U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 2. 2016 o dovoláních
obviněných M. P., a M. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5.
2015, sp. zn. 9 To 85/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně
pod sp. zn. 2 T 133/2014 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. P. a M. P.
odmítají.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 2 T 133/2014,
byli obvinění M. P. a M. P. uznáni vinnými přečinem lichvy podle § 218 odst. 1,
2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzeni podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku každý k
trestu odnětí svobody na jeden rok, přičemž u každého z nich byl výkon trestu
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §
82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvě léta a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku
jim bylo uloženo, aby nahradili škodu, kterou způsobili trestným činem. Výrokem
podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že oba obvinění jsou povinni
společně a nerozdílně zaplatit poškozené A. H. částku 1 135 101 Kč.
Jako přečin lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku
posoudil Okresní soud v Hodoníně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v
podstatě v tom, že obviněný M. P. jako manažer obchodní společnosti KERULO, s.
r. o., vystupující na základě plné moci vystavené obviněným M. P. jako
jednatelem této společnosti, zabývající se vyhledáváním osob, na jejichž
majetek byla nařízena exekuce a kterým hrozí dražba jejich nemovitostí,
zjistil, že manželům A. H., a J. H., hrozí v exekuci dražba rodinného domu,
který užívají k bydlení, a pozemků ve V., okr. H., informoval o tom obviněného
M. P. s cílem získat tyto nemovitosti výrazně pod cenou do majetku obchodní
společnosti KERULO, s. r. o., na základě čehož obviněný M. P. vyhledal a dne
18. 8. 2011 ve V., okr. H., navštívil manžele H., o nichž věděl, že dluží
částku nejméně 625 654 Kč, která je na nich exekučně vymáhána, že byla nařízena
dražba jejich nemovitostí a že jim reálně hrozí ztráta bydlení, slíbil jim, že
dražbu odvrátí, přiměl je svým naléháním pod hrozbou, že jinak o dům přijdou, a
při současném zneužití jejich bezvýchodné situace, vyššího věku a nezkušenosti
k tomu, aby s obchodní společností KERULO, s. r. o., jako kupujícím uzavřeli
ohledně svých nemovitostí dvě kupní smlouvy, které předložil k podpisu
obviněnému M. P. a podle nichž manželé H. prodali nemovitosti za celkovou
částku 950 000 Kč, kterou ve skutečnosti neobdrželi, obchodní společnost
KERULO, s. r. o., se tak na podkladě následného vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí stala vlastníkem uvedených nemovitostí, jejichž tržní
hodnota byla 2 000 000 Kč, oproti tomu, že obviněný M. P. s vědomím obviněného
M. P. uhradil za manžele H. jejich dluhy v celkové výši 864 899 Kč. Podle
těchto zjištění obvinění způsobili poškozeným A. H. a J. H., který mezitím
zemřel, škodu ve výši 1 135 101 Kč a současně v této výši opatřili prospěch
obchodní společnosti KERULO, s. r. o.
Odvolání obviněných, podaná proti všem výrokům, byla usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 9 To 85/2015, podle § 256
tr. ř. zamítnuta.
Obvinění M. P. a M. P. podali prostřednictvím společného obhájce v
zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí
odvolání napadli s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Namítli, že odsuzující výrok o vině je v rozporu se subsidiárním
charakterem trestního práva. Uvedli, že je nepřípustné, aby prostředky trestní
represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy. Celou
věc označili za civilněprávní spor poškozené A. H. s obchodní společností
KERULO, s. r. o. Zdůraznili, že na poškozené nebyl vyvíjen žádný nátlak, že k
uzavření kupních smluv poškození nebyli nijak nuceni, že jim bylo umožněno
smlouvy si řádně prostudovat a jejich obsah případně konzultovat s rodinnými
příslušníky či právníkem a že za tohoto stavu bylo uzavření kupních smluv
projevem svobodné vůle poškozených. Dodali, že jejich záměrem bylo nemovitosti
následně vrátit poškozeným tím způsobem, že je zpětně odkoupí jejich syn za
částku 1 300 000 Kč, k čemuž nedošlo, protože syn poškozených si vůbec nezačal
zajišťovat úvěr. Zpochybnili zjištění týkající se tržní ceny předmětných
nemovitostí a poukázali na to, že obchodní společnost KERULO, s. r. o., je
nakonec prodala za částku 1 100 000 Kč. Obviněný M. P. nadto ještě namítl, že
pouze podepsal kupní smlouvy bez bližší znalosti daného obchodního případu, že
ve věci nebyl nijak aktivně činný a že nemůže být považován za pachatele
skutku. Obvinění se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal
nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním
nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
Přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí
mimo jiné ten, kdo zneužívaje něčí tísně nebo nezkušenosti, dá jinému
poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém
nepoměru, a získá uvedeným činem pro jiného značný prospěch. Podle § 138 odst.
1, 2 tr. zákoníku se značným prospěchem rozumí prospěch v částce nejméně 500
000 Kč.
Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným
jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin
spáchala sama (spolupachatelé).
V posuzovaném případě byly zákonné znaky přečinu lichvy podle § 218
odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku úmyslným společným jednáním obou obviněných
evidentně naplněny.
Objektem trestného činu lichvy je svobodná dispozice s majetkem.
Předmětem ochrany je možnost správného rozhodování v majetkových záležitostech
i samotný majetek.
Jednou z forem jednání, jímž lze spáchat trestný čin lichvy, je zneužití
zvláštního stavu, ve kterém se nachází poškozený. Mezi tyto stavy patří tíseň,
kterou se rozumí mimořádně tíživá situace vyvolaná určitou naléhavou potřebou,
jejíž splnění není v možnostech poškozeného. Typicky jde o nějakou hospodářskou
nesnáz, např. o splatnost dluhu a také o přímo hrozící exekuci, s jejímž
provedením je spojena ztráta možnosti bydlení, apod. Dalším z naznačených stavů
je nezkušenost poškozeného, čímž se rozumí zejména nedostatek jeho zkušeností
při vyřizování majetkových záležitostí, případně i jiných záležitostí, které
ale mají důsledky v majetkové oblasti. Stavy, jakými jsou tíseň či nezkušenost,
vážně omezují poškozeného v jeho svobodném rozhodování při nakládání s majetkem
a zároveň ho činí přístupným i k takovým majetkovým dispozicím, které jsou pro
něj krajně nevýhodné a ke kterým by jinak nepřikročil, ale v dané situaci se
pro ně rozhodne, zvláště když se mu tím podaří odvrátit nějakou bezprostředně
působící nebo hrozící vážnou obtíž. K spáchání trestného činu lichvy není
nutné, aby pachatel působil na vůli poškozeného výhrůžkami, nátlakem, násilím
či jiným aktivním jednáním. Absenci aktivního vlivu jednání pachatele na vůli
poškozeného tu nahrazuje právě onen stav, v němž se poškozený za dané situace
objektivně nachází (tíseň, nezkušenost), přičemž ani není třeba, aby pachatel
tento stav vyvolal či se na jeho vzniku podílel. Postačí, že pachatel za
uvedeného stavu předloží návrh, který je pro poškozeného sice krajně nevýhodný,
ale z jeho subjektivního hlediska mu přináší řešení jeho obtížné situace. Pokud
poškozený přijme takový návrh, může se to navenek jevit jako akt jeho svobodné
vůle, byť tu je hrubý nepoměr vzájemných plnění k tíži poškozeného.
Z hlediska subjektivní stránky je k spáchání trestného činu lichvy třeba
úmyslného zavinění (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Úmysl pachatele musí zahrnovat
i to, že poškozený se nachází ve stavu, který ho vážně omezuje ve svobodném
rozhodování při nakládání s majetkem, a že ve vztahu vzájemných plnění jde o
hrubý nepoměr v tom smyslu, že hodnota plnění, které se zavazuje poskytnout
poškozený, velmi citelně převyšuje hodnotu protiplnění, jehož se mu dostane.
Aplikují-li se uvedené zásady na případ obviněných M. P. a M. P., je
zřejmé, že právní kvalifikace skutku jako přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákoníku je správná.
Obvinění se dopustili posuzovaného jednání v rámci činnosti obchodní
společnosti, která se cíleně zaměřovala na „odebírání práce exekutorům“, jak to
charakterizoval obviněný M. P. (obviněný M. P. využil práva nevypovídat).
Postup ve vztahu k poškozeným A. H. a J. H. byl právě takovým případem.
Obviněným se tu naskytla možnost eliminovat exekuci a zároveň dosáhnout zisku
souhrnem operací, jejichž podstatou bylo to, že od poškozených vykoupili
nemovitosti, které byly ohroženy exekucí, uhradili za poškozené dluhy, k
jejichž vymožení exekuce směřovala, a nabídli nemovitosti poškozeným, resp.
někomu z jejich rodiny, zpět ke koupi. Tato konstrukce umožňovala obviněným
prezentovat věc před poškozenými tak, že jejich nemovitosti budou zachráněny
před exekucí, že poškození o svůj majetek nepřijdou, že v domě budou moci
nadále bydlet apod. Zdrojem zisku obchodní společnosti, za kterou obvinění
jednali, pak logicky byl rozdíl mezi nižší částkou, kterou obvinění vynaložili
při vykoupení nemovitostí, a vyšší částkou, za kterou zamýšleli nemovitosti
zpětně prodat.
Poškození manželé H. se nacházeli v situaci, která byla z jejich
hlediska prakticky bezvýchodná. Exekuce již byla nařízena, v krátké době měla
být provedena dražba, obvinění neměli prostředky k odvrácení exekuce splněním
svých dluhů a hrozilo jim, že v dražbě přijdou o dům, ve kterém bydleli. S
ohledem na předmět činnosti obchodní společnosti, za kterou obvinění jednali, a
na to, že tato činnost byla zaměřena na aktivní vyhledávání příležitostí k
„odebrání práce exekutorům“, není žádných pochyb o tom, že obvinění znali
rozhodné skutečnosti, které byly publikovány na internetu. Z tohoto zdroje se
obvinění dověděli o identitě poškozených, o výši jejich dluhu, o nařízení
exekuce prodejem nemovitostí, o stanovení dražby a o obvyklé ceně nemovitostí,
které měly být prodány v dražbě. Z dražební vyhlášky obvinění tudíž věděli i
to, že dluh poškozených činí 625 654 Kč a že obvyklá cena nemovitostí je 2 500
000 Kč. Z opakovaných osobních návštěv, které v místě bydliště poškozených
vykonal obviněný M. P. s J. K., bylo obviněnému zřejmé, že poškození jsou
starší lidé, kteří se v problematice nedokáží náležitě orientovat, pociťují
exekuci jako přímou hrozbu ztráty svého bydlení a jsou ochotni přijmout v
podstatě jakýkoli návrh, kterým bude exekuce odvrácena. Tíživá situace
poškozených byla zvýrazněna ještě vážnou nemocí poškozeného J. H., který
ostatně krátce po podepsání kupních smluv zemřel. Pokud byl za uvedeného stavu
poškozeným předložen návrh smluv, jejichž uzavření jim obviněný M. P.
prezentoval jako způsob, kterým pro ně zařídí odvrácení exekuce a ztráty domu,
s tím, že jinak poškození o dům přijdou, pak obvinění měli prakticky jistotu,
že poškození smlouvy uzavřou, i když v nich byla kupní cena nemovitostí uvedena
celkovou částkou jen 950 000 Kč. V této spojitosti je namístě poznamenat, že
tato částka poškozeným ve skutečnosti ani nebyla vyplacena a místo jejího
vyplacení obchodní společnost, za kterou jednali obvinění, uhradila dluhy
poškozených v částce 864 899 Kč (skládající se z vymáhaného dluhu 625 654 Kč a
z nákladů exekuce 239 245 Kč). Výsledek popsaných transakcí tedy byl takový, že
obvinění získali do vlastnictví obchodní společnosti KERULO, s. r. o.,
nemovitosti, jejichž tržní hodnota byla 2 000 000 Kč, oproti vynaložení částky
864 899 Kč.
Situace, v níž se nacházeli poškození, byla „tísní“ ve smyslu § 218
odst. 1 tr. zákoníku. Poškození navíc byli osobami pokročilejšího věku, bez
vyššího vzdělání, bez vlastních hlubších zkušeností s majetkovými dispozicemi
při hrozící exekuci a bez odborně způsobilé opory, což lze pokládat za
„nezkušenost“ ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění tísně a
nezkušenosti poškozených „zneužili“ ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku tím,
že jim prezentovali pouze dvě řešení, a to navržený prodej nemovitostí obchodní
společnosti KERULO, s. r. o, pod cenou, anebo ztrátu domu a dalších nemovitostí
v exekuci. Prostřednictvím uzavřených kupních smluv obvinění dosáhli toho, že
se ve vlastnictví obchodní společnosti KERULO, s. r. o., ocitly nemovitosti, na
jejichž získání obvinění vynaložili necelých 44% jejich tržní ceny. Tuto relaci
mezi tržní cenou 2 000 000 Kč a vynaloženou částkou 864 899 Kč je třeba
pokládat za „hrubý nepoměr“ vzájemných plnění ve smyslu § 218 odst. 1 tr.
zákoníku. Prospěch, který obvinění opatřili obchodní společnosti KERULO, s. r.
o., ve výši rozdílu obou částek, tj. ve výši 1 135 101 Kč, je nutno považovat
za „značný prospěch“ podle § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, § 218 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku.
Námitky obviněných, že poškození nebyli k uzavření nevýhodných kupních
smluv nijak nuceni, se nedotýkají správnosti výroku o vině, neboť se míjejí se
zákonnými znaky trestného činu lichvy. Svobodná vůle poškozených tu nemusela
být eliminována nějakým aktivním nátlakem obviněných. Plně postačovalo to, že
poškození se nacházeli ve stavu tísně a nezkušenosti a vnímali prodej
nemovitostí jako jediné východisko. Popsanou situací poškozených byl nahrazen
aktivní nátlak obviněných, jejichž jednání se tak mohlo omezit na předložení
návrhu smluv s nerovnými podmínkami a na vyčkání jeho přijetí.
Obstát nemohou námitky týkající se skutečné hodnoty nemovitostí, které
byly předmětem uzavřených kupních smluv. Pro závěr, že jejich tržní cena byla 2
000 000 Kč, měly soudy náležitý podklad ve znaleckém posudku Ing. Petra Urubka.
Znalecký posudek byl zpracován způsobem, z něhož je jasné, že uvedená částka
představuje cenu, za kterou se dané nemovitosti v době a v místě činu obvykle
prodávaly (§ 137 tr. zákoníku). V dražební vyhlášce byla jejich obvyklá cena
uvedena dokonce částkou 2 500 000 Kč. Ve znaleckém posudku Ing. Dušana
Krošláka, který byl ohledně předmětných nemovitostí zpracován pro úvěrovou
společnost, byla jejich cena stanovena částkou 2 100 000 Kč. Lze jen
poznamenat, že mezi listinnými důkazy je návrh kupní smlouvy, podle něhož
hodlala obchodní společnost KERULO, s. r. o., prodat nemovitosti J. H. ml. (syn
poškozených) právě za částku 2 100 000 Kč. Z toho je jasné, že soudy zjištěná
částka 2 000 000 Kč jako tržní cena nemovitostí je plně přijatelná a že
obvinění skutečnou tržní cenu nemovitostí znali. Nic na tom nemění namítaná
okolnost, že obchodní společnost KERULO, s. r. o., nakonec prodala nemovitosti
za 1 100 000 Kč. Pokud jde o prodej části nemovitostí, mezi nimiž byl dům,
manželům P. M. a L. M. za částku 1 000 000 Kč, jednalo se ve skutečnosti o to,
že společnost přijala od manželů M. částku 2 000 000 Kč se závazkem do tří
měsíců ji vrátit zvýšenou o sjednané zhodnocení, a kupní smlouva ohledně
nemovitostí tu soužila jako jedna ze záruk za splnění tohoto závazku
společnosti. Přitom cena 1 000 000 Kč uvedená v kupní smlouvě byla stanovena
laicky bez vyžádání znaleckého posudku a se zřetelem k tomu, že zbytek do
poskytnuté částky 2 000 000 Kč byl zajištěn další kupní smlouvou týkající se
bytu. Manželé M. použili kupní smlouvu ohledně nemovitostí pocházejících od
poškozených manželů H. (i kupní smlouvu týkající se bytu) ke vkladu svého
vlastnického práva do katastru nemovitostí poté, co obchodní společnost KERULO,
s. r. o., nesplnila závazek k vrácení částky 2 000 000 Kč. Ve vztahu mezi
obchodní společností KERULO, s. r. o., a manžely M. se tedy nejednalo o
typickou koupi za tržní cenu. Cena uvedená v kupní smlouvě mezi obchodní
společností KERULO, s. r. o., a manžely M. zjevně nebyla tržní cenou.
Námitky obviněného M. P. uplatněné v tom smyslu, že nebyl pachatelem
činu, jsou rovněž bez jakéhokoli opodstatnění. Obviněný M. P. byl jednatelem
obchodní společnosti KERULO, s. r. o. Z toho titulu mu náleželo obchodní vedení
společnosti (§ 134 obch. zák.). Společnost se cíleně zabývala aktivním
vyhledáváním takových obchodních případů, jimiž by mohla „odebrat práci
exekutorům“. Je tedy jasné, že i z jeho subjektivního hlediska šlo o činnost
zaměřenou na osoby, jimž hrozí exekuce prodejem nemovitostí, jsou zpravidla ve
velmi obtížné životní situaci a projevují pod tímto vlivem ochotu akceptovat i
značně nevýhodné smluvní podmínky. S ohledem na povahu zmíněné činnosti bylo
právě to základním předpokladem dosažení maximálního možného zisku. Jestliže
obviněný M. P. jako jednatel souhlasil s tím, že z prostředků společnosti budou
uhrazeny závazky poškozených manželů H., o které šlo v nařízené exekuci, pak
nemohou být žádné důvodné pochybnosti o tom, že věděl i to, jaký výnos z této
investice vzejde pro společnost. Znalost okolností, které byly pro posouzení
této otázky rozhodné, si obviněný snadno zajistil především z veřejně
dostupných zdrojů informujících o nařízené exekuci, o osobách, proti kterým se
exekuce vede, jak vysoká pohledávka má být exekucí vymožena, že byla nařízena
dražba nemovitostí, jak vysoká částka byla v této spojitosti deklarována jako
obvyklá cena předmětu dražby atd. K tomu přistupuje zjištění, že obviněný M. P.
opakovaně navštívil poškozené manžele H. a na místě se dostatečně podrobně
seznámil s jejich situací. Vymykalo by se logice věci, aby o tom neinformoval
obviněného M. P. jako jednatele, kterému nakonec příslušelo, aby kupní smlouvy
za společnost podepsal. Podpis obviněného M. P. na smlouvách tedy rozhodně
nebyl pouhým formálním aktem bez znalosti skutečného pozadí ujednaných
transakcí, ale měl povahu dílčí části úmyslného společného jednání obou
obviněných ve smyslu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podmínkou
spolupachatelství není to, že každý ze spolupachatelů naplní všechny zákonné
znaky trestného činu. Postačí, že zákonné znaky trestného činu jsou naplněny
souhrnem dílčích aktů společného jednání všech spolupachatelů. Z hlediska
trestní odpovědnosti obviněného M. P. je podstatné, že celé jednání směřující k
uzavření kupních smluv bylo společnou akcí obou obviněných, která byla vedena
také jejich společným úmyslem. Nic na tom nemění skutečnost, že navenek se
součinnost obviněného M. P. projevila „jen“ podpisem smluv a že ve stádiu před
uzavřením smluv spočívalo těžiště akce v osobním jednání obviněného M. P. s
poškozenými. Z konstrukce spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku vyplývá, že
každá ze společně jednajících osob odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama.
To znamená, že každý ze spolupachatelů odpovídá za celý rozsah trestného činu
včetně celého následku.
Žádné opodstatnění nemají námitky, že odsuzující výrok o vině je
porušením zásady subsidiarity trestní represe. V posuzované kauze nejde jen o
pouhý civilněprávní spor dvou stran soukromoprávního vztahu. Skutek spočíval v
jednání obviněných, které navenek sice mělo formu legálních právních úkonů, ale
ve skutečnosti výrazně překročilo rámec soukromoprávních vztahů. Tyto vztahy
jsou kromě principu autonomie vůle smluvních stran založeny také na principu
rovnosti stran, která se v oblasti majetkových dispozic projevuje zásadou
ekvivalence vzájemných plnění. Tato zásada byla v dané věci očividně a velmi
citelně porušena ve prospěch obchodní společnosti, za kterou jednali obvinění,
a zároveň ke škodě druhé smluvní strany, neboť obvinění získali do dispozice
společnosti majetek, za který poskytli protiplnění ve výši necelých 44%
skutečné tržní ceny. Tento hrubý nepoměr vzájemných plnění ve spojení s tím, že
obvinění ho dosáhli při zneužití velmi tísnivé situace a nezkušenosti
poškozených, vylučuje, aby jednání obviněných mohlo být považováno za regulérní
jednání korektních obchodníků, a dodává jejich činu vyloženě kriminální
charakter. Odsuzující výrok rozhodně není žádnou nepřípustnou kriminalizací
soukromoprávních vztahů.
Posléze jsou bez opodstatnění i námitky proti výroku o náhradě škody.
Za škodu způsobenou trestným činem obvinění odpovídají podle § 420 odst. 1 obč.
zák. (účinného do 31. 12. 2013). Způsob a rozsah náhrady škody byl stanoven v
souladu s ustanovením § 442 odst. 1 obč. zák. Solidární odpovědnost obviněných
jako spolupachatelů vyplývá z ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. Snížení
náhrady škody podle § 450 obč. zák. bylo vyloučeno již proto, že šlo o škodu
způsobenou úmyslně. Správnost výroku o náhradě škody není dotčena námitkami, v
nichž obvinění uvedli, že poškozená nadále nemovitosti užívá „bez hrazení
jakéhokoli plnění“ a že poškozené se „přes civilní řízení“ dostane zpět
vlastnictví nemovitostí. Ze zjištění soudů je zřejmé, že poškozená není (v době
rozhodování soudů nebyla) vlastníkem předmětných nemovitostí, což je stav, při
kterém jí byla trestným činem způsobena škoda, na jejíž náhradu má nárok. Pokud
poškozená v domě nadále fakticky bydlí a případně užívá i další nemovitosti, je
případná úhrada nájemného či jiného obdobného plnění záležitostí vztahu mezi
vlastníkem nemovitostí a poškozenou bez jakéhokoli vlivu na povinnost
obviněných k náhradě škody způsobené trestným činem. Zmíněné budoucí nabytí
nemovitostí zpět do vlastnictví poškozené je nejistou okolností, která je
vázána na vyvolání a výsledek příslušných řízení a která ani nemusí nastat,
takže k ní soudy při rozhodování o náhradě škody způsobené trestným činem
nemohly nijak přihlížet.
Napadené usnesení, jímž Krajský soud v Brně ponechal rozsudek Okresního
soudu v Hodoníně nedotčen a jímž zamítl odvolání obviněných, není rozhodnutím,
které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného
rozhodnutí pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla
předložena dne 13. 1. 2016. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k
žádným průtahům.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu