7 Tdo 616/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2006 o
dovolání obviněného M. I., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1.
2006, sp. zn. 3 To 114/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 2 T 16/2000 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. I. o d m í t á .
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. 2 T
16/2000, byl obviněný M. I. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č.
265/2001 Sb., zčásti dokonaný, zčásti ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.
zák., který spáchal jednak sám, jednak jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr.
zák.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej dopustil tím, že
I. obviněný M. I. sám
1) dne 25. 10. 1993 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce září 1993 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 347.740,- Kč, který byl vyplacen, aniž by byla uskutečněna
zdanitelná plnění,
2) dne 25. 11. 1993 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce října 1993 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 575.000,- Kč, který byl vyplacen ve výši 570.000, Kč, aniž
by byla uskutečněna zdanitelná plnění,
3) dne 25. 1. 1994 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce prosince 1993 s uplatněním nároku na
nadměrný odpočet DPH ve výši 6.962.462,- Kč, který byl vyplacen, v souvislosti
s nákupem dřevoobráběcího stroje ze zahraničí, přičemž bez vlastnictví
potřebných dokladů neoprávněně uplatnil o 3.621.837,- Kč na nadměrném odpočtu
DPH více než mohl,
4) dne 25. 2. 1994 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce ledna 1994 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 19.930,- Kč, který byl vyplacen, aniž by byla uskutečněna
zdanitelná plnění,
5) dne 25. 3. 1994 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce února 1994 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 56.120,- Kč, který byl vyplacen, aniž by byla uskutečněna
zdanitelná plnění,
6) dne 25. 4. 1994 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce března 1994 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 58.997,- Kč, který byl vyplacen, aniž by byla uskutečněna
zdanitelná plnění,
7) dne 28. 6. 1994 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce května 1994 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 175.598,- Kč, který byl vyplacen, aniž by byla uskutečněna
zdanitelná plnění,
II. obviněný M. I. společně s obviněným F. Š., proti němuž bylo trestní řízení
vyloučeno k samostatnému projednání
v přesně nezjištěné době roku 1994 uzavřeli jako jednatelé obviněný M. I. za
společnost E. — i., spol. s r. o., L., a obviněný F. Š. za společnost E., spol.
s r. o., Ch., smlouvu o výrobě a prodeji nábytku, na jejímž základě si vzájemně
vystavovali daňové doklady bez faktického uskutečnění smluvních podmínek pro
potřebu daňového přiznání, a takto obviněný Š. u finančního úřadu v Ch.
předložil přiznání k dani z přidané hodnoty dne 25. 11. 1994 za zdaňovací
období října 1994, ve kterém uplatnil nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši
6.020.877,- Kč, a dne 27. 12. 1994 za zdaňovací období listopadu 1994, ve
kterém uplatnil nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 4.819.677, Kč, a obě
částky byly finančním úřadem vyplaceny,
III. obviněný M. I. společně s obviněnou I. S.
1) dne 25. 7. 1995 v D. na finanční úřad předložili za společnost T. n. v. n.,
s. r. o., se sídlem v D. (nyní Š.), přiznání k dani z přidané hodnoty za
zdaňovací období měsíce června 1995 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH
ve výši 10.280.277,- Kč, který byl vyplacen, přičemž zdanitelná plnění nebyla
uskutečněna, neboť zfalšovali daňové doklady za dodávku a montáž zařízení od
společností V., spol. s r. o., C. C., spol. s r. o., a L., spol. s r. o., R. n.
L.,
2) dne 25. 9. 1995 v D. na finanční úřad předložili za společnost T. n. v. n.,
s. r. o., se sídlem v D. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období měsíce srpna 1995 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet
DPH ve výši 5.918.825,- Kč, který byl vyplacen, přičemž zdanitelná plnění
nebyla uskutečněna a daňové doklady od společnosti V., spol. s r. o., byly
zfalšovány,
3) dne 24. 11. 1995 v B. na finanční úřad B. předložili za společnost I. K. P.,
s. r. o., se sídlem v B., přiznání k dani z přidané hodnoty za období měsíce
října 1995 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH ve výši 9.165.024,- Kč,
přičemž zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a daňové doklady od společnosti
V., spol. s r. o., byly zfalšovány, avšak vzhledem k šetření finančního úřadu a
jeho zjištění, že se jedná o fiktivní obchody, nebyl nadměrný odpočet vyplacen,
4) dne 27. 12. 1995 v D. na finanční úřad předložili za společnost T. n. v. n.,
s. r. o., se sídlem v D. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období měsíce listopadu 1995 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 3.475.993,- Kč, přičemž zdanitelná plnění nebyla
uskutečněna a daňové doklady od společnosti V., spol. s r. o., byly zfalšovány,
avšak vzhledem ke kontrole finančního úřadu a zjištění, že se jedná o fiktivní
obchod, nebyl nadměrný odpočet vyplacen,
5) dne 28. 12. 1995 v P. na finančním úřadě pro P. předložili za společnost Č.
n. z., spol. s r. o., se sídlem v P. (nyní se sídlem v L.), přiznání k dani z
přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce listopadu 1995 s uplatněním nároku
na nadměrný odpočet DPH ve výši 9.807.160,- Kč, přičemž zdanitelná plnění
nebyla uskutečněna a daňové doklady od společnosti E., spol. s r. o., Ch., byly
zfalšovány, avšak vzhledem ke kontrole finančního úřadu a zjištění, že se jedná
o fiktivní obchod, nebyl nadměrný odpočet vyplacen,
6) dne 26. 2. 1996 v P. na finančním úřadě pro P. předložili za společnost Č.
n. z., spol. s r. o., se sídlem v P. (nyní se sídlem v L.), přiznání k dani z
přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce ledna 1996 s uplatněním nároku na
nadměrný odpočet DPH ve výši 1.050.411,- Kč, který byl vyplacen, přičemž
zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a daňové doklady od společnosti I. K. P.,
spol. s r. o., B., byly zfalšovány,
7) dne 26. 2. 1996 v B. na finanční úřad B. předložili za společnost I. K. P.,
s. r. o., se sídlem v B., přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období
měsíce ledna 1996 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH ve výši 100.305,-
Kč, který byl vyplacen, přičemž zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a byly
pouze vystaveny fiktivní doklady od společnosti E., s. r. o., Ú. n. L.,
8) dne 23. 3. 1996 v B. na finanční úřad B. předložili za společnost I. K. P.,
s. r. o., se sídlem v B., přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období
měsíce února 1996 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH ve výši 100.332,-
Kč, který byl vyplacen, přičemž zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a daňové
doklady od společnosti E., s. r. o., Ú. n. L., byly zfalšovány,
9) dne 26. 4. 1996 v B. na finanční úřad B. předložili za společnost I. K. P.,
s. r. o., se sídlem v B., přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období
měsíce března 1996 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH ve výši
463.000,- Kč, přičemž zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a daňové doklady od
společnosti E., s. r. o., Ú. n. L., byly zfalšovány, avšak vzhledem ke kontrole
finančního úřadu a zjištění, že se jedná o fiktivní obchody, nebyl nadměrný
odpočet vyplacen,
10) dne 26. 4. 1996 v L. na finančním úřadě za společnost M. I. – T. se sídlem
v L. předložili přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen
1996 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH ve výši 395.010,- Kč, přičemž
zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a daňové doklady od společnosti Č. n. z.,
spol. s r. o., P., byly fingované, avšak vzhledem k šetření finančních úřadů
nebyla částka vyplacena,
11) dne 29. 4. 1996 v P. na finančním úřadě pro P. předložili za společnost Č.
n. z., spol. s r. o., se sídlem v P. (nyní se sídlem v L.), přiznání k dani z
přidané hodnoty za zdaňovací období březen 1996 s uplatněním nároku na
nadměrný odpočet DPH ve výši 488.314,- Kč, přičemž zdanitelná plnění nebyla
uskutečněna a daňové doklady od společností I. K. P., spol. s r. o., B., a E.,
s. r. o., Ú. n. L., byly fingovány, avšak vzhledem ke kontrole finančního úřadu
a zjištění, že se jedná o fiktivní obchody byl vyplacen po vytýkacím řízení
nadměrný odpočet ve výši 2.663,- Kč,
12) dne 28. 5. 1996 v P. na finančním úřadě pro P. předložili za společnost Č.
n. z., spol. s r. o., se sídlem v P. (nyní se sídlem v L.), přiznání k dani z
přidané hodnoty za zdaňovací období duben 1996 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 106.614,- Kč, přičemž zdanitelná plnění nebyla uskutečněna
a daňové doklady od společnosti E., s. r. o., Ú. n. L., a T., s. r. o., D.,
byly fingované, avšak vzhledem ke kontrole finančního úřadu a zjištění, že se
jedná o fiktivní obchody, nebyl vyplacen.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon
byl zařazen do věznice s ostrahou.
Z podnětu obviněného M. I. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2006,
sp. zn. 3 To 114/2005, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.
ohledně jmenovaného obviněného rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a podle
§ 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr.
zák. v platném znění, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle
§ 8 odst. 1 tr. zák., který spáchal jednak sám, jednak jako spolupachatel podle
§ 9 odst. 2 tr. zák.
Podle zjištění vrchního soudu se jej obviněný M. I. dopustil tím, že
I. obviněný M. I. sám
dne 25. 1. 1994 předložil jako jednatel za společnost L., spol. s r. o., se
sídlem v L. (nyní v R. n. L.), na finanční úřad v L. přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce prosince 1993 s uplatněním nároku na
nadměrný odpočet DPH ve výši 6.962.462,- Kč, který byl vyplacen v souvislosti s
nákupem dřevoobráběcího stroje ze zahraničí, přičemž bez vlastnictví potřebných
dokladů neoprávněně uplatnil o 3.621.837,- Kč na nadměrném odpočtu DPH více než
mohl,
II. obviněný M. I. společně s obviněným F. Š., proti němuž bylo trestní řízení
vyloučeno k samostatnému projednání
v přesně nezjištěné době roku 1994 uzavřeli jako jednatelé obviněný I. za
společnost E. — i., spol. s r. o., L. a obviněný F. Š. za společnost E., spol.
s r. o., Ch., smlouvu o výrobě a prodeji nábytku, na jejímž základě si vzájemně
vystavovali daňové doklady bez faktického uskutečnění smluvních podmínek pro
potřebu daňového přiznání, a takto obviněný Š. u finančního úřadu v Ch.
předložil přiznání k dani z přidané hodnoty dne 25. 11. 1994 za zdaňovací
období října 1994, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na nadměrný odpočet DPH
ve výši 6.020.877,- Kč a dne 27. 12. 1994 za zdaňovací období listopadu 1994,
ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši
4.819.677,- Kč, přičemž obě částky byly finančním úřadem vyplaceny,
III. obviněný M. I. společně s obviněnou I. S.
1) dne 25. 7. 1995 předložili na finančním úřadě v D. za společnost T.n. v. n.,
s. r. o., se sídlem v D. (nyní Š.), přiznání k dani z přidané hodnoty za
zdaňovací období měsíce června 1995 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH
ve výši 10.280.277,- Kč, který byl vyplacen, přičemž zdanitelná plnění nebyla
uskutečněna, neboť zfalšovali daňové doklady za dodávku a montáž zařízení od
společností V., spol. s r. o., P., C. C., spol. s r. o., P., a L., spol. s r.
o., R. n. L.,
2) dne 25. 9. 1995 předložili na finančním úřadě v D. za společnost T. n. v.
n., s. r. o., se sídlem v D. (nyní Š.), přiznání k dani z přidané hodnoty za
zdaňovací období měsíce srpna 1995 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH
ve výši 5.918.825,- Kč, který byl vyplacen, přičemž zdanitelná plnění nebyla
uskutečněna a daňové doklady od společnosti V., spol. s r. o., P., byly
zfalšovány,
3) dne 24. 11. 1995 předložili na finančním úřadě B. za společnost I. K. P., s.
r. o., se sídlem v B., přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období
měsíce října 1995 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH ve výši
9.165.024,- Kč, přičemž zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a daňové doklady
od společnosti V., spol. s r. o., P., byly zfalšovány, avšak vzhledem k šetření
finančního úřadu a jeho zjištění, že se jedná o fiktivní obchody, nebyl
nadměrný odpočet vyplacen,
4) dne 27. 12. 1995 předložili na finančním úřadě v D. za společnost T. n. v.
n., s. r. o., se sídlem v D. (nyní ve Š.), přiznání k dani z přidané hodnoty za
zdaňovací období měsíce listopadu 1995 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet
DPH ve výši 3.475.993,- Kč, přičemž zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a
daňové doklady od společnosti V., spol. s r. o., P., byly zfalšovány, avšak
vzhledem ke kontrole finančního úřadu a zjištění, že se jedná o fiktivní
obchod, nebyl nadměrný odpočet vyplacen,
5) dne 28. 12. 1995 předložili na finančním úřadě pro P. za společnost Č. n.
z., spol. s r. o., se sídlem v P. (nyní se sídlem v L.), přiznání k dani z
přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce listopadu 1995 s uplatněním nároku
na nadměrný odpočet DPH ve výši 9.807.160,- Kč, přičemž zdanitelná plnění
nebyla uskutečněna a daňové doklady od společnosti E., spol. s r. o., Ch., byly
zfalšovány, avšak vzhledem ke kontrole finančního úřadu a zjištění, že se jedná
o fiktivní obchod, nebyl nadměrný odpočet vyplacen,
6) dne 26. 2. 1996 předložili na finančním úřadě pro P. za společnost Č. n. z.,
spol. s r. o., se sídlem v P. (nyní se sídlem v L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce ledna 1996 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 1.050.411,- Kč, který byl vyplacen, přičemž zdanitelná
plnění nebyla uskutečněna a daňové doklady od společnosti I. K. P., spol. s r.
o., B., byly zfalšovány,
7) dne 26. 2. 1996 předložili na finančním úřadě B. za společnost I. K. P., s.
r. o., se sídlem v B., přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období
měsíce ledna 1996 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH ve výši 100.305,-
Kč, který byl vyplacen, přičemž zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a byly
pouze vystaveny fiktivní doklady od společnosti E., s. r. o., Ú. n. L.,
8) dne 23. 3. 1996 předložili na finančním úřadě B. za společnost I. K. P., s.
r. o., se sídlem v B., přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období
měsíce února 1996 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH ve výši 100.332,-
Kč, který byl vyplacen, přičemž zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a daňové
doklady od společnosti E., s. r. o., Ú. n. L., byly zfalšovány,
9) dne 26. 4. 1996 předložili na finančním úřadě B. za společnost I. K. P.,
spol. s r. o., se sídlem v B., přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací
období měsíce března 1996 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH ve výši
463.000,- Kč, přičemž zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a daňové doklady od
společnosti E., s. r. o., Ú. n. L., byly zfalšovány, avšak vzhledem ke kontrole
finančního úřadu a zjištění, že se jedná o fiktivní obchody, nebyl nadměrný
odpočet vyplacen,
10) dne 26. 4. 1996 předložili na finančním úřadě v L. za společnost M. I. — T.
se sídlem v L. přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen
1996 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH ve výši 395.010,- Kč, přičemž
zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a daňové doklady od společnosti Č. n. z.,
spol. s r. o., P., byly fingované, avšak vzhledem k šetření finančních úřadů
nebyla částka vyplacena,
11) dne 29. 4. 1996 předložili finančnímu úřadu pro P. za společnost Č. n. z.,
spol. s r. o., se sídlem v P. (nyní se sídlem v L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období březen 1996 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet
DPH ve výši 488.314,- Kč, přičemž zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a daňové
doklady od společností I. K. P., spol. s r. o., B., a E., s. r. o., Ú. n. L.,
byly fingovány, avšak vzhledem ke kontrole finančního úřadu a zjištění, že se
jedná o fiktivní obchody byl vyplacen po vytýkacím řízení nadměrný odpočet ve
výši 2.663,-Kč,
12) dne 28. 5. 1996 předložili finančnímu úřadu pro P. za společnost Č. n. z.,
spol. s r. o., se sídlem v P. (nyní se sídlem v L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období duben 1996 s uplatněním nároku na nadměrný odpočet
DPH ve výši 106.614,- Kč, přičemž zdanitelná plnění nebyla uskutečněna a daňové
doklady od společností E., s. r. o., Ú. n. L., a T., s. r. o., D., byly
fingované, avšak vzhledem ke kontrole finančního úřadu a zjištění, že se jedná
o fiktivní obchody, nebyl vyplacen,
a tímto jednáním, kdy jednak neoprávněně vylákali, jednak se pokusili
neoprávněně vylákat nadměrný odpočet DPH, způsobili Č. s. zastoupenému výše
uvedenými F. Ú. škodu na dani z přidané hodnoty a to obviněný M. I. ve výši
31.912.541,- Kč a obviněná I. S. ve výši 17.450.150,- Kč a dále oba obžalovaní
uplatnili neoprávněně nadměrný odpočet DPH ve výši 23.898.452,- Kč, který však
díky provedeným kontrolám příslušných F. Ú. obžalovaným již vyplacen nebyl.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců,
pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl dále obviněný M. I. zproštěn
podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby státní zástupkyně krajského státního
zastupitelství ze dne 27. 1. 2000, č. j. KZv 271/96-356, pro skutek, který
spočíval v tom, že
1) dne 25. 10. 1993 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce září 1993 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 347.740,- Kč, který byl vyplacen, aniž by byla uskutečněna
zdanitelná plnění,
2) dne 25. 11. 1993 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce října 1993 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 575.000,- Kč, který byl vyplacen ve výši 570.000, Kč, aniž
by byla uskutečněna zdanitelná plnění,
3) dne 25. 2. 1994 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce ledna 1994 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 19.930,- Kč, který byl vyplacen, aniž by byla uskutečněna
zdanitelná plnění,
4) dne 25. 3. 1994 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce únor 1994 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 56.120,- Kč, který byl vyplacen, aniž by byla uskutečněna
zdanitelná plnění,
5) dne 25. 4. 1994 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce března 1994 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 58.997,- Kč, který byl vyplacen, aniž by byla uskutečněna
zdanitelná plnění,
6) dne 28. 6. 1994 v L. na finanční úřad předložil jako jednatel za společnost
L., spol. s r. o., se sídlem v L. (nyní v R. n. L.), přiznání k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce května 1994 s uplatněním nároku na nadměrný
odpočet DPH ve výši 175.598,- Kč, který byl vyplacen, aniž by byla uskutečněna
zdanitelná plnění,
kdy v takto popsaném jednání obžaloba spatřovala dílčí útoky trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 tr.
zák.
II.
Proti rozsudku Vrchního soud v Praze podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř.
První část dovolací argumentace opřel obviněný o námitky subsumované pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť má za to, že neměl v
řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedl, že v řízení před soudem
prvního stupně si po výpovědi plné moci původně zvoleným obhájcem zvolil nového
obhájce JUDr. P. B. s tím, že tuto skutečnost dal neprodleně na vědomí
krajskému soudu, který mu přesto ustanovil obhájce jiného, konkrétně JUDr. V.
N. Namítl, že ačkoli žádal o odročení jednání soudu, aby nově zvolený obhájce
měl možnost seznámit se s obsahem spisu, předsedkyně senátu této žádosti
nevyhověla a pokračovala v jednání, nově zvoleného obhájce ignorovala a
neumožnila mu výkon obhajoby. Zdůraznil, že s ohledem na nemožnost řádného
výkonu obhajoby odvolal posléze přípisem plnou moc JUDr. P. B., na což krajský
soud reagoval opětovným ustanovením JUDr. V. N. jeho obhájcem. Obviněný má za
to, že zvolenému obhájci měla být poskytnuta lhůta pěti dnů k přípravě
hlavního líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř. Je přesvědčen, že zmíněným postupem
předsedkyně senátu soudu prvního stupně došlo k závažnému porušení jeho práva
na obhajobu zaručeného trestním řádem a Listinou základních práv a svobod.
Podle obviněného je se zřetelem k ústavněprávní judikatuře nepřípustné, aby v
řízení před soudem byl zvolený obhájce nahrazen obhájcem ustanoveným, a to i
tehdy, hrozí-li nebezpečí z prodlení. Závěrem této části dovolání uvedl, že
tímto postupem soudu mu bylo znemožněno náležitě se hájit, neboť v případě jím
zvoleného obhájce nebyla zachována zákonná lhůta k přípravě hlavního líčení a
nebyla mu dána možnost klást vyslýchaným svědkům otázky.
Další část dovolání obviněný zaměřil na námitky, jež naplňovaly dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť podle jeho názoru byla soudem
druhého stupně porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném
zasedání. Uvedl, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se včas
a řádně omluvil z nařízeného veřejného zasedání, k němž byl vrchním soudem
předvolán s tím, že žádal o přeložení jednání na pozdější termín. Namítl, že
soud druhého stupně přes tyto skutečnosti projednal podané odvolání v jeho
nepřítomnosti a rozhodl ve věci rozsudkem, a to toliko po povrchním
telefonickém ověřování jeho zdravotní způsobilosti. Dovolací argumentaci
podepřel tvrzením, že se prostřednictvím svého obhájce řádně a v dostatečném
předstihu omluvil a tuto omluvu doložil potvrzením o pracovní neschopnosti,
neboť jiné doklady nemohl a nebyl schopen zajistit, když se o aktivitách
vrchního soudu stran telefonického dotazování obvodního lékaře nedozvěděl.
Nadto poznamenal, že jeho pracovní neschopnost byla obvodním lékařem potvrzena,
kdy tento navíc soudu sdělil, že se nachází v péči odborného zařízení, od
kterého však zpráva o zdravotním stavu nebyla vyžadována.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Praze a aby věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř.
písmeně vyjádřila.
Ve vztahu k dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř. uvedla, že při premise správnosti tvrzení obviněného, že v době
konání odvolacího řízení trpěl následky úrazu hlavy a těžkého otřesu mozku v
péči specialistů z oboru neurologie a psychiatrie, se vytýkaný postup soudu
druhého stupně jeví jako nesprávný a za obviněným popisované situace by
skutečně byl zvolený dovolací důvod naplněn. Podle nejvyšší státní zástupkyně
nebyl postup vrchního soudu při zjišťování důvodnosti omluvy obviněného
dostatečně důsledný, tím spíše, pokud se vezme v úvahu obsah jeho řádného
opravného prostředku, jímž napadal závažné procesní vady řízení před soudem
prvního stupně. Má za to, že postupem odvolacího soudu byl obviněný zbaven
zákonného práva účastnit se projednání své věci před soudem a Vrchní soud v
Praze porušil ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, neboť
nebyly splněny předpoklady pro projednání odvolání v nepřítomnosti obviněného.
Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně byl rovněž naplněn dovolatelem namítaný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť obviněný neměl v
řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedla, že soud prvního stupně
nepřípustným způsobem zabránil zvolenému obhájci ve výkonu jeho práv a jednal s
„oktrojovaným“ obhájcem, s jehož působením obviněný nesouhlasil. Poznamenala,
že i když bylo posléze toto ustanovení obhájce zrušeno, přesto nebylo nově
zvolenému obhájci umožněno řádně se seznámit s trestním spisem, což vedlo k
vypovězení plné moci. Nutná obhajoba dovolatele byla realizována ryze formálně,
bez toho, že by působení ustanoveného obhájce mohlo reálně zabezpečit řádnou
obhajobu obviněného. Za neakceptovatelný považuje závěr soudu druhého stupně,
který vývoj okolností obhajoby dovolatele označil za jeho snahu mařit jednání
soudu, aniž by zkoumal, do jaké míry byla z materiálního hlediska zajištěna
nutná obhajoba obviněného. Tuto část uzavřela konstatováním, že obviněný měl v
hlavním líčení obhajobu zajištěnu pouze formálně a nadto obhájcem, k němuž
opakovaně vyslovil svou nedůvěru.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. I. v
neveřejném zasedání ohledně dovolatele zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. nejen
rozsudek Vrchního soudu v Praze, ale též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem a rovněž všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal krajskému soudu věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat
za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění
námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn v případě,
kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se
zejména o situaci, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné
obhajoby ve smyslu § 36 a § 36a tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení
zastoupen obhájcem, ať již zvoleným nebo ustanoveným, a přitom žádného obhájce
neměl. Rovněž se jedná o případy, kdy obviněný sice obhájce formálně má, ale
orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace
vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti
mohl vykonávat.
Naplnění deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
obviněný spatřoval v tom, že Krajský soud v Ústí nad Labem v hlavním líčení dne
13. 6. 2005 připustil, aby jako jeho obhájce vystupoval ustanovený JUDr. V. N.,
ačkoli si jako svého obhájce zvolil dne 9. 6. 2005 JUDr. P. B., když o této
skutečnosti informoval dne 10. 6. 2005 krajský soud. Namítl, že krajský soud
nerespektoval pětidenní lhůtu k přípravě podle § 198 odst. 1 tr. ř a zvoleného
obhájce v řízení ignoroval, čímž mělo být podle jeho přesvědčení zkráceno jeho
právo na obhajobu.
Nejvyšší soud tuto námitku dovolatele shledal zjevně neopodstatněnou.
Právo obviněného na obhajobu je ústavně zaručeným právem (čl. 37 odst. 2, čl.
40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a spolu s presumpcí neviny (čl. 40
odst. 2 Listiny základních práv a svobod) jsou základními podmínkami
spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tyto
ústavní záruky se promítají i do trestního řádu (§ 33 odst. 1 tr. ř.), jenž je
ve shodě s Ústavou vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§
33 odst. 1, § 37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v
kterémkoli stádiu neskončeného řízení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96).
Podmínky nutné obhajoby jsou v trestním řádu upraveny v ustanovení § 36 a §
36a tr. ř. Okamžikem, kdy se orgány činné v trestní věci dozví, že obviněný
nemá obhájce a zároveň se jedná o případ, kdy ho musí mít ve smyslu § 36 a §
36a tr. ř., určí mu lhůtu ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce
zvolen, obhájce mu na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně
ustanoví (§ 38 tr. ř.).
V posuzovaném případě Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu zjistil, že dne
9. 6. 2005 odeslala předsedkyně senátu soudu prvního stupně přípis obviněnému
M. I., aby si do 10. 6. 2005 zvolil obhájce, a to z důvodu výpovědi plné moci
původně zvoleným obhájcem JUDr. P. K.. Součástí přípisu bylo upozornění, že do
uvedené doby je třeba doručit i plnou moc nově zvoleného obhájce, jinak mu bude
obhájce ustanoven, neboť se jedná o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 3
tr. ř. Z úředního záznamu ze dne 10. 6. 2005 vyplývá, že obviněnému nebyl
přípis do dne 10. 6. 2005 úspěšně doručen (byl doručen až dne 30. 6. 2005, viz
dodejka na č. l. 1604 spisu), nicméně orgány P. Č. byl kontaktován a o uvedené
situaci informován. Na to obviněný reagoval tak, že telefonicky krajskému soudu
obratem sdělil, že si za této situace zvolil na plnou moc obhájce JUDr. P. B. V
souvislosti s tím bylo krajskému soudu dne 10. 6. 2005 faxem doručeno doložení
plné moci JUDr. P. B. ohledně právního zastupování obviněného v jeho trestní
věci, se současným návrhem na odročení nařízeného hlavního líčení. Téhož dne
předsedkyně senátu krajského soudu opatřením ustanovila obviněnému obhájce
JUDr. V. N.
K hlavnímu líčení konaném dne 13. 6. 2005 u Krajského soudu v Ústí nad Labem
se dostavil jak ustanovený obhájce JUDr. V. N., tak substitut zvoleného obhájce
JUDr. P. B. Mgr. P. L. Z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že zatímco JUDr.
V. N. k dotazu předsedkyně senátu vyslovil souhlas se zkrácením pětidenní lhůty
k přípravě podle § 198 odst. 1 tr. ř., Mgr. P. L. trval na jejím zachování a
žádal z tohoto důvodu o odročení hlavního líčení. Předsedkyně senátu krajského
soudu poté přes námitky obviněného i zvoleného obhájce jednala v průběhu
hlavního líčení toliko s ustanoveným obhájcem JUDr. V. N. Obviněný M. I.
následně uvedl, že z rodinných důvodů se nechce hlavního líčení osobně účastnit
a požádal, aby bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Krajský soud proto k této
žádosti rozhodl tak, že podle § 202 odst. 2, 4, 5 tr. ř. hlavní líčení bude
následně, tj. ve dnech 13. 6. až 16. 6. 2005 konáno v nepřítomnosti
obviněného. Obhájce Mgr. P. L. po několika neúspěšných pokusech klást
vyslýchaným osobám otázky, což však nebylo předsedkyní senátu připuštěno,
opustil dne 13. 6. 2005 v 11:02 hodin soudní síň. Dne 14. 6. 2005 bylo
pokračováno v odročeném hlavním líčení s tím, že zvolený obhájce obviněného
JUDr. P. B. byl tentokrát zastupován Mgr. J. B., který znovu žádal soud, aby
byla zachována pětidenní lhůta k přípravě hlavního líčení. Na to předsedkyně
senátu uvedla, že pětidenní lhůta byla zachována již při prvním hlavním líčení
dne 29. 3. 2005, avšak současně konstatovala své vlastní procesní pochybení,
když v hlavním líčení dne 13. 6. 2005 namísto zvoleného právního zástupce
jednala s ustanoveným obhájcem JUDr. V. N. jako obhájcem obviněného. Po tomto
sdělení JUDr. V. N. opustil jednací síň a Mgr. J. B. bylo umožněno po dobu
dvaceti minut studovat spisový materiál. Dne 15. 6. 2005 došlo k další změně
situace, neboť krajský soud obdržel oznámení obviněného o vypovězení plné moci
udělené JUDr. P. B. Na základě tohoto vyzvala předsedkyně senátu obviněného,
aby si ve stanovené lhůtě zvolil obhájce, jinak mu bude obhájce ustanoven. To
však obviněný neučinil, a proto mu byl dne 16. 6. 2005 opětovně ustanoven jako
obhájce JUDr. V. N. Do té doby zastupoval obviněného v hlavním líčení obhájce
JUDr. P. B., resp. jeho substitut Mgr. V. K.
Ustanovení § 37 odst. 1 tr. ř. stanoví, že neužije-li obviněný práva zvolit si
obhájce a nezvolí-li mu ho ani jeho zákonný zástupce, může mu ho zvolit jeho
příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel,
druh, jakož i zúčastněná osoba. Je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním
úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, mohou tak učinit
tyto osoby i proti jeho vůli.
Druhý odstavec § 37 tr. ř. uvádí, že obviněný si může místo obhájce, který mu
byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného.
Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem
stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového
oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce
předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen
obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.
Tuto povinnost vyplývající pro JUDr. P. K. i z ust. § 20 odst. 4 zákona č.
85/1996 Sb. o advokacii ve znění předpisů pozdějších jmenovaný obhájce
nedodržel, když z obsahu spisu není patrné, že by obviněný u něj na dodržení
této povinnosti netrval.
Shora uvedenou procesní situaci hodnotí Nejvyšší soud (v naprosté shodě se
stanoviskem Vrchního soudu v Praze) tak, že v momentě, kdy předsedkyně senátu
krajského soudu zjistila, že obviněný si zvolil jako svého nového obhájce JUDr.
P. B., měla tuto skutečnost vzít na vědomí a náležitým způsobem na ni reagovat.
Jakmile si obviněný zvolí nového obhájce na plnou moc na místo původně
zvoleného (resp. namísto obhájce ustanoveného), zanikají oprávnění dřívějšího
obhájce. Předsedkyně senátu proto pochybila, pokud po sdělení obviněného ze dne
10. 6. 2005, že si zvolil nového obhájce, poté co tento trval na zachování
pětidenní lhůty k přípravě, jednala v hlavním líčení dne 13. 6. 2005 toliko s
obhájcem, kterého mu ustanovila. V tomto směru nutno souhlasit s dovolatelem,
že jeho právo na obhajobu v hlavním líčení dne 13. 6. 2005 (nikoli však v
dalších dnech hlavního líčení) bylo zcela eliminováno. Nic totiž nebránilo
předsedkyni senátu, aby poté, co v souladu s konstantní judikaturou poučila
substituta zvoleného obhájce, že nejsou dány zákonné důvody k odročení hlavního
líčení za účelem zachování lhůty k přípravě obhájce, s ním jednala jako s
právoplatným zástupcem obviněného. Substitut zvoleného obhájce byl ostatně
přítomen hlavnímu líčení a měl snahu aktivně se jej účastnit.
V této souvislosti ovšem považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že z
tohoto dílčího porušení práva na obhajobu obviněného nelze paušálně dovozovat,
tak jak to činí dovolatel, závěr o vadnosti celého řízení před soudem prvního
stupně. Zde Nejvyšší soud opět ve shodě s Vrchním soudem v Praze konstatuje,
že předsedkyně senátu krajského soudu si uvedené procesní pochybení, jak patrno
ze spisu, vzápětí uvědomila, a učinila dostatečné kroky k jeho nápravě.
Umožnila jednak v dalších dnech hlavního líčení výkon práv obhajoby obviněného
prostřednictvím řádně zvoleného obhájce a v jeho přítomnosti také zopakovala
výslechy svědků, k nimž došlo v hlavním líčení dne 13. 6. 2005. Tím zcela
eliminovala negativní dopad předchozího procesního pochybení.
Je také třeba říci, že Nejvyšší soud neshledal důvodnou námitku dovolatele,
podle níž mělo postupem krajského soudu dojít k porušení ustanovení § 198 odst.
1 tr. ř. Podle § 198 odst. 1 tr. ř. stanoví předseda senátu den hlavního líčení
tak, aby obviněný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od
vyrozumění měli lhůtu alespoň pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze
zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obviněného, jen tehdy, jestliže
se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá. U ostatních
osob, které se k hlavnímu líčení předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba
zachovat zpravidla aspoň lhůtu třídenní. To však platí toliko pro první hlavní
líčení, nikoli pro situaci, kdy v průběhu hlavního líčení dojde ke změně
zvoleného obhájce, neboť smyslem je umožnit obviněnému a obhájci řádnou
přípravu obhajoby, ale i dalším stranám řízení připravit se na hlavní líčení,
které je rozhodující fází celého trestního řízení.
To, že tuto lhůtu již není třeba zachovávat v případě odročených hlavních
líčení, ani v případě, kdy obviněný změní zvoleného obhájce, plyne především z
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 83/96. Podle tohoto rozhodnutí není
soud povinen přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům
obhájce (obžalovaného), byť by převzal věc v sebekratší době. Je totiž věcí
profesní odpovědnosti obhájce, převezme-li zastoupení „na poslední chvíli“, jak
se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá. Změnou v osobě zvoleného
obhájce není proto soud v průběhu řízení co do jeho režimu nijak vázán.
Toto rozhodnutí lze doslovně vztáhnout na případ obhájce JUDr. P. B., který
zastoupení převzal dne 10. 6. 2005, ač věděl, že další hlavní líčení je
nařízeno na 13. 6. 2005, a bude tedy zcela na něm, zda bude s to seznámit se v
mezidobí se spisem do takové míry, aby jím vykonávaná obhajoba byla na
adekvátní úrovni. Nemohl se přitom spoléhat na to, že jeho žádosti o odročení
hlavního líčení bude vyhověno, naopak předsedkyně senátu tuto možnost ihned
odmítla.
Lze proto shrnout, že v této části bylo dovolání obviněného ze shora uvedených
důvodů shledáno zjevně neopodstatněným.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla
soudem porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání.
Deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný
naplnil, když brojil proti tomu, že soud druhého stupně ve veřejném zasedání
projednal a rozhodl podané odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoli tomuto soudu
byla řádně a včas předložena jeho omluva doložená potvrzením o pracovní
neschopnosti.
Nejvyšší soud však shledal i tuto námitku dovolatele zjevně neopodstatněnou.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání,
jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciálně určeno pro
řízení u odvolacího soudu, podpůrně lze použít obecná ustanovení o veřejném
zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).
Podle § 234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech
členů senátu a zapisovatele. Podle § 233 odst. 1, věta prvá tr. ř. předseda
senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je
nutná. V souladu s tím je namístě obviněného k veřejnému zasedání předvolat
zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné obviněného
vyslechnout, nebo mu umožnit účast při jiném doplnění dokazování ve veřejném
zasedání, resp. v rámci zachování kontradiktornosti řízení mu dát možnost
vyjádřit se k podání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní
účast obviněného není nutná, se obviněný o konání veřejného zasedání pouze
vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět,
nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto zasedání dotčena
(§ 233 odst. 1, věta druhá tr. ř.).
Z ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který
je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání
odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se
účasti ve veřejném zasedání vzdává. Z toho plyne, že pokud obviněný nebude ve
vazbě nebo výkonu trestu, lze v zásadě veřejné zasedání konat v jeho
nepřítomnosti. Další podmínkou konání veřejného zasedání v nepřítomnosti
obviněného je, že byl k němu předvolán nebo o jeho konání vyrozuměn při
respektování pětidenní lhůty k přípravě stanovené v § 233 odst. 2 tr. ř.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod je třeba obviněnému umožnit účast u veřejného
zasedání v případě, kdy na tom obviněný trvá, výslovně projeví nesouhlas s
konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u nařízeného
veřejného zasedání řádně a včas omluví důvody, které lze akceptovat a které
obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný M. I. nebyl k veřejnému zasedání
nařízeného na den 27. 1. 2006 předvolán, nýbrž byl předsedou senátu odvolacího
soudu o jeho konání vyrozuměn vzorem č. 7a. Takto bylo obviněnému doručováno
jednak na adresu L., (tj. na adresu, kterou fakticky sám označil za adresu pro
účely doručování – viz č. l. 1304) a jednak na adresu L., (tj. adresu jeho
dřívějšího pobytu). Obě tyto soudní zásilky byly dne 11. 1. 2006 uloženy na
poště s upozorněním, že si ji zde může do deseti dnů vyzvednout. Soudní
zásilku, která byla doručována na prvně zmíněnou adresu si obviněný vyzvedl dne
16. 1. 2006.
Z přípisu na č. l. 1801 spisu je patrné, že obviněný M. I. prostřednictvím
svého obhájce požádal (doručeno dne 24. 1. 2006) předsedu senátu o přeložení
termínu veřejného zasedání o odvolání s odůvodněním, že od měsíce srpna 2005
se nachází v dlouhodobé pracovní neschopnosti po vážném úrazu, která v
současné době nadále trvá. K této žádosti připojil kopii potvrzení o pracovní
neschopnosti vystavené M. n. v L., kde se uvádí, že obviněný je práce neschopen
od 20. 8. 2005 (bez jakékoli bližší konkretizace obtíží, kterými má trpět).
Z úředního záznamu na č. l. 1804 spisu se podává, že předseda odvolacího senátu
se dne 25. 1. 2006 spojil s M. n. v L. – ch. o. t., l. o., kde zjistil, že
obviněný zde byl hospitalizován v době od 20. 8. 2005 do 23. 8. 2005 a následně
propuštěn do domácího léčení. U ošetřujícího lékaře MUDr. V. J. dále zjistil,
že jej obviněný navštívil naposledy dne 10. 10. 2005, přičemž mu pracovní
neschopnost nevystavoval. Citovaný úřední záznam rovněž uvádí, že předseda
senátu se telefonicky spojil s advokátní kanceláří JUDr. M. K. a tomuto sdělil,
že pokud Vrchní soud v Praze neobdrží od obviněného do dne konání veřejného
zasedání materiály potvrzené příslušným lékařem, z nichž by bylo možno dovodit,
že v době konání veřejného zasedání je obviněný v pracovní neschopnosti a
tato znemožňuje účast obviněného u veřejného zasedání zmíněného dne, jeho
dosavadní omluva nebude brána za průkaznou a důvodnou a pokud se osobně
nedostaví, bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Obhájce obviněného přislíbil,
že s obsahem telefonického hovoru obviněného seznámí a bude působit na to, aby
byla obviněným předložena řádná omluva nebo zajištěna jeho osobní přítomnost v
případě jeho zájmu se veřejného zasedání zúčastnit.
Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 1805 – 1806 spisu, obhájce
obviněného v den konání veřejného zasedání předložil k předchozí výzvě
předsedovi senátu lékařskou zprávu MUDr. V. J., kde se uvádí, že na základě
vyšetření ze dne 25. 1. 2006 se nadále doporučuje pracovní neschopnost M. I.
Nadto obhájce uvedl, že se mu obviněný vyjádřil v tom smyslu, že otázku účasti
na veřejném zasedání zváží a učiní příslušné kroky s tím, že na počátku
příštího týdne pravděpodobně oznámí soudu informace ohledně jeho účasti. Poté
předseda senátu opětovně telefonicky kontaktoval MUDr. V. J., přičemž zjistil,
že potvrzení o pracovní neschopnosti vystavil na podkladě zprávy MUDr. J. G.
s., kterou mu dne 26. 1. 2006 donesla manželka obviněného.
Na základě zjištěných skutečnosti pak předseda senátu odvolacího soudu uzavřel,
že ze strany obviněného M. I. nebyly splněny požadavky stanovené vrchním
soudem, tedy nebyl předložen doklad o pracovní neschopnosti se současným
závazným vyjádřením ošetřujícího lékaře, že tato pracovní neschopnost zásadně
neumožňuje účast obviněného u veřejného zasedání a podle § 263 odst. 4 tr. ř.
vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání se bude konat v nepřítomnosti
jmenovaného obviněného.
Na podkladě shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný M. I. byl v
souladu s procesní situací v posuzované věci o nařízeném veřejném zasedání
vyrozumíván, čímž odvolací soud tímto zřetelně vyjádřil, že nepovažuje účast
obviněného u veřejného zasedání za nutnou. Rovněž v době konání veřejného
zasedání odvolacího soudu nebyl obviněný ve vazbě ani výkonu trestu, a lhůta
pěti dnů k přípravě byla dodržena.
Vzhledem k obsahu posuzované námitky Nejvyšší soud v souladu s jednotnou
rozhodovací praxí zdůrazňuje, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je
vystavováno pro účely sociálního zabezpečení (vyhláška č. 31/1993 Sb., o
posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve
znění pozdějších předpisů) a samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr,
že obviněnému objektivně brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody
(viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 19, č. 461/2003).
Pokud tedy obviněný M. I. přípisem oznámil, že se od měsíce srpna 2005 nachází
v dlouhodobé pracovní neschopnosti a nemůže se z tohoto důvodu zúčastnit
nařízeného veřejného zasedání, tato skutečnost sama o sobě zjevně nezakládá
důvod pro závěr o objektivní nemožnosti obviněného zúčastnit se nařízeného
veřejného zasedání o odvolání. Předložení potvrzení o pracovní neschopnosti bez
dalšího nepostačuje jako řádná omluva neúčasti, ta by přicházela v úvahu pouze
v případě jednoznačného vyjádření ošetřujícího lékaře o aktuální existenci
takových zdravotních obtíží, vylučujících účast obviněného na soudním jednání.
V přiložené kopii pracovní neschopnosti nic takového doloženo nebylo. Předseda
senátu odvolacího soudu v předmětném případě si proto počínal naprosto správně,
když učinil ve věci bližší šetření na příslušném oddělení nemocnice v L., kde
zjistil, že obviněný byl (po 4 dnech hospitalizace) propuštěn do domácího
ošetřování MUDr. V. J., který mu následně sdělil, že pracovní neschopnost
nevystavoval a od 10. 10. 2005 obviněný již jeho ordinaci nenavštívil. V
důsledku těchto okolností byl obviněný předsedou odvolacího senátu opodstatněně
vyzván k předložení řádné omluvy, což však neučinil. Obhájce v den konání
veřejného zasedání předložil soudu faxem pouze lékařskou zprávu, v níž se opět
konstatovalo toliko doporučení pracovní neschopnosti. K telefonické výzvě
předsedy senátu odvolacího soudu MUDr. V. J. sdělil, že je pouze
potvrzovatelem, neboť lékařskou zprávu sám nevyhotovil.
Je zřejmé, že obviněný, ač opakovaně vyzýván, nedoložil konkretizaci důvodů,
které by mu objektivně bránily zúčastnit se veřejného zasedání o odvolání.
Pokud proto Vrchní soud v Praze za popsané situace konal zasedání v
nepřítomnosti obviněného, neshledává v tom Nejvyšší soud vadný procesní postup,
který by mohl zakládat uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d)
tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud proto z důvodů podrobně rozvedených shora shledal dovolání
obviněného M. I. zjevně neopodstatněným a jako takové je odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
Takto rozhodl v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr