7 Tdo 543/2016-44
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. července 2016 v neveřejném zasedání o
dovolání, které podal obviněný D. D. C., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 2 To 41/2015, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 T 7/2014, byl
obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr.
zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen
podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků.
Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen
také trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr.
ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na
náhradu škody.
Obviněný se pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140
odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v B. na ul. L. ..., v
bytě v přízemí domu, v době mezi 20.16 hodin dne 13. 1. 2014 až 16.28 hodin dne
14. 1. 2014, fyzicky napadl intenzitou velkou a střední přesněji nezjištěným
aktivním mechanizmem, a to pravděpodobně předmětem bez ostrých hran, event.
úderem pěstí nebo kopnutím, JUDr. J. H. nejméně ve třech případech, přičemž
útok byl směřován na hlavu poškozené, konkrétně na oblast levou spánkově-
temenní, oblast nosu a levého oka, čímž jí způsobil puklinu kosti spánkové
vlevo, pokračující na kost klínovou a na spodinu střední jámy lební a zlomeninu
boční zevní stěny levé očnice, a následné krvácení do mozku a mezi mozkové
obaly s otokem mozku, a dále jí způsobil zlomeninu nosních kůstek vpravo a
zhmoždění a krevní výron v okolí levého oka, přičemž si musel být vědom toho,
že popsaným způsobem napadání může poškozenou usmrtit, s čímž byl srozuměn,
avšak k takovému následku nedošlo jen vzhledem k včasnému nálezu poškozené a
poskytnutí vysoce odborné lékařské péče.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci
usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 2 To 41/2015, podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání
opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve spojení
s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že
první odsuzující rozsudek soudu I. stupně odvolací soud zrušil z důvodu
nejasnosti skutkových zjištění a nevypořádání se se všemi pro rozhodnutí
významnými okolnostmi, nevypořádání se s jeho námitkami, které zpochybňují
usvědčující důkazy, jakož i z důvodu nevyřešení subjektivní stránky, přičemž
odvolací soud uvedl, že za stávajícího skutkového stavu nemá o jeho
pachatelství pochybnosti. Soudu I. stupně pak vytýká, že v novém projednání
věci nedostál požadavkům, které měly za následek zrušení předcházejícího
rozsudku, nijak dokazování nedoplnil a při nezměněném důkazním stavu pouze
upravil popis skutku o pasáž vztahující se k subjektivní stránce. Konkrétně pak
namítá, že soud I. stupně nedoplnil dokazování výslechem jím navržených svědků
z řad odborného personálu Fakultní i Vojenské nemocnice Brno k okolnostem
probuzení poškozené z umělého spánku, k její paměťové orientaci a chování, ani
o navrhovaný znalecký posudek z oboru neurologie k objasnění schopnosti
poškozené reprodukovat prožité události. Pokud soud I. stupně tento znalecký
posudek neprovedl s odůvodněním, že má k dispozici vyjádření nemocničního
psychiatra MUDr. M. P., obviněný namítá, že tento je odborníkem v jiném
zdravotnickém oboru, nemůže se tak vyjádřit k dané problematice a navíc ani
nebyl u poškozené při jejím probouzení z umělého spánku. Obviněný uvedl, že v
řízení před oběma soudy setrval na svém tvrzení, že není útočníkem na
poškozenou, nesvědčí pro to žádný přímý důkaz, a pouze nepřímé důkazy, ze
kterých vycházel soud I. stupně, netvoří uzavřený kruh. Pokud soud I. stupně
vycházel z toho, že přestal s poškozenou telefonicky komunikovat ve večerních
hodinách dne 13. 1. 2014, ač v jiné dny s ní takto komunikoval běžně, obviněný
s odkazem na údaje o poloze SIM karty dvou telefonů namítá, že jak poslední
telefonický hovor s poškozenou dne 13. 1. 2014 ve 20.16 hodin, tak i následné
hovory na francouzská telefonní čísla téhož dne ve 22.33 hodin, a dne 14. 1. 2014 ve 13.50 hodin, 17.12 hodin a v 17.15 hodin, byly vždy na buňce B. – K. V
této lokalitě, že se nacházel již od 10. 1. 2014, kdy byl vykázán z bytu
poškozené a tuto lokalitu neopustil. Za pouhou domněnku pak obviněný považuje
závěr soudu I. stupně učiněný na základě odmlky v telefonní aktivitě s
poškozenou dne 13. 1. 2014 na celý den, kdy podle soudu věděl, čeho se dopustil
a kontakt byl zbytečný. Podle výpisu z uskutečněného telekomunikačního provozu,
že je zřejmé jeho kontaktování poškozené především ve večerních hodinách a
kontakt během dne byl ze strany poškozené. Jediná výjimka během dne, na kterou
poukázal i soud I. stupně, kdy ale trvalo spojení dne 11. 1. 2014 v 10.09.29
hodin pouze dvě vteřiny, podle obviněného za hovor nelze považovat. Dovozuje
proto, že pokud by nebyl dne 14. 1.
2014 zadržen, pokusil by se poškozenou ve
večerních hodinách opět kontaktovat, protože jejich telefonický kontakt byl v
předcházejících dnech vždy až po 20.00 hodině.
Za nesprávný považuje obviněný také závěr soudu I. stupně o jeho vědomosti o
místě pobytu poškozené v B. dne 13. 1. 2014. Podle poškozené sice byl s ní v
minulosti u bytu pana A., ale nesdělila mu, že je to jeho byt a tak to nevěděl.
U tohoto bytu, že navíc měli být koncem roku 2012, kdy byl ještě v B. jen
krátce a neznal polohu daného bytu, protože se tam vyskytl náhodou s
poškozenou. Svědek M. Ch., který o něm vypověděl, že se pohyboval po městě
samostatně bez větších problémů, pak podle obviněného o tom nemůže mít
přesvědčivé informace, protože nebyli v pravidelném kontaktu a jedná se tak
pouze o nepodloženou domněnku. Žádný důkaz, že pak nesvědčí ani pro závěr, že
věděl o pobytu poškozené v tomto bytě dne 13. 1. 2014 a nebylo prokázáno, že by
mu to poškozená sdělila po příjezdu z P.
K dalšímu důkazu spočívajícímu ve vyjádření poškozené v rámci nemocniční
hospitalizace, o které soud I. stupně také opřel své rozhodnutí, obviněný
namítá, že veškerá její vyjádření pronesená vůči dalším osobám mohla být
ovlivněna tlumočením děje třetími osobami a nelze je proto brát v potaz. V jeho
neprospěch, že nelze vykládat ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, jenž
určil rozsah a možné příčiny zranění poškozené, protože příčiny zranění určuje
pouze jako pravděpodobné, když konkrétní děj není znám a také jej neurčuje jako
původce zranění poškozené. K hodnocení motivu jednání soudem I. stupně obviněný
uvedl, že pokud poškozená měla z někoho strach, tak to nebyl on ale právě Ing.
J. N., u kterého je doložená aktivita k poškozené ohledně vadně poskytnuté
právní služby, když tento, aniž by vyčkal jejího vyjádření, okamžitě si
nárokoval náhradu škody u pojišťovny z titulu povinného ručení advokáta za
způsobenou škodu. V další části dovolání obviněný podrobně a obsáhle cituje
úvahy a závěry soudu I. stupně ohledně hodnocení důkazů, které podle jeho
názoru nerespektují základní principy hodnocení důkazů a zcela ignorují zejména
zásadu „in dubio pro reo“. Skutková zjištění soudu I. stupně považuje obviněný
za nesprávná, při hodnocení jeho motivu, že zcela nedůvodně tento soud
přeceňuje význam události ze dne 10. 1. 2014, když byl jednak zproštěn obžaloby
ohledně tohoto jednání, a celou situaci uvedeného dne vyvolal soudem
zpochybněný svědek Ing. J. N., který měl hlavní podíl na jeho vykázání z domu
poškozené. Z provedeného dokazování, že pak nelze učinit ani závěr, že byl z
jejího domu vykázán za aktivního přispění poškozené, když se poškozená k
dotazům příslušníků policie nijak nevyjadřovala, nešlo o kategorické závěry,
ale spíše o útržkovitě vyřčená slova ve stavu zmatenosti, když i podle
policistů byla poškozená „mimo“, nebyla schopna na nastalou situaci racionálně
reagovat a také sama v hlavním líčení svůj souhlas s vykázáním popřela. Pokud
tedy souhlasila s jeho vykázáním, tak pouze proto, aby se vyhnula většímu
konfliktu, který v jejím domě započal příchodem Ing. J. N., když věděla, že s
ním odjede do P., on se pak bude moci vrátit domů, což se také stalo a
poškozené to také telefonicky sdělil. Obviněný souhlas poškozené s jeho
vykázáním z domu spojuje také s jejím stavem zjištěným znaleckým posudkem, že
má pithiatické rysy (sklon k ovlivnitelnosti), a toto řešení jí vnutil Ing. J.
N. a přivolaní policisté.
Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudu I. stupně, že se ocitl na ulici, a z
jeho pohledu se měl cítit ponížen a opuštěn. K tomu namítá, že se pak do domu
vrátil, poškozená o tom věděla a sama jej upozornila, že 13. 1. 2014 přijede s
Ing. J. N., tak aby se zdržoval jinde, což jen dokresluje, že vnímala averzi
mezi nimi. Nesouhlasí pak ani s argumentací soudu I. stupně, že se jej podle
svědka K. A. poškozená bála, když tento svědek uvedl, že v přípravném řízení
vycházel z informací nikoliv od poškozené, ale od Ing. J. N., a také uvedl, že
poškozená mu neřekla důvod, proč chce u něj bydlet, ale byly to zřejmě
komplikace s výpočetní technikou.
Ohledně výpovědi svědka MUDr. M. P. obviněný nezpochybňuje to, co tomuto
svědkovi poškozená řekla, ale namítá, že také soud I. stupně upozornil na
předcházející zcela nestandardní „výslech“ poškozené Ing. J. N., který ji
skutkový děj jednoznačně vnuknul, a až následně dne 5. 2. 2014 proběhlo
vyšetření poškozené MUDr. M. P., k čemuž obviněný podrobně poukazuje také na
obsah lékařských zpráv z hospitalizace poškozené. Ohledně zachování paměťové
stopy poškozené po úrazu, že ale soud neučinil žádné zjištění, a spokojil se
pouze s vyjádřením znalkyně z oboru psychiatrie, že poškozená může vytěsňovat
nepříjemnou událost, nikoli ale, že jej zatajuje jako pachatele.
Ohledně výpovědi svědka M. Ch. obviněný namítá, že také jeho vyjádření o tom,
že mu poškozená dne 8. 2. 2014 měla sdělit, že jí to udělal on (obviněný), je
nutno přičíst aktivitě Ing. J. N. pod jehož vlivem poškozená byla, a pouze
uvedla to, co již slyšela. K tomu obviněný podrobně rozebírá výpovědi tohoto
svědka a okolnosti, za kterých svědek vypovídal.
K zjištěným pachovým stopám na místě činu pak obviněný namítá možnost jejich
přenosu poškozenou, která v bytě měla u sebe oblečení, které používali oba
společně, a také měla s sebou klíče od svého bytu, které používal výhradně on.
Obviněný pak poukazuje také na skutečnost, že poškozená byla svědkem K. A.
nalezena bezvládná v zamčeném bytě, tento svědek nejprve kontaktoval Ing. J.
N., aby se poradil, co má dělat, a až poté volal záchrannou službu a policii,
kterou na něj jako na pachatele nasměroval Ing. J. N., a to bylo pak také
jediným směrem vyšetřování. Klíče byly vytaženy ze zámku a položeny bez známek
stop krve v kuchyni. Poškozená, že přitom byla i podle lékařských zpráv
vícekrát hospitalizována z důvodu pádu v opilosti, a byť při její hospitalizaci
dne 14. 1. 2014 nebyl u ní indikován alkohol, podle její výpovědi byla velmi
vyčerpaná, nebylo jí dobře, a spustila se jí krev z nosu, což byl jediný důvod
krevních stop v bytě. Obviněný proto dovozuje, že poškozená byt nezamykala, ale
byl to někdo, kdo klíči od bytu disponoval a to on rozhodně nebyl. Odstranění
poškozené, že by pro něj ani nemělo efekt, když by si tím odstranil významný
zdroj příjmů, a zejména možnost bydlet ve společném domě, přičemž motiv k
odstranění poškozené nelze spatřovat ani v události dne 10. 1. 2014.
V závěru dovolání obviněný uvádí, že se soud I. stupně nevypořádal řádně s
právní kvalifikací a pouze doplnil skutek, že „si musel být vědom toho, že
popsaným způsobem napadání může poškozenou usmrtit, s čímž byl srozuměn“, což
je podle obviněného závěr učiněný v rozporu s výsledky dokazování pouze s
odkazem na charakter zranění, která poškozená utrpěla. Bez jakékoliv bližší
konkretizace pak obviněný také obecně namítá, že skutek popsaný v rozsudku
soudu I. stupně navíc vykazuje znaky trestného činu těžkého ublížení na zdraví
podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ale touto právní kvalifikací se soud
nezabýval.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému
soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby. Poukázala na jednoznačný
motiv obviněného spočívající v události dne 10. 1. 2014, kdy byl policií
vykázán z domu poškozené, kde předtím dlouhodobě pobýval a od této doby
konflikt mezi ním a poškozenou neustále gradoval. Protože se obviněný v
dovolání prakticky výlučně zabývá skutkovými otázkami, a namítá nesprávný
způsob hodnocení důkazů soudy, čímž se domáhá hodnocení důkazů v jeho prospěch,
takovéto námitky nevyhovují žádnému důvodu dovolání. Státní zástupkyně proto
navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání
obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v
ustanovení § 265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání řádně uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přičemž byl
v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenu g). Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného, uplatněnými
v dovolání proti skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku o vině, se již zabýval
a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný
opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a ze stejných důvodů jako
odvolání. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky
obviněného směřující proti výroku o vině, dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají. Z obsahu dovolání je totiž
zřejmé, že obviněný svými námitkami zejména popírá skutková zjištění učiněná
soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak krajský a
vrchní soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich
podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Způsob hodnocení důkazů
soudy považuje za chybný. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný
prostředek, zaměňuje za další odvolání.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně.
Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah
Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl
dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces.
Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž
přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první
skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést
důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu
věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v
odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné
realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není
získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do
hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného
hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah
provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při
interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že
v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani
do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v
napadeném usnesení ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal
extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ v
důkazech, které vzal soud I. stupně za podklad rozhodnutí o vině. Vzhledem ke
skutečnosti, že samotná poškozená si podle jejího tvrzení nevzpomíná na
okolnosti svého napadení, a zejména pak kým byla v daném bytě fyzicky napadena,
je rozhodnutí soudu založeno na nepřímých důkazech, které však také podle
názoru Nejvyššího soudu umožňují bez důvodných pochybností učinit spolehlivý
závěr o tom, že pachatelem tohoto útoku na poškozenou byl obviněný. Soud I.
stupně v odůvodnění rozsudku podrobně popsal jednotlivé provedené důkazy, a
také úvahy kterými se řídil při jejich hodnocení, a které jej vedly k závěru,
že obviněný je pachatelem daného činu. Obviněný ale s tímto hodnocením důkazů
nesouhlasí, stejné námitky jako nyní v dovolání uvedl již ve svém odvolání,
které ale Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné, když se s argumentací soudu I. stupně ztotožnil. Lze
připomenout, že již ve svém prvním rozhodnutí v této trestní věci (usnesení ze
dne 29. 1. 2015, sp. zn. 2 To 113/2014; viz č. l. 1009 tr. spisu), kdy byl
první rozsudek soudu I. stupně v odsuzující části zrušen, vrchní soud uvedl, že
otázka pachatelství obviněného byla vyřešena odpovídajícím způsobem. Důvodem
zrušení rozsudku soudu I. stupně bylo pouze nedostatečné vypořádání se s
otázkou zavinění a jeho vyjádření ve výroku o vině. Ač obviněný v dovolání
namítá, že soud I. stupně v novém hlavním líčení nedostál požadavkům, které
byly důvodem zrušení předcházejícího rozsudku, samotný vrchní soud naopak
konstatoval, že soud I. stupně všechny jeho pokyny beze zbytku splnil.
Protože námitky obviněného uvedené v dovolání, byly součástí celé jeho obhajoby
v průběhu trestního stíhání, byly opakovaně předmětem přezkumu také soudem
odvolacím, bylo by zcela nadbytečné opakovat ve vztahu k nim argumenty soudu I.
stupně, které Nejvyšší soud považuje za správné. Pouze na doplnění proto
Nejvyšší soud zdůrazňuje následující rozhodné okolnosti případu, i když i tyto
byly uvedeny již soudem I. stupně.
Přestože se poškozená přímo k okolnostem jejího napadení nebyla schopna
vyjádřit, vzpomíná si na tvrzení obviněného, že „ona je jeho manželka, bude ho
poslouchat a dělat co on říká“. Vedle toho, že si obviněný nepřál její kontakt
s klienty z P. a byl žárlivý, uvedla také svůj úmysl ukončit vztah s ním, což
bylo důsledkem i události dne 10. 1. 2014 a zmínila se o tom i před svědkem
MUDr. M. P. Proto nelze přisvědčit námitce obviněného, že by pro něj odstranění
poškozené nemělo efekt, neboť by si tím odstranil významný zdroj příjmů a
zejména možnost bydlet ve společném domě. Je totiž zřejmé, že po události dne
10. 1. 2014 byla již poškozená rozhodnuta ukončit soužití s ním, čímž jako
člověk bez zaměstnání fakticky ztratil zdroj svých příjmů, a také možnost
bydlet v domě poškozené, z kterého byl přes původní váhání jednoznačně s jejím
souhlasem vykázán. Tvrzení obviněného, že dne 14. 1. 2014 ve večerních hodinách
čekal v domě poškozené až se vrátí z P., o jejich vzájemném vztahu a plánech na
„oficializaci“ soužití s poškozenou, jak je obviněný prezentoval ve své
výpovědi v hlavním líčení dne 1. 4. 2015 ( č. l. 1111 a násl. tr. spisu;
obdobně v konečném návrhu ve veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 23. 6. 2015, č. l. 1231 tr. spisu), je v rozporu s tím, že po svém návratu z P. se již
poškozená nevrátila do svého domu a k obviněnému, ale do bytu zapůjčeného od
svědka K. A. Přitom obviněný i v dovolání namítá, že na jejím příjezdu domů byl
s poškozenou telefonicky domluven. K obsahu výpovědi poškozené lze také uvést
závěry znalkyně (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace
klinická psychologie), že ztráta paměti není v daném případě pravděpodobná,
když amnézie se postupem času zlepšuje, ale u poškozené jde o opačný sled
(nejdříve si pamatuje, pak si nepamatuje), z nějakého důvodu nechce o svém
úrazu mluvit, a motivem může být obranný mechanizmus osobnosti, která si nechce
připustit, že ten koho milovala, ji těžce zranil. S tím koresponduje také závěr
znalce psychiatra, že obviněný je abnormální osobnost s převážně narcistickými
a histriónskými rysy, a v případě spáchání činu mohla být jeho motivem nejspíše
msta za ponížení, kterého se mu v předchozích dnech dostalo, a mohl tak
potrestat poškozenou za to, že se rozhodla jej opustit. Je tak zřejmé, že vztah
poškozené s obviněným nebyl takový, jak jej on popisoval ve výše zmíněné
výpovědi, a nelze také souhlasit s námitkami obviněného, že on nebyl příčinou
konfliktu dne 10. 1. 2014, nebo že poškozená bydliště neopustila z pocitu
ohrožení z jeho strany a aktivně nepřispěla k jeho vykázání z domu. Soud I. stupně při hodnocení důkazů také pečlivě hodnotil celkové působení svědka Ing. J. N. ve věci, včetně možného ovlivnění výpovědi poškozené nebo dalších svědků,
a proto Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného, kterými se snaží
odpovědnost za konflikt dne 10. 1. 2014 přenést pouze na tohoto svědka a u něj
také spatřuje možný motiv k fyzickému útoku na poškozenou. Snaha obviněného
svést příčinu konfliktu dne 10. 1. 2014 na svědka Ing. J.
N., jakož i jeho
poukazování na možný motiv tohoto svědka k napadení poškozené v daném bytě a
její strach z něj, je v přímém rozporu se skutečností, že právě s tímto svědkem
poškozená po konfliktu s obviněným dne 10. 1. 2014 odjela do P. Dne 13. 1. 2014
po návratu do B. se již nevrátila do svého domu, ale uchýlila se dočasně do
vypůjčeného bytu K. A., přičemž soud I. stupně důvodně dospěl k závěru, že s
návratem domů čekala, až obviněný odjede. Ač obviněný tvrdí, že nevěděl, kde se
v B. nachází daný byt a nikdy v něm nebyl, byly právě v tomto bytě následně, po
nalezení těžce zraněné bezvládné poškozené dne 14. 1. 2014, ztotožněny hned dvě
jeho pachové stopy. Pachová stopa je pouze nepřímým důkazem, který nemůže být
jediným důkazem viny, protože na základě tzv. pachové zkoušky (resp. pachové
identifikace) je možno dospět pouze k závěru, že se obviněný v blíže neurčené
době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel, nelze z něj ale
jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se právě obviněný dopustil
trestného činu, za který je trestně stíhán. V daném případě je ale důkazní
situace odlišná. Z výpovědi poškozené totiž vyplývá, že obviněný předtím s ní
byl u daného bytu, i když nikdy nebyl v samotném bytě. Zajištěné pachové stopy
přitom nejsou jediným důkazem viny, a spolu s dalšími důkazy vyvrací obhajobu
obviněného, že na místě činu nebyl. Pokud je spolehlivě zjištěno, že se na
místě činu předtím nikdy nezdržoval, musel tam být v době činu, a ostatní
důkazy potvrzují, že jako jeho pachatel.
Dovolací námitky obviněného, kterými nabízí možnost, že si poškozená zranění
způsobila sama pádem, když poukazuje na případy předchozích jejich zranění při
pádu v opilosti, jsou v rozporu hned se dvěma zjištěními soudu I. stupně, když
jednak při jejím přijetí k hospitalizaci nebyl u ní alkohol zjištěn a celkem
tři oblasti působení násilí na hlavu poškozené svědčí o jejím zranění aktivním
mechanizmem. K námitce obviněného o provádění telefonických hovorů v rozhodné
době jen z jednoho místa (buňka B.-K.), kterou již soud I. stupně nepovažoval
za významnou s tím, že ve zbývající době byl dostatečný časový prostor pro
spáchání trestné činnosti, lze také poukázat na vzdálenost místa činu od domu
poškozené, která je podle veřejně dostupného zdroje (mapy.cz) autobusem 7 km, s
dobou jízdy pouze 27 minut, a cesta pěšky na vzdálenost míst pouze 4,7 km trvá
kolem 01.17 hodin.
Pokud obviněný v souvislosti s důkazní situací namítá, že všechny důkazy ve
věci provedené jsou pouze nepřímé, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní
teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i
nepřímé důkazy. Naopak mnohdy, zejména u poměrně složitých případů, nejsou
opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy
důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k
dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých
důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní
utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o
spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez
dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy
přímé (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního
práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H.
Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé
důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou,
ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy
vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém
příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale
současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná
osoba. V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn
nepřímých důkazů jedná, a proto ve věci neshledal existenci extrémního rozporu
mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými
zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani závěr o vině obviněného.
Všechny nepřímé důkazy, na jejichž základě soud I. stupně založil svůj závěr o
spáchání fyzického útoku na poškozenou obviněným, tak ve svém souhrnu tvoří
spolehlivý uzavřený kruh, vylučující jiný závěr. Dovolací námitky obviněného
jsou zaměřeny na postupné zpochybňování každého z těchto důkazů jednotlivě, ale
nelze jim přisvědčit. Proto také v případě obviněným navrhovaných dalších
důkazů, ale soudem neprovedených, nejde o případ důkazů opomenutých. Provádění
dalších navrhovaných důkazů by vzhledem k důkazní situaci, jakož i k okolnostem
k jejichž objasnění by měly sloužit, bylo nadbytečné.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti
o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval
a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a
druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily
žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení
důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a
především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými
zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy,
není dovolacím důvodem.
Dovolání bylo uplatněno právně relevantně toliko v části, kde obviněný
poukazuje v podstatě na to, že skutkový stav věci, který měl odvolací soud k
dispozici, neumožňoval dovodit jeho úmyslné zavinění ani formou nepřímého
úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku, když tento závěr soud I.
stupně učinil toliko na základě charakteru zranění, a přitom se nevypořádal s
pokynem odvolacího soudu zabývat se také zaviněním ve formě vědomé nedbalosti
podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného vzhledem k absenci
úmyslu neměl být uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §
140 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze trestným činem ublížení na zdraví podle §
145 odst. 1 tr. zákoníku, tedy úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu vraždy podle § 140
odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného úmyslně usmrtí. K závěru
o tom však nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co
způsobilo jiné osobě smrt. Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele (přímý
či nepřímý), směřoval ke způsobení smrti. Pro obě formy úmyslného zavinění je
společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah
pachatele ke způsobenému následku (smrti jiného). Podle právní nauky
představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň
jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto
smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je
vlastně formou chtění. Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu lze zmínit i vztah případné
lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k
následku lze považovat již za srozumění s následkem, v právní literatuře
převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá
lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění
pachatele s následkem lze dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost
pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné
stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Uvedené kladné
stanovisko musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu
následku a tak tomu bylo i v tomto případě.
Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou obviněného o absenci nepřímého úmyslu
usmrtit poškozenou a tuto považuje za zjevně neopodstatněnou. Úmysl pachatele
nelze pouze předpokládat, ale musí být na základě provedených důkazů prokázán.
Takový závěr o úmyslném zavinění lze učinit i v případě, kdy chybí doznání
pachatele, a to na základě objektivních skutečností jako je povaha činu, způsob
jeho provedení, ale také na základě zjištěných okolností subjektivní povahy,
jako je pohnutka pachatele a vlastnosti jeho osobnosti. Všechny tyto rozhodné
okolnosti, které musí být hodnoceny v souhrnu, měl soud I. stupně spolehlivě
zjištěné a učinil je podkladem svého závěru o nepřímém úmyslu obviněného D. D.
C. Své úvahy, které jej vedly k závěru o právní kvalifikaci, a o nepřímém
úmyslu obviněného usmrtit poškozenou, podrobně rozvedl na str. 16 až 17
odůvodnění rozsudku, a dostatečně podrobně se k otázce zavinění vyjádřil také
soud odvolací. S touto argumentací soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud
ztotožnil. Za této situace, když podstata dovolání obviněného také spočívala v
námitkách skutkových, a otázku zavinění a možné jiné právní kvalifikace v
dovolání zmínil pouze stručně a nekonkrétně, bylo by zcela nadbytečné
argumentaci soudů opakovat, a proto na ni Nejvyšší soud zcela odkazuje.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části
neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ani jinému důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nebyl ve věci shledán
extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Obecná
hmotně právní námitka obviněného pak byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Proto bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto
jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu