7 Tdo 620/2025-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 8. 2025 o dovolání obviněného J. P. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 6 To 13/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 12/2024 takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 6 To 13/2025, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 53 T 12/2024.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný nebere do vazby.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 1. 2025, č. j. 53 T 12/2024-195, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu bylo uloženo podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatricko-sexuologické v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti nahradit poškozené AAAAA (pseudonym) nemajetkovou újmu v penězích ve výši 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně ode dne 22. 1. 2025 do zaplacení.
2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. P. dopustil výše uvedených trestných činů v podstatě tím, že v době od 1. 11. 2016 do měsíce srpna 2021 v rodinném domě v XY, okres XY, v dětském pokoji, který užíval společně se svou sestrou AAAAA a od podzimu roku 2018 v pokoji obviněného, několikrát týdně nezletilé osahával a olizoval genitál, požadoval po ní, aby ho třením jeho penisu svou rukou sexuálně uspokojovala, přičemž ejakuloval do kapesníku, několikrát se pokusil o anální i vaginální styk, také jí dával svůj pohlavní úd do úst, nezletilé sestře pouštěl na mobilním telefonu a počítači pornografické filmy, které zobrazovaly pohlavní styk mezi dospělými lidmi, a obviněný si byl vědom, že jeho sestra s ohledem na svůj nízký věk, mentální a fyzickou vyspělost a nevědomost v oblasti sexuality nebyla schopna posoudit význam odporu proti jeho jednání a tomuto se ani nebyla schopna bránit. Součástí výroku rozsudku je i zjištění, že tyto sexuální aktivity s nezletilou sestrou prováděl obviněný již od roku 2013, kdy však pro nedostatek věku nebyl trestně odpovědný.
3. O odvolání obviněného do všech výroků rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 6 To 13/2025-248, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu v penězích ve výši 370 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně ode dne 23. 1. 2025 do zaplacení, a výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (proti všem výrokům kromě zrušovacího výroku) dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení namítl a rozvedl, že vzhledem k faktické konzumpci skutkových podstat obou přisouzených přečinů ve vztahu ke zločinu znásilnění byl vyloučen souběh trestných činů a neměl být ukládán úhrnný trest, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný a že v důsledku nedostatečného poučení před prohlášením viny v hlavním líčení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Vytkl dále, že ani v nově stanovené výši náhrady nemajetkové újmy nebyly dostatečně zohledněny jeho majetkové poměry ani inflace. V doplnění dovolání obviněný namítl, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně nedostatečně vyjadřuje naplnění všech znaků skutkových podstat předmětných trestných činů. Není jasné, v čem měla spočívat bezbrannost poškozené, jak, kolikrát a přesně ve kterém období mělo dojít k souběhu zločinu znásilnění a přečinu šíření pornografie a v jakém věku obviněný a poškozená zrovna byli, a není také ověřitelné, že se skutečně jednalo o pornografické filmy.
5. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené výroky rozsudku Vrchní soudu v Olomouci a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že byť lze argumentaci částečně podřadit pod uplatněný dovolací důvod, nelze jí přiznat důvodnost. Souběh trestných činů nebyl vyloučen, bylo proto namístě ukládat trest úhrnný. Základ nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy byl spolehlivě zjištěn a výši přiznaného nároku nelze považovat za zjevně nepřiměřenou zjištěným okolnostem. Výhrady ohledně uloženého trestu nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, navíc trest odnětí svobody ve výši pěti let není trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Státní zástupce odmítl i námitku obviněného spočívající v tvrzeném zásahu do práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
8. V posuzované věci došlo k prohlášení viny a k jeho přijetí ve smyslu § 206c tr. ř. Podle § 206c odst. 1 tr. ř. pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obviněný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Podle § 206c odst. 4 tr. ř. soud po prohlášení viny obviněným rozhodne, zda takové prohlášení přijímá nebo nepřijímá. Podle § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř. skutečnosti uvedené v prohlášení viny (rozumí se v soudem přijatém prohlášení viny) nelze napadat opravným prostředkem.
9. Pokud jde o přípustnost dovolání, Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 2299/23, vyslovil obecný závěr, že ustanovení § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, se nevztahuje na mimořádné opravné prostředky (viz zejména odst. 24, 25 cit. nálezu). V tomto smyslu jde již o ustálenou judikaturu (viz také např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23), která upravuje přezkumnou povinnost soudů v případě prohlášení viny. Ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu soudu sice obecně brání přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, v tom rozsahu, v jakém odvolací soud nebyl oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a jemu předcházející řízení (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.), avšak odvolací soud je povinen v řízení, v němž došlo před soudem prvního stupně k prohlášení viny, přezkoumat, zda v rámci postupu podle § 206c tr. ř. (s přiměřeným použitím § 314q odst. 3 tr. ř.) či v řízení předcházejícím nedošlo k závažnému porušení práv obviněného nebo není-li prohlášení viny v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Vždy je totiž třeba respektovat obecné principy trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021, uveřejněné pod č. 31/2022 Sb. rozh. tr.). Ani dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované ve svazku 72 ročník 2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ustanovení § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř. nelze interpretovat jako apriorní omezení v možnosti napadnout výrok o vině odsuzujícího rozsudku opravným prostředkem. Dovolání obviněného je tudíž přípustné (bez ohledu na níže zmíněný nestandardní postup odvolacího soudu).
10. Nejvyšší soud neshledal ani jiný zákonný důvod k odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř. Přezkoumal proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jako nesprávné právní posouzení skutku může obviněný namítat, že soudy zjištěný skutek nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. nesprávnou aplikaci hmotného práva na zjištěný skutek. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení se týká aplikace hmotného práva dopadající na jiné otázky, než je právní posouzení skutku. Dovolací námitky obviněného jsou částečně pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné.
12. Pokud jde o dovolací námitku, že postupem soudů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), ta není přímo podřaditelná pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., nicméně Nejvyšší soud se jí zabýval v rámci své povinnosti poskytovat ochranu právům podle čl. 4, čl. 90 Ústavy.
13. V obecné rovině je nutno předeslat, že při rozhodování o řádných i mimořádných opravných prostředcích se soudy musí zabývat tím, zda vůbec byly dány podmínky k přijetí prohlášení viny. Podle § 206c odst. 5 tr. ř. soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Z toho je třeba v souvislosti s právem obviněného na spravedlivý proces a povinností soudů poskytovat ochranu právům vyvodit povinnost soudu nepřijmout prohlášení viny mimo jiné tehdy, pokud je právní kvalifikace skutku uvedená v obžalobě (popřípadě upřesněná intervenujícím státním zástupcem) zjevně nesprávná nebo nepodložená. Dále soud nesmí prohlášení viny přijmout, jestliže obviněný nebyl před ním řádně poučen ve smyslu § 206c odst. 2 tr. ř. (zde je namístě připomenout, že Ústavní soud ve zmíněné judikatuře rozšířil tuto poučovací povinnost nad rámec výslovného znění zákona).
14. Obecně dále platí, že pokud odvolací soud dospěje k závěru, že soud prvního stupně přijal prohlášení viny a neprováděl k otázkám viny dokazování, ačkoli nemohl prohlášení viny přijmout, zpravidla rozsudek zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
15. V posuzované věci je nepochybné, že z protokolu o hlavním líčení nevyplývá řádné a úplné poučení obviněného před prohlášením viny v hlavním líčení. Odvolací soud nedostatky v poučení obviněného ve vztahu k prohlášení viny konstatoval, ale konkrétní rozsah poučení si neujasnil, ač tak mohl učinit na základě zvukového záznamu z hlavního líčení. Poukázal pouze na protokol o hlavním líčení s tím, že „existuje minimálně nejistota o tom, v jakém rozsahu se dostalo osobě, jejíž prohlášení viny bylo posléze přijato, adekvátního, řečeno slovy Ústavního soudu ústavně konformního poučení“ (odst. 21 odůvodnění napadeného rozsudku).
16. Odvolací soud v důsledku nedostatku zmíněného poučení dospěl k závěru o oprávnění obviněného napadnout odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvoláním i ve výroku o vině a deklaroval přezkum všech výroků rozsudku s výjimkou výroku o uložení ochranného léčení. Výrok o vině však v podstatě nepřezkoumal. Pokud jde o skutková zjištění, uvedl, že nalézací soud přezkoumal všechny pro řízení rozhodné skutečnosti tak, jak vyplynuly z důkazů shromážděných v přípravném řízení, a dospěl k závěru, že z těchto důkazů „je zřetelné, že skutek popsaný v obžalobě se stal a vykazuje zákonné znaky žalovaných trestných činů“ (odst. 40 odůvodnění napadeného rozsudku). Soud prvního stupně tedy podle odvolacího soudu přezkoumal „důkazy realizované v přípravném řízení“ a „byť tyto důkazy formálně neprováděl, přesto dospěl ke správnému závěru, že dávají podklad pro přijetí … prohlášení viny.“ Odvolací soud ve veřejném zasedání konaném o odvolání provedl pouze některé listinné důkazy, které se týkaly „výlučně problematiky adhezního řízení“ (odst. 37 odůvodnění napadeného rozsudku). Pokud jde o právní kvalifikaci, přezkoumal odvolací soud výrok o vině pouze z hlediska odvolací námitky vztahující se k tzv. faktické konzumpci (otázka možnosti souběhu dalších trestných činů s trestným činem znásilnění) a uzavřel, že „není úkolem odvolacího soudu domýšlet odvolací argumentaci“ (odst. 40 odůvodnění napadeného rozsudku).
17. Zásadní v dané věci je nesprávná, respektive nepodložená právní kvalifikace skutku v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně jako zločin znásilnění. Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2., odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 se dopustil ten, kdo jiného donutil k pohlavnímu styku a k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti, čin spáchal souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let. Sporné bylo v posuzovaném případě naplnění znaku zneužití bezbrannosti. Obviněný to uvedl v jedné z dovolacích námitek.
18. Soud prvního stupně správně vycházel (jak uvedl v odůvodnění rozsudku) ze znění trestního zákoníku účinného do 31. 12. 2024, neboť pozdější zákon, tj. zákon účinný v době rozhodování soudu, nebyl pro obviněného příznivější (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku). Nedostatkem je, že to nebylo vyjádřeno v rozsudečném výroku o vině (tj. že soud neuvedl, že k právní kvalifikaci používá jiného zákona než účinného v době svého rozhodování).
19. Podstatnější však je pochybení ve výkladu znaku bezbrannosti, respektive absence tohoto výkladu v rozhodnutí soudů obou stupňů. V zákoně tento znak blíže vyložen nebyl. Je třeba vycházet z ustálené judikatury, podle které za bezbrannost oběti je možné považovat takový stav, v němž oběť není vzhledem k okolnostem schopna projevit (a utvářet) svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popřípadě ve kterém není schopna klást odpor jednání pachatele. O takový stav nejde u poškozené, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo (rozh.
č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.). Znak bezbrannosti poškozené trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku může být naplněn i v důsledku jejího velmi nízkého věku (např. pět let), vzhledem k němuž nebyla schopna adekvátně projevit svou vůli, pochopit jednání pachatele a bránit se mu, i když netrpěla duševní poruchou, měla pozitivní vztah k pachateli a jeho jednání nevnímala jako něco, co by jí ubližovalo (rozhodnutí č. 15/2022 Sb. rozh. tr.). V nauce i v judikatuře bylo dále vyloženo, že u oběti může jít o tzv. absolutní bezbrannost, kdy oběť vůbec není schopna vnímat situaci a utvořit si vlastní úsudek (např. bezvědomí), o fyzickou bezbrannost, kdy oběť sice správně vnímá situaci a chápe význam jednání pachatele, avšak není schopna realizovat svou vůli a uskutečnění pohlavního styku jakkoli bránit (např. spoutání, ochrnutí), nebo o tzv. psychickou bezbrannost, při níž oběť sice vnímá okolní svět, avšak není schopna vyhodnotit podstatu a význam jednání pachatele (např. v důsledku nízkého věku či mentální zaostalosti).
V posuzované věci soudy patrně dospěly k závěru o psychické bezbrannosti poškozené, svůj závěr však ničím neodůvodnily, a to ani odvolací soud, který uvedl, že výrok o vině přezkoumal v celém rozsahu. Z tzv. skutkové věty výroku o vině lze předpokládat, že bezbrannost poškozené byla dovozena z jejího nízkého věku, mentální a fyzické vyspělosti a nevědomosti v oblasti sexuality. K tomu je třeba uvést, že stupeň fyzické vyspělosti by mohl bezbrannost zakládat jen v případě takové fyzické nedostačivosti, která by v podstatě znemožňovala jakýkoli fyzický odpor.
Mohlo by jít například o již zmíněné ochrnutí či jinou zásadní fyzickou vadu. Nic takového soudy nedovodily. Pokud jde o mentální vyspělost, ani zde soudy nedovodily (alespoň to z jejich rozhodnutí nijak neplyne) u poškozené natolik nízký stupeň mentální vyspělosti, který by výrazně vybočoval z obvyklé mentální vyspělosti osob ve věku poškozené. Pokud jde o nevědomost v oblasti sexuality, je spíše zjevné, že děti ve věku odpovídajícím nižšímu stupni základní školy v současné době již zpravidla mají nějaké alespoň mlhavé povědomí o sexualitě (se sexuální výchovou se začíná již v předškolním věku) a nelze ani přehlédnout, že obviněný měl (podle výroku po celých pět let probíhajícího jednání) poškozené pouštět pornografické filmy, které zobrazovaly pohlavní styk mezi dospělými lidmi.
To do jisté míry zpochybňuje závěr, že by poškozená vůbec nebyla schopna pochopit význam jednání obviněného. Pokud jde o samotný věk poškozené, k jednání obviněného mělo docházet přibližně od jejích osmi do jejích třinácti let. Není jasné, na čem by mohl být založen závěr, že v důsledku tohoto věku se poškozená nacházela ve stavu bezbrannosti ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Je nutno znovu zdůraznit, že soudy se nevyjádřily, z čeho stav bezbrannosti u poškozené dovodily. Pokud však vycházely z věku poškozené (osm až třináct let), nebylo to v souladu s převažujícími závěry judikatury i nauky.
Doposud se totiž v této souvislosti uvažovalo o dětech nízkého, zhruba předškolního věku do asi šesti let, byť se vždy zmiňovalo, že to závisí na okolnostech konkrétního případu, především na zkoumání konkrétní oběti, neboť každé dítě dozrává jinak. Nicméně děti starší osmi let již zpravidla mají fyzické i psychické schopnosti vyjádřit svou vůli, formulovat myšlenky a reagovat na jednání, které je vůči nim proti jejich vůli konáno. Je třeba rovněž mít na paměti, že u bezbrannosti v důsledku věku oběti by mělo jít o takový stav, který je srovnatelný s ostatními případy bezbrannosti, jako je bezvědomí, ochrnutí, těžká mentální retardace apod.
20. Z těchto důvodů nemohla obstát rozhodnutí soudů, která bez jakéhokoli zdůvodnění vycházela a priori z právní kvalifikace uvedené v obžalobě, aniž soudy zvážily možnost právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku.
21. Pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje, že by bylo nutno jednoznačně odmítnout, pokud by soudy dovozovaly přísnější právní kvalifikaci skutku jen z toho, že několik let po jeho spáchání byl přijat a nabyl účinnosti zákon č. 166/2024 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2025 stanoven nejen přísnější postih zločinu znásilnění, nýbrž byly podstatně změněny (rozšířeny) i jeho zákonné znaky zejména v tom ohledu, že v novém ust. § 119a odst. 2 tr. zákoníku bylo stanoveno, že za bezbranné z důvodu nízkého věku se vždy považuje dítě mladší dvanácti let. Toto legislativní řešení, které bylo prosazeno a zákonodárcem akceptováno na základě „Akčního plánu prevence domácího a genderově podmíněného násilí na léta 2023-2026“, zvolilo poměrně radikální přístup k dané problematice, k čemuž se negativně vyjádřil i Nejvyšší soud již v připomínkách k příslušnému legislativnímu návrhu. Buď jak buď, je jasné, že aplikace pozdějšího zákona na jednání obviněného by znamenala zjevné obcházení zásady nullum crimen sine lege praevia (není trestného činu bez předchozího zákona) a odporovalo by zmíněnému ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Lze tedy shrnout, že soud prvního stupně pochybil, pokud přijal prohlášení viny obviněného. Odvolací soud pochybil, jestliže si neujasnil rozsah a řádnost poučení obviněného před prohlášením viny a jestliže poté, co dospěl k závěru, že poučení nebylo dostatečné, přistoupil k přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu za situace, kdy k tomu neměl důkazní podklady, a dále jestliže sice deklaroval úplný přezkum rozsudku, avšak ve skutečnosti tento rozsudek ve výroku o vině nepřezkoumal a akceptoval jeho zásadní vady.
23. Nejvyšší soud připouští, že vzhledem ke způsobu zákonné úpravy institutu prohlášení viny ve spojení s aktuální judikaturou Ústavního soudu nevedl uvedený institut ke kýženému a deklarovanému zjednodušení řízení v případech prohlášení viny, ale spíše naopak. To však – jak také vyplývá z již zmíněné judikatury ústavního soudu i Nejvyššího soudu – nemůže být na překážku důsledného dodržování základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
24. Vzhledem k výše popsaným vadám bylo nutno přistoupit ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž Nejvyšší soud se v tomto stadiu řízení z logiky věci dále nezabýval ostatními dovolacími námitkami obviněného.
25. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, tedy Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
26. Obviněný vykonává trest odnětí svobody uložený rozsudkem, který byl z podnětu jeho dovolání zrušen. Za tohoto stavu bylo nutné, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněného. V řízení před vyhlášením napadeného rozsudku nebyl obviněný ve vazbě a žádný z důvodů vazby podle § 67 tr. ř. nevyvstal ani v pozdějším stadiu řízení. Nejvyšší soud proto rozhodl, že obviněný se nebere do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 8. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu