7 Tdo 549/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 4. 6. 2008 dovolání nejvyšší
státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné JUDr. L. P. , proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 7 To 144/2007, v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 19/2007 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2.
2008, sp. zn. 7 To 144/2007, z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 43 T 19/2007,
byla obviněná JUDr. L. P. , rozená B. , uznána vinnou trestným činem vraždy
podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), g) tr. zák. a odsouzena podle § 219 odst. 2
tr. zák., § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož
výkon byla zařazena do věznice s dozorem.
Jako trestný čin posoudil Městský soud v Praze skutek, který podle jeho
zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněná v době od 31. 5. 1950 do 8. 6.
1950 v P. spolu s dalšími prokurátory se jako prokurátorka tehdejší Státní
prokuratury podílela na zastupování obžaloby v hlavním přelíčení ve věci proti
obžalované JUDr. M. H. a spol., která byla u tehdejšího Státního soudu v
Praze vedena pod sp. zn. Or I/VII-65/50, přičemž postupovala v rozporu s tehdy
platnými ustanoveními § 3, § 33, § 34 a dalšími ustanoveními zákona č. 119/1873
ř. z., přičemž si byla vědoma toho, že o vině a trestu obžalovaných rozhodly
již před tímto přelíčením a nezávisle na jeho průběhu mimosoudní orgány a že
toto přelíčení slouží jen k vyvolání dojmu zákonnosti trestního řízení, jehož
jediným cílem byla fyzická likvidace obžalovaných, v důsledku toho byli
rozsudkem tehdejšího Státního soudu v Praze ze dne 8. 6. 1950 odsouzeni JUDr.
M. H. , J. B. (správně B. ), JUDr. O. P. a Z. K. k trestům smrti,
které byly vykonány dne 27. 6. 1950, a další osoby k trestům těžkého žaláře v
rozmezí od 15 let až na doživotí.
O odvolání obviněné, podaném proti všem výrokům rozsudku, bylo rozhodnuto
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 7 To 144/2007.
Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen
a trestní stíhání obviněné bylo z důvodu uvedeného v § 223 odst. 1 tr. ř., § 11
odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno. Toto rozhodnutí odůvodnil Vrchní soud v
Praze tím, že Městský soud v Praze posoudil skutek v rozporu s ustanovením § 16
odst. 1 tr. zák. podle nynějšího zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů, a že správně měl skutek posoudit podle zákona č.
117/1852 ř. z., zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích, který byl
účinný v době, kdy se skutek stal. Podle Vrchního soudu v Praze obviněná
spáchala zločin vraždy podle § 134 tr. zák. č. 117/1852 ř. z., a to vraždy
prosté ve smyslu § 135 bod 4 tr. zák. č. 117/1852 ř. z., navíc jen jako
vzdálený účastník, takže se na ni vztahovala ta část ustanovení § 137 tr. zák.
č. 117/1852 ř. z., podle níž byl skutek ohrožen těžkým žalářem od pěti do
deseti let. Na to navazovaly úvahy Vrchního soudu v Praze o promlčecí lhůtě
stanovené v § 228 písm. b) tr. zák. č. 117/1852 ř. z. na pět let se závěrem, že
vzhledem k ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a odporu proti němu, trestnost zločinu zanikla promlčením
dne 30. 12. 1994, neboť trestní stíhání obviněné bylo zahájeno až po tomto
datu. Z toho Vrchní soud v Praze dovodil, že trestní stíhání obviněné bylo
nepřípustné. Ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. o nepromlčitelnosti některých
trestných činů spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 Vrchní soud v
Praze neaplikoval, protože bylo do trestního zákona vtěleno až dne 28. 12.
1999, tj. poté, co trestní stíhání již bylo podle jeho názoru promlčeno.
Nejvyšší státní zástupkyně podala v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Vrchního soudu v Praze. Výrok tohoto usnesení napadla v celém rozsahu. Odkázala
na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Nesprávné
právní posouzení skutku Vrchním soudem v Praze ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovala v tom, že tento soud považoval
skutek za prostou vraždu podle § 135 bod 4 tr. zák. č. 117/1852 ř. z., odmítla
jeho úvahu, že obviněná byla jen vzdáleným účastníkem zločinu, a vyjádřila
názor, že šlo o spolupachatelství úkladné vraždy podle § 135 bod 1 tr. zák. č.
