U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 6. 2012 o dovoláních
obviněných Ing. J. Š. , a M. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 5 To 98/2011, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 5/2010 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. Š.
odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 10 T 5/2010, byli
obvinění Ing. J. Š. a M. M. jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku
uznáni vinnými zločinem padělání a pozměňování peněz podle § 233 odst. 2, 4
písm. b) tr. zákoníku, § 238 tr. zákoníku, zločinem podvodu podle § 209 odst.
1, 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6
písm. a) tr. zákoníku a odsouzeni každý podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku, § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let s tím, že
pro výkon trestu byli zařazeni podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s
ostrahou, a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku každý
také k peněžitému trestu ve výměře 400 denních sazeb při denní sazbě 6 250 Kč
(tedy ve výši 2 500 000 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle
§ 69 odst. 1 tr. zákoníku na dvě léta. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a
podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních obviněných bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 11. 1. 2012, sp. zn. 5 To 98/2011. Rozsudek Krajského soudu v Brně byl
podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění jako spolupachatelé podle § 23 tr.
zákoníku byli uznáni vinnými zločinem padělání a pozměňování peněz podle § 233
odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku, § 238 tr. zákoníku a zločinem úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a odsouzeni každý podle §
233 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody na devět roků se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo
nově rozhodnuto také o náhradě škody.
Podstatou změny výroku o vině bylo to, že jednání, které Krajský soud v Brně
posoudil jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, bylo
v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci kvalifikováno jako část pokračujícího
zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
Skutek spočíval podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci v podstatě v tom, že
obviněný Ing. J. Š. jako statutární orgán (v rozsudku je nepřesně uvedeno
„statutární zástupce“) obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., se sídlem
ve Velké nad Veličkou 476, a obviněný M. M. jako osoba pověřená statutárním
orgánem (v rozsudku je nepřesně uvedeno „statutárním zástupcem“) obchodní
společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., v době od 24. 5. 2004 do 9. 8. 2007 v
pobočce banky GE Money Bank, a. s., v Brně, Lidická 31, v pobočce banky
UniCredit Bank Czech Republic, a. s. (dříve HVB Bank Czech Republic, a. s.), ve
Zlíně, Bartošova 5532, a v pobočce Komerční banky, a. s., v Uherském Hradišti,
Svatováclavská 450, po vzájemné dohodě jednak za účelem čerpání úvěrů a jednak
při sjednávání úvěru předložili bankám celkem 36 padělaných skladištních listů
a další listiny nepravdivého obsahu, tím dosáhli toho, že banky GE Money Bank,
a. s., a UniCredit Bank Czech Republic, a. s. (dříve HVB Bank Czech Republic,
a. s.) jim umožnily čerpání sjednaných úvěrů a že Komerční banka, a. s.,
uzavřela s obchodní společností SLOVMLÝN, spol. s r. o., smlouvu o úvěru a
umožnila jim čerpání úvěru, přičemž čerpané úvěry nebyly splaceny, a bankám tak
byla způsobena škoda v celkové výši 141 023 269 Kč. V rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci byly jednotlivé případy tohoto jednání specifikovány v bodech I/1-7,
II/1-2, III výroku o vině.
Obvinění podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci. Každý z obviněných napadl jeho se týkající výrok o
zamítnutí odvolání, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Obviněný Ing. J. Š. především zpochybnil postup Vrchního soudu v Olomouci,
který jednání kvalifikované Krajským soudem v Brně jako zločin podvodu podle §
209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku posoudil jako součást zločinu úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný s odkazem na své
právo na spravedlivý proces vytkl, že Vrchní soud v Olomouci v této souvislosti
změnil skutková zjištění Krajského soudu v Brně, ačkoli sám neprovedl žádné
důkazy. Další obšírné námitky obviněný zaměřil proti právnímu posouzení skutku
jako zločinu padělání a pozměňování peněz podle § 233 odst. 2, 4 písm. b) tr.
zákoníku, § 238 tr. zákoníku s tím, že namítl nedostatek subjektivní stránky
zločinu a naplnění zákonného znaku „udání“ peněz, resp. cenných papírů, a
ohradil se i proti závěru o „velkém rozsahu“ spáchání zločinu. Proti právnímu
posouzení skutku jako zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a)
tr. zákoníku obviněný namítl nedostatek příčinné souvislosti mezi svým jednáním
a následkem ve formě škody. Ve vztahu k oběma zločinům obviněný jednak projevil
nesouhlas se závěrem o svém spolupachatelství a jednak namítl, že podstatou
věci byly soukromoprávní vztahy subjektů, které samy odpovídají za ochranu
svých zájmů, a že nedostatek takové ochrany nemá nahrazovat stát
prostřednictvím trestní represe. Obviněný Ing. J. Š. se dovoláním domáhal
toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci,
případně i rozsudek Krajského soudu v Brně, a aby přikázal nové projednání a
rozhodnutí věci.
Obviněný M. M. konstatoval, že provedené důkazy sice prokazují spáchání
trestné činnosti, nikoli však to, že by se jí dopustil on. V návaznosti na to
projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o
jeho vině, pokud byla tato zjištění vztahována k jeho osobě. Obviněný tím v
podstatě setrval na své obhajobě, že s trestnou činností neměl nic společného.
Obviněný M. M. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho
zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Ing. J. Š. je zjevně
neopodstatněné a že dovolání obviněného M. M. bylo podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Pokud je dovolacím důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím
skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho
prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto jsou dovolacím
důvodem jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že na skutkový stav, který
zjistily soudy, bylo nesprávně aplikováno hmotné právo, tj. trestní zákon. V
dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který
zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán
vinným. Dovolacím důvodem nejsou námitky směřující proti skutkovým zjištěním
soudů, proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy, proti postupu soudů při
provádění důkazů, proti rozsahu, v němž soudy provedly dokazování, ani jiné
námitky týkající se procesní stránky věci. Z podnětu dovolání podaného s
odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou
správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému
stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám
proti skutkovým zjištěním soudů. Dovolání není žádným dalším běžným opravným
prostředkem, který by bylo možné podat z jakéhokoli důvodu obdobně jako
odvolání. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který lze podat jen z
některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. a který má
za účel nápravu závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli to,
aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě
třetí instancí. Jestliže je druhou variantou dovolacího důvodu podle § 265b
odst. l písm. g) tr. ř. „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jedná se
rovněž o aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy.
Těmto zásadám zčásti vyhovuje jen dovolání obviněného Ing. J. Š. , zatímco
dovolání obviněného M. M. je v celém rozsahu založeno na námitkách stojících
mimo meze deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
K dovolání obviněného Ing. J. Š.
Námitky vztahující se k samotnému způsobu rozhodnutí, jímž Vrchní soud v
Olomouci změnil rozsudek Krajského soudu v Brně tak, že jako součást zločinu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku posoudil útoky,
které podle Krajského soudu v Brně zakládaly zločin podvodu podle § 209 odst.
l, 5 písm. a) tr. zákoníku, postrádají hmotně právní povahu a mají veskrze
procesní charakter. Jde totiž o otázku, zda byly dodrženy podmínky, za kterých
může odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně sám meritorně nově
rozhodnout. Tyto podmínky jsou stanoveny v § 259 odst. 3 tr. ř. Jedná se o
otázku spadající do sféry procesního práva (trestního řádu) a již z toho je
zřejmé, že se námitky obviněného vymykají z mezí dovolacího důvodu, jímž je
porušení hmotného práva (trestního zákona). Vzhledem k tomu, že obviněný v této
spojitosti namítl porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces, považoval Nejvyšší soud za nutné blíže se uplatněnými námitkami přece
jen zabývat.
Má-li odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně sám nově
rozhodnout, je takový postup přípustný za podmínky, že odvolací soud rozhodne
na podkladě skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně správně zjištěn.
Odvolací soud se může odchýlit od skutkových zjištění soudů prvního stupně
jedině za podmínky, že sám znovu provedl důkazy, které byly provedeny předtím
již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které v hlavním líčení nebyly
provedeny.
Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu
nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého
rozsahu. Zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. l, 6 písm. a) tr. zákoníku
se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí
uvedeným činem škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle § 138
odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a
zákonné znaky zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr.
zákoníku se zčásti překrývají a zčásti liší. Z toho vyplývá, že ve vztahu k
naplnění zákonných znaků, jimiž se oba trestné činy vzájemně odlišují, jsou
rozhodné jiné skutkové okolnosti. V posuzované věci je významné, že všechny
skutkové okolnosti, které byly relevantní z hlediska aplikace ustanovení § 211
odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku o zločinu úvěrového podvodu, byly zjištěny již
Krajským soudem v Brně a byly uvedeny ve skutkové části výroku o vině v
rozsudku tohoto soudu nebo v jeho odůvodnění. Vrchní soud v Olomouci do nového,
tj. změněného, výroku o vině převzal v celém rozsahu jen ta skutková zjištění,
která předtím učinil již Krajský soud v Brně. Rozdíl mezi rozsudky obou soudů
je jen v uspořádání popisu skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v
Brně, a to z toho hlediska, zda byla popsána ve výroku nebo v odůvodnění toho
kterého rozsudku. Rozhodně nejde o situaci, že by Vrchní soud v Olomouci důkazy
provedené před Krajským soudem v Brně bez dalšího hodnotil jinak, než jak je
hodnotil Krajský soud v Brně, a že by z nich vyvodil jiná skutková zjištění,
než jaká z nich vyvodil Krajský soud v Brně. Postup Vrchního soudu v Olomouci v
žádném případě neznamenal porušení zásad nového meritorního rozhodování
odvolacího soudu po zrušení rozsudku soudu prvního stupně a ani zásad
spravedlivého procesu. Zejména se nejednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí, pro
které je příznačné, že je založeno na závěrech, k nimž předcházející řízení
vůbec nesměřovalo, a na skutkových okolnostech stojících zcela mimo předmět
nebo jen na okraji předcházejícího dokazování. Úvaha, že by napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci mohl být tzv. překvapivým rozhodnutím a tím pádem i
nepřípustným zásahem do práva obviněného na spravedlivý proces, je jen velmi
obtížně slučitelná se skutečností, že zločinem úvěrového podvodu podle § 211
odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný uznán vinným již rozsudkem
Krajského soudu v Brně, byť v užším rozsahu, a že aniž byla tato právní
kvalifikace nějak dotčena, byly do rámce rozsahu tohoto zločinu Vrchním soudem
v Olomouci zahrnuty útoky, které Krajský soud v Brně předtím kvalifikoval jako
zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Skutek byl posouzen též jako zločin padělání a pozměňování peněz podle § 233
odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku proto, že k podvodnému jednání vůči bankám
bylo použito padělaných skladištních listů, které jsou cennými papíry podle § 1
odst. l zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších
předpisů, a protože cenným papírům se podle 238 tr. zákoníku poskytuje stejná
ochrana jako penězům a platebním prostředkům. Použité skladištní listy byly
padělané proto, že je ve skutečnosti nevystavil skladovatel na nich uvedený a
že ve skutečnosti ani neexistovalo skladované zboží na nich uvedené. Obsahem
skladištních listů byly mimo jiné údaje, podle nichž skladovatel uskladnil
určité množství určitého zboží, jehož majitelem měla být obchodní společnost
SLOVMLÝN, spol. s r. o. Námitky obviněného Ing. J. Š. ohledně nedostatku
subjektivní stránky zločinu se odvíjely od jeho tvrzení, že nevěděl, že
skladištní listy předkládané bankám jsou padělky. Tyto námitky byly jen dalším
opakováním obhajoby, se kterou se Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci
vypořádaly způsobem a se závěry, které lze akceptovat. Oba soudy výstižně
poukázaly na postavení obviněného v obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r.
o. Zjištění, že obviněný byl jediným společníkem a jediným jednatelem této
společnosti a že si v rámci řízení společnosti vyhradil veškeré rozhodování
týkající se zejména vztahů s obchodní společností ZZN POMORAVÍ, a. s., se
sídlem v Hodoníně, která byla jako skladovatel uvedena na 30 padělaných
skladištních listech (z celkového počtu 36 padělaných skladištních listů
předložených bankám), jasně svědčí pro závěr, že obviněný znal pravý rozsah a
předmět skutečných obchodů společnosti. Obviněnému jako jednateli náleželo
obchodní vedení společnosti (§ 134 obch. zák.). Za situace, kdy obviněný navíc
byl jediným jednatelem, není nic nelogického na závěru soudů, že pokud znal
rozsah a předmět skutečných obchodů společnosti, věděl také to, že skladištní
listy předkládané za společnost bankám jsou padělané. Přitom nešlo o nějaký
ojedinělý či nahodilý případ tohoto použití skladištních listů, ale o jejich
systematické používání k tomu, aby bankám bylo předstíráno splnění podmínek pro
čerpání již sjednaných úvěrů, resp. splnění podmínek požadovaných bankou pro
uzavření úvěrové smlouvy. Úvaha, že by obviněný bankám předložil postupně 36
padělaných skladištních listů, aniž věděl, že jde o padělky, evidentně stojí
mimo realitu a je nepřijatelná.
Trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku, §
238 tr. zákoníku (bez zřetele k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní
sazby) spočívá mimo jiné v tom, že pachatel padělané nebo pozměněné tuzemské
cenné papíry udá jako pravé.
Námitky obviněného Ing. J. Š. a uplatněné v tom smyslu, že nebyl naplněn
zákonný znak „udání“ cenných papírů, vycházely z toho, že skladištní listy byly
bankám předány jen jako zajišťovací instrument, že byly u bank pouze uloženy
bez dalšího pohybu a že tedy nebyly uvedeny do oběhu. Obviněný tuto situaci
přirovnal k uložení padělaných peněz či padělaných cenných papírů do sejfu. S
těmito námitkami se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Zákonný znak spočívající v
tom, že pachatel „udá“ padělané nebo pozměněné cenné papíry jako pravé ve
smyslu § 233 odst. 2 tr. zákoníku, je naplněn jakýmkoli jednáním, jímž pachatel
odevzdá padělané nebo pozměněné cenné papíry jiné osobě jako pravé, např. za
tím účelem, aby plnily funkci zástavy, přičemž není rozhodné, jakým způsobem s
nimi naloží nový držitel (k tomu viz přiměřeně č. 58/1978, č. 2/2009 Sb. rozh.
tr.). Stav, kdy osoba, do jejíž dispozice se dostaly padělané nebo pozměněné
peníze nebo cenné papíry, je bez dalšího pouze uzavře do sejfu, postrádá povahu
„udání“ za předpokladu, že tento akt není projevem žádné funkce pravých peněz
nebo pravých cenných papírů. V dané věci ovšem šlo o něco jiného. Obviněný
odevzdal bankám padělané skladištní listy jako pravé, neboť je odevzdal za tím
účelem, aby plnily konec konců ekonomickou funkci spočívající v zajištění
závazků obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., vyplývajících z úvěrových
smluv. Vzhledem k tomu, že vesměs se jednalo o cenné papíry na doručitele,
vyplývala z jejich držení v případě jejich pravosti možnost bank dosáhnout
uspokojení nároků z úvěrových smluv cestou uplatnění práva na příslušné
skladované zboží. Podstatou transakce se skladištními listy tedy bylo to, aby
ve vztazích obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., k bankám plnily
funkci pravých cenných papírů. Jejich odevzdání bankám tedy evidentně bylo
„udáním“ ve smyslu § 233 odst. 2 tr. zákoníku. Okolnost, že banky pouze pasivně
držely takto získané skladištní listy a že s nimi nijak dále nenakládaly, nemá
v této souvislosti žádný význam. Bez významu je také to, že závazky obchodní
společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., byly zajištěny ještě jinými prostředky,
konkrétně směnkami či smlouvami o zřízení zástavního práva ke skladovanému
zboží (nehledě na zjevnou neschopnost obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r.
o., dostát závazkům ze směnek a na to, že předmětem zástavy bylo zboží, které
se ve skutečnosti ve skladech nenacházelo).
Zcela nepodložené jsou také námitky, které obviněný Ing. J. Š. uplatnil ve
vztahu k posouzení skutku podle § 233 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Pro
použití tohoto ustanovení byl důvod, neboť obviněný spáchal čin uvedený v § 233
odst. 2 tr. zákoníku „ve velkém rozsahu“. Jestliže obviněný spáchal čin
spočívající v udání padělaných cenných papírů jako pravých tak, že použil
celkem 36 skladištních listů vystavených ohledně zboží v nominální hodnotě více
než 171 000 000 Kč k tomu, aby plnily funkci zajištění závazků ve výši více než
141 000 000 Kč, pak není důvodu k pochybnostem o tom, že spáchal čin ve velkém
rozsahu, jak to předvídá ustanovení § 233 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Pokud
jde o subjektivní stránku, je třeba připomenout, že se tu jedná o okolnost,
která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, takže ani nemusí být zahrnuta
úmyslem a postačí, že je zahrnuta nedbalostí (§ 17 tr. zákoníku).
Námitky obviněného Ing. J. Š. směřující proti výroku o vině zločinem
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku byly založeny na
tvrzení obviněného, že mezi jeho jednáním a vzniklým následkem nebyla příčinná
souvislost. Obviněný opíral tyto námitky o okolnost, že dne 12. 3. 2008 převedl
svůj obchodní podíl na jinou osobu, že nadále již nebyl společníkem ani
jednatelem obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., a že k uvedenému datu
neměla žádná z bank vůči této společnosti žádnou nesplacenou pohledávku. Tyto
námitky nemohou obstát v konfrontaci se zjištěním soudů, že v době, kdy byl
obviněný společníkem a jednatelem společnosti, byly bankám spláceny pouze
úroky, nikoli však jistina úvěrů. I když se jistina stala splatnou případně až
poté, co obviněný přestal být společníkem a jednatelem společnosti, neznamená
to nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho podvodným jednáním vůči bankám a
škodou na straně bank. Nelze pominout, že pokud byl trestný čin úvěrového
podvodu podle § 211 tr. zákoníku spáchán tak, že pachatel uvedením nepravdivých
nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů při sjednávání
úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru nakonec dosáhl toho, že úvěrová smlouva
byla skutečně uzavřena a že úvěr byl skutečně poskytnut, pak následkem
trestného činu je již samotná okolnost, že banka poskytla formou úvěru peněžní
prostředky, tj. že tyto peněžní prostředky opustily sféru majetku banky.
Obviněný proto odpovídá i za následek uvedený v § 211 odst. 6 písm. a) tr.
zákoníku, tj. za škodu velkého rozsahu, aniž na to má vliv případná okolnost,
že jistina úvěrů se stala podle úvěrových smluv splatnou v době, kdy obviněný
nebyl společníkem a jednatelem obchodní společnosti, za kterou uzavřel úvěrové
smlouvy.
Spolupachatelství obviněného Ing. J. Š. ve smyslu § 23 tr. zákoníku je ve
vztahu k oběma zločinům jasně patrno ze zjištění, že jednal na podkladě
vzájemné dohody se spoluobviněným M. M. , kterého sice ze své pozice
statutárního orgánu obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., pověřil
významnými úkoly při realizaci obchodů společnosti, ale zároveň si ponechal
rozhodující vliv i ve vztahu k těmto obchodům. Součinnost obou obviněných měla
evidentně povahu úmyslného společného jednání, což soudy přesvědčivě dovodily z
jejich skutečného postavení při realizaci obchodů společnosti. Podstatou
spolupachatelství je to, že každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný
čin spáchal sám. Každý ze spolupachatelů tedy odpovídá za celý rozsah
společného jednání a za celý následek, který ze společného jednání vzešel.
Námitky obviněného Ing. J. Š. , že nebyl spolupachatelem, jsou v totálním
rozporu se zjištěními soudů o jeho rozhodujícím postavení v obchodní
společnosti, při jejím řízení a v jejích obchodech.
Výrok o vině rozhodně není žádnou protiprávní kriminalizací soukromoprávních
vztahů, v nichž mají na ochranu vlastních majetkových zájmů dbát především sami
jejich účastníci. Námitkám, které v tomto smyslu uplatnil obviněný Ing. J.
Š. , nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Obviněný výrazně překročil meze
obchodních vztahů masivním používáním padělaných cenných papírů a dalších
nepravdivých dokladů k tomu, aby dosáhl čerpání rozsáhlých úvěrů od bank, resp.
uzavření úvěrové smlouvy. Jednání obviněného tak nabylo povahy vyloženě
kriminálního činu. Okolnost, že předkládané cenné papíry jsou padělané a další
doklady nepravdivé, nemusela být z jejich vzhledu a obsahu druhé straně
příslušného právního vztahu ihned zřejmá. Pokud banky z tohoto hlediska
předkládané doklady blíže nezkoumaly a akceptovaly je, nelze z toho vyvozovat
nic ve prospěch obviněného, zejména ne to, že by tím jeho jednání pozbývalo
povahy trestného činu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného
Ing. J. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněného M. M.
Dovolání obviněného M. M. obsahuje námitky, které mají v celém rozsahu
výlučně jen skutkovou povahu, neboť směřují proti tomu, jak soudy hodnotily
důkazy, pokud na jejich podkladě došly ke zjištění, že jednal po vzájemné
dohodě s obviněným Ing. J. Š. Takové námitky jsou mimo rámec dovolacího
důvodu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud jsou skutková zjištění soudů
v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího
soudu do skutkových zjištění nižších soudů nutný proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor
mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy,
jestliže skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy,
jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou
opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění
učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku
vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na
straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce součinnosti
obviněného M. M. s obviněným Ing. J. Š. Vůči bankám vystupoval z titulu
svého postavení statutárního orgánu v první řadě obviněný Ing. J. Š. , avšak
provedené důkazy jasně ukazují na to, že posuzují-li se tato jednání jako
celek, sehrál v nich srovnatelnou úlohu také obviněný M. M. , který plnil
funkci ekonoma, byl jakousi „pravou rukou“ obviněného Ing. J. Š. , vedle něho
a z jeho pověření fakticky sám ovládal agendu skladištních listů, byl v
kontaktu s bankami, kterým předkládal skladištní listy a další doklady, věděl,
za jakým účelem jsou bankám předkládány, měl přehled o skutečném rozsahu
skladovaného zboží a v žádném případě nebyl při manipulaci s doklady vůči
bankám nějakým bezvýznamným, neinformovaným a nezasvěceným vykonavatelem
dílčích úkonů bez znalosti jejich skutečného kontextu. Tyto závěry mají
odpovídající podklad v širším okruhu důkazů, jimiž byla nejen výpověď
obviněného Ing. J. Š. , ale i výpovědi svědků z okruhu osob působících v
obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., a výpovědi svědků z okruhu osob
působících v bankách, s nimiž tato společnost uzavírala úvěrové smlouvy. Není
úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké
vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že důkazy vztahující se k součinnosti
obviněného M. M. při posuzovaných operacích soudy hodnotily v souladu s
jejich obsahem a že se při tom nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného
vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy své
hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily. Nepřichází
tudíž v úvahu, aby do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně
Nejvyšší soud jakkoli zasahoval. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými
zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž hodnotily důkazy, není
dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. M. odmítl podle § 265i odst. l
písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec