7 Tdo 508/2025-481
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného J. Ř. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 10 To 5/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 104/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ř. odmítá.
I. Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 2 T 104/2024, byl obviněný J. Ř. uznán spolu se spoluobviněným P. K. vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu, resp. ochranném opatření stran spoluobviněného P. K. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Obvinění se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Mělníku zmíněného trestného činu dopustili v podstatě tím, že dne 29. 4. 2024 v Mělníku fyzicky napadli poškozeného V. Y., poté ho společně prohledali a zmocnili se některých jeho věcí.
3. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 10 To 5/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný J. Ř. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) a h) tr. ř. (pozn. – zjevně míněno ve znění účinném do 31. 12. 2021). Nesouhlasil s právní kvalifikací jednání jako trestného činu loupeže, neboť nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že by se spolu se spoluobviněným svého jednání dopustili v předchozím úmyslu zmocnit se jakékoli věci poškozeného. Skutek proto mohl být kvalifikován jako přečin krádeže spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví. Obviněný rovněž poukazoval na svou opilost při spáchání skutku a zpochybnil hodnocení důkazů soudy činnými ve věci. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání nejprve upozornil na znění § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., a poté uvedl, že dovolací argumentaci nelze pod ně podřadit, neboť obviněný v podstatě pouze namítal, že soudy pochybily při hodnocení důkazů, pokud z nich dovodily vedle fyzického napadení také úmysl loupežný. Podle státního zástupce však byla vina obviněného spolehlivě prokázána a soudy zjištěný skutek soudy i přiléhavě právně kvalifikovaly. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
6. Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, na místě, kde lze podání učinit a splňuje i obsahové náležitosti dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Současně však Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno opožděně.
8. Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, podle § 265e odst. 2 tr. ř. běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
9. Podle § 60 odst. 2 věty první tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Připadne- li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§ 60 odst. 3 tr. ř.).
10. Ustanovení § 62 a násl. tr. ř. stanoví zásady, jakým způsobem se mají písemnosti doručovat, aby osoby, kterých se úkony trestního řízení týkají, o nich byly včas a řádně vyrozuměny. Právní účinky, které zákon spojuje s doručením písemnosti (např. počátek běhu lhůty k podání opravného prostředku), mohou nastat jen tehdy, byla-li písemnost doručena některým ze způsobů, které pro danou písemnost předepisuje nebo připouští trestní řád.
11. Z těchto relevantních ustanovení nutno připomenout znění § 62 odst. 1 tr. ř., podle něhož zejména platí, že nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky. Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i prostřednictvím orgánu obce. Jinak řečeno, soud tedy doručuje do datové schránky, resp. prostřednictvím pošty apod., písemné vyhotovení rozhodnutí a další písemnosti, o nichž to stanoví zákon, jen nedošlo-li k jejich doručení při jednání (jiném soudním roku) nebo při úkonu trestního řízení a umožňuje-li to povaha doručované písemnosti.
12. Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že opis usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 10 To 5/2025, byl obviněnému J. Ř. i jeho obhájkyni Mgr. Anně Kaňkové řádně doručen do vlastních rukou prostřednictvím soudu, o čemž svědčí doručenky pro doručení tzv. krátkou cestou, do vlastních rukou, založené ve spisu. Z těchto doručenek, které jsou podepsány jak obviněným J. Ř., tak obhájkyní Mgr. Annou Kaňkovou, je přitom zřejmé, že opis zmíněného usnesení byl oběma doručen dne 10. 2. 2025 (podle zjištění Nejvyššího soudu se tak stalo před hlavním líčením v jiné trestní věci obviněného J. Ř., i zde zastoupeného stejnou obhájkyní, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 4/2025), a tímto dnem jim také z materiálního pohledu zjevně vznikla možnost seznámit se s obsahem doručované písemnosti.
13. Ze spisového materiálu se dále podává, že ještě opakovaně (a nadbytečně) bylo soudem prvního stupně usnesení odvolacího soudu doručeno obviněnému prostřednictvím pošty do Věznice Vinařice a obhájkyni prostřednictvím datové schránky, a to ve dnech 19. 2. 2025 a 13. 2. 2025. Z hlediska běhu lhůt k podání dovolání však toto pozdější doručování předmětné zásilky nemá význam, neboť lhůta pro podání dovolání počala běžet již prvním řádným doručením (srov. závěry uveřejněné pod č. 41/1989-III Sb. rozh. tr.). 14. S odkazem na výše citovaná zákonná ustanovení a skutečnosti zjištěné ze spisu je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněnému i jeho obhájkyni bylo předmětné usnesení doručeno 10. 2. 2025, kdy také začala běžet lhůta k podání dovolání. Posledním dnem této lhůty byl v dané věci 10. 4. 2025 (přičemž tento den připadl na čtvrtek).
15. Dovolání bylo ovšem podáno až 14. 4. 2025 (pondělí), tj. po marném uplynutí lhůty. Za popsaných okolností nelze než konstatovat, že se jedná o podání opožděné.
IV. Závěrečné shrnutí
16. S ohledem na shora uvedené není pochyb o tom, že dovolání obviněného nebylo podáno ve lhůtě dvou měsíců stanovené § 265e odst. 1, 2 tr. ř., ale až po jejím marném uplynutí. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu