7 Tdo 648/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. 6. 2004 dovolání
obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.
3. 2002, sp. zn. 5 To 373/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Děčíně pod sp. zn. 4 T 99/2000 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 5 To 373/2001, a rozsudek Okresního soudu
v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4 T 99/2000.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Děčíně přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4 T 99/2000, byl
obviněný M. H. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213
odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí
svobody na pět měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem podle § 39a
odst. 3 tr. zák.
Podle zjištění Okresního soudu v Děčíně se obviněný dopustil trestného činu
tím, že ve V., okr. D., a jinde v období od počátku května 1997 do 24. 3.
2000 neplatil výživné na svou nezletilou dceru S. H., v částce 900,- Kč měsíčně
k rukám matky dítěte, ačkoliv mu tato povinnost byla uložena rozsudkem
Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 11 Nc 214/97, a zůstal za
uvedené období na výživném dlužen částku 31.500,- Kč.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.
3. 2002, sp. zn. 5 To 373/2001, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to v celém rozsahu. Dovolání
podal z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho
jednání nenaplňovalo skutkovou podstatu trestného činu. Uvedl, že v době, kdy
neplatil výživné, byl bez pracovního poměru, žil z prodeje vlastních věcí,
úspor a nárazových prací (brigád) a sám při tom byl na hranici životního
minima, z něhož nemohl výživné platit. Poukázal na to, že v možnosti najít
práci byl omezen zdravotním stavem po úrazu oka. Zdůraznil, že u matky dítěte
zanechal věci ze svého výlučného vlastnictví, které matka dítěte prodala, což
považoval za určitou formu úhrady výživného. Konstatoval, že mezitím již dlužné
výživné matce dítěte zaplatil. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Základním pochybením soudů bylo to, že přesvědčivě nevyřešily otázku, jak
vysoké bylo výživné, jehož neplacením obviněný spáchal trestný čin. Jde o
předběžnou otázku, která je významná pro posouzení viny obviněného, a proto při
jejím posuzování soudy n e b y l y vázány pravomocným rozsudkem Okresního
soudu v Děčíně ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 11 Nc 214/97, jímž bylo rozhodnuto o
povinnosti obviněného platit výživné v částce 900,- Kč měsíčně. Vyplývá to z
ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení orgány činné v trestním
řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně;
je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního
orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud
nejde o posouzení viny obviněného. Protože v posuzovaném případě jde o
předběžnou otázku, která je významná pro posouzení viny obviněného, vyplývá
à contrario z ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. závěr, že orgány činné v
trestním řízení pravomocným rozhodnutím o předběžné otázce vázány nejsou.
To v žádném případě neznamená přezkum rozsudku, jímž bylo o výši výživného
rozhodnuto, konstatování jeho nesprávnosti, jeho zrušení či změnu apod. Tento
rozsudek zůstává nadále v právní moci, není nijak dotčen, má charakter
exekučního titulu a z hlediska zákona o rodině, resp. občanského zákoníku,
obviněný má takový dluh na výživném, jak to odpovídá uvedenému rozsudku. Pouze
v otázce, do jaké výše bylo neplacení výživného trestným činem, bylo povinností
soudů v trestním řízení předběžnou otázku posoudit samostatně, vycházet přitom
z rozhodných skutečností, které tu byly v době činu, a řídit se ustanovením §
96 odst. 1 zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších zákonů).
Soudy evidentně považovaly za právně bezvýznamnou obhajobu obviněného, že
nemohl platit výživné ve výši 900,- Kč měsíčně v důsledku ztráty zaměstnání.
Okresní soud v Děčíně v této souvislosti nesprávně poukázal na to, že obviněný
nepožádal o snížení výživného a neobrátil se na úřad práce. Krajský soud v
Ústí nad Labem konstatoval, že obviněný nebyl evidován na úřadu práce, dokázal
se obejít bez sociálních dávek a vyžít z prodeje vlastních věcí a z minulých
příjmů, a z toho dovodil, že obviněný byl alespoň z č á s t i schopen svoji
vyživovací povinnost plnit. Tímto závěrem Krajský soud v Ústí nad Labem ve
skutečnosti připustil, že výše výživného, jehož neplacením obviněný spáchal
trestný čin, nemusela být 900,- Kč měsíčně a že mohla být nižší. Již ve světle
tohoto závěru Krajského soudu v Ústí nad Labem nemůže obstát výrok o vině
založený na tom, že o trestný čin šlo v rozsahu odpovídajícím naplacení
výživného ve výši 900,- Kč měsíčně.
Z odůvodnění rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného platit
výživné ve výši 900,- Kč měsíčně, je zřejmé, že toto výživné bylo stanoveno za
situace, kdy příjem obviněného činil 15.000,- Kč měsíčně. Z obhajoby obviněného
vyplývalo, že jeho poměry v době činu byly proti tomuto stavu podstatně změněné
v jeho neprospěch. Při posuzování viny obviněného trestným činem zanedbání
povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. bylo proto povinností soudů
vypořádat se s otázkou, jaké výživné odpovídalo schopnostem, možnostem a
majetkovým poměrům obviněného (a samozřejmě i odůvodněným potřebám dítěte) ve
smyslu § 96 odst. 1 zákona o rodině. Podle citovaného ustanovení při hodnocení
schopností, možností a majetkových poměrů obviněného byly soudy povinny
zkoumat, zda se obviněný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání
či výdělečné činnosti, popřípadě zda nepodstupoval nepřiměřená majetková
rizika. Soudy proto měly zkoumat okolnosti a zejména důvody ztráty zaměstnání,
kterou obviněný namítal, a další okolnosti významné jako kritéria uvedená v §
96 odst. 1 zákona o rodině, mimo jiné zda bylo reálné, aby obviněný
prostřednictvím úřadu práce získal nové zaměstnání s výdělkem, který by mu
umožňoval platit výživné ve stanovené výši, a to i se zřetelem k namítanému
zdravotnímu stavu ovlivněnému úrazem oka.
Pokud soudy poukazovaly na to, že obviněný nepodal návrh na snížení výživného a
nenechal se evidovat úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání, vyvozovaly své
závěry o vině obviněného ze skutečností, které byly pro posouzení věci
nerozhodné, neboť neměly žádný význam pro postup soudů při posuzování předběžné
otázky, jak vysoké bylo výživné, jehož neplacením byl spáchán trestný čin (§ 9
odst. 1 tr. ř.).
Za tohoto stavu nelze akceptovat výrok o vině, pokud jde o závěr, že obviněný
spáchal trestný čin neplacením výživného v částce 900,- Kč měsíčně. Tento závěr
není podložen žádnými úvahami soudů vycházejícími ze zákonných hledisek
uvedených v § 96 odst. 1 zákona o rodině ve vztahu k době spáchání činu.
Rozhodnutí soudů proto spočívá jednak na nesprávném hmotně právním posouzení
otázky, jak vysoké výživné odpovídalo v době činu hlediskům uvedeným v § 96
odst. 1 zákona o rodině, a v důsledku toho i na nesprávném právním posouzení
skutku v tom směru, že o trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst.
1 tr. zák. šlo v rozsahu odpovídajícím pravomocně stanovenému výživnému ve výši
900,- Kč měsíčně.
Rozhodnutí obou soudů jsou tedy vadná z důvodu, který je uveden v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto rozhodnutí obou soudů zrušil. V důsledku
toho zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad.
Poté Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci Okresní soud v Děčíně také ověří, zda obviněný
skutečně dodatečně splnil svou vyživovací povinnost a zda tím splnil podmínky
účinné lítosti ve smyslu § 214 tr. zák.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec