U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. srpna 2012 v neveřejném zasedání
o dovolání obviněného Ing. P. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 13 To 537/2011, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 158/2011,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 4 T
158/2011, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a podle tohoto zákonného ustanovení
byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 1 roku a podle § 228 odst. 1, a § 229 odst. 1 tr. ř.,
bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně se obviněný uvedeného přečinu
dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 6. 5. 2011 kolem 14.45 hod. v P. na P.
ulici, na pozemní komunikaci č. .. u Hypermarketu Albert řídil své osobní
vozidlo Škoda Fabia, při odbočování vlevo na účelovou komunikaci, na níž ústí
stezka pro chodce a cyklisty, která není v tomto úseku žádným dopravním
označením ukončena, nedbal zvýšené opatrnosti a střetl se s cyklistkou A. D.,
jedoucí na stezce pro chodce a cyklisty z levé strany směru jízdy obviněného,
kdy cyklistka upadla na vozovku a utrpěla v rozsudku popsané těžké zranění, a
obviněný tímto jednáním porušil ustanovení § 4 písm. a), b) zák. č. 361/2000
Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zák. o silničním provozu).
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24.
1. 2012, sp. zn. 13 To 537/2011, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve
kterém uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že
soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině na základě ustanovení § 21 zák. o
silničním provozu. V ustanovení § 23 odst. 1 tohoto zákona je ale definována
přednost v jízdě při vjíždění na pozemní komunikaci ze stezky pro cyklisty,
poškozená tak měla dát přednost přijíždějícímu vozidlu, které řídil a podle
jeho názoru zcela nepochybně tak ona porušila zákon. O tom podle obviněného
svědčí i odborné vyjádření Policie ČR, z kterého vyplývá, že napojení účelové
komunikace s vjezdem je nadřazeno provozu na stezce pro chodce a cyklisty,
uživatel této stezky vjíždí na jinou pozemní komunikaci a podle toho se má
chovat. K tomu obviněný ještě uvedl, že veškeré stezky, chodníky, či chodníky s
kombinovaným provozem, zůstávají v režimu mimo pozemní komunikaci, a při jejich
zaúsťování, vcházení, přejíždění na pozemní komunikace, je nutné respektovat
uvedené ustanovení § 23 odst. 1 zák. o silničním provozu, ať jsou jakkoli
označené či neoznačené. Soudy tak podle obviněného nesprávně hodnotily
ustanovení § 4 zák. o silničním povozu, když jeho vinu spatřují v porušení
povinností stanovených tímto ustanovením, které musí dodržovat každý účastník
provozu na pozemních komunikacích a tedy i poškozená. Je tedy podle obviněného
nutno zvážit, zda v tomto případě stejných povinností je vůbec možné rozlišit
kdo z nich, a v jaké míře tyto povinnosti porušil, když není ani v možnostech
řidiče sledovat a zjistit režim cyklostezek. Obviněný proto navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a případně přikázal soudu I.
stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že soudy jednostranně vyložily povinnosti účastníka provozu na
pozemních komunikacích, když se nezabývaly stejnou povinností poškozené. Ta
beze zbytku nedostála svým povinnostem uvedeným v ustanovení § 57 odst. 8 zák.
o silničním provozu a mylně předpokládala, že vozidlo zastaví a dá jí přednost
v jízdě. Soud I. stupně sice správně dospěl k závěru, že poškozená neměla
přednost při vjíždění na účelovou komunikaci, kterou cyklostezka protíná, ale
nedovodil z toho patřičné závěry. Poškozená měla dát přednost v jízdě
obviněnému podle § 23 odst. 1 zák. o silničním provozu, a ač bylo povinností
obviněného při odbočování vlevo dbát zvýšené opatrnosti v průběhu celého
odbočování, nelze od něj očekávat automatické předvídání porušení pravidel
silničního provozu ze strany dalších účastníků, zvláště zásadních pravidel o
přednosti. Podle státní zástupkyně nelze opomenout ani nutnou obezřetnost vůči
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemní komunikaci, ze které obviněný
odbočoval. Byť si byl proto vědom stezky pro chodce a cyklisty vedené po levé
straně vozovky, počítal zároveň s tím, že cyklisti a chodci na ní věnují
náležitou pozornost dopravní situaci a umožní mu v souladu s pravidlem
přednosti plynulé odbočení, aby vozidlům z protisměru nevytvořil nepředvídanou
překážku, kdyby vozidlo zastavil v komunikaci za účelem ponechání volného
průchodu a průjezdu chodce a cyklisty na stezce. Proto se podle státní
zástupkyně poškozená podílela na způsobení dopravní nehody v takové míře, že
zranění, které v jejím důsledku vzniklo, nelze obviněnému přičítat ve formě
uznání viny ze spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu I. stupně přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, ale Nejvyšší soud
zjistil, že jsou zjevně neopodstatněné. Základ dovolacích námitek obviněného, a
tedy i předmět dovolacího přezkumu, spočívá v tom, zda podle § 23 odst. 1 zák.
o silničním provozu měla dát poškozená obviněnému přednost v jízdě, protože
vjížděla na pozemní komunikaci ze stezky pro cyklisty, bez ohledu na to zda
byla či nebyla jakkoliv označena. Přitom obviněný vychází z názoru, že veškeré
stezky (chodníky, chodníky s kombinovaným provozem) zůstávají v režimu mimo
pozemní komunikaci, a tedy při jejich zaúsťování, vcházení či přejíždění na
pozemní komunikace, je třeba respektovat uvedené ustanovení §23 odst. 1 zák. o
silničním provozu. Obviněný tak zjevně vychází z názoru, že daná stezka, po
které jela na kole poškozená, a která byla příkazovou dopravní značkou označena
jako stezka pro chodce a cyklisty (C9a), není pozemní komunikací, při vyústění
na účelovou komunikaci končí, resp. se přerušuje a pokračuje opět až na
protější straně účelové komunikace. Pouze za tohoto stavu by se totiž mohlo
uplatnit výše uvedené ustanovení § 23, které upravuje vjíždění na pozemní
komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Protože pravidlo o
přednosti, vyplývající z tohoto ustanovení, platí m.j. i při vjíždění ze stezky
pro cyklisty, není v této souvislosti podstatné, že i tato stezka je pozemní
komunikací, a není tedy v režimu „mimo pozemní komunikaci“, jak uvádí obviněný
v dovolání.
Soud I. stupně naopak vycházel z názoru, že daný úsek je pokračováním
cyklostezky, neboť tato z obou stran navazuje na účelovou komunikaci, kterou
protíná, a svědčí o tom i dopravně stavební uspořádání jejího daného úseku ve
formě snížení obrubníku a provedení bezbariérového nájezdu na chodník.
Ve věci byla k otázce dopravního značení a vztahu obou komunikací opatřena dvě
vyjádření. Dopravní inspektorát Krajského ředitelství policie Pardubického
kraje uvedl, že se jedná o provedení účelové komunikace sjezdem, kdy je
stavebně stezka přerušena a napojení účelové komunikace sjezdem je nadřazeno
provozu na stezce pro chodce a cyklisty. Ze stavebního uspořádání ukončení
stezky (snížená silniční obruba a varovný pás pro nevidomé) je tak zřejmé, že
uživatel stezky vjíždí (popř. vstupuje) na jinou pozemní komunikaci. O toto
vyjádření se také opírá argumentace obviněného v dovolání.
Naproti tomu odbor dopravy Magistrátu města Pardubic ve vyjádření k dopravnímu
značení a daným komunikacím uvedl, že stezka pro chodce a cyklisty není v daném
úseku ukončena žádným dopravním značením, probíhá tak v celém tomto úseku, kde
se také nenachází křižovatka. S tímto vyjádřením odboru dopravy je v souladu
také závěr soudu I. stupně, jehož rozhodnutí bylo potvrzeno soudem odvolacím.
Podle § 2 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, se tyto dělí
na kategorie:
a) dálnice
b) silnice
c) místní komunikace
d) účelové komunikace.
Podle § 3 odst. 1 téhož zákona o zařazení pozemní komunikace do těchto
kategorií rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení,
dopravního významu a stavebně technického vybavení.
Na daném místě, kde došlo k dopravní nehodě, která je předmětem tohoto
trestního stíhání, je příslušným silničním správním úřadem odbor dopravy
Magistrátu města Pardubice. Pro posouzení dopravně technického stavu a
charakteru daných komunikací je proto také významné vyjádření tohoto
příslušného orgánu, a nikoliv dopravního inspektorátu Policie ČR, o které se
opírá argumentace obviněného.
Z ustanovení § 11 odst. 2 vyhl. č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o
pozemních komunikacích, přitom vyplývá, že při vzájemném připojování pozemních
komunikací vyšší a nižší kategorie nebo třídy v oblasti křižovatek, a zaústění
účelových komunikací, se za hlavní komunikaci považuje pozemní komunikace
většího dopravního významu, daného vyšší kategorií nebo třídou. V daném případě
ale není sporu o tom, že se v místě dopravní nehody nejedná o křižovatku a je
to v souladu i s vyjádřením příslušného silničního správního úřadu. Z tohoto
důvodu se neuplatní ustanovení § 22 odst. 2 zák. o silničním provozu, které
stanoví povinnost řidiče [tj. i osoby jedoucí na jízdním kole; viz § 2 písm.
d), h) tohoto zákona] dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím zprava právě
v případě jízdy křižovatkou.
Samostatná stezka pro cyklisty je podle své povahy a umístění buď místní
komunikací IV. třídy, nebo účelovou komunikací (§ 12 odst. 7 zákona o pozemních
komunikacích). Podle § 6 odst. 1, 3 písm. d) téhož zákona je místní komunikace
veřejně přístupná pozemní komunikace, která slouží převážně místní dopravě na
území obce, a místní komunikace IV. třídy je komunikace nepřístupná provozu
silničních motorových vozidel nebo na které je umožněn smíšený provoz. Bližší
vymezení znaků pro rozdělení místních komunikací do jednotlivých tříd upravuje
prováděcí vyhláška k zákonu o pozemních komunikacích č. 104/1997 Sb., a to v
ustanovení § 3 odst. 4, podle kterého místními komunikacemi IV. třídy jsou mj.
samostatné chodníky, stezky pro pěší i cyklistické stezky.
Za zjištěné situace, kdy daná stezka pro chodce a cyklisty, označena takto i
příslušnou příkazovou dopravní značkou (C9a), a v místě dopravní nehody
neukončená (C9b – konec stezky pro chodce a cyklisty), má na posouzení věci
vliv skutečnost, že obviněný odbočoval z pozemní komunikace č. I/36 na danou
účelovou komunikaci, přičemž nejdřív musel přejet místní komunikaci (stezku pro
chodce a cyklisty), která se žádným způsobem nepřipojuje na pozemní komunikaci
č. I/36, když vede souběžně vedle ní. Protože obviněná jela na kole po místní
komunikaci v místě, které není křižovatkou, nelze použít nejen ustanovení § 22
odst. 2 zák. o silničním provozu, upravujícího jízdu křižovatkou, ale ani
ustanovení § 23 odst. 1 tohoto zákona, upravujícího vjíždění na pozemní
komunikaci, jak se toho domáhá obviněný v dovolání. Podle uvedeného § 23 odst.
1 totiž řidič musí dát přednost v jízdě m. j. vozidlům jedoucím po pozemní
komunikaci, pouze vjíždí-li na ni z místa ležícího mimo pozemní komunikaci, což
platí i při vjíždění z účelové pozemní komunikace nebo ze stezky pro cyklisty.
Obviněná ale jela po souvislé (resp. nepřerušené) stezce pro chodce a cyklisty
a nevjížděla tak na pozemní komunikaci. Platí-li podle uvedeného ustanovení §
23 odst. 1 povinnost řidiče dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po pozemní
komunikaci při vjíždění na ní, tak je v tomto případě zřejmé, že pokud se
nejednalo o vjíždění poškozené na pozemní komunikaci, nemusela poškozená dát
podle tohoto ustanovení zákona přednost v jízdě vozidlu řízenému obviněným.
Souhrnně lze tedy konstatovat, že v daném místě se nejedná o křižovatku pozemní
komunikace č. I/36, z které obviněný odbočoval vlevo, s účelovou komunikací na
kterou odbočoval, ani o křižovatku s místní komunikací (stezkou pro chodce a
cyklisty), protože tato vede souběžně s pozemní komunikací č I/36 a je od ní
oddělena pouze obrubníkem. Bylo tedy povinností obviněného, aby při odbočování
vlevo na účelovou komunikaci, která se nacházela až za souběžně probíhající
stezkou pro chodce a cyklisty, dbal při přejíždění této stezky jak obecné
povinnosti vyplývající z ustanovení § 4 písm. a) zák. o silničním provozu, tak
i zvýšené opatrnosti podle § 21 odst. 1 zák. o silničním provozu, upravujícího
odbočování, t.j. řídil se také pravidly provozu na pozemních komunikacích ve
smyslu obecného ustanovení § 4 písm. b) téhož zákona. Namítá-li přitom
obviněný, že není v možnostech řidiče sledovat a zjistit režim cyklostezek, tak
zásadně platí, že nejasnou dopravní situaci si řidič nemůže vykládat ve svůj
prospěch.
Dospěl-li proto soud I. stupně k závěru, že to byl obviněný, kdo porušil
ustanovení zákona o silničním provozu, je tento jeho závěr správný, a napadené
usnesení tak, z hlediska dovolací námitky o porušení ustanovení § 23 odst. 1
zák. o silničním provozu poškozenou, nespočívá na nesprávném právním posouzení
skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z porušení tohoto
zákonného ustanovení poškozenou, stejně jako obviněný, přitom vycházela také
státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání a v důsledku toho shledávala na její
straně spoluzavinění. Přitom státní zástupkyně vytýkala poškozené také porušení
ustanovení § 57 odst. 8 zák. o silničním provozu (stejně jako ve prospěch
obviněného i soud I. stupně, ač dospěl k závěru, že dané místo je pokračováním
cyklostezky), z čehož dovodila, že při vjíždění na účelovou komunikaci
poškozená neměla přednost. Toto ustanovení ale upravuje chování cyklisty před
vjezdem na přejezd pro cyklisty, o který se však v daném místě rovněž nejednalo.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání, jako zjevně neopodstatněné,
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš