7 Tdo 461/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. 4. 2007 dovolání
obviněného P. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze
dne 1. 2. 2005, sp. zn. 6 To 270/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu
ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 48/2002 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného P. Š. z r u š u j í usnesení
Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 6 To
270/2004, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 18 T
48/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. se
usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 6
To 270/2004, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 18
T 48/2002, z r u š u j í i ohledně obviněného V. B.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Zlíně přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 18 T 48/2002,
byli obvinění P. Š. a V. B. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání
dvou let podmíněně se zkušební dobou stanovenou na čtyři léta.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud ve Zlíně skutek, který podle jeho
zjištění spáchali oba obvinění společně a který spočíval v tom, že ve Z. dne
18. 4. 1995 podal obviněný P. Š. jako jeden ze dvou jednatelů obchodní
společnosti G. B., spol. s r. o., po dohodě s druhým jednatelem obviněným V. B.
žádost o poskytnutí krátkodobého úvěru ve výši 6.500.000,- Kč adresovanou U.
b., a. s., na podnikatelský záměr jimi zpracovaný v oblasti holografie, ve
kterém uvedli, že mají veden účet u K. b., a. s., s průměrným zůstatkem za
posledních šest měsíců ve výši 210.000,- Kč, že vlastní optickolitografické
zařízení zn. ZBA v hodnotě 40.000.000,- Kč účetně vedené v hodnotě 16.700.000,-
Kč, že dosáhli do září 1995 v oblasti holografie výnosu 9.000.000,- Kč s
předpokladem výnosu 20.000.000,- Kč do konce roku 1995, přičemž si museli být
vědomi, že uvádějí nepravdivé informace, neboť žádná z těchto skutečností
nebyla pravdivá a neodpovídala faktickému stavu společnosti v roce 1995, a na
základě této žádosti a předloženého podnikatelského záměru uzavřeli dne 30. 6.
1995 a dne 13. 10. 1995 s U. b., a. s., dvě smlouvy o krátkodobém úvěru vždy na
částku 1.000.000,- Kč se splatností u první smlouvy do 15. 6. 1996 a u druhé
smlouvy do 10. 10. 1996, avšak z poskytnutých úvěrů v celkové výši 2.000.000,-
Kč nezaplatili žádnou splátku, s penězi naložili přesně nezjištěným způsobem,
čímž U. b., a. s., způsobili škodu ve výši 2.000.000,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně podali odvolání oba obvinění v celém
rozsahu a státní zástupce v neprospěch obou obviněných proti výroku o trestu.
Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 1. 2. 2005, sp. zn.
6 To 270/2004, byla odvolání obviněných a státního zástupce podle § 256 tr. ř.
zamítnuta.
Obviněný P. Š. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Výrok, jímž bylo zamítnuto
jeho odvolání, napadl v celém rozsahu, a to s odkazem na důvody dovolání
uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku
ve smyslu těchto dovolacích důvodů spatřoval v tom, že chybí příčinná
souvislost mezi uvedením v omyl, tj. žádostí o úvěr, a jednáním v omylu, tj.
poskytnutím úvěru. Obviněný poukázal na to, že žádost o poskytnutí úvěru ve
výši 6.500.000,- Kč ze dne 18. 4. 1995 byla zamítnuta a neměla k později
poskytnutým úvěrům žádnou vazbu. Dále obviněný namítl, že nejednal v úmyslu
peníze poskytnuté formou úvěru nevrátit. Zdůraznil, že z úvěrových smluv
vyplývala povinnost splatit úvěr také jiným osobám než obchodní společnosti, a
to ručitelům, kterými byli právě oba obvinění, kteří nakonec úvěr z tohoto
titulu splatili, takže škoda ve skutečnosti nevznikla. Obviněný zpochybnil také
to, že by došlo k obohacení na jeho straně, resp. na straně spoluobviněného,
případě nějaké jiné třetí osoby. Podle obviněného k úvěrům, které byly fakticky
poskytnuty, nebylo třeba závazně uvádět nějaké údaje jako v případě zamítnuté
žádosti o úvěr a pouhé uvedení nesprávných údajů v době skutku nebylo trestným
činem a bylo považováno za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák.
až od 1. 1. 1998 na základě novely trestního zákona provedené zákonem č.
253/1997 Sb. Obviněný projevil nesouhlas se závěry soudů ohledně obchodní
společnosti G. B., spol. s r. o., pokud jde o vlastnictví optickolitografického
zařízení, ohledně dosažených a očekávaných výnosů a ohledně použití úvěrových
prostředku. Celkově obviněný hodnotil věc tak, že nešlo o naplnění skutkové
podstaty trestného činu, ale o nenaplnění podnikatelského záměru vlivem
dodatečných okolností, za což přijal odpovědnost z titulu ručení, a že byl
odsouzen jako statutární orgán obchodní společnosti pro pouhou neschopnost
dostát smluvnímu závazku. Obviněný P. Š. se dovoláním domáhal toho, aby
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně –
pobočka ve Zlíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. ohledně obviněného
P. Š. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání tohoto
obviněného je důvodné.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí mimo
jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede
někoho v omyl, způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Skutkový stav, tak jak ho zjistil a ve výroku o vině vyjádřil Okresní soud ve
Zlíně, znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. nemá
především proto, že je konstruován v podstatě jen jako obchodněprávní vztah
mezi bankou a obchodní společností, za kterou jednal obviněný. Zřejmé to je z
toho, že podle výroku o vině obviněný „podal … žádost o poskytnutí … úvěru … na
podnikatelský záměr …, ve kterém mimo jiné uvedl … nepravdivé informace, … na
základě této žádosti a předloženého podnikatelského záměru … uzavřel s … bankou
… dvě smlouvy o … úvěru, avšak nezaplatil žádnou splátku …“. Aby takový skutek
měl znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., musela by být
jeho součástí také okolnost, že již v době uzavření úvěrových smluv byl na
straně obviněného úmysl nevrátit prostředky získané formou úvěru. Toto zjištění
Okresní soud ve Zlíně ani Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně neučinily. Oba
soudy se ve svých úvahách soustředily na to, že obviněný uvedl v podnikatelském
záměru nepravdivé údaje, a v podstatě jen z toho dovodily podvodný charakter
posuzovaného jednání. Co do obecného významu pojmu „podvod“ lze sice
konstatovat, že jednání obviněného bylo „podvodné“, avšak z hlediska zákonných
znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. je podstatné to, k
čemu takové jednání směřovalo, přičemž o naplnění těchto znaků mohlo jít jen za
předpokladu, že by bylo zjištěno, že jednání obviněného směřovalo již v době
uzavření úvěrových smluv k tomu, aby prostředky získané formou úvěru nebyly
bance vráceny. Nelze pominout, že ze samotné okolnosti, že obviněný v
podnikatelském záměru uvedl i nepravdivé údaje, bez dalšího ještě nevyplývá
jeho úmysl nevrátit bance prostředky získané formou úvěru. Stejně dobře je s
uvedenou okolností slučitelná i varianta, že uvedením nepravdivých údajů v
podnikatelském záměru obviněný sledoval jen to, aby jeho obchodní společnost
úvěr skutečně nebo snadněji získala, přičemž v době uzavření úvěrových smluv
hodlal bance vrátit poskytnuté prostředky. Tuto variantu skutkového stavu nelze
podřazovat pod ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. o trestném činu podvodu. Za
účinnosti zákona č. 253/1997 Sb., tj. od 1. 1. 1998, tato varianta odpovídá
zákonným znakům trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák.,
avšak posuzovaný skutek se stal dříve, takže aplikace tohoto ustanovení
nepřichází v dané věci v úvahu.
Vzhledem k tomu, že soudy neučinily zjištění, že by úmysl obviněného od
počátku, tj. již v době uzavření úvěrových smluv, směřoval k tomu, aby bance
nebyly vráceny prostředky, které jeho obchodní společnost získala formou úvěru,
nemá Nejvyšší soud podklad k tomu, aby hodnotil to, z čeho by takový úmysl měl
vyplývat. Přesto považuje za nutné konstatovat, že pokud je skutkový stav ve
výroku o vině konstruován v podstatě jen jako obchodněprávní vztah mezi bankou
a obchodní společností, za kterou jednal obviněný, koresponduje to ve významné
míře se skutečností, že závazek obchodní společnosti vyplývající z každé z
úvěrových smluv byl zajištěn její směnkou, kterou jako fyzické osoby zároveň
avalovali obviněný P. Š. i spoluobviněný V. B. Tím se ve skutečnosti stali
zavázanými společně a nerozdílně s obchodní společností a za její závazek v
podstatě ručili svým vlastním majetkem. Vyvstává tudíž pochybnost, jak je s
tímto postavením obviněného slučitelný případný úmysl nevrátit bance
prostředky, získané pro obchodní společnost formou úvěru, jestliže obvinění
přistoupili na takový způsob zajištění závazku obchodní společnosti, který
spočíval v jejich osobní odpovědnosti a bezprostředně se dotýkal jejich
vlastního majetku.
Závažným problémem rozhodnutí obou soudů je také to, zda a nakolik měl pro
poskytnutí úvěru příčinný význam omyl banky, resp. jejích pracovníků, o
skutečnostech prezentovaných v podnikatelském záměru obchodní společnosti G. B., spol. s r. o. Podle výroku o vině banka poskytla obchodní společnosti úvěr
z podnětu její žádosti ze dne 18. 4. 1995 týkající se částky 6.500.000,- Kč. Z
výpovědí obou obviněných vyplývá, že tuto žádost centrála U. b., a. s., v Ú. n. L. zamítla. Soudy se s touto okolností nijak nevypořádaly. Okresní soud ve
Zlíně ji jen konstatoval v rámci citace výpovědí obviněných, avšak neučinil v
tomto ohledu žádné vlastní zjištění, natož aby nějak hodnotil jeho význam. Pokud by se potvrdilo, že centrála banky žádost o úvěr skutečně zamítla,
vyvstává otázka, z jakého důvodu se tak stalo a zda tyto důvody byly známy také
pobočce banky ve Z., resp. těm pracovníkům pobočky, kteří rozhodli o poskytnutí
úvěru. Nabízí se vysvětlení, že centrála banky nepovažovala obchodní společnost
G. B., spol. s r. o., a její podnikatelský záměr za věrohodné. Obě úvěrové
smlouvy s obchodní společností uzavřela pobočka ve Z. z podnětu žádosti, kterou
centrála banky zamítla. To již samo o sobě vzbuzuje pochybnosti o tom, co bylo
skutečným důvodem takového postupu pobočky a zda pobočka, resp. její pracovníci
ve skutečnosti jednali v nějakém omylu. Jestliže by se ukázalo, že pracovníkům
pobočky bylo známo zamítavé rozhodnutí centrály a jeho důvody, kterými by byla
nevěrohodnost obchodní společnosti a jejího podnikatelského záměru, bylo by
velmi nesnadné dovozovat omyl u pracovníků pobočky. Pochybnosti v tomto ohledu
jsou zesilovány i způsobem, jímž byl v rámci pobočky banky zpracován tzv. návrh
na rozhodnutí o poskytnutí druhého úvěru (viz č. l. 81 – 83 spisového svazku
1). V tomto návrhu, který pochází ze dne 10. 10. 1995, např. vůbec není zmínka
o tom, že žádost obchodní společnosti G. B., spol. s r. o., o úvěr ve výši
6.500.000,- Kč byla centrálou banky zamítnuta a že obchodní společnosti byl již
jeden úvěr ve výši 1.000.000,- Kč pobočkou banky poskytnut na podkladě smlouvy
ze dne 30. 6. 1995. V citovaném návrhu je obchodní společnost charakterizována
jako platebně schopná a likvidní, a to po předchozím odkazu na její obrat v
minulém roce a na plánovaný obrat v daném roce, aniž bylo uvedeno, jak byl
rozsah obratu dosaženého v minulém roce ověřen. V návrhu je zmínka o tom, že
mezi aktiva obchodní společnosti patří také stroje a zařízení. Optickolitografické zařízení zn. ZBA, ohledně něhož obviněný v podnikatelském
záměru zatajil, že s ním obchodní společnost nemůže volně disponovat, je
zařízením, které má velmi úzké a specializované použití a je proto obtížně
zpeněžitelné. Proto nepůsobí přesvědčivě úvaha, že by závěr, podle něhož
obchodní společnost je platebně schopná a likvidní, byl ve skutečnosti nějak
přímo svázán s údaji o uvedeném zařízení. O tom, že toto zařízení patrně nemělo
podstatnější význam při rozhodování o úvěru poskytnutém pobočkou banky, nepřímo
svědčí i to, že pobočka banky nezvažovala zřízení svého zástavního práva k
tomuto zařízení.
Za dostatečné zajištění bylo označeno vystavení avalované
vlastní směnky. V návrhu není vůbec zmíněn stav a vývoj účtu obchodní
společnosti u K. b., a. s., což navozuje úvahu, že ani tato okolnost nehrála
při rozhodování o poskytnutí úvěru pobočkou banky nějakou podstatnější roli. Vezme-li se v úvahu obsah návrhu na rozhodnutí o poskytnutí úvěru, lze dojít k
tomu, že závěr o platební schopnosti a likviditě obchodní společnosti G. B.,
spol. s r. o., byl opřen v podstatě jen o údaje o obratu v minulém roce a o
plánovanou výši obratu v příštím roce.
Tyto údaje byly nereálné, avšak nelze pominout, že pobočka banky neučinila nic
pro jejich ověření a bez dalšího vycházela jen z podnikatelského záměru
obchodní společnosti G. B., spol. s r. o. Pracovníci pobočky banky, kteří se
podíleli na poskytnutí úvěru, mohli být srozuměni s vysokou mírou rizika úvěru
a s nereálností podnikatelského záměru, zvláště pokud nevzali v úvahu, že
centrála banky žádost o úvěr zamítla, resp. z jakých důvodů ji zamítla (bylo-li
by zjištěno, že k zamítnutí skutečně došlo), a pokud nechali bez jakéhokoli
ověření údaje podnikatelského záměru o dosaženém a plánovaném obratu, resp. o
stavu a vývoji bankovního účtu obchodní společnosti. Je-li omyl definován jako
rozpor mezi představou a skutečností u oklamaného, pak logicky nelze na straně
oklamaného odhlížet od jeho sumy vědomostí o skutečnosti, o níž je klamán, tedy
od jeho způsobilosti být oklamán; nelze např. bez dalšího pomíjet možnost
oklamaného omyl jednoduše eliminovat (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne
25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, publikovaný pod č. 136 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 31, Nakladatelství C. H. Beck 2004, odůvodnění
na str. 217).
Poskytování úvěrů je jedním z hlavních předmětů podnikání banky. Banka je
vybavena odborným aparátem, jehož úkolem je mimo jiné správně zhodnotit míru
případného rizika úvěru z hlediska jeho návratnosti, a obstarat si k tomuto
hodnocení nezbytné podklady. Mezi základní požadavky již z podstaty věci patří
obezřetnost při rozhodování o poskytnutí úvěru. V posuzovaném případě
pracovníci pobočky U. b. ve Z. vycházeli pouze z podnikatelského záměru
obchodní společnosti G. B., spol. s r. o., a jen na tomto podkladě učinili
závěr o platební schopnosti a likviditě obchodní společnosti. Přitom údaje o
stavu a pohybu prostředků obchodní společnosti na jejím bankovním účtu mohli
velmi snadno ověřit tím, že by si vyžádali předložení výpisů z bankovního účtu
obchodní společnosti za rozhodné období. Údaje o dosaženém obratu obchodní
společnosti za minulý rok mohli bez obtíží ověřit tím, že by si vyžádali
předložení účetních nebo jiných dokladů (např. daňového přiznání), z nichž by
byl skutečný obrat zjistitelný. Pokud pracovníci pobočky banky neučinili ani
tyto elementární a zcela jednoduše proveditelné úkony, zbavili se snadno
dostupného prostředku k tomu, aby případný omyl o rozhodných skutečnostech
velmi jednoduše eliminovali. Stav, při kterém o poskytnutí úvěru rozhodli, je
proto nutné hodnotit z hlediska otázky, zda skutečně šlo o jejich omyl o
rozhodných skutečnostech, anebo o nedbalý výkon jejich funkcí v rámci činnosti
banky, resp. její pobočky. Z tohoto hlediska se soudy věcí nezabývaly a
mechanicky vyšly jen z toho, že podnikatelský záměr obchodní společnosti
obsahoval některé nepravdivé údaje.
Ze všech těchto důvodů nemůže výrok o vině obviněného P. Š. trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. obstát. Rozsudek Okresního
soudu ve Zlíně, jehož obsahem je uvedený výrok, je rozhodnutím, které spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve
Zlíně je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., neboť je rozhodnutím, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku, a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil ohledně
obviněného P. Š. napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně a
jako součást předcházejícího řízení i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně.
Protože důvod, z něhož takto rozhodl ve prospěch obviněného P. Š., prospívá
také obviněnému V. B., Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů také ohledně
obviněného V. B. Nejvyšší soud zrušil ohledně obou obviněných i všechna další
obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení a
předcházejícího rozsudku ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal
Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc obou obviněných v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Nad rámec samotného rozhodnutí o podaném dovolání považuje Nejvyšší soud za
nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Dovolání bylo u Okresního soudu ve
Zlíně podáno dne 3. 4. 2006. Z důvodů, které nejsou ze spisu zjistitelné,
Okresní soud ve Zlíně předložil věc Nejvyššímu soudu až dne 18. 4. 2007.
Průtahy tedy nevznikly v řízení před Nejvyšším soudem.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec