7 Tdo 46/2025-120
USNESENÍ
Předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl dne 30. 4. 2025 ve věci dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. O. podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 7 To 315/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 61/2024, takto:
Podle § 131 odst. 1 tr. ř. se provádí oprava písemného vyhotovení a opisů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2025, č. j. 7 Tdo 46/2025-111, ve zrušujícím výroku, ve kterém je rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 2 T 61/2024 nesprávně označeno jako rozsudek, ačkoliv správně jde o usnesení.
1. Nejvyšším soudem bylo dne 5. 2. 2025 ve věci 7 Tdo 46/2025 v neveřejném zasedání rozhodnuto usnesením a podle § 265k odst. 1 tr. ř. k dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. O., nar. XY, byly zrušeny usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 7 To 315/2024, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 2 T 61/2024.
2. Při vyhotovení písemného rozhodnutí došlo k písařské chybě, když ve zrušujícím výroku podle § 265k odst. 1 tr. ř. došlo k nesprávnému označení zrušovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 2 T 61/2024, které bylo označeno jako rozsudek, ačkoliv se správně jedná o usnesení (tak bylo i rozhodnuto v neveřejném zasedání dne 5. 2. 2025). V odůvodnění písemného rozhodnutí je pak uvedeno správně, že se jedná o usnesení (odst. 1, 8, 24 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Vzhledem k tomu, že se jedná o zřejmou nesprávnost, soud tuto nesprávnost tímto rozhodnutím opravil.
3. Předseda senátu proto tedy usnesením v souladu s § 131 odst. 1 tr. ř. chybnou formulaci zrušujícího výroku podle § 265k odst. 1 tr. ř. opravil tak, aby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2025, č. j. 7 Tdo 46/2025-111, bylo v naprosté shodě s obsahem usnesení, tak jak bylo vyhlášeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu
7. K odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání namítl, že se vůbec nezabýval specifickou problematikou zastavení trestního stíhání pro neúčelnost v případě přečinu podle § 337 odst. 1 písm. 1 písm. g) tr. zákoníku. Dále v něm zcela absentují hodnotící úvahy soudu, zda neuložení dalšího trestu bude odpovídat účelu trestu, konkrétně zda bude odpovídat zejména dosavadnímu způsobu života pachatele. V usnesení soudu druhého stupně je pak toliko formálně uvedeno, že soud prvního stupně přihlédl i ke skutečnostem charakterizujícím osobu obviněného, aniž by se tak fakticky stalo. Akcentoval pak soudy nezmíněné přitěžující okolnosti na straně obviněného, jenž je osobou opakovaně soudně trestanou s 16 záznamy v evidenci Rejstříku trestů, projednávané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž o sklonu obviněného k páchání protiprávního jednání vypovídá též opis z evidence přestupků. Současně upozornil na nepřiléhavé a zavádějící zhodnocení polehčující okolnosti spočívající v nápomoci obviněného k objasnění řešeného skutku, neboť tuto nelze přeceňovat s ohledem na samotnou podstatu řešeného jednání a způsob ukončení protiprávního stavu, který se neodvíjel od vůle obviněného. Nepřisvědčil ani argumentu, že se obviněný výkonu trestu nevyhýbal nijak dlouho, neboť dobu sedmi týdnů považoval za podstatnou. Soudy obou stupňů tedy podle jeho přesvědčení dospěly k nesprávnému závěru, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle již uloženého dlouhodobého trestu odnětí svobody.
8. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze, dále zrušil i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Obviněný J. O., jemuž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce v opise doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. nejvyšším státním zástupcem [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Lze jej mj. tedy spatřovat v tom, že soud zastavil trestní stíhání z některého z fakultativních důvodů podle § 172 odst. 2 tr. ř., ačkoli žádný z nich v konkrétní trestní věci nebyl dán.
12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
13. Dovolací argumentace obsažená v mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního zástupce vyhovuje jím uplatněným důvodům dovolání, a z důvodů níže vyložených jí Nejvyšší soud přiznal i věcné opodstatnění.
14. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s postupem a zdůvodněním zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Zastavení trestního stíhání podle předmětného ustanovení je fakultativním rozhodnutím, které lze vydat tehdy, je-li trest, k němuž trestní stíhání může vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne.
15. V daných souvislostech Nejvyšší soud připomíná, že pro správné použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je nutno primárně vycházet z úvahy, zda uložený nebo očekávaný trest za jiný skutek (trestný čin) bude dostatečný k dosažení účelu trestu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k uvedeným otázkám zastává právní názor, že k takovému závěru zásadně nepostačuje pouhé srovnání trestních sazeb u jednotlivých trestných činů, ale je vždy nezbytné porovnávat trest, který buď již byl anebo by měl být z hledisek § 39 a násl. tr. zákoníku za jiný trestný čin uložen, ve vztahu k trestu, který lze podle stejných hledisek očekávat za čin, jehož se má zastavení trestního stíhání týkat. K výše uvedené zásadě však přistupuje ještě další významné kritérium spočívající v tom, že při rozhodování o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. musí být vedle uloženého nebo očekávaného trestu za jiný trestný čin přihlíženo k povaze a závažnosti posuzovaného jednání a poměrům pachatele a jeho dosavadnímu způsobu života (§ 37 odst. 1, § 39 tr. zákoníku) a v souvislosti s tím k účelu trestu (k tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 68/2001).
16. Dále (v dovolatelem rovněž poukázaném) v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 642/2013, se Nejvyšší soud zabýval specifickou problematikou možnosti zastavení trestního stíhání pachatele podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v případech, kdy je konáno pro skutek, který naplňuje skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. ř. Již zde bylo zdůrazněno, že záměrem zákonodárce při konstrukci skutkové podstaty tohoto trestného činu bylo postihnout jednání pachatele spočívající v nenastoupení do výkonu uloženého trestu odnětí svobody, které ve svém důsledku maří samotný účel trestu, ať už po stránce výchovné, preventivní, represivní aj.
Pokud se totiž odsouzený záměrně vyhýbá výkonu uloženého trestu odnětí svobody, snižuje jím současně jeho efektivitu. Právě z toho důvodu existuje zájem společnosti na tom, aby na takové jednání odsouzeného bylo adekvátně reagováno v podobě vyvození odpovídajících trestněprávních důsledků. V tomto smyslu je tedy nutné klást důraz na skutečnost, že pachatel zcela záměrně maří výkon již jednoho nebo více uložených trestů odnětí svobody a jeho jednání tak výrazně nabývá na společenské škodlivosti a závažnosti, která se zvyšuje jak celkovou délkou trvání takového protiprávního stavu, tak i samotnou délkou uloženého trestu nebo trestů, jejichž výkon maří.
Rovněž v předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že skutková podstata shora identifikovaného trestného činu je konstruována takovým způsobem, že ze samotné povahy věci nelze argumentovat tím, že případné uložení dalšího trestu za jeho spáchání by bylo nadbytečné. Uvedený myšlenkový postup by značně zpochybnil smysl existence této skutkové podstaty, neboť by ve svém důsledku vedl k absurdnímu závěru, že čím dlouhodobější trest odnětí svobody bude odsouzenému v předcházející trestní věci uložen, tím bezvýznamnější a méně účelné se vedle něho bude jevit jeho potrestání za trestný čin spáchaný nenastoupením takového trestu.
Pachatel by se tak v konečném důsledku mohl výkonu původně uloženého trestu vyhýbat, aniž by zároveň musel počítat s tím, že za takové jednání bude nutně následovat trestní postih.
17. Na tyto úvahy následně navázal Nejvyšší soud i ve svém dalším rozhodování. Právní věta jeho usnesení ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 446/2016, uveřejněného pod č. 23/2017 Sb. rozh. tr. má pak následující znění. Zastavení trestního stíhání pachatele trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 (nyní) písm. g) tr. zákoníku pro neúčelnost ve smyslu § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nelze odůvodnit jen tím, že posuzované trestní stíhání může vést k uložení trestu, který je zcela bezvýznamný ve srovnání s nepodmíněným trestem odnětí svobody, který byl pachateli již pravomocně uložen a jehož výkon mařil tím, že jej nenastoupil. Je třeba vzít v úvahu také další okolnosti, zejména délku uloženého trestu a celkovou dobu, po kterou pachatel maří jeho výkon. Smyslem této skutkové podstaty je zabezpečit řádný výkon nepodmíněných trestů odnětí svobody trestním postihem odsouzených, kteří se nástupu tohoto trestu vyhýbají. Tohoto účelu zpravidla nelze dosáhnout zastavením trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť takový postup by mohl vést k tomu, že v případě uloženého dlouhodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody by jednání pachatele, který delší dobu jeho výkon maří, fakticky nebylo postiženo.
18. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, neboť neshledal důvod se od shora předestřených východisek odchýlit ani v nyní projednávané trestní věci. Soudy totiž při svém rozhodování zvažovaly toliko výši trestních sankcí, nezabývaly se však dalšími okolnostmi ve věci významnými nebo tak činily pouze formálně.
19. Jestliže pachatel zcela záměrně maří již jeden jemu uložený trest odnětí svobody, jeho jednání výrazně nabývá na společenské škodlivosti a závažnosti, která se zvyšuje mj. i celkovou délkou trvání stavu, po který pachatel nenastupuje jemu uložený trest odnětí svobody. Nelze souhlasit se závěry soudů obou stupňů, jež svou optikou vnímaly a označovaly tento přečin i přečiny, za které byly již obviněnému uloženy nepodmíněné tresty jako méně společensky škodlivé. Předně oba soudy nepřihlédly ke specifické povaze a závažnosti posuzovaného jednání a k dosavadnímu způsobu života obviněného a v souvislosti s tím pak i k účelu trestu.
20. Lze akcentovat, že existuje zájem společnosti na tom, aby na takové jednání obviněného bylo adekvátně reagováno vyvozením odpovídajících trestněprávních důsledků. Pakliže stížnostní soud deklaroval, že soud prvního stupně přihlédl též ke skutečnostem charakterizujícím osobu obviněného a důkladně posoudil věc ze všech hledisek významných pro úvahu o trestu, nebylo možno mu přisvědčit.
21. Naopak zcela absentují odpovídající úvahy soudu pojící se k účelu trestu, konkrétně, zda bude odpovídat zejména dosavadnímu způsobu života pachatele. Z hlediska okolností přitěžujících nutno zdůraznit, že obviněný je osobou opakovaně soudně trestanou s 16 záznamy v evidenci Rejstříku trestů, k nimž lze přihlížet [§ 42 písm. q) tr. zákoníku], projednávané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a o sklonu k páchání protiprávního jednání vypovídá také opis z evidence přestupků, v němž se uvádí celkem 7 záznamů (včetně přestupku proti občanskému soužití). Dovolací soud nepřisvědčil argumentu, že se obviněný výkonu trestu nevyhýbal nijak dlouho, kdy po dobu bezmála sedmi týdnů bez závažného důvodu na výzvu soudu výkon trestu odnětí svobody nenastoupil. Tuto dobu lze naopak v dané situaci považovat za podstatnou, a to i relativně ve vztahu k délce uloženého trestu odnětí svobody, který svým jednáním mařil (šest měsíců). Konečně nelze přeceňovat stížnostním soudem akcentovanou skutečnost, že obviněný napomohl k objasnění všech rozhodných okolností případu. Ke způsobu ukončení protiprávního stavu lze uvést, že obviněný byl podle listinného materiálu náhodně kontrolován dne 8. 5. 2024 policejním orgánem v Praze 1 ve XY u budovy XY nádraží (tedy byl přistižen při páchání předmětného činu) a poté v 17:20 hod. omezen na osobní svobodě za účelem dodání do výkonu trestu odnětí svobody.
22. Lze proto uzavřít, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle již uloženého trestu odnětí svobody. Právě délka uloženého trestu odnětí svobody zvýšila závažnost následného vyhýbání se jeho nástupu, zdůraznila význam recidivy a posílala tak význam dalšího trestu za nově spáchaný přečin.
23. Napadeným usnesením tedy bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti státního zástupce proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
V.Závěr
24. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného a za splnění podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 7 To 315/2024, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 2 T 61/2024, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, pokud taková rozhodnutí případně byla učiněna, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
25. Věc se tak vrací do stadia, kdy se Obvodní soud pro Prahu 1 bude muset podanou obžalobou znovu zabývat. V novém řízení bude postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby při volbě svého dalšího postupu ve věci a způsobu rozhodnutí zohlednil výše naznačená výkladová východiska k možnosti zastavit trestní stíhání pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. u pachatele trestného činu podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, spáchaného mařením (nenastoupením) nařízeného výkonu trestu odnětí svobody.
26. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 2. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu