7 Tdo 475/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Hrachovce a
soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Roberta Fremra projednal ve veřejném
zasedání dne 16. 5. 2006 dovolání obviněného Ing. S. G. proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 5 To 486/2005, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 54/2005 a rozhodl t a
k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 5 To 486/2005, a rozsudek Okresního soudu
v Karviné ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 9 T 54/2005.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
Ing. S. G.
z p r o š ť u j e s e
podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu,
že dne 31. 3. 2004 v K., veden úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch,
prostřednictvím smlouvy o koupi směnky převedl na Z. P. za částku 3.200,- Kč
směnku, podle které mu měla M. K. zaplatit 29.000,- Kč, ačkoli v té době věděl,
že směnku M. K. v dohodnutém termínu ve splátkách 6.000,- Kč, dvakrát 2.700,-
Kč a 18.000,- Kč vyplatila prostřednictvím P. M., což Z. P. zamlčel, ačkoli v
článku III odst. 4 smlouvy mimo jiné stvrdil svým podpisem, že směnka je stále
v jeho vlastnictví v plné výši, takže M. K. byla nucena ke své škodě na základě
směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě kromě již poskytnutého
plnění 29.400,- Kč na směnku uhradit Z. P. dalších 29.000,- Kč,
t e d y
že ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a
zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil činem škodu nikoli malou,
č í m ž m ě l s p á c h a t
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. se poškozená M. K., bytem K.-R., U L., odkazuje s
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 9 T 54/2005, byl
obviněný Ing. S. G. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2
tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců se
zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že
obviněný je povinen nahradit poškozené M. K. škodu ve výši 39.972,- Kč.
Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil Okresní soud
v Karviné skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že
obviněný Ing. S. G. koncem dubna 2004 převzal od zprostředkovatele P. M. a pro
svoji potřebu použil částku 23.400,- Kč představující úhradu půjčky poskytnuté
dne 15. 5. 2003 M. K., ačkoli v té době již nebyl jejím věřitelem, neboť
pohledávku spolu se směnkou vlastní ze dne 15. 5. 2003, která sloužila výhradně
k zajištění této půjčky a ve které se M. K. zavázala zaplatit částku 29.000,-
Kč, převedl dne 31. 3. 2004 na Z. P., kterého však ani po převzetí peněz od M.
K. neinformoval, a protože se Z. P. domáhal zaplacení směnky v soudním řízení,
byla M. K. nucena ke své škodě na základě směnečného platebního rozkazu
Krajského soudu v Ostravě zaplatit Z. P. spolu s náklady řízení 39.972,- Kč.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze
dne 21. 11. 2005, sp. zn. 5 To 486/2005. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2
tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Karviné zrušen ve výroku o náhradě škody
a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný je podle §
228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit poškozené M. K. 23.400,- Kč a poškozená se
podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkazuje se zbytkem nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek Okresního soudu v
Karviné nezměněn.
Obviněný Ing. S. G. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tento rozsudek napadl v celém
rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
vytkl nesprávné právní posouzení skutku. Namítl, že soudy učinily nesprávné
právní závěry proto, že si neujasnily logický a časový sled jednotlivých úkonů.
Zdůraznil, že poškozená M. K. vstoupila do smluvního vztahu s obchodní
společností P., a. s., za kterou jednali P. M. a Ing. R. L. Podle obviněného si
poškozená půjčila částku 23.400,- Kč nikoli od něho, nýbrž od uvedené obchodní
společnosti, byť osoby jednající za tuto společnost k půjčce fakticky použily
prostředky, které pocházely od obviněného a se kterými byly na základě
separátního právního vztahu s obviněným oprávněny disponovat. Dále obviněný
uvedl, že jako zajišťovací institut k této půjčce vystavila poškozená směnku
vlastní na řad obviněného dne 15. 5. 2003 a že obviněný dne 3. 7. 2003
nastoupil výkon trestu odnětí svobody, z něhož byl propuštěn dne 22. 3. 2004.
Téhož dne obviněný podle svých námitek převzal od P. M. a Ing. R. L. seznam
deseti osob, které nesplácely půjčky a mezi nimiž byla uvedena i poškozená M.
K., a vzal na vědomí, že má zajišťovací směnku, kterou může použít k vymáhání
dluhu poškozené, aniž věděl, že poškozená mezitím v době, kdy byl ve výkonu
trestu odnětí svobody, dluh uhradila do rukou P. M. Zvláště pak obviněný
namítl, že na Z. P. převedl pouze směnku jako zajišťovací prostředek, nikoli
však půjčku, u které ani nebyl věřitelem, protože byla sjednána mezi poškozenou
a obchodní společností P., a. s. Konstatoval, že směnku prodal za 3.200,- Kč,
tedy se značnou ztrátou oproti částce, na kterou byla směnka vystavena. Z
uvedeného průběhu zmíněných úkonů obviněný dovozoval, že pokud za těchto
okolností přijal od P. M. částku 23.400,- Kč, přijal ji jako prostředky, které
předtím svěřil obchodní společnosti P., a. s., a které mu tato společnost
vracela. Obviněný připustil, že při uzavření půjčky mezi poškozenou a obchodní
společností P., a. s., byla zajišťovací směnka nelogicky vystavena tak, že v ní
byl uveden jako směnečný věřitel, a poukázal na to, že nelogický byl i postup
samotné poškozené, která nepodala námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu a
nenamítla, že již splnila dluh, k jehož zjištění směnka sloužila. Obviněný se
dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby
přikázal Okresnímu soudu v Karviné věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Důvodnost celého dovolání se odvíjí od plně opodstatněné námitky, že prodejem
směnky Z. P. nebyla na Z. P. převedena pohledávka vůči M. K. z titulu půjčky.
Základním omylem obou soudů byl jejich názor, že pokud obviněný na Z. P.
převedl směnku, přestal být věřitelem ze smlouvy o půjčce peněz M. K. a že
věřitelem z této smlouvy se stal Z. P. Závěry, které soudy v tomto ohledu
učinily, svědčí o tom, že si neujasnily povahu směnky obecně, povahu směnky
jako zajišťovacího institutu ani poměr směnky k právnímu vztahu, z něhož
vyplýval závazek zajištěný směnkou. V návaznosti na to si soudy neujasnily ani
to, že právní posouzení věci má dva různé aspekty, z nichž jedním je hledisko
aplikace občanského zákoníku na vztahy vyplývající ze smlouvy o půjčce a o
zajištění závazku M. K. a druhým je hledisko aplikace zákona směnečného a
šekového (zákon č. 191/1950 Sb. ve znění zákona č. 29/2000 Sb.).
Shodně s oběma soudy vychází i Nejvyšší soud z toho, že smlouvu o půjčce s M.
K. uzavřel obviněný, a to prostřednictvím P. M. a Ing. R. L. Na podkladě této
smlouvy obviněný půjčil M. K. částku 23.400,- Kč. I když obviněný v dovolání
namítal, že ve smluvním vztahu s M. K. nebyl on, nýbrž obchodní společnost P.,
a. s., za kterou vystupovali P. M. a Ing. R. L., není tato okolnost pro
posouzení trestní odpovědnosti obviněného rozhodná, a proto se jí Nejvyšší soud
dále nebude zabývat.
K zajištění závazku vyplývajícího ze smlouvy o půjčce vystavila M. K. vlastní
směnku na částku 29.000,- Kč. Podle směnky byla M. K. osobou, která měla platit
(směnečník), a obviněný byl tím, na jehož řad mělo být placeno (remitent).
Směnka vlastní je definována jako bezpodmínečný písemný slib, kterým se jedna
osoba zavazuje zaplatit druhé osobě nebo na její řad určitou peněžní částku na
požádání nebo v určitelné době. Má-li směnka náležitosti předepsané zákonem
směnečným a šekovým, je závazek ze směnky přísným, nesporným a abstraktním
závazkem z cenného papíru. Abstraktnost závazku ze směnky spočívá v tom, že
ekonomické nebo jiné důvody jeho vzniku nejsou nijak rozhodné.
Tzv. zajišťovací směnka (podle starší terminologie krycí směnka) není zvláštním
druhem směnky. Jde jen o vyjádření toho, jakou funkci směnka plní, pokud slouží
k zajištění závazku vyplývajícího z jiného právního vztahu, který se označuje
jako kauzální právní vztah, protože představuje materiální příčinu vzniku
směnky. V posuzovaném případě byl tímto kauzálním právním vztahem právní vztah
založený smlouvou o půjčce. Zajišťovací funkce směnky vyplývá z toho, že se
účastníci kauzálního právního vztahu dohodli na smlouvě o zajištění směnkou.
Jde o tzv. inominátní smlouvu ve smyslu § 51 obč. zák., pro kterou není
předepsaná žádná forma, takže nemusí být uzavřena písemně a může být uzavřena i
ústně nebo dokonce jen konkludentně. V posuzovaném případě taková smlouva
evidentně byla uzavřena a tím směnka nabyla charakteru zajišťovací směnky. Je
však třeba poznamenat, že pokud směnka plní zajišťovací funkci, nejedná se o
jev spadající do sféry směnečného práva, což znamená, že nevzniká žádný
zvláštní druh směnky a nic se nemění na povaze závazku ze směnky jako závazku
přísného, nesporného a abstraktního. V závislosti na tom, co je obsahem smlouvy
o zajištění směnkou, může zjišťovací funkci plnit směnka, která je za tím
účelem nově vystavena, nebo i směnka, která již dříve byla vystavena z jiného
důvodu. To, že zajišťovací funkce směnky není atributem směnečného práva, má
mimo jiné ten důsledek, že i když je zajišťovací funkce směnky vyčerpána,
směnka existuje dál, nezaniká, nestává se neplatnou apod.
Mimořádně významné je prolomení akcesority ve vztahu mezi směnkou jako
prostředkem zajištění závazku a samotným zajištěným závazkem. Zatímco obecné
zajišťovací závazky jsou akcesorické ve vztahu k zajištěnému závazku, což
znamená, že nemohou jako samostatné závazky existovat, ale existují jen s
hlavním závazkem a s ním také zanikají, v případě zajištění směnkou je tomu
jinak. Směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku
akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého
závazku. Pokud jde o vznik směnky jako cenného papíru i závazků vtělených do
této listiny, obsah těchto závazků, změny v účastnících směnečně právních
vztahů, splatnost směnky a její zánik, uplatní se výlučně předpisy směnečného
práva, a to bez ohledu na to, co se odehrává v kauzálním závazku zajištěném
směnkou. Změnami v kauzálním závazku je směnka dotčena jen tak, jak to stanoví
předpisy směnečného práva. To mimo jiné znamená, že pokud s určitou změnou v
kauzálním závazku směnečné právo nic se směnkou nespojuje, tato změna se do
směnky nepromítne nijak.
To, že směnka je zcela samostatný závazek, který není k zajištěnému závazku
nijak akcesorický, umožňuje, aby ve směnečném vztahu případně figurovali jiní
účastníci než v kauzálním vztahu, z něhož vyplývá závazek zajištěný směnkou. I
kdyby tedy případně smlouvu o půjčce uzavřela s M. K. obchodní společnost P.,
a. s., jak namítal obviněný, nebylo by nijak nelogické to, že ze směnky měla M.
K. plnit na řad obviněného. Ekonomickým důvodem tohoto stavu bylo to, že
prostředky obviněného byly zdrojem, z něhož byla půjčka poskytnuta.
V souvislosti s tím, že v posuzovaném případě šlo o zajišťovací směnku,
považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že se nejednalo o tzv. platební
směnku. Ani platební směnka není žádným zvláštním druhem směnky. Také v tomto
ohledu se uvedeným označením vyjadřuje pouze funkce, kterou směnka plní. To, že
vystavená směnka nebyla platební směnkou, znamená, že závazek z půjčky neměl
být podle ujednání účastníků smlouvy o půjčce splněn zaplacením směnky.
Projevilo se to tím, že M. K. měla dluh ze smlouvy o půjčce zaplatit ve
splátkách podle tzv. splátkového kalendáře, v němž jí vždy byla potvrzena
příslušná platba. Těmito splátkami M. K. neplnila závazek ze směnky, nýbrž
závazek ze smlouvy o půjčce. Úplným zaplacením částky půjčky zanikl závazek M.
K. ze smlouvy o půjčce. Stalo se tak dne 23. 9. 2003, kdy poškozená zaplatila
poslední splátku do rukou P. M. Splnění závazku z kauzálního právního vztahu
mělo ten význam, že pokud by obviněný požadoval ještě zaplacení směnky, mohla
M. K. úspěšně namítat, že splnila závazek, k jehož zajištění směnka sloužila.
Již na tomto místě však je nutné konstatovat, že vzhledem k ustanovení čl. I -
§ 17, § 77 odst. 1 zákona směnečného a šekového M. K. neměla tuto námitku vůči
dalšímu majiteli směnky, tj. vůči tomu, na koho byla směnka převedena
indosamentem (rubopisem), v daném případě vůči Z. P., ledaže by prokázala, že
nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na její škodu. Absence
akcesority zajišťovací směnky v poměru ke kauzálnímu závazku má ten závažný
důsledek, že zanikne-li tento závazek, byť i splněním, nezaniká tím zároveň
samotná směnka, nestává se neplatnou a nic se na ní nemění z hlediska
směnečného práva. Dlužník z kauzálního právního vztahu musí při splnění svého
závazku postupovat obezřetně a proti svému plnění má požadovat vrácení směnky,
tak jak mu to garantuje smlouva o zajištění směnkou; není-li mu směnka vrácena,
nemusí plnit a neocitá se v prodlení.
Neakcesorita zajišťovací směnky v poměru ke kauzálnímu závazku se projevuje
také v tom, že směnka může být převedena, aniž by zároveň nutně muselo dojít i
k postoupení pohledávky z kauzálního právního vztahu. Pokud by k tomu došlo
před splatností kauzálního závazku, byl by převod směnky porušením smlouvy o
zajištění směnkou, tj. porušením smlouvy podle § 51 obč. zák., což by mohlo
zakládat odpovědnost za škodu, jestliže by tím byla případně způsobena, avšak z
hlediska směnečného práva je takový převod platný. Po splatnosti kauzálního
závazku je převod směnky zcela legální, a pokud k němu dojde za úplatu,
realizuje se tím uhrazovací funkce zajišťovací směnky. To znamená, že kauzální
závazek zanikne, avšak jestliže směnka byla prodána za cenu nedosahující výše
kauzálního závazku, zanikne tento závazek jen do výše rovnající se výtěžku z
prodeje směnky a ve zbývající části existuje dál. Zájmy účastníků mohou být v
této souvislosti případně dotčeny problematikou tzv. podcenění směnky, avšak to
v kontextu dané věci nemá význam.
Aplikují-li se zásady, které byly vyloženy v předchozích částech odůvodnění
tohoto usnesení Nejvyššího soudu na posuzovaný případ, vyplývají z toho závěry,
které neumožňují činit obviněného odpovědným za trestný čin podvodu podle § 250
tr. zák.
Prodejem směnky Z. P. obviněný zároveň nepostoupil Z. P. svou pohledávku ze
smlouvy o půjčce M. K. Mezi obviněným a Z. P. k postoupení této pohledávky
nedošlo. Obviněný ve vztahu k M. K. přestal být směnečným věřitelem z titulu
směnky, ale nepřestal být věřitelem z kauzálního vztahu založeného smlouvou o
půjčce.
M. K. splnila svůj závazek z titulu půjčky dne 23. 9. 2003 do rukou P. M. Tím
se vyčerpala funkce zajišťovací směnky a M. K. měla právo na to, aby jí byla
směnka vrácena v souladu se smlouvou o zajištění směnkou (§ 51 obč. zák.),
avšak vrácení směnky si nevyžádala, takže směnka zůstala v dispozici
obviněného, aniž by byla z hlediska směnečného práva dotčena splněním
kauzálního závazku M. K.
Obviněný prodal směnku Z. P. objektivně za situace, kdy závazek M. K. byl
splněn a kdy zajišťovací funkce směnky již byla vyčerpána. Prodej směnky sice
neodporoval směnečnému právu, avšak z občanskoprávního hlediska byl porušením
smlouvy o zajištění závazku směnkou. Objektivně lze toto jednání obviněného
označit za nekalé, avšak trestní odpovědnost je odpovědností za zavinění,
kterým je charakterizována subjektivní stránka trestného činu. Soudy samy došly
k úsudku o nedostatku úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k okolnosti, že
směnku prodal za situace, kdy M. K. svůj kauzální závazek z titulu půjčky
splnila, a vycházely v tomto ohledu ze zjištění, že poté, co se obviněný dne
22. 3. 2004 vrátil z výkonu trestu odnětí svobody a zajímal se o své finanční
záležitosti, byl P. M. nepravdivě informován o tom, že M. K. závazek nesplnila.
Obviněný tedy subjektivně vycházel z takového stavu, který by mu jinak
umožňoval směnku prodat, pokud by se nerozhodl sám vymáhat její zaplacení.
Prodejem směnky se tedy obviněný nemohl dopustit trestného činu pro nedostatek
úmyslu. Přitom obžaloba konstruovala trestný čin podvodu kladený obviněnému za
vinu tak, že obviněný měl tento trestný čin spáchat prodejem směnky
uskutečněným s vědomím, že M. K. směnku zaplatila. Ve skutečnosti ovšem
nezaplatila směnku, ale dluh z půjčky, což nebylo v obžalobě rozlišeno.
Obviněný přijal částku 23.400,- Kč od P. M. jako zprostředkovatele zhruba jeden
měsíc po prodeji směnky. Uvedenou částku přijal v postavení věřitele M. K. z
titulu půjčky. Toto jeho postavení nebylo prodejem směnky dotčeno. Objektivně
se přijetí peněz od P. M. z časového hlediska nekrylo se splněním závazku M.
K., protože ta svůj závazek dávno předtím již splnila zaplacením do rukou P. M.
Přijetím peněz od P. M. obviněný nezpůsobil zmenšení majetku M. K., protože
poměry ve sféře jejího majetku byly uspořádány již tím, že závazek z titulu
půjčky splnila do rukou P. M. Avšak prodejem směnky, který byl objektivně
protiprávní pro rozpor se smlouvou o zajištění závazku směnkou (tj. protiprávní
jen z občanskoprávního hlediska, nikoli z hlediska směnečného práva), obviněný
předtím získal částku 3.200,- Kč k úhradě své kauzální pohledávky ze smlouvy o
půjčce. To znamená, že z částky 23.400,- Kč, přijaté od P. M., přijal jen
3.200,- Kč neoprávněně, a to i ze subjektivního hlediska, protože věděl, že do
této výše byla jeho pohledávka uspokojena výtěžkem z prodeje směnky.
Obviněného tedy lze činit odpovědným za to, že částku 3.200,- Kč nevrátil M. K.
Jde ovšem jen o občanskoprávní odpovědnost a nikoli o trestný čin. Přijetí
zbytku, tj. 20.200,- Kč, bylo z hlediska obviněného oprávněné, protože šlo o tu
část kauzální pohledávky (půjčky), která nebyla uspokojena prodejem směnky.
Obviněný se přijetím částky 23.400,- Kč od zprostředkovatele P. M. nedopustil
trestného činu ani potud, že o tom neinformoval Z. P., jemuž předtím prodal
směnku. I kdyby obviněný Z. P. informoval o tom, že po prodeji směnky obdržel
plnění z kauzálního závazku M. K., nic by to z hlediska směnečného práva
neměnilo na vztahu Z. P. jako nového směnečného věřitele a M. K. jako
směnečného dlužníka, a to právě v důsledku neakcesority směnky v poměru ke
kauzálnímu právnímu vztahu (půjčce). I kdyby se Z. P. dodatečně, tj. po nabytí
směnky, dověděl od obviněného o tom, že M. K. splnila závazek ze smlouvy o
půjčce, zůstala by tím nedotčena možnost Z. P. úspěšně vymáhat zaplacení
směnky. Přitom by M. K. evidentně nemohla ve vztahu k Z. P. namítat, že již
splnila kauzální závazek vůči obviněnému, protože je jasné, že by nemohla
prokázat, že Z. P. při nabývání směnky jednal vědomě na její škodu (čl. I - §
17, § 77 odst. 1 zákona směnečného a šekového).
Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že znaky trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. nenaplňuje nejen skutkový stav, z něhož
vycházela obžaloba (prodej směnky Z. P.), ale ani skutkový stav, který zjistily
soudy (přijetí peněz od P. M.).
Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě je tedy rozhodnutím, které spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil rozsudky obou soudů v
celém rozsahu. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která
tím ztratila podklad.
Po zrušení rozsudků a dalších obsahově navazujících rozhodnutí nižších soudů
Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr.
ř. zprostil obžaloby, protože skutek není trestným činem, a poškozenou M. K.
podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že tento výsledek řízení vyznívá z hlediska
poškozené nespravedlivě v podstatě proto, že dvakrát zaplatila za totéž. Na
druhé straně však musí Nejvyšší soud konstatovat, že jde o důsledek
neakcesority směnky použité jako prostředek k zajištění závazku a také o
důsledek nepozornosti dlužníka, který opomene požadovat vrácení směnky proti
plnění kauzálního závazku. Postavení dlužníka, zejména vzhledem k tzv.
námitkové bariéře vyplývající z ustanovení čl. I – § 17, § 77 odst. 1 zákona
směnečného a šekového, se stává velmi svízelné, zvláště když dlužník sám
náležitě nedbá o ochranu svých práv. Bez významu není ani to, že obviněný byl
původně sám do určité míry podveden P. M., který mu označil poškozenou jako
dlužníka, ačkoli ve skutečnosti již dluh z půjčky splnila, neboť od této
informace se odvíjel další postup obviněného.
Závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že právní názory
vyjádřené v tomto rozsudku odpovídají teorii a praxi směnečného práva (viz
např. publikace Směnka jako zajištění, autor Zdeněk Kovařík, C. H. Beck Praha
2002, Směnky a šeky, autoři Zdeněk Píšek, Blanka Voženílková, PP Agency Praha
1995, Směnka – Průvodce po slastech a strastech uživatele směnky, autorka Věra
Svobodová, ECON Brno 1994, Směnka a šek v České republice, autor Zdeněk
Kovařík, C. H. Beck Praha 2000, Zákon směnečný a šekový, komentář, autor Zdeněk
Kovařík, C. H. Beck Praha 1997, Zákon směnečný a šekový – komentář, I. díl,
autor Radim Chalupa, Linde Praha 1996).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení přípustný
opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec