7 Tdo 598/2017

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o

dovoláních obviněných V. M. P., F. Š., O. P., a J. M., podaných proti rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 5 To 69/2016, v trestní

věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/2013, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. M. P.,

F. Š. a J. M. odmítají.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné O. P.

odmítá.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 4.

4. 2016, sp. zn. 40 T 5/2013, byli obvinění V. M. P., F. Š., O. P. a J. M.

uznáni vinnými pod bodem I. trestným činem obchodování s lidmi podle § 168

odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), ve znění

zákona č. 141/2014 Sb., a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku, pod bodem II. trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák.

(zák. č. 140/1961 Sb.), ve znění zákona č. 362/2003 Sb., ve formě

spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to byly všem těmto obviněným

uloženy podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku

úhrnné nepodmíněné tresty odnětí svobody se zařazením podle § 56 odst. 2 písm.

c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a to obviněným V. M. P. a F. Š. v trvání

sedmi let, O. P. v trvání pěti let a J. M. v trvání pěti a půl roku. Obviněným

V. M. P. a O. P. byl dále uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest

vyhoštění, oběma na dobu neurčitou.

O odvoláních obviněných proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně

rozhodl Vrchní soud v Olomouci (soud druhého stupně, soud odvolací) rozsudkem

ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 5 To 69/2016, tak, že zrušil rozsudek soudu

prvního stupně ve výrocích o trestech ohledně všech obviněných a v rozsahu

tohoto zrušení nově rozhodl tak, že jim uložil tresty mírnější, konkrétně všem

podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné

nepodmíněné tresty odnětí svobody se zařazením podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.

zákoníku do věznice s ostrahou, a to obviněným V. M. P. a F. Š. v trvání šesti

let, O. P. za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku v trvání čtyř let a J. M.

rovněž za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku v trvání čtyř let a šesti měsíců.

Obviněným V. M. P. a O. P. byl dále uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku

trest vyhoštění, oběma na dobu neurčitou.

Uvedené trestné činy spočívaly podle skutkových zjištění soudu prvního stupně

(nalézacího soudu) vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku, s nimiž se v

zásadě ztotožnil v napadeném rozhodnutí také odvolací soud, v tom, že

I. Obvinění V. M. P., F. Š., O. P. a J. M.

na základě předchozí vzájemné dohody jednali v období od srpna 2003 do srpna

2005 tak, že V. M. P. v přesně nezjištěné době na různých místech Ukrajiny,

zejména v I.-F. oblasti postupně buď sám, nebo společně s F. Š., který za tímto

účelem vycestoval na Ukrajinu, nebo prostřednictvím O. P. postupně uváděli v

omyl zpravidla nezaměstnané ukrajinské státní příslušnice tím, že předstírali,

že jsou schopni jim zajistit práci barmanky, číšnice, práci v kavárně, v

konzervárně, prádelně a jinde v České republice (dále také jen „ČR“) a za tímto

účelem obvykle zejména V. M. P. vyřídil těmto ženám potřebná povolení a víza k

vycestování do ČR, ačkoliv všichni věděli, že přislíbenou práci pro tyto ženy

nemají zajištěnou a ani nehodlají zajistit, protože chtěli, aby tyto ženy

poskytovaly sexuální služby za úplatu v nočním klubu Sankt Pauli ve V. … (okres

Z.) v ČR, když provoz tohoto klubu fakticky řídil F. Š. se svojí družkou J. M.

a případně i s O. P., a za tímto účelem některým ženám zařídili i dopravu

autobusem z Ukrajiny do B., kde je na autobusovém nádraží obvykle čekal F. Š.

nebo V. M. P., případně J. M., kteří je vždy převezli osobním automobilem do

uvedeného nočního klubu, kde jim sdělili J. M., F. Š. a V. M. P., že budou

poskytovat sexuální služby za úplatu, jinak musí zaplatit dluh za obstarání

dokladů potřebných pro cestu do ČR a za dopravu zpravidla ve výši 500 – 1.300

Euro a v některých případech i dluh za to, že je J. M. nebo F. Š. tzv.

„koupili“ od V. M. P., a v případě pokud nejsou schopny takový dluh přímo

uhradit, musí jej odpracovat poskytováním sexuálních služeb za úplatu právě v

tomto klubu, a aby jim znemožnili klub opustit z vlastního rozhodnutí, odebrali

jim obvykle cestovní pasy, a vlastně tak zneužili jejich nedostatku finančních

prostředků k úhradě vyčísleného dluhu, jakož i informací šířených v nočním

klubu v Sankt Pauli jinými ženami o tom, že v případě útěku na Ukrajinu se s

nimi obžalovaný V. M. P. krutě vypořádá, přičemž v uvedeném období zde byly

zejména

- L. S. L., které nabídl práci v kavárně nebo prádelně v ČR v létě 2003

V. M. P., který jí také nechal zhotovit cestovní pas a vízum s tím, že mu

dlužnou částku za to vrátí v ČR, po příjezdu do B. dne 4. 10. 2003 ji J. M.

odvezla do V., kde jí oznámila, že bude pracovat jako prostitutka, protože ona

za ni zaplatila V. M. P. 1.000 Euro, a pohrozila jí fyzickou represí, sebrala

jí cestovní pas, a když po dvou týdnech L. S. L. penzion opustila a vrátila se

domů, ještě tentýž den ji dne 22. 10. 2003 navštívil V. M. P., který jí

vyhrožoval fyzickými represemi za to, že dluh u J. M. a F. Š. neodpracovala,

sebral jí cestovní pas a dne 22. 8. 2004 ji přinutil, aby nasedla do auta,

jehož řidič ji opět odvezl do ČR do klubu Sankt Pauli ve V., kde ji F. Š.

vyčíslil dluh na 1.000 Euro a přinutil ji, aby tento dluh odpracovala

poskytováním placených sexuálních služeb, což L. S. L. dělala asi dva měsíce,

tj. přibližně do konce října 2004,

- M. V. B., které nabídl práci barmanky v ČR F. Š. při své návštěvě

Ukrajiny a když ji přivezl do klubu Sankt Pauli ve V., oznámil jí, že bude

pracovat jako prostitutka, s čímž M. V. B. nesouhlasila, a proto na ni křičel,

vyhrožoval jí a přinutil jí, aby odevzdala barmanovi cestovní pas, čímž jí

donutil k tomu, aby poskytovala v klubu Sankt Pauli ve V. sexuální služby za

úplatu, přičemž zde její práci i stejnou práci jiných žen kontrolovala J. M., a

oba obvinění, tj. J. M. i F. Š. přitom vyvíjeli na ženy psychický nátlak a

zastrašovali je, to vše proto, aby je přinutili k poskytování sexuálních služeb

za úplatu, z čehož sami měli peněžní zisky a M. V. B. zde sexuální služby za

úplatu byla nucena poskytovat od listopadu do prosince 2003, kdy klub opustila,

neboť již uhradila F. Š. dluh ve výši 800 Euro, tj. částku, kterou za ni

zaplatil V. M. P.,

- L. V. Š., které nabídl práci v konzervárně v ČR V. M. P., jenž jí také

pomohl zařídit cestovní pas a vízum, po příjezdu do B. ji odvezl F. Š. do

uvedeného klubu, kde jí oznámil, že zde bude poskytovat sexuální služby za

úplatu, neboť on sám ji koupil od V. M. P. za 1.300 Euro, a když L. V. Š.

nesouhlasila, tak na ni F. Š. křičel, vyhrožoval jí a také ji přinutil, aby

ihned po příjezdu odevzdala barmanovi svůj cestovní pas, a vzhledem k tomu, že

L. V. Š. neměla vlastní peníze na úhradu dluhu, musela v období od listopadu

2003 do března 2004 v tomto klubu poskytovat sexuální služby za úplatu, přičemž

její práci i stejnou práci ostatních žen organizovaly, kontrolovaly a peníze od

barmana přebíraly J. M. nebo O. P.,

- O. P. H., které koncem srpna 2003 nabídl práci servírky v baru v ČR V.

M. P. a také jí nechal na svoje náklady zhotovit vízum s tím, že mu dluh vrátí,

až peníze v ČR vydělá, a v lednu 2004 po příjezdu do B. ji F. Š. odvezl do

uvedeného nočního klubu, kde jí sdělil, že za ni zaplatil V. M. P. 550 Euro a

ona mu tuto částku musí vrátit nebo odpracovat formou poskytování sexuálních

služeb za úplatu klientům, čímž O. P. H. přinutil, aby v době od ledna do

března 2004 zde vykonávala práci prostitutky, tj. poskytovala sexuální služby

za úplatu, neboť sama takové peníze na úhradu dluhu neměla, přičemž její práci

i práci dalších žen, takto obsluhujících klienty v klubu, řídila J. M., příp.

O. P.,

- S. I. T., které koncem srpna 2003 nabídl V. M. P. práci servírky v

baru v ČR, vyřídil jí víza a po příjezdu do B. v lednu 2004 ji F. Š. odvezl do

klubu Sankt Pauli ve V., kde jí sdělil, že za ni zaplatil V. M. P. 550 Euro a

pokud mu peníze nevrátí, musí je odpracovat poskytováním sexuálních služeb za

úplatu, čímž S. I. T., která neměla peníze na úhradu dluhu, přinutil, aby zde

poskytovala sexuální služby za úplatu od ledna do března 2004, přičemž její

práci i práci dalších žen obsluhujících klienty řídila J. M., příp. O. P.,

- O. P. P., které nabídl práci barmanky v ČR v roce 2004 V. M. P., který

jí vyřídil vízum, a po příjezdu do uvedeného klubu ve V. jí řekl, že taková

práce není, a ona že bude poskytovat sexuální služby za úplatu, aby mu mohla

zaplatit dluh ve výši 300 – 500 Euro za vyřízení víza, čímž O. P. P., která

neměla vlastní peníze ani jinou možnost, jak dluh splatit, přinutil, aby v

období od října 2004 do ledna 2005 v tomto klubu poskytovala sexuální služby za

úplatu a nakonec aby souhlasila i z tohoto důvodu s prodloužením víza na období

duben až květen 2005,

- I. I. M., které V. M. P. nabídl práci servírky v ČR v kavárně nebo v

baru, nechal jí zhotovit vstupní vízum na svoje náklady s tím, že mu peníze

vrátí z toho, co v ČR vydělá, po příjezdu do B. ji F. Š. odvezl do klubu Sankt

Pauli a sdělil jí, že za ni zaplatil V. M. P. 700 Euro a ona mu musí peníze

vrátit poskytováním sexuálních služeb za úplatu, a když I. I. M. odmítala,

tvrdil jí, že má chlapy na to, aby ji donutili poskytovat sexuální služby za

úplatu, a také ji přinutil, aby mu odevzdala cestovní pas, a I. I. M. tak byla

nucena v období od února do srpna 2005, než splatila svůj dluh, poskytovat v

uvedeném klubu sexuální služby za úplatu, přičemž polovinu svého výdělku

odevzdávala V. M. P.,

a tyto ženy tak byly přinuceny za finanční hotovost ve výši 70 – 100 Euro za

hodinu poskytovat sexuální služby, které společně se službu konajícími barmany

organizovaly přímo v klubu J. M., případně O. P., přičemž za poskytnuté

sexuální služby tyto ženy odevzdávaly minimálně polovinu finančních příjmů,

získaných od klientů, obsluze podniku, která takto získané finanční prostředky

dále odevzdávala F. Š. a J. M., kteří z nich hradili zejména V. M. P. obvykle

300 – 1 500 Euro za obstarání každé z žen a zbytek si nechávali pro vlastní

potřebu,

tedy jinou osobu lstí a zneužívaje jejího omylu zlákali, dopravili a zadrželi,

aby jí bylo užito jiným k pohlavnímu styku, a spáchali takový čin v úmyslu, aby

jí bylo užito k prostituci.

II. Obvinění V. M. P., F. Š., O. P. a J. M.

v době od října 2003 do srpna 2005 na základě předchozí vzájemné dohody jednali

tak, že F. Š. a J. M. fakticky provozovali noční klub Sankt Pauli v obci V. …

(okres Z.), který byl svou vnitřní dispozicí a zařízením přizpůsoben k tomu,

aby zde ženy mohly provozovat prostituci, tj. poskytovat sexuální služby za

úplatu, přičemž některé ženy sem za tímto účelem přicházely samy a některým

tuto činnost na Ukrajině nabízel V. M. P., vnitřní chod klubu a jeho program

obvykle organizovala J. M., případně O. P., která v klubu obvykle uklízela,

když s oběma zpravidla spolupracovali také službu konající barmani, kteří podle

jejich pokynů určovali ženám pokoje, do kterých odcházely se zákazníky za

účelem poskytování sexuálních služeb za úplatu, hlídali čas, na který byl ženám

pokoj poskytnut, a poté od nich získávali finanční prostředky, které

odevzdávali především F. Š. a J. M., a v uvedeném období zde takto působily

například

- H. M. R., která v roce 2003 přijela sama do klubu Sankt Pauli ve V. a

zde se dohodla s jeho majitelem F. Š., že bude dělat práci prostitutky, tj.

poskytovat sexuální služby za úplatu, a zůstala zde minimálně pět let, tj. cca

do roku 2008, přičemž provoz klubu řídil také F. Š.,

- O. O. M., které V. M. P. nabídl v roce 2005 práci prostitutky v ČR,

tj. poskytování sexuální služeb za úplatu, zařídil jí vstupní vízum, a O. O. M.

zde celkem 12 dní poskytovala sexuální služby za úplatu v uvedeném klubu, který

vlastnil F. Š., přičemž zákazníci za tyto služby platili bezprostředně J. M.,

- I. B., které V. M. P. zařídil vízum s podmínkou, že bude pracovat jako

prostitutka v nočním klubu Sankt Pauli, F. Š. ji po příjezdu převezl z B. do V.

a v klubu účtoval klientovi 70 Euro za jednu hodinu poskytnutých sexuální

služeb, přičemž I. B. zde sexuální služby za úplatu poskytovala dva měsíce v

roce 2004, avšak dluh v klubu a za vízum neuhradila, proto se sem vrátila

podruhé, kdy jí vízum opět zařídil V. M. P. a z B. do V. ji odvezla J. M., a ze

stejného důvodu se sem potřetí vrátila koncem roku 2005, protože ji V. M. P.

znovu kontaktoval, aby přijela dluh uhradit a na místě jí O. P. sdělila, že

dluží celkem 730 Euro a 740 Euro, avšak tři dny po příjezdu svědkyně klub

opustila,

- O. A. P., které V. M. P. nabídl práci prostitutky v ČR, zařídil jí

ubytování v klubu Sankt Pauli ve V., zde ji seznámil s F. Š., který byl

vlastníkem klubu, v němž O. P. dělala uklízečku, a O. A. P. zde přibližně od

konce února 2005 do konce května 2005 poskytovala sexuální služby za úplatu, a

to ve zvláštních pokojích k tomu vyhrazených v přízemí klubu,

- O. B., která (v přesně nezjištěné době) jeden týden v roce 2004 a dva

až tři měsíce v roce 2005 poskytovala sexuální služby za úplatu v klubu Sankt

Pauli ve V.,

- J. U., která v přesně nezjištěné době v roce 2003 přijela do ČR, aby

zde poskytovala sexuální služby za úplatu, přičemž F. Š. souhlasil s tím, že

zde J. U. může zůstat, aby sexuální služby za úplatu v klubu poskytovala, a z

tohoto důvodu sem J. U. přijížděla střídavě vždy na tři měsíce, když

následujících šest měsíců trávila na Ukrajině v místě bydliště, a to vše

nejméně do roku 2005,

které obvykle odevzdávaly polovinu svého příjmu od zákazníka obsluze podniku,

která takto získané finanční prostředky dále předávala F. Š. a J. M., kteří z

nich obvykle hradili V. M. P. za obstarání každé z žen finanční částku v

rozmezí zpravidla 300 – 1.500 Euro a zbytek si ponechávali pro svoji potřebu,

tedy kořistili z prostituce provozované jiným.

Rozsudek odvolacího soudu napadli řádně a včas podanými dovoláními všichni

čtyři obvinění. Dovolání byla podána prostřednictvím obhájců.

Obviněný V. M. P. uplatnil důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr.

ř.

Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vytkl

rozsudku soudu prvního stupně, že byl vydán „podjatým senátem, či nejméně

senátem vedeným podjatou předsedkyní senátu“, což „dokládá“ tím, že rozsudek

byl vydán „ad hoc sestaveným senátem“, a on tak byl odňat svému zákonnému

soudci. Právo na zákonného soudce mělo být porušeno tím, že Krajský soud v Brně

neměl v roce 2013 přiřazeny jednotlivé „soudce z lidu“ (správně přísedící) do

jednotlivých trestních senátů. Obviněný zejména považuje za velmi málo

pravděpodobné (v poměru 1 : 84), že byl konkrétní přísedící vůbec na řadě, což

navrhuje k prověření.

Dále uvedl, že soudní senát zastávající názor, že prostituce v České republice

je nelegální, není způsobilý pro podjatost rozhodovat o trestném činu

obchodování s lidmi. Má za to, že soudci rozhodovali na základě předem jasného

právního názoru, což je otázka, která byla tématem pro Nejvyšší soud USA, v

České republice to však judikaturou řešeno dosud nebylo. Údajnou podjatost

předsedkyně senátu dále odůvodnil okolnostmi dodání obviněných do výkonu trestu

odnětí svobody (zásahovou jednotkou, bez doručení rozsudku a výzvy k nástupu

trestu).

„Z opatrnosti“ namítl obviněný i podjatost senátu Vrchního soudu v Olomouci,

který ji údajně prokázal odůvodněním rozsudku, kde vytkl obviněnému nevznesení

příslušné námitky (týkající se přísedících) už dříve, ačkoli obviněný se o

„nepořádcích“ v ustanovování přísedících u Krajského soudu v Brně dozvěděl až v

červnu 2016 z médií, což by se odvolací soud dozvěděl, pokud by se obviněného

na to zeptal. Odvolacímu soudu obviněný dále vytkl odmítnutí navržených

listinných důkazů s tím, že v jiné věci se Nejvyšší soud seznámil i s

internetovými články. Soud se také neseznámil se situací policie a

spravedlnosti na Ukrajině. Důkazní návrhy obviněného zamítl bez adekvátního

zdůvodnění, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1

Listiny.

Dovolání obviněný V. M. P. v tomto směru ještě doplnil podáním ze dne 1. 6.

2017, v němž reagoval na vyjádření státního zástupce s tím, že důvod dovolání

podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl namítnut ihned, jakmile obhajoba

dospěla k přesvědčení o jeho existenci, tj. po vydání druhého rozsudku soudu

prvního stupně. Námitku podjatosti senátu odvolacího vznesl obviněný ihned po

jednání u vrchního soudu a po seznámení s písemným vyhotovením jeho rozsudku.

Přitom se znovu poukazuje na nevyhovění důkazním návrhům obviněného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podepřel

argumentací převážně skutkové a procesní povahy. Namítl, že ohledně trestného

činu obchodování s lidmi soudy nepřipustily jinou verzi skutkového děje a

nerespektovaly tak zásadu in dubio pro reo, že nezohlednily nátlak ukrajinských

policistů (zde odkazuje na výpovědi svědků R., V., L., Š. – nyní Š., a B.),

přičemž odmítly důkazní návrhy na výslechy svědků S. (bývalého pracovníka

ukrajinské policie) a M. (dnes advokáta, dříve údajně prokurátora). Podobně

stran trestného činu kuplířství obviněný namítl, že nebyl prokázán předmětný

skutek. Dále uvedl, že nebyl naplněn znak „kořistí“, což odůvodnil výkladem

tohoto pojmu na základě Slovníku spisovného jazyka českého, s tím, že

rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR publikované pod č. 11/78 Sbírky rozhodnutí

není v dnešní době aplikovatelné a mít majetkový prospěch nenaplňuje znak

„kořistit“.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že

uložený nepodmíněný trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný. Namítl

dále, že nebyly splněny negativní zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění

uvedené v § 80 odst. 3 písm. b), d) tr. ř., neboť mu byla poskytnuta doplňková

ochrana (toto tvrzení později vzal zpět), a dále proto, že v případě vyhoštění

na Ukrajinu mu hrozí nelidské a ponižující zacházení ze strany místních orgánů,

jak již naznaly soudy ve svých rozhodnutích, a to Krajský soud v Brně v

rozhodnutí ze dne 16. 12. 2009, č. j. 56 Az 95/2009-18, a Vrchní soud v

Olomouci v rozhodnutí ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 To 88/2008-160. Připustil, že

tyto skutečnosti dříve nebyly obhajobou akcentovány. V České republice žije od

roku 2005, celou dobu pracoval jako zedník, pak jako řidič. Jediný syn

dovolatele O. P. dlouhodobě, zhruba osm let, žije a pracuje v České republice.

Došlo by tedy k narušení rodinných vazeb.

Obviněný V. M. P. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený

rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a

aby bylo z důvodu podjatosti rozhodnuto o přikázání věci jiným senátům.

Obviněný F. Š. ve svém dovolání poukázal ohledně trestného činu obchodování s

lidmi na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Soudy podle něj

postupovaly nesprávně, když vyšly z výpovědí svědkyň učiněných před

ukrajinskými policejními orgány. Podmínky pro čtení těchto výpovědí v hlavním

líčení byly posouzeny ryze formálně – v této souvislosti dovolatel poukázal

zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1860/16 a na rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 235/2015, s tím, že obviněnému nebo obhájci v

zásadě musí být alespoň jednou dána možnost klást svědkovi otázky. Tato možnost

ale byla obhájci dána pouze formálně, vzhledem ke značné vzdálenosti místa

výslechu, nutnosti tlumočníka a časové i finanční náročnosti účasti na takovém

úkonu. O objektivitě těchto výpovědí lze pochybovat, zvláště s přihlédnutím k

později předloženým prohlášením svědkyň, kde jejich pravdivost zpochybnily.

Výpovědi těchto svědkyň na Ukrajině byly ovlivněny obavou ze stíhání za

prostituci, na čemž by nic nemohla změnit ani případná účast českého obhájce.

Při svém závěru o uvedení poškozených v omyl soudy vyšly jen z jejich obecných

tvrzení o zlákání do České republiky pod příslibem řádné práce. Nevypořádaly se

s výpověďmi jiných svědkyň, které připustily dobrovolné rozhodnutí jet do České

republiky provozovat prostituci. Navíc například podle svědkyně P. se poškozená

I. M. věnovala této činnosti dávno před tím, než se dostala do V., a stejně tak

podle výpovědi svědkyně R. s ní poškozená O. P. provozovala prostituci v Polsku

již dříve. Tato druhá skupina svědkyň popřela jakékoli nucení k prostituci v

penzionu Sankt Pauli. Přitom v penzionu probíhaly pravidelné policejní

kontroly. Také jednání pod bodem I. by tak bylo možno kvalifikovat nanejvýš

jako trestný čin kuplířství.

Dovolatel se zabýval také rozdělením skutků soudy na dvě části, přičemž

považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že bylo jednání obviněných

posouzeno jako dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu (str. 25

rozsudku Vrchního soudu v Olomouci), neboť jednočinný souběh je v tomto případě

vyloučen.

Obviněný F. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil

rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 5 To 69/2016, i

rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 40 T 5/2013, i

rozhodnutí navazující, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1, 4 tr. ř. a

přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

Obviněná O. P. uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l)

tr. ř. Také ona uvedla, že některé poškozené již dříve provozovaly prostituci.

Namítla dále, že ona v předmětné době neměla povolený pobyt v České republice a

nebylo prokázáno, kdy a jak dlouho v daném období zde skutečně pobývala.

Zdůraznila, že v klubu Sankt Pauli se zdržovala minimálně, nemohla tedy činnost

klubu organizovat. Podrobně poukázala na obsah výpovědí některých svědkyň a

uzavřela, že nebylo prokázáno, že by se dopustila žalovaného jednání, a soudy

se tak dopustily porušení zásad spravedlivého procesu a zásady v pochybnostech

ve prospěch obviněného.

Obviněná O. P. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v

Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 40 T 5/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 5 To 69/2016, a aby podle § 265l

odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl.

Obviněná J. M. uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h)

tr. ř.

Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítla, že

mohlo být porušeno ústavní právo na zákonného soudce, a to s ohledem na

neprůhledné přidělování přísedících do jednotlivých senátů Krajského soudu v

Brně, kdy rozvrh práce nestanovil pravidla, z nichž by bylo možné v den, kdy

věc napadla, dovodit, že členy senátu měli být právě přísedící PhDr. Soňa

Haluzová a Petr Drdla. Tuto námitku vznesla obviněná až poté, co se o uvedených

skutečnostech dozvěděla z médií. Odvolací soud tuto námitku neodůvodněně

bagatelizoval.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázala obviněná na

nerealizované důkazní návrhy obhajoby. Jednak nebylo vyhověno návrhům na

výslechy svědků M. I. M. a J. I. S., jednak se nedostavily svědkyně z Ukrajiny,

přičemž soudy nezkoumaly, zda svědkyně vůbec měly reálnou možnost se dostavit,

co se týče cestovních dokladů.

Dovolatelka se rovněž zabývala obsahem výpovědí některých svědkyň a zdůraznila,

že svědkyně O. P. odmítla odpovědět na otázku, co dříve dělala (jak a kde

pracovala) v Polsku, což nalézací soud posvětil, avšak došlo tím k zásahu do

práv obhajoby. Svědkyně H. R. však uvedla, že P. už dříve vykonávala v Polsku

sexuální služby.

Jako důkaz neměly být podle dovolatelky vůbec připuštěny výpovědi svědkyň

učiněné na Ukrajině, neboť mělo být přihlédnuto k porušování lidských práv v

této zemi a také k písemným prohlášením, které svědkyně později učinily. Mezi

skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor.

V další části dovolání obviněná namítla, že nebyly naplněny znaky trestného

činu obchodování s lidmi, respektive že obžaloba neprokázala naplnění jeho

znaků podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Nebyly

naplněny ani znaky trestného činu kuplířství, konkrétně znak „kořistění“.

Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná uvedla,

že jej uplatňuje v kombinaci s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. Namítla, že soudy v souvislosti s rozdělením jednání na dva skutky

(oproti původnímu rozsudku) výslovně aplikovaly přitěžující okolnost spáchání

více trestných činů podle § 42 písm. n) tr. zákoníku, což je však v rozporu se

zákazem reformace in peius. Odvolací soud, ačkoli tresty uložené rozsudkem

soudu prvního stupně zmírnil, nezohlednil dostatečně, že téměř polovina

žalované trestné činnosti byla nově mírněji posouzena, dále délku trestního

řízení přesahující šest let a dobu uplynulou od spáchání trestné činnosti,

která v srpnu 2017 bude činit dvanáct let. V rámci kompenzace neúměrné délky

řízení (k čemuž dovolatelka zmiňuje vybranou judikaturu Ústavního soudu) není

ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody na místě.

Obviněná J. M. navrhla, aby Nejvyšší soud buď zrušil rozsudek Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 5 To 69/2016, i rozsudek Krajského soudu

v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 40 T 5/2013, a za podmínek § 265m tr. ř. aby

sám nově rozhodl tak, že obviněnou v celém rozsahu obžaloby zprostí, nebo aby

po zrušení uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vrátil věc tomuto

soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k

dovolání obviněných především s poukazem na zákon č. 6/2002 Sb. (o soudech a

soudcích) a vybranou judikaturu Ústavního soudu odmítla námitku, že ve věci

rozhodoval nezákonný soudce, a připomněla rozdílnost povahy funkcí soudce a

přísedícího s tím, že požadavky na rozvrh práce stran přísedících jsou méně

specifikované.

Neztotožnila se ani s námitkou ohledně podjatosti předsedkyně senátu a celého

senátu soudu prvního stupně ani s námitkou podjatosti odvolacího senátu a

vznesené námitky označila za abstraktního rázu. Poukaz obviněného V. M. P. na

rozhodnutí soudu v USA důvodně považoval odvolací soud za zcela irelevantní.

Přístup soudů k prostituci v posuzované věci odpovídá zákonům České republiky,

které, byť nepovažují provozování prostituce za zakázané a trestné, za takové

považují činnosti související s prostitucí, a to obchodování s lidmi a

kořistění z prostituce.

Za zjevně neopodstatněné, případně za nepodřaditelné zákonným dovolacím důvodům

označila státní zástupkyně i další námitky obviněných týkající se tzv.

extrémního rozporu, údajného zinscenování kauzy ukrajinskými policisty, znaku

„kořistění“ z prostituce, i procesní námitky týkající se použitelnosti výpovědí

svědkyň učiněných před orgány ukrajinské policie (které rozebrala i z hlediska

judikatury Evropského soudu pro lidská práva). Z rozhodnutí soudů není zřejmé,

že by došlo k opomenutí některého relevantního důkazu.

Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní

zástupkyně připomněla rozsah, v němž lze námitky vůči druhu a výměře uloženého

trestu uplatňovat, i s ohledem na judikaturu (rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Uvedla, že zákaz reformace in peius se vztahuje na výsledek řízení, přičemž

odvolací soud reagoval na změnu právní kvalifikace spočívající v rozdělení

skutků zmírněním trestů. Pokud jde o trest vyhoštění, soudy nekonstatovaly

žádnou překážku vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Z rozhodnutí

soudů není zřejmé, že by obviněnému V. M. P. byla udělena doplňková ochrana

nebo že by k jeho žádosti o mezinárodní ochranu bylo vedeno Ministerstvem

vnitra nějaké řízení. Jestliže uvedená překážka realizace trestu vyhoštění

nastala až po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, pak by šlo o

důvod následného upuštění od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h tr. ř. (rozh.

č. 39/2003 Sb. rozh. tr.). Státní zástupkyně neshledala ani důvod uvedený v §

80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a poukázala na nekonkrétnost této dovolací

námitky s tím, že naopak obviněný zasahoval do základních práv ukrajinských žen.

Státní zástupkyně uzavřela, že dovolací námitky obviněných jsou dílem zjevně

neopodstatněné, dílem neodpovídají dovolacím důvodům. Navrhla, aby Nejvyšší

soud dovolání všech obviněných odmítl, a to dovolání obviněných V. M. P. a J.

M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (jako zjevně neopodstatněná) a dovolání

obviněných F. Š. a O. P. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (jako podaná z

jiného než zákonného důvodu).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je proti

napadenému rozhodnutí přípustné (§ 265a tr. ř.). Dovolání byla podána osobami k

tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm.

b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e tr.

ř.), a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Především považuje Nejvyšší soud za potřebné k samotné podstatě dovolání jako

mimořádného opravného prostředku uvést, že dovolání nemůže nahrazovat řádné

opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo

jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky.

Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné jej podat jen z

některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné

námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu

odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně

taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je

určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k

tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána

ještě třetí instancí. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové

námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti

tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a

nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.

Stejně tak nejsou dovolacím důvodem námitky proti rozsahu dokazování a postupu

při provádění důkazů, které jsou svou povahou procesní. Nejvyšší soud jako soud

dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním

řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.

Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor

mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je

zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému

právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky).

K dovolání obviněného V. M. P. z hlediska důvodu uvedeného v § 265b odst. 1

písm. b) tr. ř.

Je nutno předeslat, že dovolací námitka týkající se složení senátu soudu

prvního stupně co do účasti konkrétních přísedících nespadá pod tento dovolací

důvod, nýbrž pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Proto

byla tímto obviněným uplatněna nesprávně. Nicméně bude pojednána níže, ve

vztahu k dovolání obviněné J. M., která s obsahově stejnou námitkou relevantně

uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Ostatní námitky obviněného V. M. P. vztahující se k dovolacímu důvodu podle §

265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou pod tento dovolací důvod podřaditelné, avšak

jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci

rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost

byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před

rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Obviněný v dovolání namítl jak podjatost předsedkyně senátu a celého senátu

Krajského soudu v Brně jako soudu prvního stupně, tak podjatost senátu

odvolacího soudu, a tedy to, že rozhodovaly jako vyloučené orgány, s tím, že

podjatost odvolacího senátu plyne až z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního

soudu v Olomouci. Podmínku včasného uplatnění těchto námitek lze považovat za

splněnou.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen

soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k

osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a

zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže

nestranně rozhodovat.

Důvodem vyloučení soudce pro poměr k projednávané věci je osobní vztah soudce k

věci vyplývající z toho, že on sám nebo jiná jemu blízká osoba může mít zájem

na výsledku řízení, neboť z určitého výsledku řízení může mít prospěch či

naopak újmu, apod. Poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu

a osobní charakter, který vede k pochybnosti, zda soudce je schopen v této věci

spravedlivě a nestranně rozhodovat. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí

vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o možnosti jeho

neobjektivního přístupu.

Poměr k osobám vystupujícím v řízení je důvodem vyloučení soudce tehdy, pokud

má soudce k těmto osobám nějaký bližší osobní vztah, vyplývající typicky z

příbuzenství, z hlubšího vztahu přátelství či naopak nepřátelství, z nějakého

osobního sporu apod. Obdobně to platí, pokud jde o poměr soudce k jinému orgánu

činnému v trestním řízení.

V obecné rovině je třeba uvést, že důvody vyloučení soudce je nutno vykládat

velmi obezřetně s ohledem na ústavní zásadu zákonného soudce (čl. 38 odst. 1

Listiny základních práv a svobod). Již ze znění ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.

vyplývá, že nikoli každé pochybení soudce zakládá důvod jeho vyloučení (pak by

ostatně téměř ztratila smysl například ustanovení § 262, § 265l odst. 3 tr.

ř.). Postup soudce při projednávání a rozhodování věci nemůže být důvodem

vyloučení, ledaže by si soudce počínal způsobem vykazujícím jasné znaky

zaujatosti, svévole, tendenčnosti, manipulativnosti, deformace důkazů apod. K

ničemu podobnému v posuzovaném případě nedošlo. V průběhu hlavního líčení

předsedkyně senátu umožnila uplatnění práv obhajoby. Byla respektována

ustanovení trestního řádu umožňující řádné objasnění věci. V postupu

předsedkyně senátu soudu prvního stupně nelze shledat nic, co by ukazovalo na

její podjatost, ze které by bylo možné vyvozovat pochybnost, že v projednávané

věci nemohla nestranně rozhodovat (§ 30 odst. 1 tr. ř.). To platí ohledně

celého senátu soudu prvního stupně.

Polemika o vztahu českého právního řádu k prostituci (který ji nezahrnuje mezi

legální živnosti a nevybírá z ní např. daně apod.) je bezpředmětná. Z morálního

hlediska lze stále prostituci považovat za v zásadě nepřijatelnou a případný

nikoli pozitivní vztah soudců k jejímu provozování by nebylo na místě

sankcionovat jejich vyloučením z projednávání trestních věcí souvisejících s

jejím provozováním. Ostatně účelem trestního řízení je mimo jiné působit k

výchově občanů v duchu důsledného zachovávání pravidel občanského soužití (§ 1

odst. 1 tr. ř.). Fakt, že český právní řád nepovažuje prostituci za běžnou

legální živnost, ukazuje například obsah skutkové podstaty trestného činu

prostituce ohrožující mravní vývoj dětí podle § 190 tr. zákoníku. Podle § 6

zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí se sociálně-právní

ochrana zaměřuje mj. na děti, které se živí prostitucí. Podle § 14 zákona č.

241/1922 Sb. z. a n., o potírání pohlavních nemocí, se zřizování a udržování

nevěstinců zakazuje a trestá podle ustanovení trestního zákona o kuplířství, a

podle § 15 téhož zákona jsou orgány státní správy oprávněny zřizovat ústavy, ve

kterých by se dostalo řemeslným prostitutkám dočasného útulku a příležitosti k

nápravě. Jak výstižně uvedla ve svém vyjádření státní zástupkyně, přístup soudů

k prostituci v posuzované věci odpovídá zákonům České republiky, které, byť

nepovažují provozování prostituce bez dalšího za zakázané a trestné, za takové

považují činnosti související s prostitucí, zejména obchodování s lidmi a

kořistění z prostituce. A to také bylo předmětem této trestní věci.

Rovněž názor obviněného, že soudci rozhodovali na základě apriorního

přesvědčení o vině obviněných a předem jasného právního názoru a že tato otázka

v České republice dosud nebyla judikaturou řešena, je nepodložený. Ve

skutečnosti jde o poměrně četnou obhajovací námitku, vycházející zpravidla z

nespokojenosti obviněného s výsledkem řízení, tak jako je tomu i v daném

případě.

Jestliže obviněný údajnou podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně

dále odůvodnil okolnostmi dodání obviněných do výkonu trestu odnětí svobody,

pak je třeba uvést, že soudu zákon ukládá určité povinnosti zajišťující řádný a

včasný výkon uložených trestů, včetně povinnosti nařídit okamžité dodání

odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody v případě, že z konkrétních

skutečností vyplývá důvodná obava, že odsouzený uprchne nebo se bude skrývat (§

321 odst. 3 tr. ř.). Je logické, že fakt výkonu těchto povinností soudem nemůže

založit závěr o jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení. V této věci

došlo k dodání obviněných do výkonu trestu odnětí svobody, a to dne 12. 1. 2017

(č. l. 4278-4280), respektive obviněné O. P. dne 30. 1. 2017 (č. l. 4335). Z

obsahu spisu však nevyplývá, že by v rámci tohoto postupu došlo k porušení

zákona, tím méně takového, který by se vztahoval k podjatosti předsedkyně

senátu.

Odvolací soud se námitkou podjatosti předsedkyně senátu přesvědčivě zabýval na

str. 16-17 napadeného rozsudku a nezjistil nic, co by svědčilo o podjatosti

předsedkyně senátu vůči obviněnému nebo jeho obhájkyni. Rovněž Nejvyšší soud

nezjistil nic, co by takovému závěru odporovalo.

Obdobné závěry učinil Nejvyšší soud, pokud jde o namítanou podjatost senátu

Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího. Ani v tomto směru vznesené

námitky obviněného nemají žádné opodstatnění. Zcela bezvýznamné je ve světle

výše uvedeného konstatování, že obviněný nevznesl námitku týkající se účasti

konkrétních přísedících na rozhodování už dříve. Jestliže obviněný uvádí, že

tuto námitku neuplatnil dříve proto, že se o „nepořádcích“ v ustanovování

přísedících u Krajského soudu v Brně dozvěděl až v červnu 2016 z médií,

připouští tím, že jeho námitka je jen ryze formální povahy.

Odvolacímu soudu obviněný dále vytkl vztah k navrženým listinným důkazům s tím,

že v jiné věci se Nejvyšší soud seznámil i s internetovými články. I tuto

námitku je třeba odmítnout, neboť obsah a rozsah dokazování je v každé věci

individuální, soudy jsou v tomto procesním postupu nezávislé a jsou vázány

zejména ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., které v posuzovaném případě bylo

respektováno. Námitka, že se soud neseznámil se situací policie a spravedlnosti

na Ukrajině, je rovněž pouze obecná a formální a opět vychází z rozsahu

dokazování a hodnocení důkazů, s nímž obviněný není spokojen. Ani s tvrzením,

že odvolací soud zamítl důkazní návrhy obviněného bez adekvátního zdůvodnění,

čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, se

Nejvyšší soud neztotožnil. Všem návrhům obviněného na provedení dalších důkazů

skutečně vyhověno nebylo, odvolací soud to však řádně zdůvodnil na str. 17-21

svého rozhodnutí, přičemž toto odůvodnění je nutné vnímat v návaznosti na

příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.

V posuzované věci nebyla podjatost zjištěna u žádného z rozhodujících soudců, a

nejsou tak dány důvody jejich vyloučení ve smyslu výše uvedeného zákonného

vymezení. Nejvyšší soud nezjistil v postupu soudu prvního ani druhého stupně

nic, co by vybočovalo z obvyklého způsobu vedení řízení nebo ze zásad

spravedlivého procesu.

K dovolání obviněné J. M. z hlediska důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a)

tr. ř.

Výhrady vůči nesprávnému obsazení soudu, který vydal napadené rozhodnutí, lze v

dovolacím řízení kvalifikovaně vznášet právě prostřednictvím důvodu uvedeného v

§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Předmětné zákonné ustanovení počítá s možností

podat dovolání mimo jiné tehdy, jestliže soud „nebyl náležitě obsazen“. Tak

tomu bude zejména v případech, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §

27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; tzn. když

rozhodoval ve věci samosoudce namísto senátu, když byl senát soudu složen z

předsedy senátu a přísedících, přestože měl věc rozhodovat senát složený

výhradně ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném

složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle

§ 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k

jinému soudu (rozhodnutí č. 36/2012 Sb. rozh. tr.), nebo se na rozhodování

nepodílel zákonný soudce stanovený rozvrhem práce (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod).

Námitky uplatněné obviněnou J. M. (a nesprávně i obviněným V. M. P.) vztahující

se obsahově k tomuto dovolacímu důvodu jsou však pouze formální a zjevně

neopodstatněné a vypořádal se s nimi již odvolací soud na str. 14-16 svého

rozhodnutí. Nejvyšší soud k tomu dodává, že judikaturou Ústavního soudu bylo

potvrzeno, že zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních

přísedících jsou méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní

soud opakovaně konstatoval – není v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud byli

přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu

práce, nelze z tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. Požadavky na

zákonného soudce (přísedícího) nelze absolutizovat. Je třeba rozlišovat rozsah

konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na

rozdíly v povaze jejich funkcí a v jejich postavení (odlišné požadavky na

kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délka funkčního období, kárná

odpovědnost, finanční odměna aj.). Ústavní soud poukázal i na praktickou

stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí

podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to

především tak, aby nedocházelo k prodlužování řízení. Pokud tedy jsou přísedící

pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu, obsaženého v rozvrhu práce

(nebo v jeho příloze), který je veřejnosti přístupný, nejde o akt libovůle s

tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Tyto závěry uvádí

například nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, kde

navíc Ústavní soud rozhodoval za situace, že přísedící přímo v rozvrhu práce

nebyli zařazeni do jednotlivých oddělení. Tento nález Ústavního soudu se shodou

okolností týkal dokonce situace a posuzování uvedené otázky právě v praxi

Krajského soudu v Brně a právě v senátě 40 T, navíc posuzována byla situace v

letech 2012 a 2013, kdy ještě rozvrh práce tohoto soudu nebyl tak jasně

formulován. Tím spíše lze na tento nález odkázat, s tím, že podstatné je, zda

měl příslušný soud v době nařizování hlavního líčení a tedy povolávání

přísedících pevný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám,

aby bylo možné učinit závěr, že přísedící nejsou k jednotlivým kauzám vybíráni

nahodile nebo účelově. Takový vnitřní systém a také náležitá úprava

problematiky v rozvrhu práce či jeho příloze je už v současné době u soudů

pravidlem, a fungoval také u Krajského soudu v Brně v předmětné věci. Ve spise

je ostatně na č. l. 4250-4252 založeno vyjádření předsedkyně senátu nalézacího

soudu k otázce přísedících, kde celou problematiku i praxi Krajského soudu v

Brně podrobně vysvětluje (tato námitka byla vznesena již v odvolacím řízení).

Zmíněná námitka obviněných je pouze formální. Nelze požadovat, aby ve všech

věcech, kde podobná formální námitka bude vznesena, bylo nutné, aby dotyčný

soud prokazoval, že skutečně postupoval podle rozvrhu práce a vnitřního systému

povolávání přísedících. Opačný závěr by vycházel z presumpce neřádnosti

činnosti soudů, což nelze v právním státě akceptovat. Nejvyšší soud i Ústavní

soud také již opakovaně zdůraznily, že právo na zákonného soudce slouží k

ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad

hoc, avšak nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post

zvráceno již vydané rozhodnutí soudu. V této souvislosti lze zmínit i další

rozhodnutí, která se touto problematikou zabývala, například usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1306/2012, usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015, usnesení

Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13, nebo nález

Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10. Nejvyšší soud

uzavírá, že námitka obviněných vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. a) tr. ř. není založena na konkrétních skutečnostech a vychází

pouze z předpokladu, že k určení konkrétních přísedících nedošlo

přezkoumatelným a transparentním způsobem. Je tudíž pouze formální a nevzbuzuje

žádné důvodné pochybnosti o spravedlivém posouzení věci dovolatelů. S touto

námitkou se ostatně vypořádal již odvolací soud.

K dovolání obviněných z hlediska důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili všichni

čtyři obvinění, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Záleží tedy ve

vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-

li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že

skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky

trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Obvinění V. M. P. a J. M. uplatnili v rámci tohoto dovolacího důvodu námitku,

že nebyl naplněn znak „kořistění“ ve smyslu § 204 odst. 1 trestního zákona

(účinného do 31. 12. 2009). Tato námitka uvedenému dovolacímu důvodu odpovídá.

Přesvědčivě se s ní však vypořádaly již soudy nižších stupňů a je zcela

neopodstatněná. Kořistěním z prostituce provozované jiným ve smyslu uvedeného

ustanovení, stejně jako ve smyslu ustanovení trestního zákoníku účinného v době

rozhodování soudů, se rozumějí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu

z prostituce provozované jiným za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá

vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci, přičemž může jít mimo jiné

o osobu, která poskytuje nebo zprostředkuje ubytování pro osobu provozující

prostituci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 1. vydání.

Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1685). Nevyžaduje se, aby pachatel výslovně

vyžadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí

opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje (viz rozh.

č. 11/1978 Sb. rozh. tr.). Právní závěr soudů o naplnění tohoto znaku je tudíž

plně souladný s jimi zjištěným skutkovým stavem (nalézací soud se tím zabýval

zejména na str. 58-60 svého rozsudku).

Právní námitku formálně odpovídající tomuto dovolacímu důvodu uplatnil dále

obviněný F. Š. v tom směru, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že oba uvedené

trestné činy byly spáchány v jednočinném souběhu. To je námitka v zásadě

správná, avšak z hlediska celkového pohledu na napadená rozhodnutí bezvýznamná.

Vrchní soud v Olomouci sice v odůvodnění svého rozsudku skutečně nesprávně

uvedl, že trestné činy obchodování s lidmi a kuplířství popsané v rozsudku

soudu prvního stupně byly spáchány v jednočinném souběhu (str. 25 rozsudku

odvolacího soudu), jde však o nepřesnost, která se nijak nedotkla správnosti

výroku o vině v odsuzujícím rozsudku a neodpovídá ve skutečnosti závěrům nejen

soudu prvního stupně, ale ani odvolacího soudu, neboť soudy zjevně vycházely z

toho, že mezi oběma trestnými činy je dán vztah speciality a oba byly spáchány

v tzv. vícečinném souběhu, tj. jako samostatné skutky, což nalézací soud

přehledně vyjádřil ve výroku svého rozsudku. Pro úplnost lze uvést, že i pokud

by soudy v této otázce pochybily (k čemuž nedošlo), jednalo by se o otázku

spadající pod ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Dovolací námitka obviněného F. Š., že jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýš

jako trestný čin kuplířství, a nikoli jako trestný čin obchodování s lidmi, je

pak v podstatě skutkové povahy, neboť vychází z té verze skutkového děje,

kterou prosazuje obviněný, a nikoli jak jej zjistily soudy. Stejné povahy je

námitka obviněné J. M., že nebyly naplněny znaky trestného činu obchodování s

lidmi, respektive že obžaloba neprokázala naplnění jeho znaků podle § 168 odst.

2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.

Ostatní námitky obviněných uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou pod něj podřaditelné. Tento dovolací důvod se

nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování,

ale s výjimkami uvedenými v § 265b ani k procesním otázkám. Postup při

provádění dokazování je upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a

není součástí hmotněprávního posuzování. Námitky vůči procesnímu postupu mohou

nabýt relevance jedině v případě porušení práva obviněného na spravedlivé

řízení.

Judikatura Ústavního soudu vymezuje v podstatě tři skupiny vad důkazního

řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde

jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz

navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci

odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí

jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive

jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být

vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy

svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí

nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a

svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad

vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil.

Všichni obvinění založili svá dovolání do značné míry na zpochybnění výpovědí

svědkyň pocházejících z Ukrajiny, které působily v uvedeném nočním klubu Sankt

Pauli ve V. a byly vyslechnuty ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení.

Podstatné námitky se týkají důkazní použitelnosti těchto výpovědí a okolností

jejich předvolání k výslechům a samotných výslechů na Ukrajině a dále

předvolání těchto svědkyň z ciziny k soudu do České republiky.

Svědecké výpovědi ukrajinských žen, které provozovaly v klubu Sankt Pauli ve V.

prostituci, jsou v posuzované věci důležitými důkazy. Podstatná část těchto

svědkyň byla po zahájení trestního stíhání vyslechnuta pouze ukrajinskými

orgány v rámci mezinárodní právní pomoci na základě dožádání českých orgánů

činných v trestním řízení a v hlavním líčení byly jejich výpovědi přečteny

podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. z důvodu, že svědkyně byly pro dlouhodobý

pobyt v cizině nedosažitelné. Takto bylo postupováno zejména v případě výpovědí

svědkyň L., B., Š. (pozdeji Š.), H., T., M., U., S., G., K., M., B. a dalších

(č. l. 2864 a násl., 2870 a násl.). Při posuzování procesní účinnosti těchto

důkazů Nejvyšší soud navázal na svou dosavadní judikaturu (především usnesení

ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015, publikované pod č. 16/2016 Sb.

rozh. tr.) a zejména vycházel z aktuální judikatury Ústavního soudu, navazující

na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Shrnuta je tato

problematika v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16.

Je očividné (a upozornil na to již odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí ze

dne 4. 6. 2015, sp. zn. 5 To 7/2015), že důkazní situace je odlišná v případě

jednání posouzeného jako trestný čin kuplířství na jedné straně, a jednání

kvalifikovaného jako trestný čin obchodování s lidmi na straně druhé. Zatímco v

případě trestného činu kuplířství je jednání obviněných prokázáno celou řadou

důkazů, včetně výpovědi samotné obviněné J. M., důkazů listinných a dalších,

prokázání jednání obviněných kvalifikované jako trestný čin obchodování s lidmi

(respektive speciální povahy tohoto jednání na rozdíl od jednání vůči ostatním

prostitutkám) spočívalo v zásadě na výpovědích svědkyň, které byly obviněnými

zlákány, dopraveny a zadrženy do zmíněného klubu v České republice za účelem

provozování prostituce za použití lsti a následných donucovacích prostředků.

Bylo proto nutno pečlivě zvažovat (a soudy nižších stupňů tak učinily) otázku

použitelnosti důkazů výpověďmi těchto svědkyň, protokoly o jejichž výsleších z

přípravného řízení byly v hlavním líčení přečteny podle § 211 odst. 2 písm. a)

tr. ř. Jde o výpovědi svědkyň L. S. L., M. V. B., L. V. Š. (později Š.), O. P.

H., S. I. T. a I. I. M.

Primárně jde o problematiku práva vyslýchat svědky proti sobě. Podle čl. 6

odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo

vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má

každý právo na to, "aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům". Jde o

jednu z garancí kontradiktorní povahy řízení. Obecně platí, že svědci by měli

být vyslechnuti soudem v přítomnosti obviněného při veřejném jednání tak, aby

jim obviněný mohl klást otázky a aby mohl zpochybnit jejich výpověď (tedy tak,

aby byla zajištěna kontradiktornost řízení). Z tohoto principu existují

výjimky, které ovšem nesmějí zkracovat práva obhajoby. Zpravidla tak obviněnému

musí být poskytnuta dostatečná možnost, aby zpochybnil výpověď svědka a kladl

mu otázky, buď v okamžiku, kdy svědek vypovídá, nebo v pozdější fázi řízení.

Jak přehledně uvedl Ústavní soud ve shora zmíněném nálezu ze dne 3. 11. 2016,

otázka, zda připuštěním výpovědi nepřítomného svědka (tj. svědka, kterého

obviněný nikdy neměl možnost vyslechnout) jako důkazu nebylo porušeno právo

obviněného vyslýchat svědky, se posuzuje ve třech krocích. Je třeba posoudit:

(1) zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; (2) jakou váhu

tento důkaz měl – zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou

váhou; a (3) zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně

silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného

svědka jako důkazu proti obviněnému. Nakonec je ve světle těchto tří kritérií

třeba posoudit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

V daném případě – posuzováno z hlediska uvedených kritérií – je třeba uzavřít,

že pro nepřítomnost svědků existoval dostatečný důvod. Soud prvního stupně

uvedené svědkyně řádně předvolal k hlavnímu líčení cestou mezinárodní právní

pomoci, některé dokonce opakovaně (např. svědkyně Š. – Š. byla řádně předvolána

nejprve k hlavnímu líčení na 27. 1. 2014, později znovu na 14. 12. 2015) avšak

tyto svědkyně se i přes včasné doručení předvolání nedostavily. Jestliže se

některým z těchto svědkyň nepodařilo předvolání doručit, soud v tom směru

příslušné kroky učinil (včetně využití mechanismů mezinárodní právní pomoci).

Soud prvního stupně se těmito okolnostmi blíže zabývá na str. 18-28 svého

rozsudku v souvislosti s rozborem svědeckých výpovědí. Lze dodat, že například

k hlavnímu líčení konanému dne 14. 12. 2015 byly svědkyně předvolávány

přibližně pět měsíců předem (č. l. 3456). Podle názoru Nejvyššího soudu vyvinul

Krajský soud v Brně v průběhu poměrně dlouhého a důkladného soudního řízení

veškerou rozumnou snahu o zajištění přítomnosti svědkyň a jejich nepřítomnost z

důvodu nedosažitelnosti byla dostatečně odůvodněna.

Pokud jde o váhu výpovědí těchto svědkyň (druhý krok testu), jednalo se

bezesporu o důkazy se značnou váhou, a z hlediska jednotlivých dílčích skutků

či útoků (do nichž je jednání obviněných v rozsudku rozděleno právě podle

jednotlivých poškozených) jde o důkazy rozhodující. Každý z nich přinejmenším

určuje rozsah spáchání trestného činu obchodování s lidmi. Ústavní soud v

citovaném nálezu zmiňuje aktuální posun v judikatuře ESLP, podle níž není

vyloučeno, aby jediným nebo rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného byla

výpověď nepřítomného svědka (viz rozsudek velkého senátu ve věci Al-Khawaja a

Tabery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011, č. 26766/05), ovšem s

přihlédnutím ke třetímu kroku testu (viz také rozsudek velkého senátu ve věci

Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015, č. 9154/10, a rozsudek

velkého senátu ve věci Blokhin proti Rusku ze dne 23. 3. 2016 č. 47152/06).

Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba při hodnocení váhy důkazu přihlížet

právě také ke zmíněnému kontextu (dílčích) skutků s přihlédnutím k jejich

podobě z hlediska samotné jejich povahy i důkazní situace. Rozhodující význam

může mít výpověď konkrétního nepřítomného svědka jen z hlediska jednoho, k němu

se vážícího útoku (dílčího skutku) či určité vymezené části jednání, zatímco z

hlediska posuzovaného jednání jako celku může jít jen o jeden z řady

usvědčujících důkazů, který sám o sobě nemá rozhodující váhu pro odsouzení

obviněného. Tak je tomu i v souzeném případě, kde nejen že jednotlivé

nepřítomné svědkyně vypověděly každá především o jednání obviněných ve vztahu

ke své osobě, zatímco skutek jako celek je prokazován dalšími nepřítomnými

svědkyněmi, ale navíc byla jedna z těchto svědkyň – poškozených vyslechnuta i

osobně v hlavním líčení dne 15. 1. 2014 (č. l. 2299 a násl.). Jde o svědkyni O.

P. P., jejíž výpovědí se soud prvního stupně podrobně zabývá na str. 18-19

svého rozsudku, na který lze v tomto směru odkázat s tím, že svědkyně v

podstatě vypověděla, že byla do České republiky vylákána pod příslibem jiné

práce a v klubu pak byla nucena setrvat a provozovat prostituci pod tlakem

dluhu u obviněných. A významná je zde i výpověď svědkyně O. P. učiněná v

hlavním líčení (č. l. 2294), kde svědkyně rovněž potvrdila, že i ona byla

lákána do České republiky s příslibem jiné práce než provozování prostituce

(blíže viz str. 28-30 rozsudku nalézacího soudu), byť toto jednání není

zahrnuto do výroku o vině trestným činem obchodování s lidmi (ad I. výroku

rozsudku nalézacího soudu).

Z hlediska třetího kroku existovaly podle názoru Nejvyššího soudu dostatečné

vyvažující faktory a procesní záruky, které kompenzovaly znevýhodnění obhajoby

spočívající v tom, že jako důkaz byly v podstatné míře připuštěny i výpovědi

nepřítomných svědkyň. Soudy přistupovaly k těmto výpovědím obezřetně a vyložily

– i ve vztahu k četným námitkám obhajoby i námitkám odvolacím uplatněným k dané

problematice – proč považovaly taková svědectví v zásadě za spolehlivá. Každá z

těchto výpovědí jednotlivě byla nalézacím soudem hodnocena z hlediska jejího

obsahu a věrohodnosti. Zhodnoceny byly také v celku, v jejich vzájemných

souvislostech. Rovněž odvolací soud se otázkami věrohodnosti těchto výpovědí

přesvědčivým způsobem zabýval.

Soudy se vypořádaly mimo jiné s tím, že struktura výpovědí svědkyň i některá

slovní vyjádření se mohly shodovat, a to v důsledku provádění výslechů

ukrajinskými orgány na základě strukturovaného dožádání s požadavkem na

zodpovězení konkrétních dotazů. Na druhé straně z obsahu výpovědí (jejich

překladů do českého jazyka) vyplývá jejich individuálnost nasvědčující tomu, že

výpovědi jednotlivých svědkyň byly v rámci odpovědí na položené dotazy

spontánní a že bylo protokolováno to, co svědkyně skutečně dobrovolně

vypověděly. To je ostatně v souladu s argumentem obhajoby, že svědkyně v řadě

případů nepotvrdily, že by byly uvedeny v omyl či jakkoli nuceny k prostituci.

Soudy se vypořádaly také s dodatečně předloženými „prohlášeními“ svědkyň L., B.

a Š., která byla v hlavním líčení přečtena (č. l. 2898) a která měla zpochybnit

výpovědi svědkyň (podobná prohlášení ostatně obvinění dodali také od některých

dalších svědkyň – U., P., R. – vztahujících se k té části jednání, kde byla

důkazní situace jednoznačná). Vypořádaly se rovněž s poněkud bagatelizujícími

vyjádřeními svědkyně M., že k prostituci ji nikdo nenutil apod. Nejvyšší soud v

podrobnostech odkazuje na rozsudky soudů nižších stupňů, kde se soudy zabývaly

i dalšími námitkami obviněných uplatněnými i v dovoláních. Týká se to i námitek

o údajném donucování svědkyň k výpovědím ukrajinskými orgány. K tomu nebyl

zjištěn důvod, tím méně k donucování jen některých vybraných svědkyň k tomu,

aby uváděly jiné okolnosti motivu svého odjezdu do České republiky (uvedení v

omyl apod.), na rozdíl od ostatních svědkyň, které by se ukrajinské orgány

rozhodly k takovým tvrzením nenutit, a spokojily by se tím, že svědkyně uvedly,

že se rozhodly odjet do České republiky za účelem prostituce. Tyto diference ve

výpovědích by neodůvodňoval ani údajný strach svědkyň z toho, že na Ukrajině je

prostituce trestná, neboť z tohoto hlediska byly všechny svědkyně ve stejném

postavení.

Na hodnocení výpovědí svědkyň nic nezměnila ani námitka obhajoby, že dvě z nich

(M. a P.) provozovaly prostituci už dříve. Jednak jde především o tvrzení

obhajoby, jednak by ani takové zjištění zcela nevyvracelo výpovědi svědkyň, že

v České republice prostituci provozovat nehodlaly, a konečně jde o tvrzení

týkající se jen dvou svědkyň, která nemohou zpochybnit pravdivost výpovědí

ostatních a tím i podstatu a celkový charakter jednání obviněných. Na něm nic

nemění a je naopak logické, že ne všechny svědkyně měly na počátku k prostituci

stejný přístup, že tento mohl být do určité míry – i v důsledku neutěšených

majetkových a výdělkových poměrů – ambivalentní, a že tedy některé z žen se

samy rozhodly odjet do České republiky provozovat prostituci, zatímco jiné to

(původně) nechtěly nebo přinejmenším by daly přednost jinému způsobu výdělku.

Právě těchto okolností obvinění využili v rámci individuálního přístupu k

osloveným ženám. S tím také souvisí obviněnými namítaný fakt, že ne všechny

ženy činné v klubu Sankt Pauli popisovaly poměry v klubu stejným způsobem. Při

nezpochybnitelném způsobu fungování klubu je logicky i psychologicky

vysvětlitelné, že popis situace jednotlivými svědkyněmi se lišil v závislosti

na jejich osobní situaci a míře jejich pozitivního volního přístupu k obsahu

jejich činnosti v klubu. To je přijatelné zejména za stavu, kdy v uvedeném

klubu zřejmě nebylo praktikováno nějaké hrubé násilí a přímé fyzické

donucování, nýbrž přístupy diskrétnější, ale účinné, neboli byla praktikována

jen ta nejnutnější, nejmírnější nezbytná forma donucování. To přirozeně

nemusely policejní kontroly zaznamenat. Námitka, že při posuzování výpovědí

nepřítomných svědkyň podaných na Ukrajině se mělo přihlížet ke stavu lidských

práv v této zemi (rozumí se v roce 2010, tj. v době výslechů před ukrajinskými

orgány) je pouhé obecné povahy a nelze ji akceptovat. Jak bylo už zmíněno,

soudy neměly důvody k závěru či k pochybnosti, že by všechny uvedené svědkyně

byly k výpovědím donuceny. Zcela jasné je to ve světle jednoznačného charakteru

fungování klubu Sankt Pauli, z něhož plyne, že výpovědi svědkyň odpovídají

objektivně zjištěnému stavu a nemohly být nějakým výplodem ukrajinských orgánů

či výsledkem jejich nezákonného donucování. Věrohodnost podstaty těchto

výpovědí je zjevná a kontrastuje s výpověďmi obviněných (a některých svědků,

např. barmanů), kteří uvedený charakter klubu nepřipouštěly.

Soudy tudíž nepochybily, jestliže i při obezřetném přístupu vycházely při

skutkových závěrech mimo jiné i z výpovědí nepřítomných svědkyň, které se

podporují navzájem a které jsou současně podporovány i dalšími výpověďmi i

jinými důkazy.

Za podstatnou záruku se považuje i to, pokud měl obviněný možnost položit

svědkovi otázky písemně, anebo pokud měl obviněný či jeho obhájce možnost

svědka vyslechnout v přípravném řízení. Proto považuje Nejvyšší soud za

důležité, že obhájci obviněných byli včas vyrozuměni o konání výslechů svědkyň

na Ukrajině. Je skutečností, že vzdálenost místa konání výslechů od sídla

advokátních kanceláří byla značná. Osobní účast obhájců při úkonech by tedy

byla spojena se značnými obtížemi (byť trestní řád Ukrajiny to připouští – viz

č. l. 2321). Přinejmenším však měli obhájci možnost písemně formulovat své

dotazy a zaslat je orgánům činným v trestním řízení. Odvolací soud také

připomněl možnost zajištění substituce u úkonů (str. 14 napadeného rozsudku).

Pokud jde o další záruky, všem obviněným se nepochybně a v nemalé míře dostalo

možnosti vylíčit vlastní verzi skutkového děje, zpochybňovat věrohodnost

nepřítomných svědkyň a poukazovat na jejich nesoulad s výpověďmi jiných svědků

i na další skutečnosti s nimi související. Soudy pak na tuto obhajobu náležitě

reagovaly a s ní se vypořádaly.

V řízení byly respektovány základní zásady trestního řízení, včetně

respektování principu presumpce neviny, práva na obhajobu (v materiálním i

formálním smyslu) a dalších. Obvinění byli odsouzeni na základě řady

usvědčujících, navzájem se podporujících a na sobě vzájemně nezávislých důkazů

tak, jak jsou rozebrány a zhodnoceny v rozsudcích soudů obou stupňů. Ani ve

vztahu k trestnému činu obchodování s lidmi nespočívají skutkové závěry soudů

pouze na výpovědích nepřítomných svědkyň.

Soudy zčásti vyhověly návrhům obviněných na doplnění dokazování, zatímco

některým návrhům nevyhověly. Takový postup nalézací soud konkrétně a logicky

odůvodnil (str. 50-52 odsuzujícího rozsudku) a tuto argumentaci stvrdil

odvolací soud. Soudy tak aplikovaly zásadu trestního řízení, že soud není

povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je

to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým.

Vyplývá to i z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v

trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový

stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný

pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu,

zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude

řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci

byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané

obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování,

pokud takový postup zdůvodní. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze

podle judikatury ústavního soudu ospravedlnit pouze třemi důvody. Prvním je

argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je

důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je

argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou

skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací

potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité

tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v

dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno

nebo vyvráceno. Ve smyslu těchto zásad jsou rozhodnutí soudů řádně odůvodněna.

Proto dovolací námitky obviněných týkající se nevyhovění důkazním návrhům nejen

že nespadají pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, ale ani nemohou

zpochybnit fakt, že řízení bylo spravedlivé.

Pokud jde o samotná skutková zjištění, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou

stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich

hodnocením a učiněnými skutkovými závěry. Z nich pak vychází právní kvalifikace

skutků. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit,

ale jen zcela výjimečně, například tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi

provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a učiní-li dovolatel

(současně) tento nesoulad předmětem dovolání.

V daném případě se ani o takovou situaci nejednalo. Krajský soud v Brně jako

soud nalézací provedl v hlavním líčení rozsáhlé dokazování, na jehož základě po

řádném a úplném zhodnocení důkazů dospěl k opodstatněnému závěru, že se staly

skutky uvedené ve výroku odsuzujícího rozsudku a že tyto skutky spáchali

obvinění. Dokazování bylo pouze v menším rozsahu (listinnými důkazy) doplněno

odvolacím soudem. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s

jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z

mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy

jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V dovolání přitom obvinění převážně

opakují argumenty své již uplatněné a vyvrácené obhajoby. Sem patří dovolací

námitka obviněného V. M. P., že soudy nepřipustily jeho verzi skutkového děje,

stejně jako námitka obviněného F. Š., že není důkazně podloženo, že byly

poškozené uvedeny v omyl, námitka obviněné J. M. ohledně údajného extrémního

rozporu skutkových zjištění a důkazů, jakož i četné námitky obviněné O. P. Ta v

dovolání jednak konkrétně rozebírala obsah výpovědí jednotlivých svědků, jednak

namítala, že v předmětné době vůbec nebyla v České republice (a ani zde neměla

povolen pobyt), v klubu Sankt Pauli se zdržovala minimálně a nemohla zde

prostituci organizovat. K těmto ryze skutkovým námitkám lze dodat, že manželé

P. se v České republice zjevně zdržovali i v době, kdy zde neměli povolený

pobyt, a že v řízení nemusela být prokázána přesná doba pobytu obviněné O. P. v

České republice, podstatné je, že zde v rozhodném období pobývala a že se zde

dopustila jednání popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku. Z výpovědí svědkyň

lze v této souvislosti připomenout přímo usvědčující výpovědi svědkyň Š., B.,

nepřímo usvědčující výpovědi svědkyň H., T. a dalších důkazů uvedených v

rozhodnutích soudů. Skutková zjištění soudů jsou správná, což platí i přes

odůvodněné výhrady odvolacího soudu ohledně vyjádření jednání obviněné ve

výroku rozsudku (viz str. 22 rozhodnutí odvolacího soudu).

Nejvyšší soud proto konstatuje, že právo obviněných na spravedlivé řízení

nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily

závěr, že obvinění se dopustili jednání popsaného ve výroku odsuzujícího

rozsudku.

Jestliže obvinění založili svá dovolání do značné míry na námitkách proti

procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, proti hodnocení důkazů a

skutkovým zjištěním soudů prvního i druhého stupně, jde v této části o námitky,

které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a

které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení

§ 265b tr. ř.

K dovolání obviněného V. M. P. z hlediska důvodu uvedeného v § 265b odst. 1

písm. h) tr. ř.

Tento dovolací důvod je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu,

který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu

stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší

soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko

pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených

intencích, tj. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl

uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její

horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na

citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze

pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem

o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku stanovící

obecné zásady pro jeho ukládání. Námitky týkající se nepřiměřenosti trestu

nezakládají ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozh.

č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Zjevně neopodstatněnými byly shledány dovolací námitky obviněného V. M. P.

týkající se zákonných podmínek uložení trestu vyhoštění, konkrétně podmínek

podle § 80 odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku Podle prvního z těchto ustanovení

soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachateli byl udělen azyl nebo doplňková

ochrana podle jiného právního předpisu (konkrétně jde o zákon č. 325/1999 Sb.,

o azylu). Tato vylučovací podmínka dána není, obviněnému nebyl udělen azyl ani

doplňková ochrana. Na základě šetření Nejvyššího soudu vyšlo najevo a bylo

potvrzeno písemným vyjádřením obhájce ze dne 26. 6. 2017, že obviněnému ve

skutečnosti nebyla poskytnuta doplňková ochrana podle zákona o azylu. Navíc by

se to muselo vztahovat k době vyhlášení odsuzujícího rozsudku, zatímco případné

pozdější udělení takové mezinárodně právní ochrany by bylo pouze důvodem pro

upuštění od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h odst. 4 tr. ř.

Podle § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, hrozí-li

nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn,

pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost,

příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo

jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo

ponižujícímu zacházení anebo trestu. I když je třeba připustit dlouhodobě

nestabilní politickou situaci na Ukrajině a probíhající hybridní konflikt, v

důsledku kterého dochází k určitým zásahům na poli lidských práv a svobod,

vztahuje se to jen k některým částem země. Bez dalšího to neznamená, že by

obviněnému nemohl být uložen trest vyhoštění. On ani nenamítá, že by ze strany

ukrajinských orgánů byla vůči němu prováděna nějaká konkrétní diskriminační

opatření a nezmiňuje ani jiné konkrétní důvody naplnění podmínek uvedeného

ustanovení. Byl to obviněný, kdo po dlouhou dobu zasahoval do základních

lidských práv ukrajinských žen, neboť zneužíval právě poměrů (i politických) v

mateřské zemi, v důsledku níž se ženy ocitly v takové situaci, která je

donutila z finančních důvodů provozovat prostituci. Obviněný takto jednal na

území České republiky i přes to, že v letech 2004-2005 bylo opakovaně

rozhodnuto o nepovolení pobytu (obou obviněných P.) zde (č. l. 2088-2089).

K výše zmíněným rozhodnutím soudů, která uvádí na podporu dovolání obviněný

(rozsudek Krajského soudu v Brně a usnesení Vrchního soudu v Olomouci),

Nejvyšší soud pouze připomíná, že těmito rozhodnutími není vázán a nebude se k

nim proto blíže vyjadřovat. Jen ve stručnosti proto uvádí, že usnesením

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 To 88/2008-160, bylo

pravomocně rozhodnuto, že vydání obviněného na Ukrajinu není přípustné z důvodu

porušování lidských práv vyšetřovacími orgány na Ukrajině, stalo se tak ovšem

za zcela jiných poměrů v zemi, o nichž svědčily tehdejší zprávy nevládních

organizací. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2010, č. j. 56 Az

95/2009-78, došlo ke zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky,

odboru azylové a migrační politiky, ze dne 23. 11 2009, jímž bylo rozhodnuto o

nepřípustnosti žádosti obviněného (už několikáté v pořadí) o udělení

mezinárodní ochrany, a to právě s poukazem na citované rozhodnutí Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2008, v němž spatřoval Krajský soud v Brně novou

skutečnost ve vztahu k pochybnostem, zda obviněný není ve své zemi ohrožen

vážnou újmou vzhledem ke způsobu, jakým probíhá na Ukrajině trestní řízení,

jaké metody se používají apod. Všechny tyto pochybnosti z roku 2008 ovšem

nemají vliv na správnost napadeného rozsudku ohledně trestu vyhoštění. Nejen že

jsou zcela neaktuální, ale nemohou zvrátit závěr, že obviněný se dlouhodobě

dopouštěl závažné trestné činnosti na území České republiky i na území Ukrajiny

za potlačování práv a svobod jiných. Nejvyšší soud dále připomíná, že Ukrajina

je členem Rady Evropy a signatářem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, a vyloučit možnost vyhoštění jejích občanů z České republiky by bylo v

rozporu s mezinárodními dohodami i zvyklostmi.

Osobní a rodinné poměry obviněného, jimiž v dovolání rovněž argumentuje,

zejména délka jeho pobytu na území České republiky, nejsou relevantní, neboť by

se týkaly osoby, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt [§ 80

odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], případně občanů Evropské unie [§ 80 odst. 3

písm. e), f) tr. zákoníku].

Zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění u obviněného V. M. P. byly

splněny a jeho dovolání je i v tomto směru zjevně neopodstatněné.

K dovolání obviněné J. M. z hlediska důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h)

tr. ř.

V rámci tohoto dovolacího důvodu – který uplatnila v kombinaci s dovolacím

důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – obviněná namítla porušení zákazu

reformace in peius v tom, že soudy jí byla přičítána i přitěžující okolnost

spáchání více trestných činů za situace, kdy skutek byl ve druhém rozsudku

rozdělen na dvě části (oproti původnímu rozsudku, kdy bylo celé jednání

kvalifikováno jako trestný čin obchodování s lidmi).

I když samotná takto pojatá právní kvalifikace nebyla v dovolání namítána,

Nejvyšší soud především poukazuje na své usnesení ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 3

Tdo 32/2015, publikované pod č. 30/2015 Sb. rozh. tr., podle něhož jestliže

soud prvního stupně původně uznal obviněného vinným dvěma dílčími útoky

naplňujícími znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu, přičemž po

zrušení rozsudku k odvolání podanému jen obviněným, popř. jen v jeho prospěch,

a vrácení věci soudu k novému projednání a rozhodnutí, jej uznal vinným stejným

zvlášť závažným zločinem spáchaným toliko jediným útokem, zatímco druhý útok

posoudil jen jako přečin, tak i když byl obviněný nově uznán vinným dvěma

trestnými činy, nejde o porušení zákazu reformace in peius. Tento princip se

plně uplatní i ve zde posuzované věci.

Z hlediska ukládání trestu je podstatné, že i když soud prvního stupně

přihlížel k přitěžující okolnosti spáchání více trestných činů [§ 42 písm. n)

tr. zákoníku], nemohlo se jednat o porušení zákazu reformationis in peius už

proto, že nedošlo ke zhoršení celkového postavení obviněné (na základě jejího

odvolání), nýbrž došlo naopak k výraznému zmírnění trestu rozsudkem odvolacího

soudu, a to mimo jiné právě na základě celkového zmírnění právní kvalifikace,

kdy podstatná část trestné činnosti byla mírněji posouzena.

Zbývající dovolací námitky obviněné vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu se

týkají otázky výměry trestu a jeho přiměřenosti, a nenaplňují tudíž dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tady Nejvyšší soud odkazuje na

obecná východiska stran tohoto dovolacího důvodu, jak jsou výše rozvedena ve

vztahu k obviněnému V. M. P.

K dovolání obviněných F. Š. a O. P. z hlediska důvodu uvedeného v § 265b odst.

1 písm. l) tr. ř.

Tento dovolací důvod, který uplatnili obvinění F. Š. a O. P., obsahuje

dvě základní alternativy. Podle tohoto ustanovení lze totiž dovolání podat,

jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až

g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní

přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě

podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho

odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu

předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.

ř. Obvinění tudíž uplatnili tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě,

kterou založili na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. v předchozím řízení. Z výše uvedeného proto vyplývá, že dovolání O. P. je

podané z jiného než zákonného důvodu a dovolání F. Š. zjevně neopodstatněné i z

hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Závěrem k podaným dovoláním

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných V. M. P., F. Š. a

J. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a

dovolání obviněné O. P. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §

265b tr. ř. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.

a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. července 2017

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval:

JUDr. Josef Mazák