7 Tdo 461/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2002 o
dovolání nejvyšší státní zástupkyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 23. 4. 2002, sp. zn. 12 To 52/02, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 46/2000, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní
zástupkyně o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24.1.2002, sp. zn. 3 T
46/2000, byli obvinění D. K., M. K. a K. H. podle § 226 písm. b) tr.ř.
zproštěni obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustili jako spolupachatelé podle
§ 9 odst. 2 tr. zák., když jednání obviněných mělo spočívat podle obžaloby v
tom, že „ po vzájemné dohodě na odcizení vozidel a předchozích jednáních
obžalovaných K. a K. se zprostředkovatelem prodeje dne 1.9.1998 obžalovaní K. a
H. vyvezli neoprávněně z areálu a.s. Škoda M. B. na polygon této společnosti do
obce Ú., okr. M. B., čtyři nově vyrobená vozidla Škoda Octavia v celkové
hodnotě 2 324 900,- Kč, která obžalovaný K. a K. téhož dne ukázali kupci,
dohodli s ním termín a cenu prodeje, vozidla odvezli zpět do areálu závodu a 3.
9. 1998 stejná vozidla podle dohody opět vyvezli na polygon, kde za účasti
všech tří obžalovaných vozidla převzal kupec za částku 800 000,- Kč“.
Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných bylo
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 12 To 52/02, podle
§ 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 12
To 52/02, podala nejvyšší státní zástupkyně v zákonné lhůtě dovolání. Uplatněný
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že
soudy dovodily existenci další v zákoně neuvedené okolnosti vylučující
protiprávnost, spočívající v tzv. policejní provokaci, a tento závěr je podle
názoru nejvyšší státní zástupkyně nutno považovat za závěr nikoli skutkový, ale
za závěr právní. V obsáhlém dovolání jsou opakovány argumenty uplatněné také v
řízení před odvolacím soudem, tj. že příslušník Policie ČR i osoba jednající v
zájmu policie nevyvolali u obviněných již dříve existující kriminální záměr a
že policejní složky neingerovaly do skutkového děje. Policisté ani osoba
jednající v jejich zájmu se nepodíleli na jednání obviněných naplňujícím
objektivní stránku trestného činu ani pro toto jednání nevytvářeli žádné
podmínky. Podle názoru dovolatelky od momentu, kdy obvinění pojali úmysl
spáchat majetkový trestný čin, až do momentu jeho dokonání jednali obvinění z
vlastní vůle, sami rozhodovali o rozsahu a způsobu spáchání trestné činnosti a
nelze připustit názor, že by trestná činnost obviněných byla Policií ČR
vyprovokována, nejvyšší státní zástupkyně připouští pouze to, že od určitého
okamžiku byla trestná činnost obviněných Policií ČR kontrolována. S ohledem na
shora uvedené skutečnosti měli být podle názoru nejvyšší státní zástupkyně
obvinění uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. s ohledem na platné znění trestního zákona (od 1. 1. 2002).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla nejvyšší státní zástupkyně k
závěru, že napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku
a že je tudíž dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a
vzhledem k tomu, že skutečnosti zakládající tento dovolací důvod nastaly již v
řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud řádný opravný prostředek
podaný státním zástupcem podle § 256 tr. ř. zamítl, je dán též dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud
usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc
přikázal krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že
zjištěný skutek byl nesprávně posouzen jako nějaký trestný čin, ačkoli
nevykazuje znaky žádného trestného činu nebo vykazuje znaky jiného trestného
činu, než kterým byl obviněný uznán vinným. Není však možné namítat, že skutek
byl nesprávně zjištěn, že důkazy byly vadně hodnoceny apod.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo
podáno osobou oprávněnou [(§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.)], a to v neprospěch
obviněných proti usnesení soudu druhého stupně a je tedy ve smyslu § 265a odst.
2 písm. h) tr. ř. přípustné.
Podstata dovolání nejvyšší státní zástupkyně spočívá v tom, že
policisté ani osoba jednající v jejich zájmu se nepodíleli na jednání
obviněných a nijak do skutkového děje nezasahovali, pro jednání obviněných
nevytvářeli žádné podmínky. Obvinění již před prvním kontaktem s J. L.
připravovali odcizení minimálně jednoho vozidla, nebyla však učiněna žádná
skutková zjištění o tom, že by J. L. byl Policií ČR instruován k tomu, aby
ovlivňoval obviněné k počtu odcizených vozidel, nejednalo se ze strany policie
o provokaci, ale pouze o to, že od určitého okamžiku bylo jednání obviněných
pod kontrolou policie, a proto nepřichází ani v úvahu aplikace nálezu Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, ale je nutno jednání obviněných kvalifikovat
podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném po 1. 1. 2002)
jako trestný čin krádeže.
Z podstaty dovolání nejvyšší státní zástupkyně je nepochybné, že část
jejích výhrad je nepřímo směřována do oblasti skutkových zjištění a do oblasti
hodnocení důkazů, což by však s ohledem na znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a výklad výše uvedený nebyl důvod k podání dovolání. Další část dovolání však
je koncipována již tak, že činnost obviněných nebyla iniciována a
vyprovokována Policií ČR, a tuto skutečnost nebylo možno označit za
okolnost vylučující protiprávnost jednání obviněných a že tento závěr je
závěrem právním a nikoli skutkovým.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k
následujícímu závěru. Předně je třeba uvést, že orgány činné v trestním řízení
dospěly ke shodnému závěru, že příslušník Policie ČR Radek Kolesa, který
figuroval jako kupec nevystupoval v uvedené trestní věci jako agent ve smyslu §
34b zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o Policii ČR). Rovněž nelze akceptovat ani myšlenku,
že by šlo o předstíraný převod ve smyslu § 34c zákona o Policii ČR. Toto
ustanovení výslovně uvádělo (do 31. 12. 2001), že předstíraným převodem věci
pro účely tohoto zákona se rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného
způsobu převodu věci, k jejímuž držení je obvykle třeba zvláštního povolení
nebo jejíž držení je nepřípustné. O předstíraný převod věci ve smyslu shora
uvedeného ustanovení by mohlo však jít jen tehdy, pokud by šlo např. o omamné
látky, psychotropní látky, výbušniny nebo vojenský materiál (k jejichž držení
je obvykle třeba zvláštního povolení). O věc, jejíž držení je nepřípustné, by
se jednalo v případě, že by šlo o věc(i), které nemohou a nesmějí být předmětem
vlastnických vztahů, ale ani držby např. některý radioaktivní materiál. Ani
jednu ze shora uvedených podmínek nesplňuje (v době od 1. 9. do 3. 9. 1998)
osobní automobil. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nepřicházelo tedy v
úvahu ospravedlňování počínání policie od určitého okamžiku tvrzením, že šlo o
předstíraný převod věci.
Dále je nutno poukázat na již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 597/99, který je nutno s ohledem na shora uvedenou věc vykládat ve
všech jeho souvislostech a nelze z něj aplikovat pouze část odpovídající
představám té které strany. Nepochybné je, že to byli obvinění, kdo přišel s
iniciativou k prodeji vozidla, které odcizili, byli to obvinění, kdo určil
cenu, za kterou by se vozidlo mělo prodat. Obviněný K. se rovněž snažil sehnat
kupce (v tomto směru jsou správné závěry soudu prvního stupně). Svědek L. po
prvním telefonátu s obviněným K. kontaktoval Policii ČR a od uvedeného okamžiku
již Policie ČR celou činnost nejen kontrolovala, ale i řídila (je nutno
upozornit na již zmíněné skutečnosti, že nebyl dán důvod pro postup podle § 34c
zák. o Policii ČR). Pro tento závěr svědčí zejména ta okolnost, že množství
odcizených vozidel a další s tím spojené skutečnosti se staly předmětem
osobního jednání mezi obviněnými a svědkem L. v bydlišti tohoto svědka, a to až
po jeho již zmíněné návštěvě na policii. V uvedených souvislostech by bylo
nelogické akceptovat názor, že policie od uvedeného telefonátu další činnost
neřídila (a spokojila se pouze s podáváním zpráv), když na schůzku 1. 9. 1998
se již dostavil R. K., který s obviněnými podmínky koupě vozidel a předání
peněz dohodl. Nelze rovněž odhlédnout ani od situace ve výrobním závodě a.s.
Škoda Auto M. B. ohledně zjištěných krádeží nově vyrobených vozidel a
rozpracování této akce v celém regionu. Obvinění vyvezli sice 1. 9. 1998 čtyři
motorová vozidla, avšak to se stalo až po uvedeném telefonátu s J. L. a
osobním jednáním s ním, to vše však až poté, co tento informoval Policii ČR.
Nebylo tedy prokázáno, že by se do prvního telefonátu obvinění připravovali
odcizit více jak jedno vozidlo. Právě hodnota tohoto jednoho vozidla se stala
rozhodující pro právní kvalifikaci jednání obviněných.
Jestliže v daném případě nebyly dány podmínky pro použití agenta a
nebyly rovněž splněny formální podmínky pro předstíraný převod věci, nelze ani
akceptovat důvody uváděné nejvyšší státní zástupkyní v podaném dovolání a
argumentaci, že šlo ze strany obviněných o dokonaný trestný čin krádeže podle §
247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (po 1. 1. 2002). Zde je nutno opětovně
poukázat na okamžik vstupu Policie ČR do celé situace a prostřednictvím svědka
L. iniciování obviněných k tomu, aby odcizili větší počet osobních vozidel.
Pokud v daném případě nebyly dány podmínky pro postup policie podle § 34c zák.
o Policii ČR, bylo nutno postupovat ve směru naznačeném již ve shora zmíněném
nálezu Ústavního soudu. Pokud vzniklo v předchozí době podezření, že se
obvinění dopouštějí trestné činnosti, bylo na místě postupovat v souladu s
trestním řádem, tj. sdělit obvinění pro odpovídající trestný čin (event. pro
jeho přípravu či pokus). V určitém okamžiku však státní moc reprezentovaná
policií vytvořila svým postupem podmínky se zjevnou snahou ovlivnit právní
kvalifikaci (tudíž i trestní sazbu) trestného činu.
Rovněž lze souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že to byli obvinění,
kteří pojali úmysl spáchat majetkový trestný čin. Od momentu, kdy tento úmysl
pojali, nebyla vyvrácena jejich obhajoba, že chtěli odcizit a zpeněžit jedno
motorové vozidlo, následný úmysl odcizit a zpeněžit více motorových vozidel
však pojali až na základě jednání se svědkem L., který spolupracoval s policií,
a proto obvinění nejednali z vlastní vůle a sami nerozhodovali o rozsahu a
spáchání trestné činnosti, jak uvádí nejvyšší státní zástupkyně, ale jejich
jednání bylo ovlivňováno – řízeno Policií ČR prostřednictvím svědka L. V tomto
směru jsou rovněž správné závěry soudů o stadiu trestné činnosti. Zde je možno
se také zmínit o tom, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož
znaky jsou vedeny v trestním zákoně. Podmínky trestnosti jsou dány podmínkami
trestní odpovědnosti, mezi něž patří i protiprávní jednání, příčinný vztah a
zavinění. Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod
(dále jen Listiny) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen Úmluvy) nejen takový zásah státu do skutkového děje, jež ve
své komplexnosti tvoří trestný čin, ale i takový zásah státu, jehož důsledkem
je právní kvalifikace takového jednání.
Z výše uvedeného pak plyne, že jako trestný čin bylo možno posoudit
pouze jednání obviněných do okamžiku, kdy začali jednat na základě instrukcí
svědka L. řízeného policií. Vzhledem k tomu bylo správně posouzeno jednání
obviněných jako příprava k trestnému činu podle § 7 odst. 1, § 247 odst. 1,
odst. 2 tr. zák. (po 1. 1. 2002), neboť s ohledem na již zmíněný nález
Ústavního soudu ve spojení s výší hodnoty motorového vozidla bylo nutno na
další jednání obviněných nahlížet jako na jednání, ke kterému došlo na základě
nepřípustného zásahu státu v rozporu nejen s citovanými ustanoveními Listiny a
Úmluvy, ale také zákona.
Dovolání poukazuje také na to, že je dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle shora uvedeného ustanovení lze dovolání
podat pouze tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písm. a) až k). K uvedenému dovolacímu důvodu nejvyšší
státní zástupkyně uvedla, že „vzhledem k tomu, že skutečnosti zakládající
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nastaly již v řízení
před soudem I. stupně a odvolací soud řádný opravný prostředek podaný státním
zástupcem přesto podle § 256 tr. ř. zamítl, je dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř.“
S ohledem na skutečnosti shora uvedené, tj. problematiku iniciování
trestného činu – provokaci řešenou také nálezem Ústavního soudu (byť v jiné
trestní věci), rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání nejvyšší státní
zástupkyně jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann