7 Tdo 622/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. července 2003 v neveřejném
zasedání o dovolání Nejvyšší státní zástupkyně v Brně, které podala proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 11 To
376/2002, v trestní věci obviněného F. P., vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 6 T 102/2002, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové p ř i k a z u
j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 11 To
376/2002, byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen
odsuzující rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2002, sp.
zn. 6 T 102/2002, a podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodů uvedených v §
222 odst. 2 tr. ř. byla věc postoupena okresnímu úřadu k projednání jako
přestupek.
Zrušeným rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným trestným
činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.,
kterého se měl dopustit tím, že dne 10. 6. 2002 v 5:50 hodin v obci S., okr. H.
K., řídil osobní motorové vozidlo Toyota Corola, červené barvy a na výzvu
orgánů Policie ČR vozidlo zastavil, vystoupil z něho a vyměnil si místo se
spolujezdcem na předním sedadle M. N., trvale bytem S. 70, okr. H. K., přičemž
motorové vozidlo řídil přesto, že mu byl dne 19. 9. 2001 rozsudkem Okresního
soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 T 54/2001-172, který nabyl právní moci dne
20. 3. 2002, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 2 roků. Podle § 171 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k
trestu odnětí svobody na 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr.
zák. zařazen do věznice s dohledem.
Proti usnesení odvolacího soudu podala v neprospěch obviněného řádně a včas
dovolání Nejvyšší státní zástupkyně v Brně, a to z důvodů uvedených v § 265b
odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Předně odvolacímu soudu vytýká, že pokud odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod č. 13/87 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a použil stejnou argumentaci, nebyl tím
akceptován účel novelizace ustanovení § 171 odst. 1 tr. zák., a to zákonem č.
171/1990 Sb. (správné č. 175/1990 Sb.), kdy byla podstatně rozšířena trestní
odpovědnost za takto kvalifikované jednání, a to po zrušení zákona o přečinech
č. 150/1969 Sb. Vzhledem k této skutečnosti je při posouzení závažnosti jednání
pachatele nutno vycházet pouze z kritérií uvedených § 3 odst. 4 tr. zák. S
odstupem času od vydání zmíněné judikatury byl zpřísněn postih těchto trestných
činů jak s ohledem na zrušení zákona o přečinech, tak i v důsledku nárustu
trestných činů v dopravě způsobených nerespektováním rozhodnutí státních orgánů
a právních předpisů v dopravě vůbec. I ojedinělá jízda tak může být posouzena
jako trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., zejména když nejde o
mimořádnou jízdu za stavu tísně či krajní nouze. V daném případě je zřejmé, že
zákaz řízení motorových vozidel není obviněným dodržován, o čemž svědčí jeho
opakovaný postih z dřívějšího období. I když je obviněný stíhán pro jednu
jízdu, nelze přehlédnout, že v pokračování v jízdě s vozidlem, které bylo
technicky nezpůsobilé, mu zabránil zákrok příslušníků policie a tato skutečnost
nemůže být hodnocena v jeho prospěch. Stupeň společenské nebezpečnosti jeho
jednání tak koresponduje se stupněm narušení trestně právní ochrany tak, jak je
vyžadována ustanovením § 171 odst. 1 tr. zák. Dále vytýká usnesení odvolacího
soudu formální vady s tím, že nebylo předběžně posouzeno, zda by mohlo jít o
přestupek a věc nebyla postoupena příslušnému orgánu. Navrhla proto, aby bylo
napadené usnesení zrušeno a odvolacímu soudu přikázána věc k novému projednání
a rozhodnutí.
Obviněný se k dovolání nevyjádřil.
Protože námitky dovolatelky ohledně nesprávného právního posouzení jednání
obviněného jsou námitkami proti právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., zabýval se dovolací soud opodstatněností těchto
námitek a zjistil, že dovolání je důvodné.
Předně nutno uvést, že rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 13/87 Sb.,
na které odkazuje odvolací soud, se netýká ustanovení § 171 tr. zák. a vůbec
předmětnou otázku neřeší (řeší problém ustanovení opatrovníka v případě
trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 tr. zák.). Odvolacím soudem
použita formulace „soustavným a déle trvajícím řízením motorových vozidel …“ je
použita např. v Komentáři k trestnímu zákonu (Panorama Praha 1980 str. 597) a
to v souvislosti s tím, že takovéto jednání pachatele je trestným činem podle §
171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nelze jej posoudit pouze jako přečin podle § 7
písm. b) zákona o přečinech č. 150/1969 Sb. Pachateli přečinu tehdy hrozil
trest odnětí svobody až na 6 měsíců, přičemž pachateli trestného činu maření
výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (v tehdy
platném znění) trest odnětí svobody až na 5 let. Zrušením zák. č. 150/1969 Sb. o přečinech (zákonem č. 175/1990 Sb. s účinností od 1. 7. 1990) došlo také k
novelizaci ustanovení § 171 odst. 1 tr. zák., kde byla mj. trestní sazba z
původních pěti let snížená na 6 měsíců odnětí svobody. Jednání pachatele
spočívající v tom, že „vykonává činnost, která mu byla zakázána“ a které bylo
obsaženo v ustanovení § 7 písm. b) zák. č. 150/1969 Sb. o přečinech, byla po
zrušení tohoto zákona uvedenou novelou zapracována do znění § 171 odst. 1 jako
písm. b) tr. zák. Je tedy zřejmé, že jednání, které až do zrušení zákona č. 150/1969 Sb. o přečinech bylo pouze přečinem, se s účinností od 1. 7. 1990
stalo trestným činem. Nejvyšší státní zástupkyně tak důvodně namítá, že
odvolací soud novelizaci ustanovení § 171 odst. 1 tr. zák. neakceptoval. Takovéto jednání je proto již obecně považováno za natolik společensky
nebezpečné, že se jedná o trestný čin, pokud jiné okolnosti, které jsou např. uvedeny v dovolání, výrazně stupeň společenské nebezpečnosti nesnižují do té
míry, že by o trestný čin nešlo (§ 3 odst. 2 tr. zák.) a mohlo by se jednat
toliko a přestupek. V daném případě ale takovéto skutečnosti zjištěny nebyly a
rozhodně mezi ně nepatří ty, o které mj. odvolací soud opřel své rozhodnutí
(„jediná krátkodobá jízda … de facto se s vozem pouze rozjel.“). Odvolací soud
totiž zcela pominul, že podle zjištění soudu prvního stupně, s kterým se
ztotožnil, obviněný zastavil vozidlo na výzvu orgánů Policie ČR. Řídil-li tedy
obviněný dne 10. 6. 2002 motorové vozidlo přesto, že mu byl dne 19. 9. 2001
rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 54/2001, který nabyl
právní moci dne 20. 3. 2002, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků, naplnil tím všechny zákonné
znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle
§ 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Soud prvního stupně přitom správně zdůraznil,
že obviněný byl již dvakrát soudně trestán, v jednom případě pro trestný čin
ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 201 tr. zák.) a v jednom případě pro
trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí (§ 171 tr.
zák.), přičemž z jeho
evidenční karty řidiče vyplývá, že obviněný je značně neukázněným řidičem (16
záznamů v kartě řidiče). Navíc se trestné činnosti dopustil velice záhy (necelé
3 měsíce) po svém předchozím odsouzení pro shodnou trestnou činnost.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení skutku odvolacím soudem je nesprávné a
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Současně je tak ve věci dán i druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. f) tr. ř., protože soud odvolací rozhodl o postoupení věci jinému
orgánu k rozhodnutí o přestupku, přestože se jedná o trestný čin. Je proto
nadbytečné zabývat se dalšími formálním vadami napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu, tak jak jsou vytýkány v dovolání a postačí konstatovat, že toto
rozhodnutí řadou formálních vad trpí, a to zejména neuvedením popisu skutku ve
výroku usnesení. Na základě uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je
uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 2. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš