7 Tdo 518/2025

7 Tdo 518/2025-946

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného T. M. podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2025, sp. zn. 9 To 48/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 68/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 2025, č. j. 33 T 68/2024-803, byl obviněný T. M. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby se ve zkušební době za užití § 48 odst. 4 písm. g) tr. zákoníku zdržel hazardních her a sázek, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle svých možností se snažil nalézt a udržet legální zaměstnání či jiný zdroj příjmů, a tuto skutečnost řádně probačnímu úředníkovi dokládal. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době v únoru 2019, kdy prostřednictvím webové stránky www.lidé.cz navázal kontakt s poškozenou K. M., od které již v počátcích jejich komunikace zjistil, že dříve zasílala v dobré víře finanční částky údajnému vojákovi na misi v zahraničí, ze kterého se posléze vyklubal podvodník, a zadlužila se kvůli tomu, a sám jí zprvu uváděl, že pracuje jako policista (ač tak nikdy nepracoval), přičemž poškozené zaslal fotografie cizího muže v uniformě Policie s tím, že se jedná o něj, aby tak podpořil svá nepravdivá tvrzení, následně v rámci intenzivního písemného a posléze i telefonického a občas i osobního kontaktu s poškozenou K.

M. od ní vylákal postupně v období od 16. 5. 2019 do 25. 5. 2023 pod uvedením různých nepravdivých záminek, např. koupě vozidla, úhrady měsíčních splátek na vozidlo, koupě léků, náklady na exekuce apod. půjčky finanční hotovosti v celkové výši 1 580 477 Kč s tím, že dlužnou částku poškozené splatí mimo jiné z finančních prostředků získaných prodejem bytu nebo z půjčky poskytnuté jeho rodiči, ačkoliv žádné vozidlo ani nemovitost nevlastní a v té době nevlastnil, a neměl žádný důvod očekávat, že by mu rodiče takové prostředky poskytli, přičemž takto od poškozené získal postupně finanční částky následujícím způsobem: - v době od 16.

5. 2019 do 31. 12. 2019 částky v celkové výši 23 550 Kč, ty dle jeho instrukcí vkládala v hotovosti na jeho herní účet u společnosti Fortuna Game, a. s., který si založil dne 1. 10. 2012 a byl veden pod přezdívkou XY a e-mailovou adresou XY@seznam.cz, - v období od 28. 5. 2020 do 13. 3. 2023 částku ve výši 1 133 771 Kč, kterou mu poškozená zasílala ze svého účtu vedeného u České spořitelny na jím určené účty vedené u FIO banky, Raiffeisenbank a České spořitelny, jejichž majitelem je J. H., přičemž tyto využíval pro svoji potřebu i obviněný, - v období od 17.

8. 2019 do 25. 5. 2023 částku ve výši 423 156 Kč, kterou mu poškozená zasílala ze svého účtu vedeného u FIO banky na jím určené účty u FIO banky, Raiffeisenbank a České spořitelny, jejichž majitelem je J. H., přičemž tyto využíval pro svoji potřebu i obviněný, v průběhu tohoto období pak část finančních prostředků ve výši 418 673 Kč poskytnutých poškozenou postupně vrátil, aby ji tak utvrdil v tom, že veškeré zapůjčené finanční částky jí budou řádně vráceny, čímž si chtěl usnadnit získávání dalších finančních částek od poškozené pod smyšlenými legendami, přičemž vzhledem ke své finanční situaci tak jednal od počátku v úmyslu zapůjčené finanční prostředky ve vylákaném rozsahu nevrátit, neboť byl nezaměstnaný, tudíž nedisponoval žádnými příjmy a na jeho osobu byly vedeny exekuce na částku v celkové výši 2 672 089 Kč, navíc velká část těchto prostředků byla prosázena v rámci online sázení, a uvedeným jednáním tak poškozené K.

M. způsobil celkovou škodu ve výši 1 161 804 Kč.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2025, č. j. 9 To 48/2025-874, zrušil k odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného do výroku o trestu napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V posuzované věci byl nesprávně a neúplně zjištěn skutkový stav, přičemž soudy nesprávně skutkový stav hodnotily. Namítal též extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nadále trval na tom, že předmětný trestný čin nespáchal, a zdůrazňoval, že rozhodnutí o vině de facto spočívá pouze na výpovědi poškozené. Soudy obou stupňů podle jeho přesvědčení rezignovaly na základní zásady trestního řízení, zejména byla porušena zásada materiální pravdy, vyhledávací zásada a zásada volného hodnocení důkazů. Dále měl za to, že rozhodnutí je stiženo zásadními procesními vadami, které zpochybňují jeho správnost a spravedlnost. Za v rozporu se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo označil jednostranný postup soudu při hodnocení důkazů, jenž přikládal rozhodující váhu tvrzení poškozené, zatímco důkazy předložené obviněným nebyly dostatečně zohledněny.

5. Konkrétně uvedl, že poškozená nemohla zasílat finanční prostředky na herní účet obviněného u společnosti Fortuna, což potvrdila komunikace této společnosti, podle níž na herní účet může finanční prostředky vkládat pouze jeho majitel. Stejně tak obviněný uvedl, že ani on nemohl nakládat s herním účtem svědkyně J. H. Dále akcentoval, že 5. 2. 2023 řádně uhradil poškozené celkovou dlužnou částku ve výši 1 162 060 Kč, o čemž existuje potvrzení s úředně ověřenými podpisy. Tvrzení poškozené, že k podepsání dokumentu došlo pod nátlakem v autě, není doložené ani pravdivé. Potvrzení bylo podepsáno na pobočce České pošty za přítomnosti pracovníka provádějícího ověření podpisu, přičemž tento fakt měl být v trestním řízení řádně ověřen například prostřednictvím kamerových záznamů. Dále konstatoval, že poškozená ve svých výpovědích uvedla řadu tvrzení, která jsou nepravdivá a rozporuplná. Závěr, že se vydával za policistu jménem D. N. a posílal jí fotky cizí osoby v uniformě, odmítl jako důkazně nepodložený. Dále poukázal na skutečnost, že poškozená zasílala finanční prostředky i po 5. 2. 2023, kdy byl dluh řádně splacen, což zpochybňuje logiku jejího tvrzení, že byla obětí podvodu. Poznámky u plateb označující platby jako „určeno pro paní H.“ pak zřetelně naznačují, že prostředky nebyly určeny pro obviněného. Soudy podle něj nesprávně vyhodnotily, že měl plnou kontrolu nad účty svědkyně J. H. Tato sama potvrdila, že všechny finanční operace prováděla sama a obviněný neměl přístup k jejímu internetovému bankovnictví ani herním účtům. Rozhodnutí soudu tudíž bylo založeno na předpokladech a dostatečně neprokázaných tvrzeních. Nebyla pak respektována zásada presumpce neviny, neboť veškeré pochybnosti o skutkovém stavu měl soud vyložit ve prospěch obviněného, a nikoli naopak.

6. Dále podle přesvědčení dovolatele nebyl respektován princip ultima ratio, podle nějž by trestní odpovědnost měla být uplatňována pouze jako krajní prostředek v případech, kdy neexistuje jiné možné řešení. Poškozená přitom měla plné vědomí o finanční situaci obviněného a věděla, že disponuje exekucemi. Nebylo prokázáno, že by obviněný jednal s podvodným úmyslem, a proto nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

7. Konečně zdůraznil, že ve věci neexistuje jediný přímý důkaz, s výjimkou tvrzení poškozené, že skutečně došlo k jednání, které je mu kladeno za vinu. Neexistoval ani ucelený rámec nepřímých důkazů. Řízení trpělo podstatnými vadami, které spočívají v nedodržení zákonem stanovených pravidel spravedlivého procesu, a nemohlo vést ke spravedlivému rozhodnutí ve věci samé. Zejména došlo k porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, tedy ustanovení o vyhledávání, opatřování, provádění a hodnocení důkazů a o postupu jednotlivých orgánů činných v trestním řízení a stran při dokazování. Tyto podstatné vady odůvodňují pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a zakládají ve svém důsledku extrémní rozpor s provedeným dokazováním. V ostatním obviněný odkázal na svá vyjádření již založená v soudním spise, jakož i na svá vyjádření učiněná při hlavních líčeních.

8. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, a podle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl a obviněného zprostil viny.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že podané dovolání je doslovným opakováním obhajoby obviněného uplatněné v předchozích fázích trestního řízení, s níž se soudy obou stupňů správně vypořádaly. Ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že obviněný formulovanými námitkami vztahujícími se ke skutkovým zjištěním realizoval vlastní výklad důkazů a formoval vlastní závěry. S velkou mírou tolerance podřadil argumentaci obviněného pod první variantu daného důvodu dovolání, vyhodnotil ji však jako zjevně neopodstatněnou. Dokazování realizované soudem prvního stupně označil za úplné a bezvadné, přičemž odsuzující rozhodnutí nebylo zatíženo vadou tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Klíčovým usvědčujícím důkazem se stala především výpověď poškozené K. M., přičemž obvodní soud podrobně rozvedl, proč ji vzal za základ skutkového děje. Bylo též poukázáno na podstatné nelogičnosti a protimluvy v obhajobě obviněného, jenž popřel získání peněz zasílaných poškozenou na herní či bankovní účty majitelky J. H., aby posléze argumentoval písemným prohlášením ze dne 5. 2. 2023 naivně podepsaným poškozenou, jež má údajně prokazovat, že dluh byl v plném rozsahu vyrovnán. Toto účelové prohlášení však odporovalo realitě, neboť obviněný neměl z čeho tyto prostředky vrátit. Ostatně i z následné e-mailové komunikace vyplývá, že poškozená ho dne 15. 2. 2023 upozorňovala, že nejsou hrazeny splátky půjček. Tyto skutečnosti znevěrohodňují obhajobu obviněného a vedou k závěru, že uvedená listina neodpovídala reálnému stavu.

10. K obecné námitce neprokázání podvodného úmyslu a nenaplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu konstatoval, že ji pod označený dovolací důvod podřadit nelze. Navíc ji nepodepřel žádnými konkrétními argumenty. Zavinění ve formě přímého úmyslu přitom vyplývá z neutěšených majetkových poměrů zadluženého nepracujícího obviněného, z původního zakrývání skutečné identity, z povahy nepravdivých záminek, pod nimiž si peníze půjčoval, jakož i z úmyslného zneužití jisté naivity poškozené. Stejně tak pod zvolený dovolací důvod nepodřadil ani námitku, v jejímž rámci bez předložení podrobnějších argumentů vytkl nerespektování principu ultima ratio. Jednání obviněného bylo dostatečně společensky škodlivé pro to, aby mohlo být posouzeno jako trestný čin, na čemž nemůže nic změnit ani prostoduché chování poškozené ve vztazích. Ostatně právě zjevná naivita poškozené obviněnému spáchání podvodu významným způsobem ulehčila. Rovněž byly v rámci trestního řízení naplněny aspekty práva na spravedlivý proces. Nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo, potažmo principu presumpce neviny, neboť v posuzované trestní věci žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.

11. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, zejména namítal extrémní rozpor skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Je s podivem (jeho podání je datováno k 16. 5. 2025 a podáno téhož dne), že zřejmě nereflektoval posun v dikci zákona, neboť již s účinností od 1. 1. 2022 byl pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zařazen nový dovolací důvod (čímž současně došlo i k přejmenování následujících písmen), který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na Ústavním soudem vymezená pochybení stran vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů, ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

15. Nutno úvodem též akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

16. Nejprve lze zmínit, že odkázal-li obviněný paušálně na svá vyjádření založená v soudním spise, jakož i na svá vyjádření učiněná v hlavních líčeních, jeho argumentace nemohla obstát. Nejvyšší soud se může v řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání učiněných v předcházejících stadiích řízení nebo například na obsah závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Zmíněným odkazem se proto Nejvyšší soud nijak nezabýval.

17. Dále Nejvyšší soud z podaného mimořádného prostředku seznal, že podstatou dovolací argumentace obviněného bylo tvrzení, že se vytýkaného skutku nedopustil a současně mu nebyl ani s dostatečnou mírou jistoty prokázán. Podané dovolání je tak vystavěno převážně na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového (a z pohledu dovolatele vadného) hodnocení důkazů dospěly. Vznesenou argumentaci je možno jen s notnou dávkou tolerance podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel výslovně nedefinoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestných činů s obsahem provedených důkazů, jak vyžaduje první alternativa shora citovaného dovolacího důvodu, tj. konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka týká, v čem konkrétně je spatřován zjevný rozpor s provedenými důkazy, a proč jsou tato skutková zjištění podstatná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Rozhodně však pod něj nelze podřadit obviněným nijak nespecifikované námitky poukazující na porušení základních zásad trestního řízení (materiální pravdy, vyhledávací a zásady volného hodnocení důkazů), jakož i nekonkretizované procesní vady, jež dává do souvislosti s údajným jednostranným postupem soudů při hodnocení důkazů. Lze však připustit, že dovolatel spatřoval extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými (vyjmenovanými) důkazy v několika dílčích explicitně uvedených aspektech. Zjednodušeně řečeno totiž vyloučil, že by od poškozené všechny jí tvrzené peněžní prostředky podvodně získal a nechal si je zasílat na herní či bankovní účty svědkyně J. H., a současně (poněkud rozporuplně) tvrdil, že dluh posléze poškozené splatil. Nejvyšší soud ovšem jeho výhradám nemohl přiznat opodstatnění.

18. V obecné rovině je nutno akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení (v podaném odvolání dokonce z velké části doslovně), a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.

19. Soudy na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď poškozené K. M., která korespondovala s dalšími ve věci provedenými důkazy. Pakliže se obviněný nyní snaží její výpověď znevěrohodnit, jedná se o čirou polemiku se zcela přezkoumatelným závěrem soudu prvního stupně o její věrohodnosti. Obvodní soud v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti dospěl k závěru, že je její výpověď v zásadních bodech pravdivá, s oporou v dalších objektivních důkazech.

Nebyla přitom opomenuta stále přetrvávající online komunikace poškozené s obviněným, jež byla v rozporu s prezentovaným odporem a rozhořčením nad obviněným v hlavním líčení. Avšak kostra poškozenou tvrzeného děje odpovídala skutečnosti přinejmenším v tom, že za pomoci nepravdivých údajů ohledně vlastní osoby a skutečného určení peněz, a pod příslibem jejich pozdějšího vrácení, na ní dovolatel v situaci, kdy měl dluhy, exekuce, nepracoval a nedisponoval finančními prostředky, podvodně vylákal více než 1,6 mil.

Kč. Z těchto jí posléze v průběhu doby vrátil jen menší část výlučně proto, aby ji utvrdil, že jeho úmysly jsou čestné, a aby od ní snáze získal další peníze.

20. Konkrétně v reakci na výhradu obviněného o neexistenci důkazního podkladu k potvrzení, že se měl zpočátku vydávat za policistu jménem D. N. a posílal poškozené cizí fotky v uniformě, lze opakovaně uvést, že v tomto směru byl proveden důkaz fotografiemi, které poškozené zasílal prostřednictvím aplikace WhatsApp. Z těchto je patrno, že se vydával za policistu a muže neodpovídající jeho osobě. Pakliže dále obviněný vyjádřil své přesvědčení, že poškozená nemohla zasílat finanční prostředky na herní účet obviněného u společnosti Fortuna, což potvrdila komunikace této společnosti, podle níž na herní účet může finanční prostředky vkládat pouze jeho majitel, zcela pomíjí listinný důkaz zprávou společnosti Fortuna.

Z něj vyplývá, že (byť by tomu tak nyní podle aktuálního vyjádření společnosti nemuselo být) v roce 2019 pro vložení na konto stačila znalost čísla klientské karty, tudíž na konto dovolatele mohl vložit finanční prostředky kdokoli, kdo toto číslo znal. Výpověď poškozené je v tomto směru podporována nejen předmětným listinným důkazem, ale i výpisem míst, které shodně s její výpovědí potvrzují, kde finanční prostředky na účet vkládala. Stejně tak nelze přisvědčit obviněnému, že nemohl nakládat s bankovními či herními účty svědkyně J.

H., a to zejména při znalosti časové souslednosti mezi zasláním finančních prostředků na účty poškozenou v návaznosti na žádosti obviněného a jejich rychlým převedením na herní účty. Platební místa sdělil poškozené sám dovolatel, přičemž soud prvního stupně neuvěřil výpovědi svědkyně J. H., že by obviněný s jejími účty před dispozičními právy nijak nenakládal nebo že by sázky z herních účtů učinila ona jako hravá důchodkyně se zálibou v křížovkách a drobných sázkách. Nadto sám obviněný zcela rozporuplně následně prokazoval, že celý dluh, tedy finanční prostředky, které mu poškozená zaslala, v plném rozsahu uhradil.

21. Tvrzení obviněného o úhradě celkové dlužné částky ve výši 1 162 060 Kč poškozené, podpořené potvrzením ze dne 5. 2. 2023 s úředně ověřenými podpisy rovněž po řádném vyhodnocení nebylo shledáno pravdivým. V tomto ohledu je nutno ve stručnosti zopakovat několik podstatných aspektů. Soud prvního stupně uvěřil poškozené, jež negovala předání dlužné finanční částky oproti podepsanému potvrzení, neboť stejně jako v naivní až iracionální důvěře obviněnému stále zasílala dál peníze, byla i ochotna v podstatě cokoli podepsat a v jejich vztahu včetně půjčování peněz pokračovala nadále až do doby, kdy pro neudržitelnost své finanční situace tuto musela řešit s dalšími osobami. Nepředání peněz potvrzuje konverzace s obviněným, který se nepozastavoval nad tím, že poškozená nemá splacené půjčky, které si kvůli němu nabrala, ačkoli jí poskytl dostatek prostředků, nebo že jí sám měl radit, aby zkusila oddlužení. Dále soud neuvěřil absurdnímu tvrzení obviněného, že měl sám k dispozici částku 1,5 mil. Kč od známého, kterému ji předal před nástupem výkonu dřívějšího trestu a tento ji uložil na termínovaný vklad. V tomto ohledu se obviněný vyhýbal jakékoli konkretizaci; neuvedl, kdo byl tímto známým (ani nedoložil tvrzenou mobilní komunikaci), stejně nedokázal určit, u které finanční instituce měla být částka údajně uložena. Nadto, pokud měl v lednu 2023 získat zpět uváděnou finanční částku, nebyl důvod, aby v polovině prosince 2022 požadoval po poškozené, aby si navýšila úvěr, a 29. 12. 2022 po ní žádal zaslání dalších finančních prostředků. Obviněný navíc sám vypověděl, že od ledna 2023 má zbytek peněz uložen a z těchto žije, což neodpovídá tomu, že od poškozené přijímal další finanční prostředky až do května 2023.

22. Zjevný rozpor ve shora uvedeném smyslu by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., což se však v projednávané věci nestalo, neboť tato zjištění z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily, v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.

23. Mimořádný opravný prostředek obviněného dále obsahoval formulaci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedená hypotéza by odpovídala znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně v jeho rámci je skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jak již bylo shora řečeno, obviněný své námitky vystavěl majoritně na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů. Byť obviněný konstatoval nerespektování principu ultima ratio, neboť poškozená měla jednat při plném vědomí o finanční situaci obviněného, jakož i negaci podvodného úmyslu, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto kusé poznámky charakteru obecné proklamace postrádají konkrétní argumenty, přičemž úkolem dovolacího soudu není dotvářet dovolací argumentaci za obviněného (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 7 Tdo 734/2019).

24. Proto Nejvyšší soud toliko obiter dictum uvádí následující. Zpochybňovaný podvodný úmysl obviněného zřetelně z provedeného dokazování vyplývá, kdy již od počátku jeho jednání, jímž do značné míry využíval naivity poškozené (ke které se Nejvyšší soud ještě dále vyjádří), neměl prokazatelně v plánu zapůjčené finanční prostředky (ve vylákaném rozsahu) vrátit. Tento závěr lze dovodit zejména ze skutečnosti, že byl nezaměstnaný, nedisponoval žádnými příjmy, na jeho osobu byly vedeny exekuce na částku 2 672 089 Kč, přičemž velká část poskytnutých peněžních prostředků byla prosázena v rámci online sázení. Zpočátku pak zakrýval svou skutečnou identitu a vydával se za policistu za plného vědomí o tom, že poškozená byla obdobným způsobem v minulosti připravena o peníze jinou osobou, a poškozené uváděl nepravdivé záminky pro poskytnutí kontinuálních půjček. Lze tedy dovodit, že jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem na ochraně cizího majetku.

25. Konečně obviněný vyjádřil své přesvědčení, že by trestní odpovědnost měla být uplatňována pouze jako krajní prostředek (ultima ratio) v případech, kdy „neexistuje jiné možné řešení“, k čemuž uvedl, že poškozená měla plné vědomí o finanční situaci obviněného a věděla, že „disponuje“ exekucemi. Pakliže dovolatel mínil upozornit na problematiku opatrnosti osoby oklamané, která by prizmatem subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestnost jeho činu vyloučila, nebylo možno mu přisvědčit.

Ta by totiž musela být natolik závažná, že by vyloučila zájem společnosti na trestní represi pachatelova jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1102/2023). V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené však lze dospět k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. Ve stručnosti lze připomenout dlouhodobost páchání trestné činnosti dovolatelem po dobu čtyř let (tj. nejednalo se o jednorázový exces), z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr.

zákoníku se jednalo o zločin, přičemž byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Vzhledem k uvedeným okolnostem, jakož i způsobu provedení, kdy obviněný cíleně a promyšleně zneužíval zřejmé naivity poškozené a její důvěry, nelze spáchaný trestný čin považovat za neodpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh.

tr.), a to ani poukazem na sníženou obezřetnost poškozené. Konečně pro úplnost nutno dodat, že rozhodně nelze dospět k závěru, že by snad poškozená byla s určitou okolností srozuměna, a tudíž nebyla uvedena v omyl, pročež by postihu pachatele bránila subsidiarita trestní represe již ve své legislativní rovině (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Ostatně již samotné (opakované) provedení majetkové dispozice poškozenou, v jejímž důsledku utrpěla značnou škodu, lze označit za důkaz toho, že jednala pod vlivem podvodného jednání obviněného.

Byť by poškozená o jistých finančních nesnázích obviněného věděla, obviněný vědomě navodil situaci, v níž nepočítala s variantou vývoje událostí poškozujících její majetek jako s reálnou, zejména s ohledem na skutečnost, že ji o vrácení poskytnutých finančních prostředků přesvědčoval (např. s ohledem na prodej jeho bytu, jenž však nevlastnil) a část jí postupně i vrátil jakožto součást jeho komplexního manipulativního chování. Závěr o nedostatečné obezřetnosti poškozeného nelze učinit pouze s odkazem na jeho mimořádnou důvěřivost až naivitu, naopak jednání pachatele může spočívat i v tom, že záměrně vytvoří u poškozeného pocit důvěry, který následně zneužije (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, uveřejněné pod č. 19/2019 Sb. rozh. tr.).

Je proto třeba citlivě vnímat hranici případů, kdy pachatel vědomě zneužije nedostatečnou aktivitu a bdělost poškozených v soukromoprávních vztazích a v zájmu z ní neoprávněně profitovat se dopustí trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1086/2019).

26. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.

27. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného T. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 7. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu