7 Tdo 603/2013-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. srpna 2013 v neveřejném zasedání, o
dovolání obviněného F. L. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
26. 2. 2013, sp. zn. 13 To 13/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Berouně pod sp. zn. 2 T 52/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 2 T 52/2012,
byl obviněný F. L. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 14 měsíců.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že (zkráceně) jako jednatel společnosti
Kulturní klub Žebrák, s. r. o., nezajistil odborné prohlídky (revize) ani běžný
servis (údržbu) a tím ani opravu kuchyňského nákladového výtahu nacházejícího
se v prostorách restaurace Kulturního domu Ž. , které spolu s dalšími
nebytovými prostory tohoto kulturního domu byly pronajaty této společnosti
městem Ž. na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 3. 1994 a umožnil provozování
tohoto výtahu podnájemcům restauračních prostor V. L. a J. H. a jejich
zaměstnancům, ačkoliv věděl, že podle § 7 7.3. této nájemní smlouvy a v
návaznosti na to podle norem ČSN 274002 a ČSN 274007 bylo povinností této
společnosti revize a údržbu kuchyňského nákladového výtahu zajišťovat, v
důsledku čehož dne 17. 12. 2010 kolem 01:00 hodin došlo u tohoto výtahu k
uvolnění výtahové klece odkud v té době poškozená A. Š. , která byla do ní
nakloněna, vyndavala zde umístěné nádobí, přičemž padající klec jí stropem
zachytila a přimáčkla mezi parapet a strop klece, čímž došlo k jejímu těžkému
zranění podrobně popsanému ve skutkové větě, kdy tento stav představující
těžkou újmu na zdraví vedl k přímému ohrožení jejího života a dále u ní došlo
k přechodnému ochrnutí levé hlasivky při smáčknutí krku, přičemž toto jednání
obviněného bylo jednou z příčin tohoto následku.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze
usnesením ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 13 To 13/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl
jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání
opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejprve
zrekapituloval průběh trestního řízení, obsah svého odvolání, podrobně se
zabýval obsahem odůvodnění soudu II. stupně a citoval z něj. Podle obviněného
odvolací soud nebral v potaz jeho námitky, že důvodem úrazu byla skutečnost, že
někdo do výtahu nerovnoměrně rozložil nádobí, které se v něm vzpříčilo a
poškozená se ho neodbornou manipulací snažila odstranit, když v tom někdo znovu
výtah přivolal. Tyto skutečnosti nemohly podle obviněného změnit ani stovky
revizí a kontrol stavu výtahu. Odvolací soud údajně nevzal v úvahu příčinnou
souvislost mezi protiprávním jednáním svědků V. L. a J. H. , kteří porušili
ustanovení zákoníku práce, na straně jedné a škodlivým následkem na straně
druhé. To, že důvodem nehody bylo nerovnoměrné rozložení talířů ve výtahu,
potvrdil podle obviněného i znalec V. Vaněk. Odvolací soud pak podle názoru
obviněného zcela rezignoval na zásadu iura novit curia, když za důkaz o vině
vzal domněnku bývalého starosty S. , že odpovědnost za stav výtahu přešla z
města Ž. na něj jako na jednatele společnosti Kulturní klub Žebrák, s. r. o.
Pochybení dále spatřuje v závěru soudu, že odpovědnost za stav výtahu je na
něm, když ČSN klade povinnost údržby výtahu na provozovatele výtahu, jímž byli
právě svědci V. L. a J. H. Obviněný znovu poukázal na podíl provozovatelů
restaurace na vzniku nehody, zejména s přihlédnutím k porušení pracovně
právních norem a na to, že on nenese žádný podíl viny na nehodě, neboť podle
něj by nehodě nezabránila ani řádná revize a údržba výtahu. Obviněný dále
pojednával o principech zákonnosti trestního řízení a náležitostech
spravedlivého procesu. Je přesvědčen, že odůvodnění soudů obou stupňů těmto
zásadám nedostála, navíc vytýká soudu I. stupně, že nebyl pořizován zvukový
záznam z jednání. Na závěr zopakoval, že k nehodě by došlo, i pokud by
probíhala pravidelná revize výtahu, neboť pravým důvodem úrazu poškozené bylo
porušení předpisů ze strany zaměstnavatele poškozené.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v
Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, se závaznými
pokyny k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že lze přisvědčit obviněnému v tom, že na vzniku nehody se podílela řada
příčin, mimo jiné též jednání provozovatelů restaurace. Tato skutečnost ovšem
současně nezakládá závěr o nevině obviněného, když naopak bylo zjištěno, že
jednou z příčin vzniku nehody byl havarijní stav výtahu. Podle státního
zástupce obviněný jako jednatel spravující areál kulturního domu byl povinen
zajistit i pravidelné revize a opravy výtahu, který měl řadu závad. Provoz
výtahu bez řádné opravy byl podle názoru státního zástupce nebezpečný. Obviněný
rezignoval na svou povinnost a jeho nečinnost byla podle státního zástupce
jednou z příčin, proč došlo k poruše v činnosti výtahu. V bezprostřední
souvislosti s jednáním obviněného je podle státního zástupce také vznik
škodlivého následku, neboť pokud by obviněný konal svou povinnost, k nehodě by
nedošlo nebo by k ní došlo jiným způsobem. Příčinná souvislost je tedy podle
názoru státního zástupce zachována. Pokud jde o další námitky obviněného má
státní zástupce za to, že nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod, neboť jde o námitky proti
úplnosti skutkových zjištění a proti procesním náležitostem trestního řízení.
Polemika obviněného s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu je pak
nepřípustná. Podle státního zástupce tedy nebyl naplněn dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. a proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný uplatnil v podstatě totožné námitky, jaké
byly obsahem jeho odvolání (č. l. 301 a násl. tr. spisu), soud II. stupně se
jimi zabýval a vypořádal se s nimi. Obviněný své námitky z velké části postavil
na námitkách skutkové povahy, které jak je uvedeno výše, uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Postavil své dovolání
na námitce, že to nebyl on, kdo měl podíl na vzniku nehody, ale zásadní podíl
na vzniku nehody a jejích následků měli provozovatelé restaurace svědci V. L.
a J. H. , kteří svým jednáním porušili ustanovení zákoníku práce a zavinili
vznik škodné události resp. vznik těžkého ublížení na zdraví poškozené.
Obviněný tak v podstatě zpochybňuje závěry soudů o jeho trestní odpovědnosti
neexistencí příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem.
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví. Způsobení těžké újmy na
zdraví je jakékoli jednání, jehož následkem je těžká újma na zdraví. Těžkou
újmu na zdraví lze způsobit jak konáním, tak opomenutím takového jednání, k
němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Z výkladového
ustanovení § 112 tr. zákoníku vyplývá, že nelze do jednání v trestněprávním
smyslu zahrnovat jakékoli opomenutí, ale musí se jednat o opomenutí takového
konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního
rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo
vyplývala-li taková jeho povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání
anebo k němu byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Z
hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost. Zavinění z nedbalosti není
vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda
pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu, resp.
své povinnosti bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek
uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku.
Při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti je předpokladem výroku o vině
tímto trestným činem zjištění, že mezi jednáním obviněného a následkem,
spočívajícím v těžké újmě na zdraví jiné osoby, je příčinná souvislost. Pokud z
hlediska vzniku uvedeného následku má příčinný význam i jednání jiné osoby než
obviněného, není to důvodem k tomu, aby obviněný nebyl uznán vinným, a to ani
za situace, kdy ona jiná osoba není odsouzena zároveň ve společném řízení,
resp. v samostatně vedeném řízení, a kdy dokonce proti ní ani není žádné řízení
zahájeno.
V této trestní věci bylo zjištěno, že se na vzniku předmětné nehody podílelo
více příčin, přičemž jednou z nich (která je nyní předmětem trestního řízení),
byl havarijní stav kuchyňského výtahu. Z provedených důkazů je nepochybné, že
obviněný byl jako jednatel společnosti Kulturní klub Žebrák, s. r. o., nájemcem
areálu kulturního domu ve městě Ž. , a to na základě nájemní smlouvy s městem
Ž. Vlastník objektu, město Ž. , převedl nájemní smlouvou na nájemce mimo jiné
také povinnost údržby, oprav a revizí zařízení, které se v něm nacházejí (bod
7.3 smlouvy – č. l. 66 tr. spisu), a to výslovně tak, aby tato řízení byla v
souladu s bezpečnostními a provozními předpisy a jejich chod odpovídal
stanoveným normám. Proto nemá žádné opodstatnění námitka obviněného, že
odvolací soud ohledně přenesení této povinnosti z města Ž. , na Kulturní klub
Žebrák s.r.o., vycházel pouze z domněnky bývalého starosty města. Obviněný o
existenci kuchyňského výtahu a o své povinnosti zajišťovat jeho bezpečný chod
nepochybně věděl. Pokud jde o skutečnost, že obviněný prostor restaurace s
kuchyňským výtahem dále pronajímal, je zřejmé, že povinnost údržby předmětného
výtahu na nové provozovatele restaurace nájemní, resp. podnájemní smlouvou
nepřešla. Zůstalo tedy i nadále povinností obviněného, jako provozovatele
výtahu, tedy jako osoby odpovědné za bezpečný provoz a za technický stav
výtahu, kterou na sebe převzal uvedenou nájemní smlouvou, zabezpečovat bezpečný
chod výtahu, jeho pravidelnou údržbou a předepsanými revizemi. Tím, že obviněný
na tuto svoji povinnost rezignoval, nereagoval ani na upozornění provozovatelů
restaurace na závady výtahu, stal se výtah bez náležité opravy, nebezpečným. Ze znaleckého posudku z oboru strojírenství, odvětví strojírenství těžké,
výtahy, pohyblivé schody, pohyblivé chodníky (č. l. 89 a násl. tr. spisu) je
zřejmé, že předmětný kuchyňský výtah byl zatížen řadou závad, přičemž podle
závěrů znalce byl hlavní příčinou vzniku předmětné nehody nefunkční závěsný
spínač, nikoli tedy nerovnoměrně rozložené nádobí ve výtahu, jak namítá
obviněný. Ze závěrů znalce vyplývá, že pokud by byl uvedený závěsný spínač v
pořádku seřízen do funkční polohy, zabránil by pádu výtahové klece a neumožnil
by vznik zranění osoby, která by se nacházela v prostoru výtahu. Proto nelze
přisvědčit námitce obviněného, že ani stovky revizí a kontrol by nic nezměnilo. Nečinnost obviněného, pokud jde o řádnou údržbu a revize předmětného výtahu,
byla jednou z příčin, proč došlo k poruše v činnosti výtahu, přičemž bez této
příčiny by k následku nedošlo. A to ani v situaci, kdy poškozená byla
zaměstnána v rozporu se zákoníkem práce, a došlo k nesprávnému uložení nádobí
do výtahu, z kterého se jej poškozená snažila vyndat, přičemž došlo k jejímu
zranění. Řádně seřízený a tedy funkční závěsný spínač by totiž podle zjištění
znalce zabránil pádu výtahové klece, která zranění poškozené způsobila. Nefunkčnost závěsného spínače byla přitom důsledkem nečinnosti obviněného ve
vztahu k jeho povinnosti zajišťovat údržbu a revize výtahu.
Tato nečinnost
obviněného byla proto v bezprostřední souvislosti se vznikem těžkého ublížení
na zdraví poškozené. Obviněný tak svým jednání popsaným ve skutkové větě
(citované výše) naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého
ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.
Zpochybňuje-li obviněný závěr soudů, že na něj byla smluvně přenesena povinnost
údržby výtahu, kterou příslušná ČSN svěřuje provozovateli výtahu, přičemž
postrádá závěr soudů o doporučujícím či závazném charakteru ČSN, který soudy
ponechaly pouze na znalci, Nejvyšší soud uvádí následující.
V ustanovení § 4 odst. 1 (in fine) zák. č. 22/1997 Sb., o technických
požadavcích na výrobky, se výslovně uvádí, že česká technická norma není obecně
závazná.
V ustanovení § 4 odst. 3 téhož zákona je uvedeno, že česká technická norma
(ČSN) poskytuje pro obecné a opakované používání pravidla, směrnice nebo
charakteristiky činností nebo jejich výsledků, zaměřené na dosažení optimálního
stupně uspořádání ve vymezených souvislostech.
Otázkou povahy technických norem se zabýval také Ústavní soud, který ve svém
nálezu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08, uvedl na základě výše
zmíněných ustanovení zák. č. 22/1997 Sb., že ČSN jsou považovány za
kvalifikované doporučení (nikoliv příkazy) a jejich používání je nezávazné, ale
jen dobrovolné. V určitých případech ale může vzniknout povinnost postupovat v
souladu s ČSN, především na základě ustanovení právního předpisu, který
stanoví, že ve vztazích upravených tímto právním předpisem je nutno dodržovat
české technické normy. V takových případech lze o určité závaznosti těchto
norem hovořit.
Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž uvést, že pokud jde konkrétně o výtahy,
na základě zmocnění vyplývajících z ustanovení § 12 a § 22 zák. č. 22/1997 Sb.,
o technických požadavcích na výrobky, bylo dne 9. 12. 2002 vydáno nařízení
vlády č. 27/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výtahy. Toto
vládní nařízení neupravuje výslovně povinnosti vlastníka resp. provozovatele
výtahu, týká se výrobců či dodavatelů výtahů, když upravuje podmínky uvedení
výtahů a bezpečnostních komponent na trh a do provozu. Podle § 2 odst. 1 písm.
a) tohoto nařízení vlády, na trh a do provozu mohou být uvedeny výtahy za
podmínky, že nezpůsobí ohrožení zdraví a bezpečnosti osob nebo majetku, za
předpokladu, že jsou správně namontovány, udržovány a užívány v souladu s
předpokládaným účelem. Podle § 8 tohoto nařízení vlády se základní požadavky
považují za splněné, pokud je výtah ve shodě s harmonizovanými ČSN nebo
určenými českými nebo zahraničními technickými normami.
Je tedy zjevné, že se uvedené vládní nařízení nevztahuje na vlastníka
(majitele) či provozovatele výtahů, ale na jejich výrobce a dodavatele, přičemž
z hlediska bezpečnosti provozu výtahů pouze předpokládá jejich udržování a
užívání v souladu s předpokládaným účelem. Majiteli nebo provozovateli výtahu
tak uvedené vládní nařízení žádnou povinnost v tomto směru neukládá a nelze
proto dovozovat, že by jejich povinnost postupovat v souladu s příslušnou ČSN
vznikla na základě ustanovení právního předpisu. Daná ČSN, jako obecně
nezávazná, byť specifikuje řadu požadavků k zajištění bezpečnosti provozu
výtahu ve vztahu k jeho majiteli, proto nebrání převodu této povinnosti mezi
různými subjekty. Povinnost plnit uvedené požadavky ČSN obviněný smluvně
převzal od vlastníka (majitele) daného výtahu nájemní smlouvou, a tato jeho
povinnost trvala i poté, co dané prostoru dále pronajal svědkům V. L. a J. H.
, aniž by na ně převedl i povinnosti vyplývající z provozu výtahu.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že pokud při vzniku následku spolupůsobilo
jednání více osob, je stíhání a odsouzení jen jedné z nich vnímáno jako
nespravedlnost. Na druhé straně musí konstatovat, odhlédne-li se od významu
jednání obviněného pro způsobení následku, že jednou ze základních zásad
trestního řízení je obžalovací zásada, která znamená, že trestní stíhání před
soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává
státní zástupce (§ 2 odst. 8 tr. ř.). Důsledkem obžalovací zásady je to, že
nikdo nemůže být soudem uznán vinným trestným činem a odsouzen, jestliže na něj
pro tento trestný čin, resp. pro skutek, v němž je trestný čin spatřován,
nebyla státním zástupcem podána obžaloba. Je třeba poznamenat, že mezi základní
zásady trestního řízení patří i zásada oficiality, která znamená, že státní
zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon
nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví
jinak (§ 2 odst. 3 tr. ř.), avšak případné nedodržení této zásady není trestním
řádem nijak sankcionováno, zejména ne tak, že by bylo vyloučeno stíhání a
odsouzení jednoho z pachatelů, jestliže nebyl stíhán a odsouzen také druhý
pachatel. To znamená, že na podkladě obžaloby, kterou státní zástupce podal na
obviněného F. L. jako odpovědného za stav výtahu, nebylo možné uznat vinnými a
odsoudit provozovatele restaurace, kteří se na vzniku škodné události podle
závěrů soudů spolupodíleli, a že stíhání a odsouzení obviněného F. L. nebylo
vyloučeno v důsledku nestíhání a neodsouzení druhých účastníků na předmětné
nehodě, kteří se na jejím vzniku spolupodíleli. Trestnost činu obviněného
nebyla nijak dotčena tím, že na vzniku následku se spolupodílelo jednání
druhých osob.
Pokud soudy konstatovaly, že na vzniku nehody a jejích následků se
spolupodíleli svým jednáním také provozovatelé restaurace, kteří porušili své
povinnosti, daly tomuto zjištění přiměřený průchod v právním posouzení
zjištěného skutkového stavu tím, že jednání obviněného F. L. nekvalifikovaly
jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 2 tr.
zákoníku, ale uznaly ho vinným tímto trestným činem v základní skutkové
podstatě.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že obviněný v dovolání
uplatnil i další námitky, které byly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jsou to námitky, které zpochybňují
správnost skutkových zjištění soudů a polemizují se způsobem hodnocení
provedených důkazů. Konkrétní námitky, že soud vycházel z domněnek bývalého
starosty S. a nedodržel zásadu iura novit curia, procesní námitka, že nebyl
pořízen zvukový záznam o průběhu hlavního líčení. Námitky proti skutkovým
zjištěním, proti hodnocení důkazů, proti postupu při dokazování apod. však v
řízení o dovolání přípustné nejsou, neboť nespadají pod žádný ze zákonných
dovolacích důvodů, zejména ne pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Námitky, kterými obviněný polemizuje se způsobem odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu jsou pak s ohledem na § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. K
námitkám, které obsahově nenaplňovaly žádný zákonný dovolací důvod, proto
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel.
Z toho, co bylo uvedeno v předchozích částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu,
je tedy zcela evidentní, že námitkami uplatněnými v dovolání obviněný nemohl
zvrátit výrok o vině uvedeným přečinem. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl zčásti
námitkami obviněného naplněn a právně relevantní námitky shledal Nejvyšší soud
zjevně neopodstatněnými. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
uplatněný obviněným v jeho druhé alternativě nebyl naplněn, neboť v řízení
nebyl shledán žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr.
ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš