruky. Na krku jsem měl
i policejní odznak. Zaregistroval jsem, jak se Fabia rozjela a přes obrubník a
trávník odjela. Současně se rozjel i Peugeot. Peugeot odjížděl a já jsem použil
služební zbraň.” Teprve z podnětu doplňujících dotazů samosoudce svědek Vít
Hilburger popsal najíždění vozidla zn. Peugeot 4007 na svou osobu a z podnětu
dotazů státního zástupce a obhájce uvedl bližší okolnosti. Způsob výpovědi
svědka Víta Hilburgera vyvolává otázku, proč ve své výpovědi z vlastního popudu
neuvedl nic o tom, co bylo na celé akci nejzávažnější, co ho mělo osobně přímo
ohrozit a co mělo být podstatou trestného činu, a proč tyto okolnosti popsal,
až když na to byl tázán v doplňujících otázkách soudu a procesních stran.
Naprotitomu svědek Jan Procházka hned ve spontánní části své výpovědi mimo jiné
uvedl, že „vozidlo Peugeot se rozjelo proti kolegovi, který musel uskočit, ....
a ujíždělo pryč”, a další podrobnosti doplnil na dotazy soudu a procesních
stran.
Základním problémem způsobu, jímž Okresní soud Praha-západ hodnotil svědecké
výpovědi policistů, je to, že jejich obsah nekonfrontoval s tím, co o průběhu
jádra incidentu vyplynulo ze zvukového záznamu pořízeného ze sledovacího
zařízení ve vozidle zn. Škoda Fabia, ačkoli v hlavním líčení byl zvukový záznam
přehrán. Okresní soud Praha-západ se zabýval částí zvukového záznamu, která se
týkala komunikace řidiče vozidla zn. Škoda Fabia s obviněným, a zcela ponechal
bez jakéhokoli hodnocení další část, v které bylo zachyceno to, co se dělo při
vlastním zákroku policistů směřujícím k zadržení řidiče sledovaného vozidla zn.
Škoda Fabia a obviněného.
O skutečném obsahu zvukového záznamu se Nejvyšší soud přesvědčil tím, že ho
přehrál v neveřejném zasedání, přičemž zjistil, že z něho vyplývají závažné
okolnosti, jimiž se Okresní soud Praha-západ vůbec nezabýval a na které nijak
nereagoval ani Krajský soud v Praze. Konkrétně jde o tu část zvukového záznamu,
která následuje od času 27:30 a začíná slovy muže ve sledovaném vozidle zn. Škoda Fabia „kam jedeš, ty vole”. Ze souvislostí posuzovaného případu je
zřejmé, že tato slova byla pronesena v okamžiku, kdy policisté svým vozidlem
civilního vzhledu najeli před sledované vozidlo zn. Škoda Fabia a vozidlo zn. Peugeot 4007 a částečně jim tak zahradili cestu. Řidičem policejního vozidla
byl Jan Procházka, který podle své svědecké výpovědi zastavil policejní vozidlo
tak, že bylo asi 10 metrů před vozidlem zn. Škoda Fabia a 10 až 15 metrů od
vozidla zn. Peugeot 4007. Po vystoupení z policejního vozidla šel policista Vít
Hilburger směrem k vozidlu zn. Peugeot 4007, přičemž sám svůj pohyb popsal tak,
že „nešel pomalu, ani neutíkal”, a toto vozidlo se podle jeho výpovědi rozjelo,
když od něho byl vzdálen asi 1 a půl metru. Podle svědectví policistů se obě
ujíždějící vozidla rozjela současně. Od slov řidiče sledovaného vozidla „kam
jedeš, ty vole” uplynuly podle zvukového záznamu téměř 2 sekundy do okamžiku,
kdy se ozvalo kvílení pneumatik a vytáčení motoru sledovaného vozidla, 7 sekund
do prvního výstřelu a 10 sekund do posledního výstřelu (vše měřeno od pronesení
citovaných slov). Podle svědeckých výpovědí policistů byla jejich střelba
mířena na ujíždějící vozidlo zn. Peugeot 4007, což koresponduje s tím, že
střela byla posléze nalezena uvnitř zavazadlového prostoru pod plastovým
krytem. Otvor po vniknutí střely byl umístěn tak, že je jasné, že střela
směřovala čelně proti zadní části vozidla. Střelba na ujíždějící vozidlo zn. Peugeot 4007 byla podle výpovědi svědka Jana Procházky zahájena ze vzdálenosti
5 až 10 metrů. Jestliže uplynulo pouhých 7 sekund od okamžiku, kdy policisté
částečně zahradili oběma vozidlům cestu a nacházeli se od vozidla zn. Peugeot
4007 až 15 metrů, do okamžiku prvního výstřelu, kdy ujíždějící vozidlo zn. Peugeot 4007 již bylo vzdáleno až 10 metrů od místa, kde mělo podle obžaloby
ohrozit policistu Víta Hilburgera, pak vyvstávají vážné pochybnosti o reálnosti
verze, kterou ve svých svědeckých výpovědích prezentovali policisté a ke které
se přiklonily oba soudy. V průběhu 7 sekund by totiž musel policista Vít
Hilburger provést tyto úkony: 1) vystoupit z policejního vozidla, 2) uskutečnit
pohyb, který sám neoznačil za běh, směrem k vozidlu zn. Peugeot 4007 do
vzdálenosti 1 a půl metru od tohoto vozidla, přičemž vzhledem k poloze
policejního vozidla činila délka tohoto pohybu až 13 a půl metru, 3) prohlásit
směrem k řidiči vozidla zn. Peugeot 4007, že jde o policii, s výzvou, aby
vystoupil, 4) uskočit před rozjíždějícím se vozidlem, 5) zahájit střelbu poté,
co ujíždějící vozidlo ujelo až 10 metrů od místa hrozícího střetu.
Jde o souhrn
více úkonů takového charakteru, že je očividně nepřesvědčivá úvaha, podle které
by tyto úkony mohly zabrat jen 7 sekund, zvláště když odůvodnění rozsudku ani
odůvodnění napadeného usnesení neobsahuje nic, čím by bylo možné logicky
vysvětlit či překlenout uvedené pochybnosti. Žádný ze soudů obou stupňů se
totiž věcí z tohoto hlediska nezabýval a svědecké výpovědi policistů nehodnotil
v tom směru, zda jimi tvrzená verze je vůbec slučitelná s tím, co bylo o
okolnostech incidentu objektivně zachyceno zvukovým záznamem ze sledovacího
zařízení umístěného ve vozidle zn. Škoda Fabia. Vypořádat se s uvedenou
diskrepancí mezi svědeckými výpověďmi policistů a uvedeným zvukovým záznamem
bylo o to naléhavější, že byla obhajobou výslovně namítána, nehledě na potřebu
vyloučit možnost, že výpovědi policistů byly motivovány snahou vysvětlit co
nejpřijatelnějším způsobem použití střelných zbraní, navíc při zákroku, který
nakonec nebyl úspěšný. Pokud soudy obhajobu obviněného přešly a v podstatě na
ni věcně nijak nereagovaly, ocitly se zjevně mimo meze volného hodnocení důkazů
podle § 2 odst. 6 tr. ř., dostaly se až na pokraj přímé deformace důkazů a
vážně tím zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces, neboť výsledkem
jejich postupu byl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými
důkazy.
Za této situace skutkový stav, který zjistil Okresní soud Praha-západ a který v
napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Praze, nebyl způsobilý k
tomu, aby na něj bylo aplikováno hmotné právo, tj. aby byl předmětem právního
posouzení jako trestný čin.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř.
Podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným.
Tento dovolací důvod se uplatní v případě, že dovolání směřuje pouze proti
výroku o uložení trestu, resp. že dovolání není důvodné v části, v níž směřuje
proti výroku o vině.
Jestliže je dovolání důvodné v části směřující proti výroku o vině, pak výrok o
trestu nemůže obstát již v důsledku toho, že je vadný výrok o vině. Zrušení
výroku o trestu je jen důsledkem zrušení výroku o vině. O tuto situaci jde v
posuzovaném případě, a proto se Nejvyšší soud výrokem o trestu dále již
nezabýval.
Pro úplnost však pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že pokud bylo podle
§ 55 odst. 2 tr. zák. předpokladem uložení trestu propadnutí věci to, že věc
náleží pachateli, a pokud obviněný v řízení o odvolání před Krajským soudem v
Praze předložil mimo jiné úvěrovou smlouvu, v níž jako zajištění jeho závazku
byl při splnění stanovených podmínek sjednán zajišťovací převod vlastnického
práva k předmětu financování, tj. k vozidlu zn. Peugeot 4007, měl Krajský soud
v Praze zkoumat, zda případně nedošlo ke změně vlastnictví vozidla právě z
titulu zajišťovacího převodu vlastnického práva na věřitele. Náležité objasnění
okolnosti, zda obviněný byl v době rozhodování vlastníkem vozidla, bylo
nezbytné pro posouzení přípustnosti trestu propadnutí věci. Jinak je třeba
upozornit i na to, že žádný ze soudů obou stupňů se otázkou trestu propadnutí
věci nezabýval co do jeho přiměřenosti a z toho hlediska, zda jeho uložení je v
rámci ústavně garantované zásady proporcionality zásahů státní moci do sféry
práv jednotlivce.
Závěrem
Z důvodů, které jsou zřejmé z předcházejících částí tohoto usnesení, Nejvyšší
soud z podnětu dovolání obviněného, pokud bylo podáno s odkazem na ustanovení §
265b odst. l písm. g) tr. ř., zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v
Praze, tak rozsudek Okresního soudu Praha-západ jako součást řízení
předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově
navazující rozhodnutí, které tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu
Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci Okresní soud Praha-západ odstraní vady a neúplnosti
vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne o podané obžalobě.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec