Nejvyšší soud Usnesení trestní

7 Tdo 621/2002

ze dne 2002-09-10
ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.621.2002.1

7 Tdo 621/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 10. 9. 2002 dovolání

obviněného R. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2002,

sp. zn. 7 To 95/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku

pod sp. zn. 3 T 112/2001 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného R. R. z r u š u j í

rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 7 To 95/2002, a

rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 12. 2001, sp. zn. 3 T

112/2001. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261

tr. ř. se tyto rozsudky zrušují i ohledně obviněného R. T.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené

rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku p ř i k a z u

j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 12. 2001, sp. zn. 3 T

112/2001, byli obvinění R. R. a R. T. uznáni vinnými trestným činem loupeže

podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzeni podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestům

odnětí svobody obviněný R. R. na čtyři roky a obviněný R. T. na tři roky, pro

jejichž výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s

ostrahou. Kromě toho byla oběma obviněným uložena podle § 228 odst. 1 tr. ř.

povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému K. H. částku 29 844,90 Kč

a poškozený byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody

odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Oba obvinění podali proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 7 To 95/2002,

bylo o těchto odvoláních rozhodnuto tak, že z podnětu odvolání obviněného R.

T. byl v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podle § 258 odst. 1 písm.

e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu uloženém tomuto obviněnému a podle §

259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný R. T. byl odsouzen k

trestu odnětí svobody na 28 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a dále

tak, že odvolání obviněného R. R. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný R. R. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě s odkazem na dovolací důvod stanovený v §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že zjištěným skutkem nebyly naplněny znaky

trestného činu loupeže, protože posuzované jednání nebylo motivováno zištností

a poškozenému nebylo nikým a ničím vyhrožováno a nebylo proti němu použito síly

ani pohrůžky bezprostředního násilí. Uvedl, že věci, které obvinění podle

zjištění soudu poškozenému vzali, ve skutečnosti zůstaly na místě činu. Navrhl,

aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a

rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. napadený rozsudek a

předcházející řízení, pokud se týká obviněného R. R., a shledal, že dovolání je

důvodné.

Skutek, v němž oba soudy spatřovaly trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.

zák., spočíval podle zjištění Okresního soudu ve Frýdku-Místku v tom, že

obvinění dne 6. 2. 2001 kolem 23.20 hodin v katastru obce K., okr. F.-M.,

poblíž místní komunikace vedoucí do V. přikázali K. H. svléci se do spodního

prádla, což poškozený z obavy bezprostředně hrozícího násilí z jejich strany

udělal, a svlečené šatstvo spolu s finanční hotovostí ve výši 4 860 ATS, 8 000

Kč, 209 DM, 100 norských korun a 20 australských dolarů mu poté vzali a z místa

odjeli.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti

jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se

cizí věci. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve

Frýdku-Místku je patrno, že tento soud považoval za naplněné znaky uvedeného

trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění proti jinému užili pohrůžky

bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Je však nutné

konstatovat, že tak jak byl skutek zjištěn a popsán ve výroku rozsudku

Okresního soudu ve Frýdku-Místku, nenaplňuje zákonný znak spočívající v tom, že

pachatel proti jinému „užije pohrůžky bezprostředního násilí“. Tento zákonný

znak není naplněn zjištěním, že poškozený vyhověl příkazu obviněných, aby se

svlékl, „z obavy bezprostředně hrozícího násilí z jejich strany“. Toto zjištění

vyjadřuje v podstatě jen to, že poškozený měl obavu z násilí obviněných.

Nevyjadřuje ale nic o tom, jakým jednáním se obvinění dopustili toho, co zákon

v ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. charakterizuje slovy „užije pohrůžky

bezprostředního násilí“, to znamená, čím poškozenému hrozili a jak svou

pohrůžku dali najevo.

Okresní soud ve Frýdku-Místku na str. 6 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil

naplnění zákonného znaku, že obvinění „užili … pohrůžky bezprostředního

násilí“, tím, že poškozený byl donucen ke svlečení svých osobních věcí, dále

tím, že obvinění byli dva proti jednomu poškozenému, a konečně i tím, že

obviněný R. R. chtěl poškozenému strhnout brýle z očí. S těmito právními

úvahami a závěry Okresního soudu ve Frýdku-Místku se Nejvyšší soud nemohl

ztotožnit. Okolnost, k čemu byl poškozený donucen, nemůže být ztotožňována s

tím, jakým způsobem k tomu byl donucen. Jinak řečeno, okolnost, že se poškozený

svlékl, neznamená zároveň, že obvinění proti němu užili pohrůžky

bezprostředního násilí, zvláště když zjištění, že se poškozený svlékl, nijak

nevyjadřuje, jak jednali obvinění z hlediska naplnění uvažovaného zákonného

znaku. Ze skutečnosti, že obvinění byli dva a že poškozený byl sám, rovněž

nevyplývá nic pokud jde o jednání obviněných z hlediska otázky, zda naplnili

posuzovaný zákonný znak trestného činu. Úvaha Okresního soudu ve Frýdku-Místku,

že „pohrůžka byla dokonána tím, že obviněný R. R. chtěl poškozenému strhnout

brýle z očí“, nekoresponduje se zjištěním na str. 4 odůvodnění jeho rozsudku,

podle něhož tato část jednání obviněného spadala do stadia, kdy poškozený již

byl svlečený a požadoval vrácení oblečení. Krajský soud v Ostravě pak toto

stadium skutku na str. 5 odůvodnění svého rozsudku označil za stadium po

dokonání trestného činu loupeže. Nelze proto přesvědčivě dojít k úsudku, že

snaha obviněného R. R. strhnout poškozenému brýle byla jednáním, jímž byl

poškozený donucen se svléknout.

K rozsudku Krajského soudu v Ostravě lze jen dodat, že jsou v něm obecné úvahy,

které se týkají výkladu zákonného znaku, že pachatel „užije pohrůžky

bezprostředního násilí“, a které nejsou nesprávné, avšak ani Krajský soud v

Ostravě neuvedl, jakým jednáním obviněných byl tento zákonný znak naplněn v

posuzovaném případě.

Výrok o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. tedy nemůže

obstát, protože oba soudy chybně takto kvalifikovaly skutek, jehož součástí

není žádné zjištění v tom směru, jakým jednáním obvinění naplnili zákonný znak

spočívající v tom, že pachatel „užije pohrůžky bezprostředního násilí“.

Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mimo rámec tohoto

dovolacího důvodu jsou námitky obviněného R. R. směřující proti zjištění, že

obvinění vzali poškozenému svlečené šaty a peníze. Dovoláním lze napadat

nesprávné právní posouzení skutku, nikoli však samotná skutková zjištění či

hodnocení důkazů.

Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného R. R. zrušil ohledně tohoto

obviněného jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, tak rozsudek

Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Protože takto ve prospěch obviněného R. R.

rozhodl z důvodu, který prospívá také obviněnému R. T., zrušil oba rozsudky i

ohledně obviněného R. T. Oba rozsudky tudíž byly zrušeny v celém rozsahu.

Současně Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušené

rozsudky obsahově navazovala a která zrušením rozsudků pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc obou

obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. září 2002

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 7 Tdo 621/2002

Datum rozhodnutí: 10.09.2002

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

7 Tdo 621/2002 – I.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 9. 2002 v trestní věci

obviněných R. R., a R. T., vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod

sp. zn. 3 T 112/2001, v řízení o dovolání t a k t o :

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obvinění R. R. a R. T. n e b e r o u do vazby.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Obvinění R. R. a R. T. vykonávají

tresty odnětí svobody, které jim byly uloženy rozsudkem Okresního soudu ve

Frýdku – Místku ze dne 27. 12. 2001, sp. zn. 3 T 112/2001, ve spojení s

rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 7 To 95/2002.

Oba tyto rozsudky byly ohledně obou obviněných zrušeny v řízení o dovolání

obviněného R. R. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo

621/2002, s tím, že Okresnímu soudu ve Frýdku ? Místku bylo přikázáno nové

projednání a rozhodnutí věci.

Za tohoto stavu bylo třeba, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr.

ř. (ve znění zák. č. 200/2002 Sb.) rozhodl o vazbě obviněných.

Nejvyšší soud shledal, že u žádného z obviněných není v nynějším stadiu

řízení dán žádný z důvodů vazby podle § 67 písm. a) až c) tr. ř. Proto

rozhodl, že obvinění se neberou do vazby.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 10. září 2002

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec