7 Tdo 583/2024

7 Tdo 583/2024-249

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání obviněného J. N. podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 11 To 5/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 116/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 9. 2023, č. j. 1 T 116/2023-196, byl obviněný J. N. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to gumové hadice. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný J. N. v podstatě tím, že dne 8. 4. 2023 v přesně nezjištěné době nejméně od 01:45 do 02:00 hod. v obci XY č. p. XY, okres XY, kam byla na základě oznámení přivolána hlídka Policie České republiky, Obvodní oddělení Mladá Boleslav, ve složení P. P. a T. M. V., ve stavu po požití alkoholických nápojů, po opakovaných výzvách policistů k prokázání totožnosti, policisty hrubě slovně urážel, po dalších výzvách, aby svého jednání zanechal, štval na policisty svého psa, přičemž po příjezdu na místo další hlídky Policie České republiky, Oddělení hlídkové služby Mladá Boleslav, když policisté vstoupili na pozemek u domu a vyzvali ho, aby vyšel ven ze zahradního domku, na výzvy nereagoval a když byl policisty opětovně vyzýván k prokázání totožnosti a aby je dobrovolně následoval na obvodní oddělení policie jinak, že bude proti němu použito donucovacích prostředků, tak policejní hlídku neustále slovně napadal, policistům vyhrožoval a při snaze policistů přiložit mu služební pouta kladl aktivní odpor, načež poté, co byl stržen na zem byl agresivní, uchopil T. M. V. za levou nohu a zakousl se mu do oblasti kolene, následně když se zvedl ze země vzal do ruky gumovou hadici, kterou mával kolem sebe a poté ji hodil po policistech, poté vzal do ruky sekeru, kterou pustil z ruky až když P. P. vytáhl služební zbraň, na to vzal železnou tyč, kterou zvedl nad hlavu a napřahoval se na policisty, kdy dalšího jednání zanechal až po dalších výzvách policistů a pohrůžce použití služební zbraně a tyč odhodil, kdy po tomto byl P. P. stržen na zem a spoután, přičemž svým jednáním vůči službukonajícím policistům způsobil P. P. poranění spočívající v podvrtnutí a natažení zápěstí a T. M. V. povrchní poranění v oblasti bérce levé nohy s nutností lékařského ošetření, bez vystavení pracovní neschopnosti a bez omezení v obvyklém způsobu života.

3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 11 To

5/2024-227, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. N. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením, a dále podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

5. Nejprve zrekapituloval body odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, přičemž nesouhlasil s tím, jak soudy na základě provedeného dokazování zhodnotily důvodnost zásahu policie, neboť jej považoval za nedůvodný a rozporný s právními předpisy. Toto přesvědčení pojal již na místě samém. Žádným z provedených důkazů nemohli mít na místě zasahující policisté důvodné podezření o spáchání přestupku obviněným vůči majetku svědka J. Z. Svědek kontaktoval policii, protože byl poškozen jeho majetek, nikoli však obviněným. V okamžiku volání na policejní linku viděl svědek přijíždějící vůz obviněného a obviněného v něm. Není tedy možné, aby se na místě a čase, kde mělo dojít k poškození majetku J. Z., pohyboval obviněný, zvlášť když svědek označil policistům za podezřelé jiné osoby. Nesouhlasil ani s tím, že by měl na výzvy policistů reagovat neadekvátně. Obviněný nosí velmi silné brýle, ačkoli byl pod vlivem alkoholu, domáhal se především toho, aby mu policisté nesvítili do očí. Z objektivního důkazu videozáznamem v žádném případě nevyplývá, že by psovi dával povely, aby trhal apod. Když policisté přijeli na místo, k žádnému protiprávnímu jednání obviněného nedocházelo, nebyl venku, ale uvnitř a policisté se museli jeho přítomnosti dovolávat. Nedála se přitom žádná událost, kterou by bylo bezprostředně nezbytné řešit v pozdních nočních hodinách.

6. Dále trval na tom, že následně policisté neměli zákonné oprávnění vstoupit do oploceného prostoru pozemku přiléhajícího k jeho obydlí, a nadto doklad odůvodňující zákonnost tohoto vstupu vyhotovili nejméně dvakrát s různým obsahem. Obhajobě při úkonu seznámení se spisem byl předložen jiný doklad než ten, který byl následně součástí spisu předaného soudu. Při hlavním líčení se pak výpovědi jednotlivých policistů o důvodu vstupu za vrátka oploceného pozemku bez souhlasu obviněného lišily. V tomto ohledu akcentoval neschopnost vyhotovitele záznamu rozpory vysvětlit při hlavním líčení. Soudy podle něj nemohly učinit závěr, že policisté vyhodnotili situaci a rozhodli se vstoupit na pozemek, neboť neměli ani další den jasno, na základě jakého zákonného důvodu tak učinili, tento byl doplněn až ex post a sami policisté při hlavním líčení připustili, že v okamžiku, kdy stáli za oplocením, zákonný důvod ke vstupu na pozemek neměli. V následném vstupu policistů do dílny obviněný spatřoval pokračování v nezákonném postupu policistů při vstupu do jiného prostoru. Nemohla panovat obava o zdraví jakéhokoli z aktérů, jak byl vstup jednak odůvodněn, ani z ozbrojování obviněného, jak oproti obavy o zdraví konstatoval ve své výpovědi jeden z policistů, když zároveň z výpovědi policistů vyplývá, že do dílny nahlédli oknem a viděli, že se zde nic nebezpečného neděje. V jednání obviněného nebyla žádná „pasivní agresivita“ obviněného, v dílně seděl, ničeho nečinil a čekal, co se bude dít.

7. Za další sporný bod celého incidentu považoval zákonnost použití donucovacích prostředků policií. Odvolací soud se odmítl podrobně zabývat souladností postupu policejního orgánu s jednotlivými ustanoveními zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“), a znovu vysvětlovat, v čem spočívala oprávněnost zásahu policistů.

8. V rámci svého dovolání obviněný dále odkázal na jednotlivá ustanovení zákona o Policii ČR, která byla ze strany policistů překročena či nedošlo k naplnění podmínek, které jsou pro možnost užití konkrétních policejních postupů zákonem stanoveny. Obviněný předně namítal, že v řízení nebylo prokázáno ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, které by zakládalo oprávnění provést užité úkony policisty v souladu s § 10 odst. 1 zákona o Policii ČR. Dále měl za to, že postupem policejního orgánu jeho osobě vznikla bezdůvodná újma v rozporu s § 11 zákona o Policii ČR, a to dlouhodobé porušení zdraví, několikaměsíční pracovní neschopnost, k čemuž by nedošlo, pokud by policisté nepřekročili meze zákona a neporušili svou povinnost nevstupovat do obydlí, pokud k tomu není dán zákonný důvod.

Obviněný byl také přesvědčen, že z videozáznamu, kdy všichni čtyři policisté k němu přistupují ležícímu na břiše s rukama spoutanýma za zády před dílnou a jeden z nich proti němu používá teleskopický obušek, kterým mu opakovaně uštědřil rány do těla, porušili § 24 odst. 1 zákona o Policii ČR. Stejně tomu bylo při převozu obviněného na služebnu, kdy policisté tohoto zaklekli tak, že ztratil vědomí a otisky pout, na kterých některý z policistů klečel, byly na zápěstích dovolatele viditelné řadu měsíců.

Dále zdůraznil znění § 26 zákona o Policii ČR, přičemž podle něj nebyl dán důvod k zajištění jeho osoby, neboť bezprostředně neohrožoval svůj život, život nebo zdraví jiných osob nebo majetek. Obviněný nebyl ani ve smyslu § 26 písm. f) zákona o Policii ČR přistižen při jednání, které má znaky přestupku a nebyla důvodná obava, že by v protiprávním jednání pokračoval nebo mařil řádné objasnění věci. Nebyly pak naplněny ani předpoklady § 40 odst. 1 zákona o Policii ČR pro vstup na jeho pozemek a poté do dílny, neboť se musí jednat o věc, která nesnese odkladu a současně ohrožení lze vzhledem k jeho povaze pomocí vstupu odstranit.

V případě obviněného byl sporný vstup na oplocený pozemek a v případně dílny se jedná o vstup do tzv. jiných prostor. Pozemek a jiný prostor podle soudu požívá nižší ochrany než například obydlí, avšak ze zákonného předpisu žádná menší míra ochrany proti nezákonnému postupu policie nevyplývá. Zároveň namítal, že při policejním zásahu byly porušeny obecné podmínky použití donucovacího prostředku ve smyslu § 53 odst. 5 zákona o Policii ČR, podle kterého policista při použití donucovacího prostředku dbá, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.

Obviněný byl řadu měsíců v pracovní neschopnosti poté, co policisté použili proti obviněnému hmaty, chvaty a údery, elektrický zneschopňující prostředek, obušek či jiný úderný prostředek a pouta. Policie podle jeho názoru dále nepostupovala v souladu s § 63 zákona o Policii ČR, podle něhož je k prokázání totožnosti ve smyslu jeho odst. 2 písm.

a) policista oprávněn vyzvat osobu podezřelou ze spáchání trestného činu nebo přestupku, případně, od níž je požadováno vysvětlení, případně zdržující se v blízkosti místa, kdy došlo ke spáchání trestného činu nebo přestupku, k požáru nebo jiné mimořádné události. Ve smyslu odst. 3 tohoto ustanovení, odmítne-li osoba uvedená v odst. 2 prokázat svou totožnost, je oprávněn osobu předvést k provedení úkonu směřujících ke zjištění totožnosti, zároveň však podle přesvědčení obviněného není policista oprávněn vstoupit za účelem prokázání totožnosti na pozemek do jiných prostor či do obydlí.

9. Konečně měl obviněný za to, že jeho jednání vůči policistům je možno posoudit jako nutnou obranu, a tedy jako jednání dovolené. Tuto je nutno připustit proti všem úkonům úřední osoby, protiprávním z hlediska norem veřejného práva, které naplní parametry útoku, jsou-li splněny ostatní podmínky nutné obrany. Žádal Nejvyšší soud, aby posoudil, zda konkrétní postup policistů v tomto případě představoval (jako bezprostřední zásah a faktický úkon) útok v důsledku překročení norem veřejného práva – exces ze zásahu, který musí být souladný s literou zákona o Policii ČR. Vyslovil své přesvědčení, že nutná obrana je přípustná proti bezdůvodnému užití násilí úřední osobou, neboť žádnému orgánu veřejné moci není svěřena pravomoc bezdůvodně vykonávat násilí na adresáty veřejné správy. K použití násilí v předmětné věci ze strany Policie ČR vůči jeho osobě nebylo dáno zákonné zmocnění, nebyla dodržena zásada subsidiarity a proporcionality a zásada minimalizace zásahu.

10. Závěrem akcentoval, že skutek byl s ohledem na shora uvedené důvody nesprávně posouzen jako naplňující zákonné znaky zločinu proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když se obviněný toliko bránil nezákonnému postupu policistů a policejní brutalitě. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265m odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl rozsudkem, že se obviněný obžaloby zprošťuje.

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Výtky obviněného primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném důsledku míří k prosazení skutkového závěru obviněného, že se pouze bránil protiprávnímu a bezdůvodnému jednání zasahujících policistů, sám se žádného závadového jednání nedopustil. K těmto námitkách odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů činných ve věci, kde dospěly ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že obviněný naplnil svým jednáním veškeré znaky předmětné trestné činnosti, a to včetně subjektivní stránky deliktu, neboť násilím úmyslně působil na výkon pravomoci úřední osoby, a to se zbraní. Zároveň dostatečným způsobem vysvětlily, proč je neakceptovatelná obhajoba obviněného, podle níž zasahující policisté postupovali protiprávně, bezdůvodně a neadekvátně, přičemž obviněný se toliko důvodně bránil, resp. jednal v nutné obraně. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí podle jeho přesvědčení nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Zcela správně označily obhajobu obviněného za účelovou a nelogickou, k čemuž doplnil, že obviněný byl bezpečně usvědčen výpověďmi svědků, které spolu v podstatném plně korespondovaly, jakož i souvisejícími důkazy zcela objektivní povahy, např. kamerovými záznamy. Z usvědčujících důkazů je patrné nejen protiprávní jednání obviněného, ale též důvodnost a opodstatněnost zásahu přítomných policistů.

12. Pakliže neshledal vadu zjevných rozporů, je nutno z hlediska ověření právní kvalifikace zaujaté soudy vyjít ze skutkových zjištění učiněných soudy. Tato rozhodná skutková zjištění přitom vykazují veškeré znaky zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť z nich vyplývá nejen to, že zasahující policisté vykonávali coby úřední osoby svou pravomoc, ale i to, že obviněný úmyslně proti výkonu jejich pravomoci působil, a to se zbraní. Jestliže obviněný tvrdí, že se jen bránil nelegálnímu postupu příslušníků Policie ČR, sám se ničeho protiprávního nedopustil ani se nechoval agresivně apod., činí tak na základě své vlastní představy o skutkovém ději, což je však v rámci dovolacího řízení v zásadě bezpředmětné, neboť je třeba při absenci zjevných rozporů vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy, nikoliv ze skutkových zjištění, jak si je představuje obviněný.

13. Závěrem proto státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [byť jej obviněný nesprávně označil jako důvod pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

17. S ohledem na obsah vznesených námitek dovolatelem je předně nutno konstatovat, že tento svou argumentaci založil především na zpochybnění hodnocení důkazů ze strany soudů, jestliže polemizoval se skutkovým závěrem soudů o existenci okolností, na jejichž základě byli zasahující policisté oprávněni vůči obviněnému zakročit. V tomto ohledu v rámci rekapitulace vývoje jeho trestní věci upozornil na údajné rozpory v provedených důkazech, neboť se podle jeho přesvědčení nechoval agresivně, nebyl ani podezřelý ze spáchání přestupku, a policisté tak neměli důvod vstupovat do prostoru jeho nemovitosti a nebyly rovněž splněny podmínky k použití donucovacích prostředků, kdy provedený zákrok byl nepřiměřený. Tuto svou argumentaci obviněný doprovodil rozborem příslušných právních norem a z právního hlediska uzavřel, že jednal v nutné obraně.

18. Takto formulované námitky lze s ohledem na současně výslovně namítaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu násilí proti úřední osobě s obsahem provedených důkazů podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž shledával svévoli v jednání zasahujících policistů, která by vylučovala protiprávnost jeho následné reakce. Nejvyšší soud pak uplatněnou argumentaci, jak bude rozebráno dále, shledal zjevně neopodstatněnou. Uváděl-li dále obviněný, že jeho jednání by bylo možné posoudit jako jednání v nutné obraně podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, tento závěr činil až sekundárně, neboť jej vystavěl na alternativních skutkových zjištěních, když měl za to, že se toliko bránil nezákonnému postupu policistů a policejní brutalitě. Nicméně s ohledem na skutečnost, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy, přičemž je nutno (při absenci zjevných rozporů) vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy, nelze pod něj uplatněné námitky podřadit.

19. Se zřetelem k provedeným důkazům bylo možné učinit skutkový závěr, že svědek J. Z. volal na tísňovou linku, přičemž popsal agresivní chování opilého obviněného, načež přijela policejní hlídka, která slušně vyzývala obviněného k předložení dokladu totožnosti. Naopak obviněný byl slovně agresivní a vulgární, štval proti policistům svého psa, následně jeho jednání vygradovalo do aktivního násilí vůči policistům včetně použití zbraní v podobě kovové tyče, gumové hadice a sekery. Tyto skutečnosti vyplývají z výpovědi svědka J. Z., zvukového záznamu tísňové linky ze dne 7. 4. 2023, výpovědí zasahujících policistů svědků P. P., T. M., A. J. a T. M. V., jakož i nahrávek mobilního telefonu předloženého J. Z. a videí z mobilních telefonů J. N. ml. a

V. A. Nutno podotknout, že natočené záznamy se shodují s výpověďmi zasahujících policistů a svědka J. Z., jakož i s později sepsanými úředními záznamy o průběhu zásahu a o použití donucovacích prostředků. Naopak záznamy zčásti vyvrátily výpověď svědka V. A. Všichni svědci právě kromě svědka V. A. se též shodli na tom, že obviněný štval proti policistům svého psa, vzal do ruky sekeru, kterou následně upustil, a hodil proti policistům kovovou tyč. Z výpovědí policistů P. P. a T. M. V. pak vyplývá, že sdělili po příjezdu obviněnému důvod, proč po něm chtějí prokázat totožnost, tedy že je podezřelý ze spáchání přestupku vůči majetku svědka J. Z. Policisté následně i před vstupem do dílny obviněného opakovaně vyzývali ke spolupráci včetně poučení o následcích odmítnutí jejich výzev.

20. Stran oprávněnosti vstupu zasahujících policistů na pozemek a do jiného prostoru obviněného je nutno podotknout, že se jedná o opakovanou obhajobu dovolatele, se kterou se již přesvědčivě a logicky vypořádaly soudy obou stupňů (viz odstavce 19. až 21. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 6. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Zejména soud nalézací podrobně rozvedl, v čem spočívala oprávněnost zásahu policistů, jejichž postup nevybočoval z mezí výkonu pravomoci úřední osoby a nevykazoval znaky svévole.

Policisté považovali odůvodněně obviněného za osobu podezřelou ze spáchání přestupku, proto byli podle § 63 zákona o Policii ČR oprávněni ke zjišťování jeho totožnosti a obviněný byl povinen jim svou totožnost prokázat. Jelikož tak neučinil a kladl důrazný odpor, vzniklo policistům zákonné právo tento odpor překonat, přičemž intenzita zásahu byla přiměřená intenzitě odporu kladeného obviněným a nelze tvrdit, že se obviněnému stala bezdůvodná újma ve shodě s § 11 písm. a) zákona o Policii ČR. Policisté tedy jednali v souladu se svými zákonnými oprávněními a o porušení jejich pravomoci se tak v dané věci nejednalo, když měli pravomoc na místě zjednat veřejný pořádek.

Co se týče následného vstupu policistů na pozemek a do jiného prostoru obviněného, jednali v souladu s § 40 odst. 1 zákona o Policii ČR, neboť měli obavy nejen o své zdraví, ale i zdraví sousedů, kterým obviněný vyhrožoval násilím a smrtí, což bylo důvodem policejní přítomnosti, nadto obviněný neoprávněně narušoval svým chováním veřejnou bezpečnost a pořádek. Sám obviněný pak celou situaci vygradoval do té míry, že proti němu muselo být použito donucovacích prostředků. Jejich zásah tudíž neměl znaky svévole a nevybočoval z mezí výkonu pravomocí úřední osoby podle zákona o Policii ČR.

Stran výtek obviněného o existenci dvou verzí záznamu s odůvodněním jejich počínání, přičemž zpracovatel úředních záznamů svědek T. M. V. nebyl soudu schopen vysvětlit důvod nesouladu, odvolací soud vskutku uvedl, že z něj nelze činit žádné relevantní závěry, nicméně tento závěr přiléhavě odůvodnil tím, že se daný důkaz nijak netýká prokazování skutkového děje, a pokud jde o právní posouzení, soud prvního stupně toto učinil výhradně na podkladě skutkových zjištění a příslušných právních předpisů, aniž by bral v úvahu subjektivní odůvodnění zásahu policisty.

21. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mladé Boleslavi, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.

22. Pro úplnost je potřeba doplnit, že je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pakliže obviněný předkládá svou verzi skutkového děje, v níž se toliko bránil svévolnému zásahu policistů, již soudy činné ve věci vysvětlily, že obhajoba ohledně použití nutné obrany proti nezákonnému zásahu byla zcela účelová a jednoznačně vyvrácena. Obviněný nemohl pojmout přesvědčení již na místě samém, že policisté jednají v rozporu s právními předpisy a nebyl oprávněn řešit oprávněnost tohoto zásahu zvoleným postupem, a to i za pomoci násilí, neboť mu muselo být jasné, že se nebránil bezdůvodnému jednání zasahujících policistů. Lze se ztotožnit s názorem nalézacího soudu, že nelze připustit, aby osoby cítící se omezeny na právech výkonem pravomoci policistů, se svévolně rozhodovaly, zda je zásah v souladu se zákonem či nikoli a v negativním případě jednali způsobem, který zvolil obviněný, neboť v takovém případě by nebylo možno zajišťovat bezpečnost ve společnosti a funkce policie by byla ohrožena.

V.Závěr

23. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.

24. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu