7 Tdo 50/2021-222
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2021 v senátě
složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr.
Romana Vicherka, Ph.D., o dovolání, které podal obviněný E. B., nar. XY, trvale
bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
21. 7. 2020, sp. zn. 2 To 94/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Přerově pod sp. zn. 1 T 126/2020, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání obviněného zrušují usnesení
Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 2 To
94/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 4. 6.
2020, sp. zn. 1 T 126/2020, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že
obviněný E. B.,
nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Rapotice,
je vinen, že
1)
dne 21. 3. 2020 kolem 13:55 hodin v supermarketu Albert, na ul. XY, v XY, okres
Přerov, odcizil drogistické zboží (šampony, deodoranty aj.) v celkové hodnotě 3
001 Kč ke škodě obchodní společnosti Albert Česká republika, s. r. o., se
sídlem Radlická 520/117, Praha 5 – Jinonice, tak, že si zboží uschoval pod
bundu a prošel pokladnou bez zaplacení, přičemž za pokladnou byl zadržen,
a uvedeného jednání se dopustil poté, co byl trestním příkazem Okresního soudu
v Přerově ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 3 Tm 2/2019, který nabyl právní moci dne
18. 8. 2019, odsouzen za provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 11 měsíců,
jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců,
a které bylo dne 14. 9. 2020 změněno na trestní opatření odnětí svobody
nepodmíněné, které doposud nevykonal,
2)
dne 4. 4. 2020 v době od 15:28 do 15:30 hodin v supermarketu Albert, na XY v
XY, okres Přerov, odcizil různé drogistické zboží v celkové hodnotě 1 868 Kč ke
škodě obchodní společnosti Albert Česká republika, s. r. o., se sídlem Radlická
520/117, Praha 5 – Jinonice, a to společně s další spolupachatelkou tak, že
společně do její kabelky vkládali drogistické zboží se záměrem je odcizit a
spolupachatelka pak se zbožím vloženým do kabelky odešla přes pokladny prodejny
bez zaplacení, a obviněný E. B. z místa odešel, přičemž odcizené zboží bylo po
zadržení spolupachatelky vráceno nepoškozené zpět do prodeje,
a uvedeného jednání se dopustil poté, co byl trestním příkazem Okresního soudu
v Přerově ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 3 Tm 2/2019, který nabyl právní moci dne
18. 8. 2019, odsouzen za provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 11 měsíců,
jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců,
a které bylo dne 14. 9. 2020 změněno na trestní opatření odnětí svobody
nepodmíněné, které doposud nevykonal
tedy
ad 1:
přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil, a byl za takový čin v posledních
třech letech odsouzen,
ad 2:
přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil, a byl za takový čin v posledních
třech letech odsouzen,
čímž spáchal
ad 1:
přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku,
ad 2:
přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku,
a odsuzuje se
podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 4
(čtyř) měsíců.
Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se obviněný zařazuje pro výkon tohoto
trestu do věznice s ostrahou.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 4. 6. 2020, č. j. 1 T
126/2020-131, byl obviněný uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 2,
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání dvou let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný dopustil
uvedeného přečinu jednáním shora uvedeným, tj. dvěma útoky, kterých se dopustil
přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 5. 2019, sp. zn.
3 Tm 2/2019, jenž nabyl právní moci dne 18. 8. 2019, odsouzen za provinění
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k souhrnnému trestnímu
opatření odnětí svobody v trvání 11 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců, tj. do 31. 7. 2020, a
takto jednal v době, kdy byl usnesením vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020
č. 194 v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti
České republiky, ve znění pozdějšího předpisu, vyhlášen z důvodu ohrožení
zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky
nouzový stav od 14:00 hodin dne 12. 3. 2020 na dobu 30 dnů.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním (do výroků o
vině a trestu), které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze
dne 21. 7. 2020, č. j. 2 To 94/2020-157, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem
na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Vyjádřil nesouhlas
s posouzením jeho jednání podle kvalifikované skutkové podstaty v § 205 odst. 4
písm. b) tr. zákoníku. Ze zákonného znění nevyplývá, že by se mělo bez dalšího
aplikovat v případě vyhlášení nouzového stavu, neboť samotné vyhlášení
nouzového stavu nemusí znamenat vyšší nebezpečnost konkrétního jednání
pachatele. V daném případě fungovala prodejna Albert zcela normálně a on ničeho
nezneužil. Dále uvedl, že krádeže spáchané v době po vyhlášení nouzového stavu
nejsou výrazně společensky škodlivější než krádeže spáchané před tímto
vyhlášením. Aby mohl být nouzový stav kvůli nemoci COVID-19 posuzován jako
událost vážně ohrožující život a zdraví lidí, muselo by jít o stav, kdy již
došlo k závažnému následku, což se v tomto případě nestalo. Dále odkázal na
zákonné znění přitěžující okolnosti podle § 42 písm. j) tr. zákoníku. Za
takovou okolnost se mj. chápe spáchání trestného činu za krizové situace,
přičemž pod tento pojem lze podle dovolatele zařadit i vyhlášení nouzového
stavu, avšak do ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku zákonodárce
krizovou situaci nezačlenil. Uzavřel, že nouzový stav, který byl vyhlášen kvůli
epidemii COVID-19, není závažností srovnatelný s událostmi, jako je ohrožení
státu, válečný stav či živelní pohroma, soudy proto měly předmětné jednání
posoudit „pouze“ podle ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Okolnost, že
páchal krádeže v prodejnách potravin za situace, kdy obchody a ostraha
fungovaly normálně, nezvyšovala škodlivost jeho jednání.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení
odvolacího soudu zrušil a dále aby přikázal tomuto soudu věc nově projednat a
rozhodnout se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako
trestný čin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, nebo aby Nejvyšší soud
sám ve věci rozhodl ve výše uvedeném smyslu.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedl, že s hlavní námitkou dovolatele se oba soudy dostatečným
způsobem vypořádaly, přičemž v podrobnostech odkázal na jejich argumentaci.
Soudu prvního stupně pouze vytkl formulační nepřesnosti v tzv. skutkové větě.
Nicméně i přesto popis skutku podle jeho názoru obsahuje všechny znaky skutkové
podstaty zločinu, pro který byl obviněný uznán vinným, a to včetně události,
jež vedla k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty („ohrožení zdraví v
souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru“). Připomněl, že zákonodárce
vyjadřuje čas mimořádnosti dvojím způsobem – buď je dovozuje z faktických
okolností (např. živelní pohroma), které by měly být konkrétně uvedeny a
prokázány, nebo z formálního rozhodnutí vlády (stav ohrožení nebo válečný
stav), kdy postačí pouze prokázat, že takové rozhodnutí existuje a vztahuje se
na dobu skutku. Vyhlášení nouzového stavu takovým formálním rozhodnutím není.
Lze proto souhlasit s dovolatelem, pokud namítal, že samotné vyhlášení
nouzového stavu nemohlo vést k vyšší trestnosti jeho jednání.
7. Státní zástupce odkázal na zákonné znění přitěžujících okolností
podle § 42 písm. j) tr. zákoníku s tím, že tyto okolnosti jsou konstruovány
výlučně jako faktické a jejich vymezení je co možná nejobecnější. Připomněl i
zákonné znění ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve kterém je
vymezení mimořádného času již mnohem konkrétnější a jsou zde mj. uvedeny i
faktické okolnosti popsané téměř shodně jako ve shora citovaném ustanovení § 42
písm. j) tr. zákoníku (tj. „čin je spáchán za živelní pohromy nebo jiné
události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo
majetek“). S poukazem na okolnosti, za nichž je podle ústavního zákona č.
110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějšího předpisu,
vyhlašován nouzový stav, učinil závěr, že pro přísnější kvalifikaci podle § 205
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku není podstatné, zda byl v danou dobu vyhlášen
nouzový stav, ale že v danou chvíli existovalo „ohrožení zdraví v souvislosti s
prokázáním výskytu koronaviru“. Z hlediska uvedené právní kvalifikace je tedy
vyhlášení nouzového stavu pouhým důkazním prostředkem – dokladem o tom, že
taková „jiná událost“ v době činu existovala. Nouzový stav není a ani nemůže
být důvodem této „jiné události“, je pouze jedním z důkazů o její existenci.
8. Pokud dovolatel namítal, že se shora uvedené hrozby neprojevily přímo
na místě činu, neboť prodejna běžně fungovala (tj. že nedošlo k závažnému
následku), odmítl státní zástupce takovou argumentaci jako nepřiléhavou. Je
přesvědčen, že k mírnějšímu posouzení skutku by nemohlo dojít ani cestou
subsidiarity trestní represe, vzhledem k četnosti předchozích odsouzení
dovolatele a zjevné bezvýslednosti všech dříve uložených trestů.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné.
10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c
tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci
přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k
tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při
přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán
skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
12. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka nesprávného právního
posouzení jednání obviněného jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2,
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tj. námitka, že soudy nedůvodně přihlédly k
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu
za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo
majetek ve smyslu § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
13. Zločin krádeže podle § 205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku
spáchá, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v
posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, a spáchá-li takový čin za
stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné
události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.
14. V dané věci je nesporné, že nouzový stav související s výskytem
koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19,
byl vyhlášený usnesením vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020 č. 194,
publikovaným pod č. 69/2020 Sb. Jestliže tedy obviněný E. B. spáchal trestný
čin krádeže dne 21. 3. 2020 a 4. 4. 2020, stalo se tak formálně skutečně „za
jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ ve smyslu § 205 odst. 4
písm. b) tr. zákoníku. Pochybení soudů nižších stupňů však spočívá jednak v
tom, jaký význam je přisuzován vyhlášenému nouzovému stavu, a jednak v tom, že
se vychází jen z časové souvislosti spáchaného činu s onou událostí vážně
ohrožující život nebo zdraví lidí (nebo dokonce s vyhlášeným nouzovým stavem) a
odhlíží se od toho, zda měl spáchaný trestný čin vůbec nějakou jinou než jen
časovou souvislost s uvedenou událostí tak, aby byl namístě jeho podstatně
přísnější trestní postih (a jeho kvalifikace místo přečinu jako typově
závažnějšího zločinu).
15. Kvalifikovaná skutková podstata trestného činu krádeže podle § 205
odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku může být naplněna v případě „jiné
události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ (např. i ve vztahu k nyní
aktuálnímu výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího
onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu) bez ohledu na vyhlášený nouzový
stav, na který není vázána. Rozhodující je jen existence takové události,
kterou lze sice dovozovat též z formálních rozhodnutí a aktů příslušných orgánů
státu (vyhlášení nouzového stavu), ale i z dalších poznatků a informací.
16. Nesprávný je rovněž závěr soudů, že postačí, jestliže byl čin
spáchán v době, kdy zde byla událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí,
veřejný pořádek nebo majetek, a na místě jejího výskytu. K tomu, aby mohly být
ty případy krádeží, které jsou jinak pouhými přečiny (§ 205 odst. 1, 2 a 3 tr.
zákoníku) posouzeny jako zločiny v důsledku naplnění některého ze zákonných
znaků podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, musí zde být určitá věcná
souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví
lidí, veřejný pořádek nebo majetek (viz rozsudek velkého senátu trestního
kolegia Nejvyššího soud ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021).
17. Při posuzování konkrétního případu je nutno hodnotit, zda byla dána
věcná souvislost trestného činu s uvedenou ohrožující událostí, tedy zda se
tato událost určitým konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu.
Takový vztah bude dán zejména tehdy, usnadnila-li zmíněná událost (nebo omezení
či jiná opatření přijatá v jejím důsledku) spáchání trestného činu pachateli či
se jinak významněji projevila v jeho prospěch, anebo pokud se spáchaný čin
týkal konkrétních předmětů, které mají zvláštní důležitost pro řešení dané
události, a proto zasluhují zvýšenou ochranu i trestním právem.
18. V trestní věci obviněného E. B. proto byl nesprávný závěr okresního
soudu, který zmíněnou přísnější právní kvalifikaci dovodil fakticky pouze z
existence události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, aniž by zjistil
některou ze zmíněných věcných souvislostí v takové míře, aby odůvodňovala onu
přísnější právní kvalifikaci. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu
prvního stupně, že za dané situace bylo nutno krádež obviněného kvalifikovat
uvedeným přísnějším způsobem, a to „bez dalšího“. Uvedl dále, že zakrytí nosu a
úst ochrannými prostředky usnadnilo obviněnému páchání trestné činnosti,
jelikož ztížilo jeho identifikaci. Dále obecně poukázal na to, že Policii,
jejíž hlavním úkolem je odhalování trestných činů a zjišťování jejich
pachatelů, přibyla, kromě běžné agendy, řada povinností v souvislosti s
kontrolou dodržování nařízení vlády. Z důvodu nedostatečné kapacity policistů
schválila vláda i možnost nasazení vojáků Armády ČR a příslušníků Celní správy
ČR k plnění úkolů policie.
19. Z dokazování však nevyplynulo, že by policejní hlídka na místo
přijela s výrazným zpožděním nebo že by byla odvolána z řešení situace
související s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí v podobě výskytu
koronaviru. V obecné rovině nepochybná skutečnost, že policii přibyly v
souvislosti s protipandemickými opatřeními další úkoly, sama o sobě zmíněnou
přísnější právní kvalifikaci neodůvodňuje. Pokud jde o povinné zakrytí nosu a
úst (nošení tzv. roušek), je třeba připomenout, že kdyby obviněný zakrytý nos a
ústa neměl, do prodejny by vůbec vpuštěn nebyl. Obecně zakrytí nosu a úst
rouškou ztěžuje identifikaci obviněného, nicméně v tomto případě byl obviněný v
prvním případě zajištěn na místě, v druhém případě obviněného usvědčila
spolupachatelka zajištěná na místě, a tudíž rouška nepředstavovala ani v jednom
případě komplikaci při identifikaci pachatele. Obviněný se vytýkaného jednání
dopustil v prodejních prostorách prodejny Albert, jejíž provoz nebyl nijak
omezen, odcizil běžně dostupné zboží (drogerii) a byl při skutku pod bodem 1)
včas a bez problémů zadržen pracovníky ostrahy prodejny, kteří následně
telefonicky kontaktovali policii. Po skutku pod bodem 2) pak byl policií
zadržen dodatečně, když jej identifikovala jeho spolupachatelka. Soudy
neučinily ani ten závěr, že by ztížená možnost identifikace sehrála nějakou
roli při rozhodnutí obviněného spáchat posuzovanou trestnou činnost.
20. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že právní
posouzení stíhaného jednání obviněného soudy nižších stupňů bylo nesprávné v
tom směru, že dovodily naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného
činu krádeže podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Odsuzující rozsudek
soudu prvního stupně byl tudíž zatížen vadou odpovídající dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tuto vadu v napadeném usnesení
nenapravil ani odvolací soud.
21. Nejvyšší soud proto na podkladě dovolání obviněného zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci i jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Přerově, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
22. Nejvyšší soud na podkladě skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci znovu rozhodl, protože mohl
v dovolacím řízení sám odstranit vadu v právním posouzení příslušného skutku.
Po dílčím doplnění dokazování spočívajícím v ověření právního stavu týkajícího
se dosavadních pravomocných odsouzení obviněného na podkladě aktuálního opisu z
evidence Rejstříku trestů rozhodl způsobem uvedeným ve výroku tohoto rozsudku.
Obviněného uznal vinným dvěma přečiny krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.
Při popisu skutků převzal dovolací soud skutková zjištění vyjádřená v rozsudku
soudu prvního stupně, která jen stylisticky upravil tak, aby v zásadě
vyjadřovala pouze nezbytné skutkové okolnosti odpovídající znakům skutkové
podstaty trestného činu.
23. Z hlediska právní kvalifikace posuzovaného jednání nevznikají žádné
pochybnosti o tom, že obviněný naplnil znaky přečinu krádeže podle § 205 odst.
2 tr. zákoníku, jak soudy v tomto směru správně dovodily. Nesprávně však právně
kvalifikovaly vytýkané jednání jako jeden pokračující trestný čin spáchaný
dvěma dílčími útoky, ačkoliv se jedná o dva samostatné trestné činy, jelikož
nejde o pokračování v trestném činu. Je sice možné přisvědčit tomu, že oba
útoky byly vedené jednotným záměrem a naplňují skutkovou podstatu stejného
trestného činu, jsou spojeny podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí
časovou a souvislostí v předmětu útoku, nicméně došlo k přerušení pokračování
podle § 12 odst. 11 tr. ř. sdělením obvinění dne 4. 4. 2020 (č. l. 19), které
obviněný převzal 4. 4. 2020 v 7:00. Skutku pod bodem 2) výroku rozsudku se
obviněný dopustil až poté, dne 4. 4. 2020 kolem 15:30 hod. Jednání obviněného
mělo být správně kvalifikováno jako dva samostatné trestné činy krádeže podle §
205 odst. 2 tr. zákoníku. Současně měl být uložen nikoliv samostatný trest, ale
trest úhrnný podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku za dva trestné činy spáchané v
tzv. vícečinném souběhu. Nejvyšší soud provedl úpravu právní kvalifikace v
duchu shora uvedeného. Tomuto upřesnění právní kvalifikace nebránil zákaz
reformationis in peius (§ 265p odst. 1 tr. ř.), neboť právní kvalifikace
posuzovaného jednání jako celek nebyla rozhodnutím Nejvyššího soudu zpřísněna,
nýbrž naopak výrazně zmírněna. Na tom nic nemění ani posouzení dvou uvedených
útoků jako samostatných skutků.
24. Na základě nového, pro obviněného příznivějšího, právního posouzení
skutků bylo nezbytné znovu rozhodnout o trestu, přičemž v úvahu zde přicházel
úhrnný trest odnětí svobody v trestní sazbě od 6 měsíců do 3 roků, která je
stanovena v § 205 odst. 2 tr. zákoníku.
25. K osobě obviněného E. B. bylo zjištěno z opisu z evidence rejstříku
trestů, že (vyjma nyní posuzované trestní věci) má 8 záznamů od roku 2016,
přičemž v 7 případech byl odsouzen jako mladistvý. Z toho 4 záznamy se týkají
odsouzení za trestný čin krádeže. Je třeba na něj pohlížet jako na speciálního
recidivistu. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 T
95/2019-194, byl obviněný spolu s dalšími dvěma obviněnými uznán vinným zvlášť
závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku a pokračujícím přečinem
krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, spáchanými čtyřmi dílčími útoky, k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Rozsudek však
dosud nenabyl právní moci. Byť při úvahách o trestu nelze k tomuto
nepravomocnému rozhodnutí přihlížet, v rámci hodnocení osoby obžalovaného a
možností jeho nápravy nelze přehlédnout, že ani vyhlášení odsuzujícího
rozsudku, kterým mu byl uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody, jej
neodradilo od spáchání další trestné činnosti. Naposledy byl obviněný
pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 10.
2019, sp. zn. 20 T 126/2019, za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku
k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který dosud nevykonal.
Ve výkonu trestu odnětí svobody již obviněný byl a naposledy byl propuštěn dne
2. 4. 2018.
26. Poměrně značně závažná je okolnost, že obviněný dne 4. 4. 2020 v
7:00 převzal usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek pod bodem 1)
výroku tohoto rozsudku, následně se účastnil téhož dne vazebního zasedání u
Okresního soudu v Novém Jičíně (čl. 88), při kterém soudce přijal jeho písemný
slib, že povede řádný život a nebude se dopouštět trestné činnosti, stanovil
nad ním dohled a propustil ho ze zatčení v 10:20 hodin. Obviněný se však téhož
dne 4. 4. 2020 v 15:30 hodin dopustil skutku pod bodem 2) výroku tohoto
rozsudku. Z uvedeného je zřejmé, že byť je obžalovaný osobou mladého věku,
přesto již nyní rozhodnutí soudu zcela ignoruje, nerespektuje a na svou
trestnou činnost nemá žádný náhled.
27. Je zřejmé, že obviněný se vytýkaného trestného činu dopustil v době,
kdy měl uložen nevykonaný trest obecně prospěšných prací za shodnou trestnou
činnost. Navíc jednání pod bodem 2) se dopustil pár hodin poté, co proti němu
bylo zahájeno trestní stíhání pro skutek pod bodem 1) a poté, co dal soudci
slib, že povede řádný život a nebude se dopouštět další trestné činnosti. Z
toho vyplývá, že ani výkon předcházejících trestů nevedl k žádoucí změně v jeho
chování, a že tudíž ve smyslu § 55 odst. 2 tr. zákoníku je mu i v nyní
posuzované věci nezbytné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Pokud jde o
výměru trestu, je nutné přihlédnout k polehčujícím okolnostem, zejména k
doznání obviněného (které nicméně nelze s ohledem na zadržení obviněného a
důkazní situaci přeceňovat). Bylo přihlédnuto i k věku obviněného blízkému věku
mladistvých [§ 41 písm. f) tr. zákoníku]. Na druhou stranu je nutné zohlednit i
okolnosti přitěžující, především jeho trestní minulost a skutečnost, že je
speciálním recidivistou. Nelze ani pominout, jak vyplývá z opisu z evidence
přestupků, jeho zřejmý sklon k porušování závazných norem chování, neboť má 4
záznamy o přestupcích proti majetku, za které byl sankcionován pokutami.
Nicméně vzhledem k tomu, že při ukládání trestu je nutné akcentovat zejména
závažnost posuzovaného jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na místě je
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve třetině zákonné trestní sazby,
konkrétně v trvání 1 roku a 4 měsíců. V této relativně nižší výměře pak byly
zohledněny skutečnosti do jisté míry svědčící ve prospěch obviněného. Při
ukládání trestu vzal Nejvyšší soud v úvahu i všechny ostatní relevantní
okolnosti, které jinak správně zjistily soudy nižších stupňů a zčásti je
vyjádřily i v odůvodnění svých rozhodnutí. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou,
když k odlišnému zařazení nebyl dán důvod ve smyslu § 56 odst. 3 tr. zákoníku.
28. Tímto způsobem, tj. formou rozsudku, rozhodl Nejvyšší soud o
dovolání obviněného v neveřejném zasedání. K projednání a rozhodnutí věci v
neveřejném zasedání dovolacího soudu byly splněny zákonné podmínky [§ 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.] poté, co s tímto postupem vyslovil souhlas jak státní
zástupce, tak obviněný. K vyhlášení rozsudku byla zvolena forma jeho uveřejnění
na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 8 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.