117/1852 ř. z. nebo zjednané vraždy podle § 135 bod 3 tr. zák. č. 117/1852 ř.
z. Poukázala na to, že při této kvalifikaci byl na skutek stanoven v § 136 tr.
zák. č. 117/1852 ř. z. trest smrti a že podle § 231 tr. zák. č. 117/1852 ř. z.
byl nepromlčitelný. Z toho podle ní vyplývá, že nynější trestní zákon č.
141/1961 Sb., který nepřipouští trest smrti a u trestného činu vraždy podle §
219 odst. 2 tr. zák. stanoví promlčecí dobu dvacet let, je pro obviněnou
příznivější, takže jeho aplikace je v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr.
zák. Nedostatek podmínek pro zastavení trestního stíhání ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. vyplývá podle nejvyšší státní
zástupkyně z toho, že s ohledem na ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. začala
promlčecí doba běžet dne 30. 12. 1989 a její konec připadá na 30. 12. 2009,
takže trestní stíhání nebylo promlčeno. Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově
navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněná se k dovolání vyjádřila prostřednictvím svých obhájců tak, že s ním
nesouhlasí, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Z hlediska otázky použití trestního zákona č. 117/1852 ř. z. je základní
otázkou to, zda jednání obviněné bylo jednáním přímého účastníka, nebo jednáním
vzdáleného účastníka.
Konstrukce skutkové podstaty zločinu vraždy v trestním zákoně č. 117/1852 ř. z.
úzce souvisí s tím, že tento trestní zákon neznal účastenství jako zvláštní
formu trestného činu, která by rozšiřovala trestnost činu nad rámec
pachatelství, tak jak je tomu v nynějším ustanovení § 10 tr. zák. č. 140/1961
Sb. o účastenství. V trestním zákoně č. 117/1852 ř. z. byla skutková podstata
zločinu vraždy konstruována tak, že tento dokonaný zločin zahrnoval i jednání,
která materiálně odpovídají nynějšímu účastenství. Diferenciaci v posuzování
účasti osob, jejichž jednáním byl spáchán zločin vraždy, zajišťovala ustanovení
o trestu.
Zločinu vraždy podle § 134 tr. zák. č. 117/1852 ř. z. se dopustil ten, kdo
jednal proti člověku v úmyslu, aby ho usmrtil, takovým způsobem, že z toho
nastala smrt jeho nebo některého jiného člověka. V ustanovení § 135 tr. zák. č.
117/1852 ř. z. byly vymezeny čtyři druhy vraždy (úkladná, loupežná, zjednaná a
prostá).
Trestem za dokonanou vraždu bez ohledu na to, o jaký druh vraždy šlo, byl
zásadně trest smrti. Podle § 136 tr. zák. č. 117/1852 ř. z. za každou dokonanou
vraždu měl být smrtí potrestán nejen vrah sám, nýbrž i ten, kdo ho snad k ní
zjednal, nebo při samém vykonávání vraždy ruku svou vztáhl anebo činným
způsobem spolupůsobil. Citované ustanovení upravovalo trest za dokonanou
vraždu, který byl stanoven „na pachatele, zjednatele a přímé účastníky”.
Výjimku ze zásady, že za každou dokonanou vraždu měl být uložen trest smrti,
upravovalo ustanovení § 137 tr. zák. č. 117/1852 ř. z., které se vztahovalo „na
vzdálené spoluvinníky nebo účastníky”. Podle tohoto ustanovení ti, kdo
nevztáhnuvše při samém vykonávání vraždy ruky své a nespolupůsobivše činným
způsobem, přispěli ke skutku některým jiným vzdálenějším způsobem, obsaženým v
§ 5, měli být potrestáni, byla-li vražda prostá, těžkým žalářem od pěti až do
deseti let. Uvedené ustanovení pak ještě jako určitou výjimku z výjimky
stanovilo trest těžkého žaláře mezi deseti a dvaceti lety jednak na případy,
byl-li vražedný skutek spáchán na příbuzných v pokolení vzestupném nebo
sestupném, na manželi nebo manželce některé osoby, jež spolupůsobila, jednak na
případy, byla-li spáchána vražda úkladná, loupežná nebo zjednaná. Obě skupiny
případů však byly nadále podmíněny tím, že šlo o „vzdálené spoluvinníky nebo
účastníky”.
Vyvstává otázka, zda v daném případě bylo jednání obviněné jednáním, jímž při
vraždě osob, které byly nespravedlivě odsouzeny k trestům smrti a popraveny,
„při samém vykonávání vraždy ... činným způsobem spolupůsobila” ve smyslu § 136
tr. zák. č. 117/1852 ř. z., anebo „při samém vykonávání vraždy ...
nespolupůsobivše činným způsobem, přispěla ke skutku jiným vzdálenějším
způsobem” ve smyslu § 137 tr. zák. č. 117/1852 ř. z. Tuto otázku nelze
přesvědčivě vyřešit jinak než na podkladě konfrontace toho, jak se obviněná v
procesu proti uvedeným osobám angažovala, s tím, co představuje nadčasové
etické požadavky na činnost veřejného žalobce v trestním řízení. Přitom na
činnost obviněné není možné nazírat jen jako na běžné porušení povinností
vyplývajících z procesních předpisů upravujících postup trestního řízení, nýbrž
jako na totální etické selhání v profesi, která se nemůže bez etického
fundamentu obejít. Považovat jednání obviněné za běžné porušení procesních
předpisů je vyloučeno již proto, že proces proti osobám, které byly v tomto
procesu odsouzeny k trestům smrti a popraveny, nebyl běžným procesem, neboť z
materiálního, obsahového a hodnotového hlediska postrádal elementární rysy
skutečného soudního řízení, nebyl aktem spravedlnosti a byl tou nejnázornější
formou zneužití soudního řízení k fyzické likvidaci osob považovaných vládnoucí
komunistickou stranou za tzv. třídní nepřátele. Angažmá obviněné v tomto
procesu tudíž není hodnotitelné mírou dodržení či porušení procesních předpisů,
ale jen etickým hlediskem vycházejícím z toho, že se ve své funkci propůjčila k
tomu, aby svou účastí v procesu přispěla k dosažení jeho zvrhlého cíle.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99, vymezil
některé základní předpoklady, které musí být splněny, aby rozsudek mohl být
považován za akt spravedlnosti. Tyto předpoklady musí být splněny bez ohledu na
dobu, politické a jiné poměry. Jejich smyslem je garantovat, že učiněné
rozhodnutí bude možno považovat za rozsudek nejen ve formálně procesním smyslu,
ale především ve smyslu obsahovém a hodnotovém. Uvedené předpoklady spočívají
zejména v tom, že: a) odsuzující rozsudek musí být odplatou za skutečně
spáchaný zločin odsuzované osoby, b) rozsudek musí být skutečným výsledkem
předcházejícího řízení, které nesmí být jen formálním a bezvýznamným doprovodem
předem pojatého rozhodnutí, c) rozsudek musí být skutečným produktem činnosti
soudu, nikoli aktem, který je soudu vnucen subjekty stojícími mimo soudnictví,
např. politickými orgány, exekutivou apod., d) rozsudek musí být výsledkem
rozhodování, které má odstup od zájmů na výsledku řízení, včetně zájmů
politických, e) účelem rozsudku nesmí být primárně to, aby se stal nástrojem
politického boje, který vede jedna část společnosti proti jiné části
společnosti, f) rozsudek nesmí být holým aktem likvidace jednotlivců či skupin
v rámci tohoto boje.
V citovaném usnesení Nejvyšší soud formuloval zásady trestní odpovědnosti
soudce za smrt osob, které byly nevinně odsouzeny k trestům smrti rozsudkem, na
jehož vynesení se soudce podílel s vědomím, že odsouzené osoby jsou ve
skutečnosti nevinné. V tomto usnesení Nejvyšší soud vymezil podmínky, za nichž
přichází v úvahu odpovědnost soudce za vraždu, a zdůraznil, že společným znakem
těchto podmínek je absence základních nadčasových etických atributů výkonu
soudcovské funkce. Tyto podmínky spočívají zejména v tom, že: a) předem byl
pojat záměr fyzicky odstranit určitou osobu nebo skupinu osob, b) rozsudek byl
zvolen za nástroj fyzické likvidace této osoby nebo skupiny osob, c) soudce se
s tímto účelem rozsudku z jakéhokoli důvodu ztotožnil, d) soudce podřídil
způsob vedení řízení nebo způsob své účasti na rozhodování tomu, aby bylo
dosaženo vydání zamýšleného likvidačního rozsudku, e) soudce vynesl nebo se
podílel na vynesení odsuzujícího rozsudku bez ohledu na průběh a výsledky
předcházejícího řízení, f) výsledky řízení ve skutečnosti nebyly kritériem
rozsudku, ale naopak řízení bylo přizpůsobeno záměru vynést likvidační
rozsudek, g) obviněný byl bez reálné šance zvrátit předem pojatý záměr
směřující k jeho likvidaci, byť řízení mohlo navenek vyvolávat dojem, že jeho
obsah je podkladem rozsudku, např. proto, že obviněný přednesl vynucené doznání.
Nejvyšší soud formuloval uvedené zásady ve věci soudce býv. Státního soudu,
který se podílel na vynesení rozsudku, jímž byly uloženy tresty smrti v tzv.
babické kauze. Nejvyšší soud nemá důvodu odchylovat se od uvedených zásad v
případě obviněné, která v řízení před býv. Státním soudem v obdobné kauze
vystupovala v postavení prokurátorky. Tyto zásady se totiž přiměřeně vztahují i
na osoby, které v soudním řízení vystupují v postavení žalobce bez ohledu na
to, zda jsou označeny jako prokurátor, státní zástupce nebo jinak. I když je
nutné respektovat, že žalobce je procesní stranou, a z toho důvodu je namístě
připustit, že vystupování žalobce před soudem je vlastní určitá jednostrannost
v pohledu na projednávanou věc, je zároveň nutné trvat na tom, že i činnost
žalobce musí odpovídat alespoň elementárním nadčasovým etickým hlediskům. Jde o
kritéria, v jejichž světle činnost žalobce musí obstát i poté, co pominuly
okolnosti, do nichž se promítaly aktuální politické poměry doby. Tato kritéria
se v podstatné míře kryjí s tím, co představuje také etický fundament výkonu
soudcovské funkce. To, že žalobce těmto kritériím nedostál, se projevuje
obdobně jako u soudce, to znamená tím, že žalobce pojal svou účast v soudním
řízení způsobem charakterizovaným v předcházejícím odstavci odůvodnění tohoto
usnesení okolnostmi popsanými pod body a) až g). Z toho vyplývá, že odpovědnost
žalobce za smrt osob nevinně odsouzených k trestům smrti je vázána na obdobné
podmínky jako odpovědnost soudce.
Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení označil obviněnou, která v soudním
řízení vedeném proti JUDr. M. H. a spol. vystupovala jako prokurátorka býv.
Státní prokuratury, za „vzdáleného účastníka” vraždy osob nevinně odsouzených k
trestům smrti a poté i popravených.
Nejvyšší soud nesdílí názor Vrchního soudu v Praze, že čin obviněné byl činem
vzdáleného účastníka, neboť takové posouzení je v rozporu s tím, jaká skutková
zjištění o účasti obviněné učinil Městský soud v Praze, zvláště když Vrchní
soud v Praze tato zjištění v napadeném usnesení akceptoval jako správná.
Z těchto zjištění vyplývá, že ve věci JUDr. M. H. a spol. šlo o tzv.
politický proces, jehož mechanismus byl takový, že o tom, kdo bude obviněn,
postaven před soud a odsouzen včetně trestu, který mu bude uložen, zda bude
vykonán nebo případně změněn, bylo předem fakticky rozhodnuto politickým
orgánem komunistické strany v součinnosti se Státní bezpečností. Osoby vybrané
k provedení soudního řízení v postavení soudců a prokurátorů byly podrobeny
zevrubné instruktáži, jak postupovat, a byly v podstatě jen vykonavateli toho,
jak fakticky rozhodl politický orgán v součinnosti se Státní bezpečností.
Za těchto okolností rozsudek, jehož obsah byl fakticky určen politickým orgánem
a jeho rozhodnutím fyzicky zlikvidovat osoby, nad nimiž byl posléze formálně
vynesen, nebyl aktem spravedlnosti za skutečně spáchané zločiny odsuzovaných
osob, nýbrž mocenským zásahem politického orgánu proti skutečným či domnělým
odpůrcům tehdejšího politického režimu v rámci tzv. třídního boje. Rozsudek
nebyl výsledkem předcházejícího soudního řízení, neboť toto řízení bylo ve
skutečnosti jen formálním a bezvýznamným doprovodem předem pojatého rozhodnutí.
Rozsudek ve skutečnosti ani nebyl produktem činnosti soudu, nýbrž aktem, který
byl soudu zvenčí vnucen faktickou mocí politického orgánu stojícího mimo
soudnictví.
Uváží-li se tyto okolnosti, je jasné, že všechny osoby, které přijaly angažmá v
soudním procesu v postavení soudců nebo prokurátorů a které tím jen dodaly celé
věci vnější zdání regulérně vedeného řízení, ačkoli šlo o bezobsažné zastření
toho, že o věci již bylo rozhodnuto politickým orgánem, měly v podstatě
srovnatelné postavení pouhých, avšak z hlediska zvoleného mechanismu likvidace
postižených osob nenahraditelných vykonavatelů vůle politického orgánu. Není
přesvědčivého důvodu zásadně nějak diferencovat jejich odpovědnost podle toho,
zda působili jako soudci nebo jako prokurátoři, neboť ti i oni se zapojili do
realizace záměru politického orgánu fyzicky zlikvidovat postižené osoby. Proto
nelze akceptovat úvahu Vrchního soudu v Praze, že prokurátoři hráli „nikoliv
výsledek určující roli”, že v jejich hierarchii obviněná stála „na posledním
místě” a že míra účasti a trestní odpovědnosti všech členů senátu býv. Státního
soudu i vedoucích prokurátorů „je s účastí obviněné, její služební podřízeností
a jejím přesvědčením nesrovnatelná“ (str. 7 odůvodnění napadeného usnesení). Tyto úvahy by byly akceptovatelné za podmínky, že by se celá věc odehrávala v
poměrech normálně fungujícího soudnictví, kdy žalobce je stranou procesu,
prezentuje skutečné výsledky řádně provedeného vyšetřování a předkládá soudu
svůj návrh, jak rozhodnout, a kdy soud je orgánem, který na podkladě důkazů sám
skutečně rozhoduje. V posuzovaném případě tomu bylo tak, že prokurátoři i
soudci fakticky přijali rozhodnutí předem učiněné politickým orgánem a svými
funkcemi ho pouze zaštítili a dodali mu zdání, že vzešlo z regulérního řízení. Míra účasti a odpovědnosti obviněné je za této situace s mírou účasti a
odpovědnosti ostatních osob velmi dobře srovnatelná. Svědčí o tom zjištění, že
obviněná byla mezi prokurátory vybrána k zastupování obžaloby proto, že byla
absolventkou právní školy pro pracující, osvědčila se v jiných věcech, v nichž
řízení bylo politickým procesem, a vynikla jako dobrý řečník. Na to navazuje
zjištění, že když byla z prokurátorů, kteří na věci pracovali, ustavena tzv. vedoucí skupina prokurátorů, obviněná byla v této skupině, zúčastnila se
vypracování konceptu obžaloby, přičemž obžalovací spis jako výsledek spolupráce
vedoucí skupiny prokurátorů s ministerstvem vnitra byl předložen k politickému
schválení. Významné je i zjištění, že obviněná se s dalšími prokurátory a také
se soudci býv. Státního soudu zúčastnila společných porad a instruktáží
týkajících se trestů a vystupování před soudem. Důležité je zjištění, že
obviněná byla vybrána mezi prokurátory, kteří před soudem přednesli závěrečnou
řeč, přičemž její vystoupení spočívalo v morálním odsouzení osob postavených
před soud. Její vystoupení mělo jasný záměr působit emotivně na postoj
veřejnosti tak, aby uložené tresty smrti akceptovala. Pominout nelze ani
zjištění, že obviněná po vynesení rozsudku podepsala hodnocení procesu a že v
tomto hodnocení bylo vyjádřeno uspokojení nad tím, že proces „dopadl dobře”,
přičemž bylo zvlášť zdůrazněno, že se tak stalo zejména díky Státní
bezpečnosti.
Účast obviněné nakonec dokresluje zjištění, že byla jako jeden ze
dvou prokurátorů přítomna popravě osob odsouzených k trestům smrti. Tato
zjištění ve svém souhrnu zřetelně ukazují na to, že obviněná se ztotožnila s
tím, co bylo předem daným a politickým orgánem vytýčeným účelem procesu, tj. s
fyzickou likvidací postižených osob bez ohledu na to, že nejsou ničím vinny, a
že účast na věci přijala s tím, že tak přispívá k odstranění těchto osob a
zároveň k vyvolání dojmu, jako by šlo o regulérní soudní řízení. Jestliže tedy
vražedným mechanismem byl soudní proces s rozsudkem smrti a popravou
odsouzených osob, pak je plně odůvodněn závěr, že obviněná v postavení
prokurátorky „při samém vykonávání vraždy ... činným způsobem spolupůsobila”,
jak to mělo na mysli ustanovení § 136 tr. zák. č. 117/1852 ř. z. Úvaha, že
obviněná „při samém vykonávání vraždy … nespolupůsobivše činným způsobem,
přispěla ke skutku jiným vzdálenějším způsobem”, není pro Nejvyšší soud při
těch skutkových zjištěních, která učinily oba nižší soudy, přijatelná. Nic na
tom nemění okolnost, že odsouzené osoby byly fyzicky usmrceny až při popravě,
tedy aktem kata provedeným s určitým časovým odstupem od procesu a od vynesení
rozsudku. Jestliže za smrtící mechanismus byl zvolen zinscenovaný soudní proces
s předem dohodnutým rozsudkem smrti, pak neodmyslitelným atributem tohoto
mechanismu bylo i to, že doba jednání obviněné, které spočívalo v účasti na
procesu, se nekryla s dobou, kdy při popravě nastala smrt odsouzených osob. Uvedený časový odstup vykonaných poprav od soudního procesu a vyneseného
rozsudku proto nemůže být důvodem, pro který by byl vyloučen závěr, že obviněná
„při samém vykonávání vraždy … činným způsobem spolupůsobila“ ve smyslu § 136
tr. zák. č. 117/1852 ř. z.
Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je rozhodnutím, které spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud Vrchní soud v Praze hodlal skutek posoudit podle
trestního zákona č. 117/1852 ř. z., musel ho kvalifikovat jako zločin vraždy
podle ustanovení § 134 a ustanovení § 136 tohoto zákona, a nikoli podle
ustanovení § 137 tohoto zákona. Jednalo se tedy o zločin, na který trestní
zákon č. 117/1852 ř. z. stanovil trest smrti a u kterého proto bylo podle § 231
tr. zák. č. 117/1852 ř. z. vyloučeno, aby jeho trestnost zanikla promlčením.
Toto ustanovení zároveň stanovilo, že prošlo-li dvacet let od toho času, co
takový zločin byl spáchán, a byly-li tu podmínky uvedené v § 227 a § 229, mělo
být nalezeno jen na těžký žalář mezi deseti a dvaceti lety. To nemá vliv na
nepromlčitelnost, avšak je to třeba vzít v úvahu při posuzování otázky, který
trestní zákon je pro obviněnou příznivější (§ 16 odst. 1 tr. zák.).
Tím, že Vrchní soud v Praze zastavil trestní stíhání obviněné pro promlčení, je
napadené usnesení vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Z hlediska posouzení činu podle
trestního zákona č. 117/1852 ř. z. v tom smyslu, zda jeho trestnost zanikla
promlčením, je bez významu skutečnost, že trestní stíhání obviněné bylo
zahájeno až dne 11. 1. 2005. Při posouzení činu podle trestního zákona č.
140/1961 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je zřejmé, že trestní stíhání
nebylo promlčeno vzhledem k promlčecí době dvaceti let, která je stanovena v §
67 odst. 1 písm. a) tr. zák. a která podle § 5 zákona č. 198/1993 Sb. od 25. 2.
1948 do 29. 12. 1989 neběžela a mohla tedy skončit až 30. 12. 2009, nehledě na
to, že za tohoto stavu se na posuzovaný čin evidentně vztahuje ustanovení § 67a
písm. d) tr. zák., podle něhož trestnost činu uplynutím promlčecí doby nezaniká.
Bez ohledu na to, zda je skutek posuzován podle trestního zákona č. 117/1852
ř. z. účinného v době spáchání činu nebo podle pozdějšího trestního zákona č.
140/1961 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), je jasné, že trestní stíhání
nebylo promlčeno a není proto nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně
zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, zrušil také všechna další
obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, pokud případně byla
učiněna, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze znovu rozhodne o odvolání obviněné
proti rozsudku Městského soudu v Praze, přičemž se bude řídit závazným právním
názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec