7 Tdo 521/2016-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. C., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 To 180/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 23/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 8 T 23/2015, byli obvinění J. C. a P. H. jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzeni podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody obviněný J. C. na dvě léta a obviněný P. H. na dva a půl roku s tím, že pro výkon trestu byl každý z nich podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 v podstatě v tom, že obvinění dne 7. 1. 2015 kolem 16,10 hodin v P., Š. ul., nejprve požadovali po poškozené M. K., aby jim zadarmo dala Subutex, což ze strachu raději udělala a odešla, avšak obvinění ji přibližně v 16,21 hodin dostihli, obviněný P. H. ji úmyslně strčil rukou do ramene tak silně, že ji zatlačil do výklenku u domu čp. …, oba obvinění se před ni postavili, takže měla omezený prostor k odchodu, obviněný P. H. jí řekl, ať jim dá všechno, co má, jinak že jí prohledají a seberou kabelku, a zároveň jí pohrozil, že pokud jim nedá Subutex, zavolá na policii a oznámí, že poškozená prodává Subutex, na což poškozená reagovala tak, že obviněným předala jednu a půl tablety Subutexu, a obvinění se dali na útěk.
Odvolání, která podali oba obvinění proti výroku o vině a trestu, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 To 180/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný J. C. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že ta část jednání, která se odehrála kolem 16,10 hodin, vůbec neodpovídá znakům trestného činu loupeže, protože nevykazuje žádné násilí ani pohrůžku bezprostředního násilí. Ve vztahu k té části jednání, která se odehrála kolem 16,21 hodin, připustil, že za násilí se dá považovat strčení do ramene poškozené, avšak zdůraznil, že šlo o jednání obviněného P. H. mimo rámec jejich společného jednání. Uvedl, že poškozená jim Subutex vydala nikoli pod vlivem zmíněného strčení, ale pod vlivem pohrůžky, že ji prohledají, resp. pod vlivem pohrůžky obviněného P. H., že zavolá na policii. Obviněný J. C. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Z toho, jak je konstruován institut spolupachatelství, vyplývá, že není nutné, aby každý ze spolupachatelů těmi akty společného jednání, které sám vykonal, naplnil všechny znaky trestného činu. Postačí, že naplnění znaků trestného činu vyplývá ze souhrnu dílčích aktů vykonaných jednotlivými spolupachateli. To, že každá ze společně jednajících osob odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama, znamená, že každý ze spolupachatelů odpovídá za celý čin, tj. za celý rozsah jednání i za celý následek.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je jasné, že obviněný J. C. byl spolupachatelem zločinu loupeže podle § 23 tr. zákoníku, § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
Ze souvislostí celého incidentu je patrno, že obvinění se sešli s poškozenou kolem 16,10 hodin proto, aby si od ní koupili Subutex, avšak vzhledem k tomu, že neměli peníze, dožadovali se uvedené drogy zadarmo. V této části skutkového stavu, jak ho zjistily soudy, jednání obviněných nevykazovalo znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a bylo z tohoto hlediska pojato do výroku o vině nadbytečně, nanejvýš jen k dokreslení okolností, které předcházely dalšímu jednání obviněných později v době kolem 16,21 hodin. V průběhu jednání kolem 16,10 hodin obvinění viděli, že poškozená má u sebe více Subutexu, než kolik jim dala, a proto se rozhodli, že ji dostihnou a vynutí si na ni vydání celého, resp. dalšího množství. Evidentně tu tedy byl společný úmysl obviněných donutit poškozenou k vydání Subutexu. Tento úmysl obvinění společným jednáním, ke kterému došlo kolem 16,21 hodin, také realizovali. Společně ji dostihli, po natlačení do výklenku ji společně obstoupili, což na poškozenou nutně působilo jako pohrůžka dalším násilným jednáním, a po získání Subutexu společně utekli. Za tohoto stavu je bez jakékoli rozumné pochybnosti zřejmé, že se v celém rozsahu jednalo o společnou akci obou obviněných, a to včetně násilného natlačení poškozené do výklenku u domu. Okolnost, že tento dílčí akt, který záležel v razantním strčení do ramene poškozené, provedl jen obviněný P. H., se nijak nedotýká odpovědnosti obviněného J. C. jako spolupachatele. Rozhodně nelze uvažovat o tom, že by zmíněný akt byl nějakým vybočením obviněného P. H. z rámce společného jednání, na kterém se oba obvinění konkludentně shodli. O tom ostatně svědčí okolnost, že obviněný J. C. se od uvedeného projevu násilí nijak nedistancoval a naopak podpořil jeho účinnost, neboť se podílel na následném obstoupení, jímž bylo poškozené prakticky znemožněno volně odejít. Násilné natlačení poškozené do výklenku bylo součástí úmyslného společného jednání obou obviněných. Z toho důvodu za něj odpovídá i obviněný J. C. jako spolupachatel, byť poškozenou fyzicky natlačil do výklenku pouze obviněný P. H.
Zločin loupeže byl dokonán již samotným provedením násilného jednání, které bylo neseno úmyslem obviněných vynutit si na poškozené vydání Subutexu. Se zákonnými znaky tohoto trestného činu se míjejí námitky, v nichž obviněný J. C. tvrdil, že poškozená vydala Subutex až pod vlivem pohrůžky obviněného P. H. oznámením na policii, že poškozená prodává drogy. Z hlediska naplnění znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není podstatné to, zda poškozená vydala Subutex pod vlivem násilí, jemuž byla vystavena, ale to, že násilí bylo vykonáno s úmyslem obviněných zmocnit se Subutexu, který měla poškozená u sebe.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byl obviněný J. C. jako spolupachatel uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl výrok o vině obviněného J. C. ponechán nedotčen a jímž bylo jeho odvolání zamítnuto, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. C. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení (20. 5. 2015) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla předložena dne 11. 4. 2016. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2016
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu