7 Tdo 596/2024-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 31. 7. 2024 dovolání obviněného A. G. podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 11 To 52/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 102/2023 a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 11 To 52/2024, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 12. 2023, sp. zn. 2 T 102/2023.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-východ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 12. 2023, č. j. 2 T 102/2023-195, byl obviněný A. G. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 27 měsíců s tím, že výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců.
2. Jako uvedené trestné činy posoudil Okresní soud Praha-východ skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 18. 12. 2022 v době od 17:40 hodin do 17:48 hodin v XY, okres Praha-XY, v ulici XY poblíž objektu č. p. XY, kde ze zaparkovaného osobního vozidla J. D., P. S. a J. V. vypustili tzv. římskou světlici, vyjížděl ve vozidle z areálu společnosti XY, s. r. o., přijel k jejich vozidlu, vystoupil, zůstal za otevřenými předními dveřmi na straně řidiče, vytáhl krátkou střelnou zbraň, křičel na ně, ať okamžitě vystoupí s rukama nad hlavou nebo je všechny postřílí, proto všichni poškození vystoupili ven a drželi ruce nad hlavou, přičemž obviněný po celou dobu mířil na poškozeného J. D., poté řekl, ať se seberou a vypadnou nebo začne střílet, takže poškození nastoupili zpět do svého vozidla a z místa odjeli, sledováni obviněným, který za nimi jel nejméně k obchodnímu domu Tesco.
3. Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 11 To 52/2014-219, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
4. Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky proti zjištění, že při činu měl v ruce střelnou zbraň. Svědecké výpovědi poškozených v tomto ohledu označil za nevěrohodné, neboť podle jeho názoru poškození za tmy a při oslnění dálkovými světly jeho vozidla nemohli rozeznat žádný předmět v jeho ruce. Poukázal na to, že tyto jeho námitky jsou podporovány expertízou, kterou předložil Okresnímu soudu Praha-východ a kterou tento soud interpretoval v rozporu s jejím obsahem. Dále vytkl, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz, tj. výslech jeho manželky, která celý incident viděla prostřednictvím „živého přenosu“, čímž mínil kamerový záznam. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že jednal v krajní nouzi, neboť z jednání poškozených hrozilo nebezpečí vzniku požáru objektu jeho obchodní společnosti. Uvedl, že pokud soudy považovaly jeho jednání za překročení mezí krajní nouze, nepřihlédly k tomu jako k polehčující okolnosti podle § 41 písm. g) tr. zákoníku. Dále namítl nesprávnost právního posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu tzv. faktické konzumpce tohoto trestného činu v poměru k zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný vyvozoval z předcházejících dovolacích důvodů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázal na to, že zjištění soudů, podle něhož obviněný spáchal čin se střelnou zbraní, se neopíralo jen o vizuální vnímání poškozených, ale také o vnímání sluchové a dále i o kamerový záznam, který zachytil jednoho z poškozených vestoje s rukama vzhůru, což je typicky obranná pozice proti útočníku se střelnou zbraní. Konstatoval, že neprovedení výslechu manželky obviněného soudy náležitě odůvodnily. K otázce krajní nouze uvedl, že nešlo o překročení jejích mezí, ale o to, že se o krajní nouzi vůbec nejednalo. Vyloučil namítanou faktickou konzumpci s tím, že s ohledem na faktický průběh skutku obě právní kvalifikace vystihují celý skutkový děj. Státní zástupce označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. a nelze je odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř. Poté Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné v části opírající se o ustanovení § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
8. Rozhodným skutkovým zjištěním, které je určující z hlediska zákonného znaku spáchání činu „se zbraní“ ve smyslu § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, je zjištění, podle kterého obviněný při činu vytáhl krátkou střelnou zbraň a mířil s ní na poškozené, konkrétně na poškozeného J. D.
9. Toto zjištění není v žádném zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Naopak má jasnou obsahovou oporu ve svědeckých výpovědích všech tří poškozených, kteří předmět v rukou obviněného popsali jako krátkou střelnou zbraň. Obviněný se snažil zpochybnit svědecké výpovědi poškozených námitkami založenými na tom, že ve tmě a za situace, kdy proti nim nechal svítit dálková světla svého vozidla, nemohli rozeznat předmět v jeho rukou. Tyto námitky obviněný opíral o závěry expertízy založené na zkoumání viditelnosti za srovnatelných podmínek, jaké byly v kritickou dobu. Je ovšem nutno poznamenat, že závěr prezentovaný obviněným byl doložen fotografií, tedy tím, co bylo zachyceno fotoaparátem, a nikoli tím, co svýma očima vnímali poškození. Významné je také zjištění, že obvinění reagovali na jednání obviněného tak, že ze svého vozidla vystoupili a dali ruce nad hlavu, což koresponduje s okolností, že v rukou obviněného viděli střelnou zbraň. K tomu přistupuje i ta část svědeckých výpovědí poškozených, v níž potvrdili, že zároveň slyšeli typický zvuk provázející tzv. natažení střelné zbraně. Bezprostředně po činu se poškození telefonicky obrátili na policii, přičemž v jejich oznámení bylo dominantní to, že pachatel na ně vytáhl pistoli. Pro úplnost lze dodat, že obviněný je legálním držitelem několika střelných zbraní, i když to samo o sobě by nebylo dostatečným důkazem, že posuzovaný čin spáchal se zbraní.
10. Pokud soudy pro nadbytečnost nevyhověly návrhu, aby dokazování bylo doplněno výslechem manželky obviněného jako svědkyně, nevyvolává to ohledně rozhodných skutkových zjištění žádné důvodné pochybnosti. Z námitek obviněného je patrno, že navrhovaným důkazem měl být kompenzován výpadek na kamerovém záznamu, který pořídil obviněný a na kterém byl zachycen průběh incidentu, neboť manželka obviněného záznam sledovala v době, kdy byl pořizován. Dění na místě činu bylo spolehlivě objasněno především svědeckými výpověďmi poškozených. Přitom svědecké výpovědi poškozených jsou ve shodě s tím, co je zřejmé ze zachovaného kamerového záznamu. Není tedy žádný přesvědčivý důvod k případné úvaze, že by na té části kamerového záznamu, která se ztratila a která představuje časový úsek asi 13 vteřin, mohlo být zachyceno něco, co by vyvracelo svědecké výpovědi poškozených.
11. Procesní nepoužitelnost důkazů, na kterých jsou založena rozhodná skutková zjištění, obviněný nenamítal.
12. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného nedůvodné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
14. Námitky obviněného ohledně krajní nouze nemohou obstát. Nešlo o to, že by obviněný překročil meze krajní nouze, ale o to, že se o krajní nouzi vůbec nejednalo. Krajní nouze jako okolnost vylučující protiprávnost činu je v § 28 odst. 1 tr. zákoníku vymezena tak, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Ohroženým zájmem měl být podle námitek obviněného zájem na ochraně jeho majetku, resp. majetku jeho obchodní společnosti, nacházejícího se v blízkosti místa, kde poškození vystřelili tzv. římskou světlici. Ze zjištění soudů je patrno, že pohyb světlice směřoval jinam než na pozemek obviněného, resp. jeho obchodní společnosti, a že světlice na tento pozemek nedopadla. Majetku obviněného, resp. jeho obchodní společnosti, tedy evidentně žádné nebezpečí přímo nehrozilo a obviněný žádné přímo hrozící nebezpečí neodvracel. Tím pádem jsou další úvahy o krajní nouzi bezpředmětné.
15. Nesprávnost právního posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný spatřoval v tom, že mezi tímto trestným činem a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je vztah faktické konzumpce. Základní podmínkou faktické konzumpce ovšem je to, aby skutek vykazoval znaky obou trestných činů, jinak faktická konzumpce nepřichází v úvahu. Posuzovaný skutek znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nevykazuje.
16. Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle tzv. právní věty výroku o vině se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.
17. K naplnění znaků přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel napadne jiného veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Ze zákonné dikce „se … dopustí výtržnosti … tím, že napadne jiného“ logicky vyplývá, že napadení jiného musí mít povahu výtržnosti. Jinak řečeno, nikoli každé napadení jiného veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném je přečinem výtržnictví, ale je jím pouze tehdy, má-li povahu výtržnosti. Z tohoto hlediska se soudy posouzením skutku nezabývaly a uznaly obviněného vinným přečinem výtržnictví v podstatě jen proto, že k jeho útoku na poškozené došlo na místě veřejnosti přístupném.
18. Trestný čin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku je systematicky začleněn mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných v hlavě X zvláštní části trestního zákoníku a je upraven v rámci dílu 6, který je nazván „jiná rušení veřejného pořádku“. Z toho je zřejmé, že primárním objektem trestného činu výtržnictví je veřejný pořádek, nikoli individuální zájmy jednotlivců, např. jejich zdraví, čest, majetek apod. Veřejným pořádkem je nutno rozumět šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu, oblasti apod. Veřejný pořádek je tudíž hodnotou, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Ty jsou trestným činem výtržnictví dotčeny sekundárně.
19. Jednání, jímž je naplněn zákonný znak „výtržnost“, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu lidí potud, že proti takovému okruhu přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci či jednotlivcům, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu lidí dotýká, např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy či pohoršení, apod. Výtržnické jednání je tak projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům či ostatním lidem vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti širšího okruhu lidí. Aby mohlo být napadení jiného veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném považováno za výtržnost, musí být právě tím, jak se dotýká veřejného pořádku, srovnatelné s ostatními formami jednání, jejichž demonstrativní výčet je uveden v § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že jednání obviněného nemělo povahu výtržnosti, protože se nijak nedotklo veřejného pořádku. Čin obviněného směřoval výlučně jen proti osobám poškozených, přičemž byl nevhodnou a nepřiměřenou reakcí na jejich protiprávní jednání, neboť vystřelením tzv. římské světlice poškození porušili zákaz používání zábavní pyrotechniky stanovený v obecně závazné vyhlášce města XY. Ze strany obviněného šlo o jeho konflikt s poškozenými, kteří ho k činu vyprovokovali, byť nic takového nezamýšleli, neboť vystřelení tzv. římské světlice byl jejich způsob oslavy gólu vstřeleného ve fotbalovém utkání na mistrovství světa, které sledovali ve svém automobilu. Čin obviněného neměl žádný dosah nad rámec individuálního konfliktu s poškozenými, nijak se netýkal jiných osob, nevyvolal u jiných osob žádnou pozornost či odezvu a byl proveden způsobem, který nijak nesvědčí o celkově negativním zaměření obviněného proti společnosti vůbec. To ostatně koresponduje s dosavadní bezúhonností obviněného, který do doby posuzovaného činu nespáchal žádný trestný čin ani přestupek.
21. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že veřejné namíření střelné zbraně na jinou osobu zpravidla bude výtržností ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzovaném případě se však na faktu, že čin obviněného neměl žádný dosah nad rámec individuálního konfliktu s poškozenými, nenarušil veřejný pořádek a nevyvolal například žádné obavy u nezainteresovaných osob, rozhodujícím způsobem podílela povaha místa, kde k činu došlo. Byť šlo formálně vzato o místo přístupné blíže neohraničenému okruhu osob, bylo to místo poměrně odlehlé (viz protokol o ohledání místa činu i veřejně dostupné mapy na internetu), kam poškození občas jezdili proto, že (podle vyjádření jednoho z nich) „je odlehlé od lidí“, a v tomto případě tam přijeli v autě sledovat zápas mistrovství světa ve fotbale. K tomu přistupuje fakt, že byla tma a nikdo se v okolí nevyskytoval. Nebylo to ostatně místo, kde by se lidé běžně vyskytovali. Jen občas po nedaleké silnici projela auta. Jejich osádky ale stěží mohly zaregistrovat nějaký nebezpečný konflikt, obviněného a to, že drží zbraň. Je prakticky vyloučeno, aby někdo jiný vůbec zahlédl (za tmy) malou zbraň v rukou obviněného, i pokud by se v okolí místa činu vyskytl. Nešlo o narušení veřejného klidu a pořádku.
22. Nedostatek zákonného znaku „výtržnost“ bránil tomu, aby obviněný mohl být uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině obviněného tímto trestným činem je v rozporu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž zamítl odvolání obviněného a ponechal uvedený výrok nedotčen, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zmíněnou vadou je zatížen také rozsudek Okresního soudu Praha-východ jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
24. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v uvedené variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tato vázanost znamená, že pokud je dovolání obviněného důvodné z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je důvodné také z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Závěrem
25. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu Praha-východ, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud Praha-východ ve věci znovu rozhodne s tím, že posuzovaný skutek nadále není možné kvalifikovat jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
26. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Josef Mazák předseda senátu