7 Tdo 506/2015-14
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 4. 2015 o dovolání
obviněné V. B.proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2014, sp. zn.
8 To 469/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T
161/2014 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. B. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 9. 2014, sp. zn. 1 T
161/2014, byla obviněná V. B. uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst.
2 tr. zákoníku a odsouzena podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom,
že obviněná dne 25. 9. 2014 kolem 15,00 hodin v B., N. S., v prodejně Albert
odcizila na prodejní ploše z vystaveného zboží spray v hodnotě 93 Kč a gel v
hodnotě 83 Kč, přestože byla ve věci Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. 30 T
21/2014 odsouzena rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2014, sp. zn.
9 To 179/2014, za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr.
zákoníku a za další přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k
souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců.
Odvolání obviněné, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 8 To 469/2014, podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla proto, že
„rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení“, čímž odkázala na důvod dovolání uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu uvedla, že pokud
způsobená škoda dosáhla výše pouhých 176 Kč, měl být skutek pro nedostatek
potřebného stupně společenské škodlivosti posouzen správně jen jako přestupek.
Vyjádřila názor, že posouzení skutku jako trestného činu je v rozporu s
ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Mimo meze dovolacího důvodu namítla
nevěrohodnost důkazů a nepřiměřenost uloženého trestu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze
považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Je-li dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „nesprávné
právní posouzení skutku“, rozumí se tím vadná aplikace hmotného práva, tj.
trestního zákona, na skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého
stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav,
který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu,
jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci
skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky,
tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů
oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů
a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily
důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění
důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Pokud je dovolacím důvodem
„jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jedná se rovněž o aplikaci norem
hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně.
Těmto zásadám odpovídá podané dovolání jen v části, v níž obviněná
namítla rozpor výroku o vině s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky
obviněné však jsou evidentně bez opodstatnění.
Přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si
přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech
letech odsouzen nebo potrestán.
Skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně a z kterého v
napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, odpovídá znakům přečinu
krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná ostatně v tomto ohledu nic
nenamítala.
Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Toto ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a
zároveň je výrazem pojetí, při kterém je trestní postih krajním prostředkem
(ultima ratio) ochrany dotčených zájmů.
Zákonným znakem přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku není
určitá minimální výše škody. Přesto lze obecně konstatovat, že výše způsobené
škody není zcela bezvýznamná pro posouzení trestnosti činu a že každá drobná
krádež nemusí být trestným činem podle citovaného ustanovení. Jestliže je
hodnota odcizené věci zanedbatelná, nemusí být ani recidiva pachatele sama o
sobě dostatečným důvodem trestnosti činu, zvláště pak tehdy, když je čin
proveden jednoduchým způsobem a pachatel – pokud jde o jeho vztah k cizímu
majetku – není výrazněji narušen (k tomu viz přiměřeně č. 25/1999 Sb. rozh.
tr.).
V posuzované věci není žádného důvodu k úsudku, že by škodlivost činu
adekvátně vystihovalo uplatnění odpovědnosti za přestupek proti majetku podle §
50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů. Obviněná se činu dopustila v prodejně samoobslužného typu a zneužila
volného přístupu k vystavenému zboží určenému k prodeji. Její jednání
vykazovalo určité rysy rafinovanosti, neboť se snažila zastřít odcizení zboží
tím, že při procházení pokladnou předložila a zaplatila jiné zboží zcela
nepatrné hodnoty (podle zjištění Městského soudu v Brně lízátko). Ve vztahu k
cizímu majetku je obviněná osobou značně narušenou a vyznačující se hluboce
zakořeněným sklonem ke krádežím. Recidiva jako zákonný znak přečinu krádeže
podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku byla podle výroku o vině dána odsouzením
obviněné ve věci Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. 30 T 21/2014, avšak ve
skutečnosti byla – ve variantě spočívající v předcházejícím potrestání v
posledních třech letech – naplněna i odsouzením ve věci Městského soudu v Brně
sp. zn. 99 T 175/2010 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osm měsíců,
který obviněná vykonala dnem 20. 5. 2012. Přitom všechna odsouzení, resp.
potrestání, která bylo možné brát v úvahu z hlediska ustanovení § 205 odst. 2
tr. zákoníku, se týkala krádeží zboží v obchodech. Ještě předtím, tj. v letech
2006 – 2008 byla obviněná pro trestné činy krádeže několikrát odsouzena k
nepodmíněným trestům odnětí svobody, jejichž výkon u ní nevedl k trvalejší
nápravě. Posuzovaného činu se obviněná dopustila ve velmi krátké době po právní
moci předcházejícího odsouzení (ve věci Okresního soudu Brno – venkov sp. zn.
30 T 21/2014 byl rozsudek Krajského soudu v Brně vyhlášen dne 12. 6. 2014 a
nový trestný čin byl spáchán dne 25. 9. 2014). Recidiva jako obecná přitěžující
okolnost charakterizující osobu obviněné a recidiva jako zákonný znak přečinu
krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku jsou u obviněné naplněny v tak výrazné
intenzitě, že nepatrná výše způsobené škody 176 Kč nemůže být důvodem pro to,
aby skutek nebyl posouzen jako trestný čin.
Výrok o vině obviněné přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku
tedy není v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových
zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně,
jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní
právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v
ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která v napadeném
usnesení akceptoval také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé není žádný, natož pak extrémní rozpor. Skutková zjištění
soudů mají jasný obsahový podklad ve výpovědích svědků J. B. a P. T.,
pracovníků ostrahy prodejny, jejichž pozornost upoutal podezřelý pohyb obviněné
v prodejně zaznamenaný kamerovým systémem a kteří z tohoto podnětu sledovali
jednání obviněné, po projití pokladnou ji zastavili a odebrali jí odcizené
zboží. O věrohodnosti jejich výpovědí není žádných pochyb. Ostatně sama
obviněná ve shodě s jejich výpověďmi doznala, že si spray a gel dala do tašky.
Obviněná namítala nevěrohodnost svědků z toho důvodu, že ji při zadržení
inzultovali. I kdyby to případně odpovídalo skutečnosti, nemohlo by to mít
žádný vliv na posouzení otázky pravdivosti jejich výpovědí a nečinilo by to z
jejich výpovědí nepřípustný důkaz. Nesouhlas obviněné s tím, že soudy založily
výrok o vině na výpovědích uvedených svědků, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky zaměřené proti výroku o trestu,
který obviněná označila za nepřiměřeně přísný.
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení
výroku o vině, může být samotný výrok o uložení trestu napadán z hmotně
právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení
trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná
neuplatnila a zjevně to ani nepřicházelo v úvahu, protože trest odnětí svobody
na deset měsíců se zařazením do věznice s ostrahou jí byl uložen jako přípustný
druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §
205 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od šesti měsíců do tří let.
Přiměřenost trestu je sice otázkou aplikace hmotného práva, zejména
ustanovení § 39 tr. zákoníku, avšak námitky týkající se přiměřenosti trestu
přesto nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně
právní posouzení“ (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví obecný hmotně právní dovolací důvod a
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stanoví zvláštní hmotně právní
dovolací důvod ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu. Ze vzájemného
poměru obou dovolacích důvodů plyne, že má-li být samotný výrok o uložení
trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát jen
prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu vztahujícího se k výroku o uložení
trestu. Výklad, který by jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. připouštěl námitky ohledně přiměřenosti trestu, by byl nelogický, neboť by
činil ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a
nefunkčním. Uložení nepřípustného trestu a uložení trestu ve výměře mimo
zákonnou trestní sazbu by totiž vždy bylo „jiným nesprávným hmotně právním
posouzením“ podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho by
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl. Nadto je třeba
vzít v úvahu i povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k
nápravě jen těch nejzávažnějších vad, jimiž ve výroku o uložení trestu jsou
právě případy uložení nepřípustného druhu trestu a případy uložení trestu ve
výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Dovolání není opravným prostředkem, který
by byl určen ke korekci výroku o uložení trestu z hlediska jeho přiměřenosti.
Do výroku o trestu Nejvyšší soud zásadně nezasahuje z důvodů vztahujících se k
přiměřenosti uloženého trestu. Výjimkou mohou být jen případy, kdy je uložený
trest v tak příkrém rozporu se zákonnými hledisky určujícími jeho přiměřenost,
že to porušuje ústavní princip proporcionality trestní represe. V posuzované
kauze se ovšem o nic takového nejedná.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec