Nejvyšší soud rozhodl dne 25. června 2013 v neveřejném zasedání, o
dovolání obviněného Ing. F. J. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 5. 12. 2012, sp. zn. 3 To 424/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 91 T 46/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 91 T 46/2012, byl
obviněný Ing. F. J. uznán vinným pod bodem ad 1) zločinem týrání osoby žijící
ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem ad
2) zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr.
zákoníku a byl odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst.
1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s
ostrahou.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že ad 1) v době nejméně od června 2005
do 30. 10. 2011, v B. , J. , ve společně obývaném bytě, psychicky a fyzicky
napadal svoji manželku J. J. , roz. K. , tak, že ji fyzicky napadal zpočátku s
četností 1x za 2 až 3 měsíce, fyzické napadání se stupňovalo tak, že od roku
2009 ji napadal nejméně jedenkrát měsíčně a od roku 2010 pak i několikrát do
měsíce, a to i v přítomnosti jejich nezletilých dětí K. J. , a F. J. , dával
jí facky, záhlavce, strkal do ní, kroutil jí rukama, bil ji pěstí do paží a
zad, opakovaně po ní vyžadoval sexuální praktiky s nimiž nesouhlasila, kterým
se ale z obav z jeho dalšího jednání raději podvolila, pravidelně jí nadával,
že je sebevědomá mrcha, rajda, nicka, nula, používal i vulgární výrazy jako
kurva a děvka, ponižoval ji, že je neschopná, že nic nedokáže, omezoval ji ve
styku s přáteli a později i s rodinou, kontroloval jí mobilní telefon a
e-maily, kontroloval ji telefonicky kde je, s kým je a co dělá, omezoval ji v
přístupu k penězům, o které jej musela prosit, a vyhrožoval jí, že když se s
ním rozvede, že skončí na ulici. V přesně nezjištěné době v létě 2009 ji napadl
za jízdy v autě cestou z Ž. , kdy ji nejméně 3x uhodil pěstí do levé paže, v
létě v roce 2010 cestou z B. ji v autě bouchal do paže a poté v B. u hlavního
nádraží ji i s dětmi z auta „vyhodil“ a sám odjel, v roce 2011 jí nejméně 4x
vyhrožoval, že ji uškrtí, zabije nebo zmrzačí, dne 5. 7. 2011 jí kroucením
rukou způsobil otok na předloktí, kdy následně vyhledala lékařské ošetření,
avšak z obavy z obžalovaného neuvedla lékaři důvod tohoto zranění, kdy
opakovaným fyzickým napadáním jí způsoboval zejména modřiny na zápěstích a
pažích. Jednání obžalovaného se vystupňovalo dne 30. 10. 2011 v době kolem
07:45 hodin v místě jejich bydliště v B. na ul. J. , kdy ji napadl tak, že do
ní v chodbě bytu zezadu vrazil rukama, až se uhodila do zrcadla, bil ji pěstmi
do zad, poté ji chytil za krk a odvlekl ji přes kuchyň do obývacího pokoje, kde
ji odhodil na sedačku, kdy až po tomto napadení dne 30. 10. 2011 poškozená při
lékařském ošetření ve Fakultní nemocnici U Svaté Anny v Brně, na ul. Pekařská
53, lékaři pravdivě uvedla, že byla napadena manželem, předtím z obavy z
obžalovaného uváděla smyšlené důvody a zpravidla ošetření vůbec nevyhledala;
cílem popsaného jednání obžalovaného, vyznačujícího se bezcitností a trvalostí,
bylo uplatnit moc nad blízkou dospělou osobou, přičemž toto jednání působilo
poškozené tíseň a újmu a vedlo u poškozené ke vzniku následné posttraumatické
stresové poruchy a také vzniku syndromu týrané osoby; ad 2) ve společně
obývaném bytě v B. na ul. J. , fyzicky a psychicky týral svoje nezletilé děti,
a to K. J. , , a F. J. , kdy obě děti nepřiměřeně fyzicky trestal, přičemž
příčinou nepřiměřených fyzických trestů u obou dětí byly drobnosti, jako
například smích dětí při hře nebo, z jeho pohledu, nedostatečná uctivost a
pokora vůči jeho osobě, konkrétně: syna F. J. , v přesně nezjištěné době,
nejméně od poloviny roku 2009 do 30. 10. 2011, kdy došlo k poslednímu incidentu
vůči jeho matce J. J.
, nepravidelně s četností 1x až 4x do týdne bil po
různých částech těla, včetně hlavy, a to rukama nebo vařečkou, až mu naskočily
zarudlé pohmožděniny na zádech a na hýždích, dceru K. J. , v přesně nezjištěné
době, nejméně však od poloviny roku 2007 do 30. 10. 2011, nepřiměřeně trestal,
kdy ji již ve věku kolem 2 roků bil po hýždích a přes pusu a poté ji žduchl do
zad, také ji trestal tak, že ji přehnul přes koleno a bil ji zpravidla
otevřenou dlaní, občas i vařečkou, přičemž v přesně nezjištěné době v první
polovině roku 2011 ji chytil, aby se mu nevysmekla a bil ji otevřenou dlaní do
zad a zezadu do hlavy, čímž jí způsobil slabší srdeční záchvat, kdy obě děti
současně psychicky trpěly také tím, že byly svědky fyzického a verbálního
napadání jejich matky J. J. ze strany jejich otce, kdy viděly a slyšely, jak
jejich matku uráží, jak ji bije, dává jí facky, strká do ní, kroutí jí rukama,
bije ji pěstí do paží a zad, nakazuje jí různé činnosti, dále pak dcera K. byla přítomna častému nepřiměřenému fyzickému trestání svého bratra F. ,
kterého se snažila před útoky chránit, a syn F. byl přítomen nepřiměřenému
fyzickému trestání své sestry K. ; popsané jednání obžalovaného vedlo u
poškozené nezletilé K. J. až ke vzniku syndromu týraného dítěte, který byl
diagnostikován znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se
specializací klinická psychologie.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 3 To 424/2012, podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání
opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Soudy
podle něj především nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání vůči poškozené
J. J. popsané ve skutkové větě pod bodem ad 1), jakož i nesprávně právně
kvalifikovaly jeho jednání vůči dětem popsané pod bodem ad 2) rozsudku soudu I. stupně. Právní závěry soudů nemají podle obviněného oporu v provedeném
dokazování a jsou s ním v logickém rozporu. Uložený trest se obviněnému jeví
jako drakonický a nepřiměřeně přísný. Obviněný namítá, že orgány činné v
trestním řízení nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve
svých rozhodnutích nezohlednily rozpory ve výpovědích poškozené a trestní
řízení bylo podle názoru obviněného vedeno naprosto jednostranně a pouze v jeho
neprospěch. Důkazy, které svědčily v jeho prospěch byly údajně bagatelizovány
nebo dokonce vykládány v jeho neprospěch. Obviněný je přesvědčen, že závěry
soudu I. stupně o jeho vině nemají oporu v provedeném dokazování, neboť podle
jeho názoru naopak provedené důkazy jeho vinu vyvracejí. Nalézací soud tak
podle něj porušil zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), zásadu
zákonnosti, zásadu legality a zásadu materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v
důsledku čehož oba soudy dospěly k neúplným skutkovým zjištěním, kdy s ohledem
na zásadu in dubio pro reo nebyly splněny podmínky pro vynesení odsuzujícího
rozsudku. Obviněný má navíc za to, že soud byl od počátku přesvědčen o jeho
vině, čímž byla též porušena jeho práva na spravedlivý proces. V této
souvislosti citoval z nálezů Ústavního soudu zabývajících se touto
problematikou. Obviněný je přesvědčen, že skutečnosti obsažené ve skutkové větě
rozhodnutí soudu I. stupně nemají oporu v provedeném dokazování a nejsou takové
intenzity, aby odůvodnily závěr soudu o jeho vině, natož v jeho kvalifikované
podobě odstavce druhého. V další části obsáhlého dovolání obviněný poukázal na
údajnou jednostrannost řízení. Zopakoval, že soudy vycházely jednostranně z
výpovědi poškozené, nebyly vypracovány revizní znalecké posudky jak na
poškozenou tak na jeho osobu a on byl tak odsouzen za útoky, kterých se
nedopustil. V podrobnostech obviněný odkázal na obsah svého odvolání a přípisy
soudu I. stupně. Poukázal na to, že konflikty popsané ve skutkové větě uvádí
pouze poškozená a pokud ostatní osoby potvrzují její výpověď, pak mají
informace převzaté právě od poškozené nebo potvrzují pouze nějaké modřiny. Obviněný dále zpochybnil lékařské vyšetření MUDr. J. Pokud jde o údajná
zranění poškozené, uvedl obviněný, že navrhoval provedení důkazu kompletní
zdravotnickou dokumentací poškozené a přibráním znalce z oboru zdravotnictví,
neboť podle obviněného jedině znalec je schopen posoudit zda je v lékařské
dokumentaci a v popisu děje vše v pořádku. Obviněný dále namítal, že pokud jde
o úraz ze dne 5. 7. 2011, mohla si ho poškozená způsobit i jinde. Také poukázal
na to, že velká část jeho důkazních návrhů byla zamítnuta.
V další části
dovolání obviněný rozebíral obsah vypracovaných znaleckých posudků, přičemž
vyjadřoval pochybnosti o validitě závěrů znalkyň PhDr. B. Špíškové a MUDr. Z. Švehlákové. Obviněný uvedl, že sám požádal o vypracování revizních znaleckých
posudků jednak u Znaleckého ústavu Psychiatrická léčebna, Brno-Černovice, který
dosud není vyhotoven a jednak nechal vypracovat znalecký posudek soudního
znalce MUDr. A. Sládka z oboru zdravotnictví, odvětví orthopedie, který,
ačkoliv byl nedokončený, byl proveden jako listinný důkaz při veřejném zasedání
odvolacího soudu. Odvolací soud nepostupoval podle obviněného správně, pokud
neodročil jednání a nevyčkal dopracování výše uvedených revizních znaleckých
posudků. Pokud jde o skutek pod bodem ad 2) rozhodnutí soudu I. stupně,
obviněný poukázal na výpověď ředitelky mateřské školy, ze které podle něj
vyplývá, že poškozená lže. Děti byly navíc vyslechnuty až 2 měsíce poté, co byl
zadržen a byly tak zcela pod vlivem poškozené. Obviněný rozebíral výpovědi dětí
a je přesvědčen, že nejde o jejich vlastní výpovědi, ale zkreslené tím, co
slyšely od matky. Obviněný dále rozebíral vypracované znalecké posudky a
hodnotil osobnost poškozené a svou. Je přesvědčen, že došlo k porušení zásady
volného hodnocení důkazů. Poukázal na potřebu citlivého a opatrného přístupu k
uvedeným trestným činům, poukázal na možnost zneužití těchto institutů. Ze
znaleckého posudku MUDr. M. Holanové podle obviněného navíc vyplývá možnost
kohokoli nastudovat příznaky posttraumatické stresové poruchy. Obviněný také
poukázal na podle něj krátkou lhůtu, ve které byl vypracován znalecký posudek
PhDr. B. Špíškové na osobu poškozené. Závěrem obviněný zopakoval, že soud I. stupně nesprávně právně kvalifikoval jednání popsaná pod bodem ad 1) a ad 2),
že v jeho věci nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
že uložený trest považuje za nepřiměřený, že bylo rozhodováno jednostranně a
pouze v jeho neprospěch. Závěry soudů nemají podle obviněného oporu v
provedeném dokazování. Skutková zjištění považuje za neúplná. Nebylo podle něj
prokázáno, že by se staly skutky, tak jak jsou popsány pod bodem ad 1), ad 2). Obviněný zdůraznil, že se dovoláním nedomáhá revize skutkových zjištění, ale
domáhá se nápravy procesních pochybení soudy obou stupňů, které spatřuje v
neprovedení navrhovaných důkazů.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že uplatněným dovolacím důvodům odpovídá pouze okrajová námitka
obviněného, že skutečnosti popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku
nejsou „takové intenzity, aby odůvodnily závěr soudu o jeho vině“. S touto
námitkou se však státní zástupce neztotožnil. Státní zástupce definoval pojem
týrání, zdůraznil, že je třeba přihlížet komplexně ke všem skutkovým zjištěním,
která jsou uvedena nejen ve skutkové větě, ale jsou dále rozvedena a upřesněna
též v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně. Pokud jde o skutek uvedený pod
bodem 1. rozsudku soudu I. stupně, ze skutkových zjištění soudů podle státního
zástupce vyplývá jednoznačný závěr, že poškozená byla obviněnému osobou
blízkou, žijící s ním ve společném obydlí. Jednání obviněného pak bylo zcela v
rozporu s jeho povinnostmi manžela, jak vyplývají z § 18 zákona č. 94/1963 Sb.,
o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný podle skutkových závěrů soudů
významně dlouhou dobu jednak psychicky, jednak fyzicky poškozenou napadal,
dopouštěl se vůči ní i nátlaku v oblasti pohlavního života, přičemž toto
jednání obviněného mělo patrnou gradující tendenci. Vzhledem k charakteru
jednání obviněného zasahujícího do více oblastí života poškozené a zejména
vzhledem ke způsobenému následku spočívajícím v posttraumatické stresové poruše
poškozené, lze podle státního zástupce odmítnout námitku obviněného, že jeho
jednání nedosahovalo takové intenzity, aby je bylo možno posoudit jako trestný
čin. Rovněž ve vztahu k jednání obviněného uvedeného pod bodem 2. rozsudku lze
podle státního zástupce uvést, že jeho jednání vykazovalo všechny znaky
přisouzeného zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d)
tr. zákoníku. Obě děti obviněného byly ve vztahu k obviněnému svěřenými
osobami. Státní zástupce považuje za správný závěr soudu o tom, že intenzita
fyzického trestání poškozených dětí překračovala hranice obvyklého výchovného
působení, v jehož rámci lze určité přiměřené fyzické „usměrnění“ dítěte
akceptovat. Vzhledem ke způsobenému následku v podobě vlivu na psychický vývoj
obou dětí v jejich velmi choulostivém věku, lze podle státního zástupce
dovodit, že jednání obviněného bylo do té míry intenzivní, že jednoznačně
svědčí o naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného zločinu. Pokud jde
o ostatní námitky obviněného, nenaplňují podle státního zástupce uplatněné
dovolací důvody, neboť jde o námitky skutkové a obviněný svým subjektivním
hodnocením provedených důkazů směřuje k jiným skutkovým zjištěním, než k jakým
dospěly soudy. Státní zástupce se tak neztotožnil s námitkami stran
věrohodnosti poškozené, údajných rozporů mezi závěry jednotlivých znalců ani s
námitkami proti úplnosti provedeného dokazování. Státní zástupce ve věci
neshledal ani existenci extrémního nesouladu. Podle jeho názoru soudy provedly
dostatečné dokazování v rozsahu předvídaném ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a
provedené důkazy vyhodnotily řádně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.
Pokud jde o námitky nepřiměřeně přísného trestu, státní zástupce uvedl, že jde
o námitku, jež rovněž s uplatněnými dovolacími důvody obsahově nekoresponduje,
navíc byl obviněnému uložen přípustný druh trestu, a to v dolní polovině
rozpětí zákonné trestní sazby, tj. evidentně v jejím rámci.
Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém
odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s projednáním věci v
neveřejném zasedání.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného z podstatné části nenaplňují
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Shodnými
námitkami se navíc již zabýval soud II. stupně, v rámci totožných odvolacích
námitek obviněného a shledal je nedůvodnými.
Z obsahu podaného dovolání tedy vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil v jeho rámci z velké
části námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené
důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v
Brně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně, což ostatně
obviněný v dovolání několikrát opakoval, když namítal, že soudy porušily zásadu
volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky obviněného, že se
uvedeného jednání nedopustil, že mu jeho jednání nebylo prokázáno, že soudy
hodnotily provedené důkazy nesprávně, popř. jednostranně, a pouze v jeho
neprospěch, že řadu jím navrhovaných důkazů neprovedly, jakož i námitky, jimiž
v podstatě namítá věrohodnost poškozené, zpochybňuje lékařské vyšetření MUDr.
J. , jakož i závěry znalkyň PhDr. B. Špíškové a MUDr. Z. Švehlákové, mají jasně
povahu námitek skutkových. Obviněný v dovolání obsáhle rozebírá důkazy
provedené nalézacím soudem, cituje části (vytržené z kontextu) z výpovědí
svědků, cituje pasáže ze znaleckých posudků a ze svého pohledu je hodnotí.
Uvádí, jaké závěry z hodnocených důkazů podle něj plynou. Obviněný takovými
námitkami pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů,
jakož i se skutkovými zjištěními soudů. Ve skutečnosti tak brojí proti
skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a
vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně
kvalifikovaly. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další
odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené
rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř.
uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního
posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu
dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou
považuje obviněný. Obviněný prostřednictvím těchto námitek nevytýká žádnou vadu
v právním posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, ale domáhá se příznivějších
skutkových zjištění v podstatě v tom smyslu, že se daného jednání nedopustil.
Pokud jde o námitky stran údajné neúplnosti dokazování, neboť soud podle
obviněného neprovedl řadu jím navržených důkazů, Nejvyšší soud podotýká, že
obviněný shodné námitky uplatnil již v řízení před soudem I. stupně a v řízení
o odvolání a z rozhodnutí soudů je zřejmé, že se uvedenými návrhy obviněného na
doplnění dokazování zabývaly. Návrhům obviněného však nevyhověly, neboť je
shledaly nadbytečnými, nemajícími vliv na věcnou správnost rozhodnutí, tuto
skutečnost také řádně odůvodnily ve svých rozhodnutích (str. 22 rozhodnutí
soudu I. stupně, str. 10 rozhodnutí soudu II. stupně). V předmětné trestní věci
byl mj. PhDr. B. Špíškovou vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie ohledně osob
poškozených, MUDr. M. Holanovou byl vypracován znalecký posudek z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie ohledně osoby obviněného. Znalkyně byly také
vyslechnuty v řízení před soudem. O závěrech těchto znaleckých posudků neměly
soudy obou stupňů žádné pochybnosti.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v souladu s
rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností
soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést,
jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován,
byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena
jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS
691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě,
kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran
úplnosti a správnosti provedeného dokazování, jakož i potvrdil přiléhavost
právní kvalifikace jednání obviněného.
Výše uvedené námitky obviněného tak Nejvyšší soud posoudil jako námitky
skutkové, které však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a
proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat
dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). S ohledem na principy vyplývající z ústavně
garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového
základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to
odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů
nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem
důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Existenci
takového nesouladu obviněný v dovolání také namítal.
Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k namítanému
extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými
skutkovými zjištěními soudů. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor
mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném
rozsudku ztotožnil Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na
straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové
zakotvení především ve svědeckých výpovědích poškozených, zejména poškozené J.
J. , jejíž věrohodnost soudy velice pečlivě hodnotily, která však nestojí
osamocená a je podporována řadou dalších důkazů. Soudy si byly vědomy
protichůdnosti svědecké výpovědi poškozené a výpovědi obviněného i toho, že
celková důkazní situace je ovlivněna povahou věci spočívající v neurovnaných
vzájemných osobních vztazích obviněného a poškozené. Již vzhledem k tomu soudy
hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně, zkoumaly ji z hlediska
její obsahové konzistence, z hlediska jejího vztahu k ostatním důkazům a také z
hlediska osobních vlastností poškozené zaručujících pravdivost jejích tvrzení.
Pro náležité hodnocení svědecké výpovědi poškozené si soudy vytvořily
odpovídající podklad zejména ve výpovědích svědků z okruhu jejích nejbližších
osob (bratrů, rodičů, švagrové, tety), které měly poznatky o soužití poškozené
s obviněným, a dále ve zmíněném znaleckém posudku PhDr. B. Špíškové, jímž byly
objasněny osobní vlastnosti poškozené a důvody, pro které poškozená dlouhodobě
snášela jednání obviněného. Porovnání obsahu svědecké výpovědi poškozené s
ostatními důkazy vedlo soudy k závěru, že její výpověď je věrohodná. Lze jen
dodat, že mezi těmito důkazy jsou i výpovědi svědků, kteří k poškozené neměli
žádný osobní vztah (svědkyně H. K. ). Soudy zaznamenaly také to, že ve věci
vystupoval určitý okruh svědků, kteří nepotvrzovali zlé nakládání obviněného s
poškozenými a naopak líčili obviněného jako klidného člověka a pečlivého otce.
Výpověďmi těchto svědků se soudy rovněž zabývaly a velmi podrobně své závěry
popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí (zejména lze odkázat na pečlivé
odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně). Soudy svůj hodnotící postup logickým a
přesvědčivě zdůvodněným způsobem vysvětlily, nedopustily se při tom žádné
deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §
2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily
důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím
důvodem.
Pokud by obviněný uplatnil toliko výše uvedené námitky, Nejvyšší soud by jeho
dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného
důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Obviněný však v dovolání toliko obecně
namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání vůči
poškozené J. J. [skutek pod bodem ad 1)], jakož i jeho jednání vůči poškozeným
K. J. a F. J. [skutek popsaný pod bodem ad 2)], když skutečnosti obsažené ve
výroku o vině nejsou takové intenzity, aby odůvodnily závěr o jeho vině, natož
pak v kvalifikované podobě odstavce druhého. Nejvyšší soud se touto obecnou
hmotně právní námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Podle právní věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně se obviněný pod
bodem ad 1) zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst.
1, 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že týral osobu blízkou žijící s ním ve
společném obydlí a páchal takový čin po delší dobu. Zločinu týrání svěřené
osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku pod bodem ad 2) se
dopustil tím, že týral osoby, které jsou v jeho výchově, čin spáchal nejméně na
dvou osobách a páchal takový čin po delší dobu.
Společným objektem uvedených trestných činů je zájem na důsledném uplatnění
řádné výchovy, výživy, tělesném a duševním vývoji dítěte a na harmonických
vztazích v rodině, fungujících podle základních společenských norem.
Týráním se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především
vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, dále určitou trvalostí a konečně tím, že
osoba, jež je takovému jednání vystavena, ho pociťuje jako těžké příkoří.
Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v
podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít
nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických
útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k
jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li
posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné
je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném
konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností,
četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a
týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v
těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu,
že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti
mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele
hodnoceny odděleně či samostatně. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné.
Nejvyšší soud opakuje, že při posuzování správnosti právního posouzení skutku
vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním
líčení. Aplikují-li se tedy výše uvedené zásady na tento případ, je zřejmé, že
skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně, a z kterého v napadeném
usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, evidentně naplňuje zákonné znaky
zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d)
tr. zákoníku a zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c),
d) tr. zákoníku. Obviněný tedy svým jednáním popsaným pod bodem ad 1) po dobu
více než 6 let opakovaně psychicky týral poškozenou, opakovaně ji ponižoval a
verbálně na ni útočil, neustále ji kontroloval a omezoval v různých činnostech,
postupně ji začal i fyzicky napadat, čímž poškozené způsobil újmu a vyvolal v
ní pocit tísně, v souvislosti s jednáním obviněného došlo u poškozené k
propuknutí posttraumatické stresové poruchy. Tímto jednáním obviněný evidentně
naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Pokud jde o
skutek popsaný pod bodem ad 2) obviněný po delší dobu (u dcery více než 4 roky,
u syna více než 2 roky) zle nakládal se svými dětmi, opakovaně nepřiměřeně je
trestal, kromě bití děti trpěly psychicky tím, že byly svědkem agresivního a
násilného jednání vůči jejich matce, přičemž jednání obviněného vedlo u
nezletilé K. J. až ke vzniku syndromu týraného dítěte. Z hlediska subjektivní
stránky obviněný u obou skutků jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku. Také tímto jednáním obviněný evidentně naplnil všechny znaky
skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c),
d) tr. zákoníku. Je tedy nepochybné, že soudy v dané věci zjistily stav, o němž
nejsou důvodné pochybnosti a tento poté i správně právně kvalifikovaly. Námitky
obviněného jsou tedy zjevně neopodstatněné, když intenzita jeho jednání
jednoznačně naplňuje znaky týrání, a také po delší dobu, kde postačuje již doba
řádově v měsících.
Obviněný v dovolání uplatnil též námitky směřující proti výroku o trestu s tím,
že uložený trest obviněný považuje za drakonický a nepřiměřený. Takové námitky
však uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný
důvod dovolání podle § 265b tr. ř. rovněž nenaplňují. Uvedená námitka nespadá
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pod tu jeho
část, v níž je důvod dovolání vymezen jako jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, tj. jiné než právní posouzení skutku.
Samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného
druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento
dovolací důvod obviněný neuplatnil a v daném případě to nepřicházelo ani v
úvahu, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce
zákonné trestní sazby.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
obviněný dále již nespecifikoval, v čem shledává jeho naplnění. Tento důvod
dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písm. a) – k). V daném případě tak bylo možné uplatnit tento dovolací
důvod v jeho druhé alternativě. Z výše uvedeného však vyplývá, že v řízení
předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl dán žádný z důvodů uvedených v §
265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání
obviněného Ing. F. J. jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš