7 Tdo 509/2024-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného M. T. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 5 To 461/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 78/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 4 T 78/2023, byli obvinění M. T. a V. K. uznáni vinnými pod bodem 1) přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a pod bodem 2) v případě obviněného M. T. zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a v případě obviněného V. K. přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému M. T. byl za tyto trestné činy uložen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a obviněnému V. K. byl uložen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně obvinění dopustili v podstatě tím, že 1) společně po předchozí domluvě spočívající ve vymožení údajného dluhu ve výši 45 000 Kč v blíže nezjištěné době v lednu 2023 před prodejnou OBI v ulici XY v XY vyhledali poškozeného M. V., ke kterému přistoupili, obviněný M. T. poškozeného rukama strkal do hrudníku, opřel si čelo o jeho čelo, říkal mu, že se před ním neschová a ať nezapomene, co slíbil. Při tom po poškozeném požadoval, aby spoluobviněnému V. K. zaplatil údajný dluh ve výši 45 000 Kč, jinak ho zabije a rozšlape, dále že by ho rozmázl jako mouchu, že by si zasloužil jezdit na vozíku, a že než by přijela policie, ležel by do tří minut v krvi; při tom mu dal výchovný pohlavek. Poškozený M. V. v obavě z uskutečnění výhrůžek přislíbil spoluobviněnému V. K. uhrazení údajného dluhu do konce měsíce března 2023, s čímž spoluobviněný souhlasil. Následně obviněný M. T. poškozeného přivřel dveřmi auta, do kterého poškozený nastupoval, a sdělil mu, že to je poslední upozornění, jinak z něj udělá kripla, přičemž poškozený dne 15. 3. 2023 zaslal spoluobžalovanému V. K. na jeho bankovní účet první splátku ve výši 15 000 Kč. Útoku popsaného pod bodem 2) se pak obvinění dopustili tím, že společně po předchozí domluvě spočívající ve vymožení údajného dluhu ve výši 1 500 Kč dne 20. 1. 2023 v době okolo 23:25 hodin před rodinným domem č. p. XY v obci XY, okres XY, vyhledali poškozeného T. S., ke kterému na těsnou vzdálenost přistoupil obviněný M. T., což v poškozeném vyvolalo obavu, že jej udeří hlavou, přičemž mu obviněný vyhrožoval, že ho zbije jako psa, pokud uvedený dluh vůči spoluobviněnému V. K. okamžitě neuhradí. Když poškozený v obavě z napadení odešel do domu pro finanční hotovost, vložila se do věci manželka poškozeného M. S., která spoluobviněnému V. K. sdělila, že mu žádnou hotovost nedají, ale že mu ji pošlou na účet, což ještě tentýž večer učinili, načež oba spoluobvinění z místa odjeli.
3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný M. T. a v neprospěch tohoto obviněného státní zástupce proti výroku o trestu.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 5 To 461/2023, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného M. T. ohledně něj částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. T. za skutek pod bodem 2) uznal vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a odsoudil ho za tento přečin a za přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku uvedený pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně (odvoláním nedotčený) podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. pak krajský soud zamítl odvolání státního zástupce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném a extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. ze strany soudu nebyly provedeny navrhované důkazy pro náležité zjištění skutkového stavu.
6. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, učinil soud rozhodná skutková zjištění jen na základě výpovědi poškozeného M. V., jehož výpověď (z důvodů, které údajně uvedl ve svém odvolání) však obviněný považoval za nevěrohodnou. Výpověď poškozeného je rozporuplná a není podporovaná (zejména co do popisu skutku) žádným jiným důkazem. Soud nepřihlédl k výpovědi jeho ani k výpovědi spoluobviněného V. K., nepřihlédl rovněž k výpovědi svědka J. H., který rozporoval výpověď poškozeného, jenž měl zřejmý úmysl se zbavit obviněného a způsobit mu trestní stíhání. O tom svědčí množství výhružných SMS zpráv poškozeného adresovaných obviněnému. V této souvislosti obviněný odkázal na provedené dokazování a obsah jím podaného odvolání.
7. Dále zmínil, že k setkání uvedených osob, jak je popsáno ve skutkové větě, nedošlo až v lednu 2023, ale již v prosinci 2022, a proto opakovaně navrhoval zajištění všech videozáznamů z prostor před prodejnou OBI v XY z předmětného období za účelem zjištění, resp. prokázání jiného průběhu děje před touto prodejnou, než jak ho popsal poškozený M. V. Žádný orgán činný v trestním řízení nebyl v tomto zajišťování důsledný a soud se tímto nikterak nezabýval, ač by takové videozáznamy mohly prokázat samotný průběh události.
8. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 2), soud opět vyšel pouze z výpovědi poškozeného T. S., jehož výpověď však není konzistentní ani s výpovědí jeho manželky M. S. (minimálně co do slov, které měl obviněný poškozenému skutečně říct). Naopak soud nevzal v potaz výpověď jeho ani spoluobviněného V. K.
9. K oběma skutkům obviněný namítl, že soud nesprávně právně posoudil tyto skutky, pokud je kvalifikoval jako přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, i když se o trestné činy nejednalo, neboť nebyly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty. Stran skutku pod bodem 1) v této souvislosti tvrdil rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, resp. neprovedených důkazů, což soudu bránilo učinit správná skutková zjištění, resp. následně správně právně věc posoudit.
10. U skutku pod bodem 2) obviněný poukázal na jeho průběh, totiž že poškozený neměl strach se s ním setkat, schůzku odsouhlasil, vyšel sám dobrovolně před dům, ve kterém bydlel a po slovech obviněného (ať už jakýchkoliv) se vrátil zpět do domu (mohl ho zamknout a již nevycházet), přičemž nezavolal okamžitě policii. Naopak pustil ven svou manželku, která pak hlasitě a nevybíravě titulovala spoluobviněného V. K., do čehož se již nezapojoval. Následně se spoluobviněným odjeli, aniž by vyžadovali po komkoli vydání jakékoli peněžní částky, přičemž zmíněná částka 1 500 Kč byla uhrazena až následně svědkyní M. S. na bankovní účet spoluobviněného.
11. Nakonec obviněný dodal, že jednání pod bodem 2) nebylo tak společensky škodlivé, aby bylo posuzováno v rovině trestněprávní jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
12. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, aby současně zrušil i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu a dále aby Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že námitky obviněného jsou formálně podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h), tr. ř., podané dovolání je však zjevně neopodstatněné. Pokud se jedná námitky týkající se provedeného důkazního řízení, zdůraznil, že těžiště dokazování leží především v řízení před soudem prvního stupně. Připustil, že závěr o spáchání souzeného jednání podporují zejména výpovědi poškozených (případně u druhého skutku i výpověď manželky poškozeného), závěry soudů o trestní odpovědnosti obviněného však považoval za správné. V případě skutku pod bodem 1) upozornil na SMS komunikaci mezi obviněným M. T. a poškozeným M. V., v níž mimo jiné poškozený reaguje na vyhrožování ze strany obviněného. Bylo také zjištěno, že bylo obecně známo, že obviněný je osobou se sklony jednat způsobem popsaným ve skutkových větách obou rozsudků, což byl i důvod, proč jej spoluobviněný V. K. vyhledal, aby mu pomohl vymoci, lhostejno zda skutečné či domnělé, dluhy. Takový závěr potvrzuje i speciální recidiva obviněného. Pokud obviněný namítal, že orgány činné v trestním řízení nezajistily kamerové záznamy, soudy vysvětlily, že kamery zabíraly jiné místo než to, na němž ke spáchání souzeného přečinu došlo. Záznamy by tak nedisponovaly žádnou vypovídací potencí. Státní zástupce se neztotožnil ani s hmotněprávními námitkami obviněného, neboť v popisech obou skutků jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž v projednávané věci neshledal důvod pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
14. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
15. Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
17. Než se Nejvyšší soud začne zabývat jednotlivými dovolacími námitkami, považuje za nutné s ohledem na obsah podaného dovolání zdůraznit, že učiní-li obviněný (jak se to stalo v této věci) součástí svého dovolání také odkaz na odvolání a vady v něm vytknuté, případně i jiná podání, nelze k tomu přihlížet. Nejvyšší soud se může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů obviněný nemůže své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. rozhodnutí publikované pod č. sp. zn. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud se proto dále zaobíral jen argumentací výslovně uvedenou v dovolání.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody podřadit pod některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona. Obviněný tvrdil naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vztahuje se tak ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. První jeho alternativa je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Poslední alternativu pak tvoří tzv. opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
20. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil obviněný na tvrzení o existenci první a třetí alternativy, konkrétně že závěry o jeho vině jsou postaveny zejména na výpovědích poškozených [pod bodem 1) M. V., pod bodem 2) T. S.], které však považoval za nevěrohodné a nepodpořené žádným z provedených důkazů (výpověďmi obviněného a dalších svědků), resp. že nebyly provedeny navrhované důkazy [kamerové záznamy u skutku 1)] pro náležité zjištění skutkového stavu.
22. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že především z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že si byl vědom důkazní situace a přiléhavě popsal, jak hodnotil provedené důkazy, jejichž rozsah byl pro náležité objasnění věci dostačující, a k jakým závěrům dospěl. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními i následnými právními závěry. Nelze přitom tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevybočilo z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud odvolací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí zcela jasně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, přičemž z podnětu odvolání obviněného přistoupil (pouze) k jinému právnímu hodnocení jednání obviněného u skutku popsaného pod bodem 2).
23. Základním usvědčujícím důkazem byly zejména výpovědi poškozených, ke skutku popsanému pod bodem 1) výpověď poškozeného M. V. a pod bodem 2) výpověď poškozeného T. S., které již soud prvního stupně vyhodnotil jako věrohodné s tím, že ostatní ve věci provedené důkazy jejich verzi průběhu skutkového děje v rozhodných momentech prokazují. Své úvahy, které jej k tomuto závěru vedly, vyložil v odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud se následně s jeho závěry zcela ztotožnil. Nejvyšší soud dodává, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků náleží, i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, výhradně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl (zde soudu prvního stupně).
Skutečnost, že soud hodnotil věrohodnost svědka způsobem, který neodpovídá představám dovolatele, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, pak nemůže zpravidla založit zjevný rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Nejvyššímu soudu proto v nyní projednávané věci jednak nepřísluší odůvodněné závěry soudů týkající se věrohodnosti, resp. nevěrohodnosti poškozených, a naopak (ne)věrohodnosti obviněného, jakkoliv přehodnocovat, nicméně se s nimi ztotožňuje i po věcné stránce. Pokud jde o jednání pod bodem 1), není v zásadě sporu o tom, že u obchodního domu OBI v XY došlo k setkání spoluobviněných V. K. a M. T. s poškozeným M. V., čemuž částečně přihlížel svědek J. H. Spoluobviněný V. K. požadoval po poškozeném M.
V. peníze (nesplacenou půjčku). K tomu se na zdůraznění vysloveného požadavku přidal obviněný M. T., který ve věci převzal iniciativu. Pokud jde o konkrétní projevy této iniciativy, obviněný M. T. křičel na poškozeného, což vyplývá nejen z výpovědi poškozeného M. V., ale také shodně z výpovědi spoluobviněného V. K. a J. H. Obviněný M. T. se dále přiblížil k poškozenému do těsné blízkosti (podle výpovědi M. V. mu obviněný opřel hlavu o čelo), postrčil ho, křičel na něj. Výpověď poškozeného M. V. je podporována výpovědí spoluobviněného V.
K., že obviněný byl k poškozenému blízko nakloněn, jako by ho objal kolem ramen, poškozený působil vystrašeně. Poškozený M. V. v této souvislosti vypovídal opakovaně shodně a podrobně popsal nejen zastrašující postoj obviněného vůči své osobě (stál v těsné blízkosti, dotýkal se ho, postrkoval ho), ale také popsal vyslovené výhrůžky, včetně svého pocitu strachu a obav z obviněného (znatelné obavy na poškozeném pozoroval také spoluobviněný V. K.). Rovněž v SMS komunikaci, na kterou obviněný poukázal v dovolání a kterou soudy nepominuly, poškozený hodnotí chování obviněného M.
T. a reaguje na jeho vydírání. Mimo jiné i z kontextu věci (jednalo se o pohledávky spoluobviněného V. K.) bylo zřejmé, že spoluobviněný V. K. si obviněného najal či se s ním jinak domluvil, aby mu pomáhal vymoci pohledávky od jeho dlužníků. Soudy po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů došly k přesvědčivému závěru, že usvědčující výpověď poškozeného je věrohodná, přičemž pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení poškozeného jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost. Vyhodnocením všech provedených důkazů samostatně i ve vzájemných souvislostech bylo možno dospět k závěru o jednání obviněného tak, jak je popsáno ve skutkové větě.
Pokud jde o námitky stran doby, kdy k jednání došlo, soudy na základě výpovědi obviněného
V. K. uzavřely, že k jednání došlo v lednu 2023.
25. Stran jednání popsaného pod bodem 2) výroku o vině je nesporné, že obvinění V. K. a M. T. předmětného dne v nočních hodinách jeli na předem domluvenou schůzku za poškozeným T. S. domů. Obviněný M. T. na místě vyzval poškozeného k vydání dlužné částky, kterou měl poškozený vůči V. K. Poškozený v této souvislosti vypovídal, že obviněný se k němu přiblížil na těsnou vzdálenost a začal vyhrožovat, že ho zbije jako psa, pokud dluh neuhradí, což v poškozeném vyvolalo obavy a strach. Uvedené sdělil poškozený, znatelné obavy a strach na poškozeném ostatně popisoval rovněž sám obviněný M. T. a také je na poškozeném shledala jeho manželka svědkyně M. S. Soudy v této souvislosti zcela oprávněně shledaly výpověď poškozeného věrohodnou. Z provedených důkazů bylo navíc nepochybně možno vytvořit celkový obraz o modu operandi jednání obviněného, o typickém způsobu, jakým se obviněný dopouštěl trestné činnosti, tedy o osvědčeném jednání obviněného vůči poškozeným (přistoupení do těsné blízkosti poškozených, postrkování, výhrůžky ublížením, pokud nezaplatí) s cílem vymoci na nich dlužné částky.
26. Nejvyšší soud tak v zásadě jen uvádí, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s těmito důkazy, ale právě zejména na zmíněné důkazy (zejména na výpovědi obou poškozených, ale také obviněného V. K. a dalších svědků) obsahově navazují.
27. Nejvyšší soud proto dovolací argumentaci v této části shledal zjevně neopodstatněnou.
28. Obviněný dále namítal, že zjištěný skutkový stav [popsaný pod bodem 1) výroku o vině] neobstojí vzhledem k neprovedení navrhovaného důkazu kamerovým záznamem z kamer umístěných před prodejnou OBI. Předmětné konstatování lze sice podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho alternativě, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, nicméně je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Již okresní soud totiž dostatečně odůvodnil, proč nebylo možno navrhovaný důkaz provést (bod 14 rozhodnutí soudu prvního stupně, poté následně i bod 13 rozhodnutí odvolacího soudu). Policejním orgánem v přípravném řízení bylo zjištěno, že žádná z kamer jednak místo parkoviště, kde došlo k trestnému jednání obviněných, nesnímá a jednak jsou kamerové záznamy ukládány pouze po dobu šesti dnů a poté jsou automaticky přehrávány.
29. Lze tak dospět k závěru, že důkazní řízení vadou předvídanou ani touto alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
30. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný v obecné rovině namítl, že soudy nesprávně právně posoudily skutky, pokud je kvalifikovaly jako přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ač se o trestné činy nejednalo, neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu. Učinil tak nicméně především s odkazem na údajná nesprávná skutková zjištění, která podložila tvrzené nesprávné právní posouzení a jejichž nápravy se domáhal uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Jak již bylo uvedeno výše, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Dovolací soud musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
32. Nejvyšší soud předestírá, že trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
33. V projednávané věci na základě stabilizovaných skutkových zjištění soudů, s nimiž se ztotožnil také Nejvyšší soud, bylo z hlediska právního posouzení dovozeno, že obviněný se (spolu se spoluobviněným V. K.) v obou případech popsaných ve výroku o vině dopustil jednání vůči poškozeným, které násilím, popř. pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal (vydal peníze).
34. Z výše uvedených popisů skutkových dějů je zřejmé, že jednáním obviněného M. T. byly naznačené znaky skutkové podstaty pokračujícího přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku zjevně naplněny, přičemž obviněný v podstatě ani žádné relevantní hmotněprávní námitky nepředložil. Výjimkou bylo tvrzení ve vztahu k právnímu posouzení skutku pod bodem 2), stran něhož obviněný sdělil výhrady spočívající v tom, že poškozený neměl obavy (schůzka byla předem domluvená a věděl o ní, dobrovolně i přišel před dům, nezavolal policii, ven vyšla i jeho manželka). K tomu je však nutno především konstatovat, že pro naplnění zákonných znaků se nevyžaduje, aby pohrůžka násilím u poškozeného skutečně vyvolala obavy z možného použití násilí nebo dokonce ze způsobení takové újmy. Dokonání trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku není ani na překážku, že pachatel použitím pohrůžky násilím nedosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jejím vlivem něco konal, opominul nebo trpěl [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2214]. Navíc ovšem nelze přehlédnout, že poškozený výslovně uvedl, že z jednání obviněného měl strach, byť stejný pocit neměla jeho údajně „ráznější“ manželka (která však u zásadní fáze celého děje nebyla přítomna), která také ovšem postřehla jeho vylekanost. Poškozený navíc v návaznosti na jednání (zejména) obviněného, spočívající v tvrzení fyzického útoku proti němu v případně neuhrazení dluhu, provedl požadovanou platbu a celou záležitost ohlásil policejnímu orgánu. Takový skutkový děj zcela zjevně, jak již bylo řečeno, naplnil znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.
35. Konečně pokud obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 2) namítl, že jeho jednání nedosahovalo takového stupně nebezpečnosti, aby bylo považováno za trestný čin, s tím, že měla být na danou věc aplikována zásada subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud konstatuje, že rovněž této námitce nelze přisvědčit.
36. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
37. V konkrétní věci obviněného M. T. se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné, a nelze dojít k závěru, že by přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku [popsaný pod bodem 2)] svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Jednání obviněného v zásadě běžným způsobem naplnilo znaky užité skutkové podstaty, ani obviněný žádné relevantní nestandardní momenty neuvedl, a bylo důvodně hodnoceno jako trestný čin. Rovněž v tomto rozsahu tudíž nebylo možné argumentaci obviněného přisvědčit.
V. Závěr
38. V návaznosti na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že námitky (které zásadně vymezily rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu) uvedené v dovolání v zásadě odpovídaly dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Radek Doležel předseda senátu