7 Tdo 661/2025

7 Tdo 661/2025-448

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného J. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 8 To 22/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 9/2024, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 8 To 22/2025.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

I. Stručné shrnutí dosavadního řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 34 T 9/2024, byl obviněný J. S. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 6 tr. zákoníku, uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to k útoku užitého zavíracího nože a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku zdravotní pojišťovny na náhradu škody.

2. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jednak obviněný, které zaměřil proti výroku o vině i trestu, a rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 8 To 22/2025, podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného nově uznal vinným jednak pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále mu shodně jako v rozsudku soudu prvního stupně uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci a podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o uplatněném nároku zdravotní pojišťovny na náhradu škody. Odvolání státního zástupce pak podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle závěrů Vrchního soudu v Praze dopustil v podstatě tím, že dne 17. 7. 2023 v době mezi 3:02 hod. a 3:09 hod. v Plzni, ulici XY, před nonstop barem XY pod vlivem alkoholu slovně napadl barmanku A. Z., neboť ho odmítla vpustit do baru a obsloužit z důvodů probíhající inventury, a vulgárně ji urážel. Když se jí zastal poškozený J. G. K., vytáhl z pravé zadní kapsy kalhot zavírací nůž o délce čepele cca 9 cm a náhle jím prudce bodl směrem k poškozenému, který stál za dřevěným zábradlím ohraničujícím terasu baru, a nožem ho zasáhl do levé horní poloviny hrudníku do míst nad prsní bradavkou, na což poškozený J. G. K. reagoval uskočením směrem dozadu. Obviněný způsobil poškozenému bodnou ránu nad levou prsní bradavkou, pronikající kůží, o celkové šířce cca 2 mm a hloubce 10 mm zasahující do podkoží, přičemž toto zranění neomezilo poškozeného v běžném životě, avšak vzhledem k mechanismu a způsobu útoku hrozilo poškozenému závažnější bodné poranění kůže a svaloviny, nepronikající do dutiny hrudní, které by poškozeného omezilo v běžném životě na dobu delší sedmi dnů.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného. V něm odkázala na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Zrekapitulovala průběh dosavadního řízení a zejména podrobně citovala závěry plynoucí z rozhodnutí odvolacího soudu, s nimiž se neztotožnila, neboť jsou ve zjevném rozporu s obsahem důkazů provedených soudem prvního stupně. Nesouhlasila ani s právním posouzením jednání obviněného, jak jej učinil odvolací soud.

5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku je podle nejvyšší státní zástupkyně naplněn, pokud bez relevantního důkazního podkladu učiní soud podstatně odlišná skutková zjištění, která lze považovat za rozhodná a jsou zároveň určující pro naplnění znaků trestného činu, což se, procesně vadným postupem odvolacího soudu, ve věci konkrétně stalo stran zjištění reakce (ustoupení) poškozeného na útok. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 totiž vyplývá, že odvolací soud provedl pouze důkaz „přepisem kamerového záznamu na č. l. 206–209“. Samotný kamerový záznam, který byl zajištěn a zachycoval celý útok, však neprovedl, neprovedl či nezopakoval ani žádný jiný důkaz. Za tohoto stavu byl odvolací soud v daném ohledu vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které by byl oprávněn měnit pouze za předpokladu, že k takovým skutkovým zjištěním sám provedl (resp. zopakoval) odpovídající důkazy, jež by byl následně oprávněn samostatně hodnotit a vyvozovat z nich vlastní skutková zjištění (srov. § 263 odst. 7 a § 259 odst. 3 tr. ř.). Přestože tedy odvolací soud sám neprovedl v odvolacím řízení jako důkaz vlastní obsah kamerového záznamu, učinil rozhodné skutkové zjištění, že poškozený reagoval uskočením směrem dozadu až na zásah nožem, z čehož návazně, s ohledem na pouze malý (nikoli hluboký) zásah nožem, dovodil absenci srozumění obviněného s možným usmrcením poškozeného.

6. Pokud by vrchní soud řádně provedl dokazování uvedeným kamerovým záznamem, nebylo by možno dovodit jeho odlišné skutkové závěry, neboť z vlastního obsahu tohoto důkazu nevyplývají. V této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně podrobně popsala průběh skutkového děje s tím, že z kamerového záznamu vyplývá, že obviněný ze zadní kapsy uchopil do ruky nůž a s tímto se napřáhl proti poškozenému. Poškozený si poprvé všiml nože v ruce obviněného v čase 3:07:47 hod. Ve zjevné reakci na to poškozený během jedné sekundy natočil levou polovinu těla (ve směru z jeho pohledu) tak, že se posunul řádově o několik centimetrů (lze odhadovat 10 až 20 cm) dozadu, tj. směrem od obviněného. Tím významně zvětšil vzdálenost mezi svým tělem a obviněným. Obviněný ruku zastavil a znovu s nožem na poškozeného zaútočil v čase 3:07:49 hod. Poškozený v tu chvíli ještě více natočil dozadu levou část těla, přičemž nejprve pohnul levou ruku loktem více dozadu, a ihned poté ještě i celým tělem o několik centimetrů dozadu, tj. opět směrem od obviněného. Nůž poškozeného zasáhl v čase 3:07:50 hod.

7. Podle nejvyšší státní zástupkyně je skutečný obsah videozáznamu přímým opakem závěru odvolacího soudu, podle kterého „z žádného provedeného důkazu, zejména z kamerového záznamu, nelze jednoznačně dovodit, že by poškozený v okamžiku útoku ustoupil dozadu, čímž by jeho následky zmírnil“. Naopak poškozený se poté, co se proti němu obviněný rukou napřáhl, a ještě předtím, než byl nožem zasažen (necelá jedna sekunda), v mezidobí otočil ještě o několik málo centimetrů směrem od obviněného. Pokud by tak neučinil, nůž by do jeho těla nutně musel proniknout o několik centimetrů hlouběji. Byla to tedy pouze (patrně podvědomá) obranná reakce poškozeného, která zabránila možnému vzniku závažnějšího následku na zdraví, nikoli okolnosti spočívající na straně obviněného. V této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně poukázala na skutkově blízkou věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 67/2024 a nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, že je srozumění obviněného s možným smrtelným následkem zpochybněno konkrétní situací na místě činu tím, že mezi obviněným a poškozeným byla bariéra (dřevěné zábradlí), které objektivně zásahu poškozeného nebránilo, jak dovodil již soud prvního stupně.

8. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně namítala nedostatečnost hmotněprávních úvah odvolacího soudu ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného jakožto pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku (ačkoli si byla vědoma, že samotné odůvodnění rozhodnutí nelze činit předmětem dovolacích námitek). Lakonické odůvodnění v bodu 10 rozsudku, že obviněný nemohl důvodně předpokládat, že nůž pronikne hluboko do těla poškozeného, musel však být srozuměn s tím, že jej může zranit, považuje nejvyšší státní zástupkyně za nepřezkoumatelné, neboť tím odvolací soud bez náležitého důkazního podkladu revidoval důkazům odpovídající skutkové zjištění soudu prvního stupně, že obviněný „prudce nožem bodá směrem do oblasti levé části hrudníku poškozeného“. Zopakovala, že na levé straně hrudníku se nacházejí životně důležité orgány (srdce, plíce), jejichž poškození bezprostředně ohrožuje člověka na životě.

9. Odvolací soud neshledal naplnění subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, tj. úmysl obviněného poškozeného usmrtit, a to v její volní složce. Pokud k tomu uzavřel, že z provedeného dokazování nebylo možno dovodit srozumění s usmrcením poškozeného, učinil tento závěr pouze na základě vlastního vyhodnocení průběhu útoku bez ohledu na skutečný obsah videozáznamu, který útok zachycuje. Tím pominul ostatní významné okolnosti rozhodné pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněného, které vyplývají ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Prudký výpad zavíracím nožem o délce čepele 9 cm, směřující proti levé části hrudníku, je způsobilý způsobit závažná a život ohrožující poranění. Typ zbraně i konkrétní způsob útoku přitom volil obviněný. Oproti kuse odůvodněnému napadenému rozsudku nelze z žádné konkrétní skutečnosti dovodit, že by obviněný nemohl být srozuměn s tím, že poškozenému může takové život ohrožující poranění způsobit. Nejednalo se totiž (a to ani podle závěrů odvolacího soudu) o nahodilé máchání nožem se záměrem poškozeného jen vystrašit, či výpad směřující proti částem těla, jejichž poranění zpravidla ke způsobení smrti vést nemusí. Z hlediska užité zbraně a způsobu provedení činu bylo možno dovodit srozumění obviněného i se způsobením následku v podobě smrti poškozeného. Soudem prvního stupně přijatou právní kvalifikaci nejvyšší státní zástupkyně považovala za správnou.

10. I pokud by u obviněného nebylo možné dovodit srozumění s usmrcením poškozeného, právní kvalifikace přijatá odvolacím soudem přesto nemůže obstát. Pominul totiž zjištěný způsob a směřování útoku nožem proti hrudníku, přičemž při cíleném prudkém útoku vůči hrudníku je nutno u pachatele dovodit srozumění nejméně se vznikem poškození důležitého orgánu, tedy následkem odpovídajícím těžké újmě na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Pokud odvolací soud dovodil nízkou intenzitu útoku jen z povahy následku skutečně způsobeného, učinil tak nesprávně.

11. Závěrem tak nejvyšší státní zástupkyně shledala napadený rozsudek odvolacího soudu nesprávným, neboť soud při absenci opakování relevantních důkazů dospěl k odlišným skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně. Tím se rozhodná skutková zjištění dostala do rozporu s obsahem provedených důkazů a došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na tuto vadu odvolací soud skutek obviněného nesprávně právně posoudil, neboť soudem prvního stupně správně zjištěné jednání obviněného bylo namístě posoudit jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku. V uvedené věci tak byl naplněn rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že se plně ztotožnil se závěry vyplývajícími z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a odmítl argumenty uplatněné v dovolání. Nesouhlasil s tím, že měl odvolací soud postupovat procesně nesprávně, pokud neprovedl důkaz kamerovým záznamem. Naopak uvedl, že odvolací soud se s ohledem na technické možnosti jednací síně s obsahem kamerového záznamu seznámil (ačkoli bez účasti obviněného a státního zástupce) a nad rámec provedl ve veřejném zasedání důkaz jeho přepisem, což obviněný považuje za dostačující ke změně právní kvalifikace v jeho věci. Těmito námitkami proto nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu zvlášť závažného vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, považoval ji obviněný za nepřiléhavou z důvodu absence úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného. Odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu přitom považoval za dostačující. Vrchní soud v Praze provedl, resp. doplnil dokazování, a proto mohl rozhodnout odlišně na základě vlastního vyhodnocení průběhu útoku. I kdyby Nejvyšší soud uzavřel, že je dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodné, nepřinese samotné přehrání kamerového záznamu ve věci nic nového, neboť doplnění o důkaz kamerovým záznamem povede ke stejnému výsledku uvedenému ve stávajícím rozsudku Vrchního soudu v Praze. Uplatněné dovolací důvody nebyly podle něj naplněny. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) a e) tr. ř. odmítl. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

14. Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, výslovně v dovolání tvrzenou, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily.

15. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy na základě provedeného dokazování.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

16. Nejvyšší státní zástupkyně s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě namítla, že odvolací soud přehodnotil rozhodné skutkové zjištění soudu prvního stupně a učinil nové bez relevantního důkazního podkladu, a to zjištění, že poškozený reagoval uskočením směrem dozadu až v reakci na zásah nožem (z čehož návazně dovodil absenci srozumění obviněného s možným usmrcením poškozeného, neboť poškozený stál od něj tak daleko, že obviněný byl srozuměn s tím, že ho v zásadě více zasáhnout nemůže).

17. Této dovolací argumentaci Nejvyšší soud přisvědčuje. Odvolací soud totiž v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nejprve konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v zásadě správná, byť z nich krajský soud dovodil, stran zavinění, spekulativní závěry, a současně odvolací soud dodal, že již soud prvního stupně dovodil, že poškozený reagoval svým pohybem až na bodnutí nože (tedy k jeho reakci – pohybu – došlo až po bodnutí). Takové tvrzení však zcela neodpovídalo závěrům, vysloveným krajským soudem v jeho rozsudku, kde výslovně sdělil, že z kamerového záznamu je zcela evidentní, že poškozený při útoku uskočil směrem dozadu, což mohlo mít vliv na hloubku bodného zranění. Byť soud použil méně jednoznačného termínu „mohlo“, je z jeho vyjádření v bodu 11 rozsudku zřejmé, že podle jím ustáleného skutkového stavu byl právě pohyb poškozeného zejména tou okolností, nezávislou vůli obviněného, která smrtelnému následku zabránila. Zjevně proto také odvolací soud doplnil dokazování provedením přepisu kamerového záznamu (který se sestával z několika snímků z něj pořízených) a přehodnotil skutkové zjištění soudu prvního stupně vyplývající z kamerového záznamu, ačkoli sám vlastní obsah kamerového záznamu jako důkaz ve veřejném zasedání neprovedl. K tomuto postupu, resp. možnostem z něj vyplývajícím, však Nejvyšší soud uvádí následující.

18. Podle ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení (a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo (b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

19. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 9. 4. 2025 vyplývá, že Vrchní soud v Praze v jeho rámci provedl doplnění dokazování, a to přepisem kamerového záznamu na č. l. 206 až 208 tr. spisu, přičemž za stěžejní považoval kamerový záběr na č. l. 208, z něhož bylo podle něj zřejmé, za jaké situace k útoku došlo. Žádný jiný důkaz nebyl odvolacím soudem ve veřejném zasedání proveden. Na základě tohoto přepisu, který spočívá v podstatě v sérii fotografií, zachycujících pouze některé okamžiky z průběhu skutkového děje, nikoli však úplný plynulý průběh útoku obviněného vůči tělu poškozeného, odvolací soud sám učinil rozhodné skutkové zjištění, že poškozený reagoval uskočením směrem dozadu až v reakci na zásah nožem, resp. že z žádného důkazu nelze dovodit, že by poškozený již v okamžiku útoku ustoupil dozadu (na základě čehož pak neshledal úmysl obviněného poškozeného usmrtit, neboť mu jeho vzdálenost k poškozenému způsobení takového následku neumožňovala).

20. S tímto závěrem se Nejvyšší soud neztotožnil. Závěr o jakémkoli pohybu poškozeného při útoku nebylo možné učinit na základě statických záběrů (vzhledem k prudkému útočnému pohybu obviněného a k – nějaké, byť instinktivní – reakci poškozeného v posledních momentech děje), a to zejména pokud snímky z kritických okamžiků dělí 7 sekund; poslední snímek před útokem je z času 3:07:42 hod., následný snímek zachycující již bodnutí nožem je z času 3:07:49 hod.), tzn. rozhodný časový úsek několika sekund zachycující rozmach obviněného nožem a bodnutí a reakci poškozeného na tyto úkony z nich nelze vyčíst. Jinak řečeno, přepis kamerového záznamu (vytvořený policejním orgánem a obsahující i jeho komentář, který k rozhodným snímkům provedeným jako důkaz v odvolacím řízení paradoxně obsahuje tvrzení o uhnutí poškozeného krokem vzad), bez provedení důkazu skutečným obsahem videozáznamu, zachycujícího reálný a plynulý průběh skutkového děje včetně pohybu zúčastněných osob, který však jako důkaz ve veřejném zasedání proveden nebyl, není s to poskytnout relevantní podklad pro odvolacím soudem učiněný skutkový závěr. Nadto Nejvyšší soud dodává, že mohou-li již tyto fotografie, zařazené na č. l. 206 a násl. trestního spisu, ke kritickému okamžiku něco vypovídat, je z porovnání snímku učiněného v čase 3:07:42 hod., tedy z momentu předcházejícího samotnému útoku, a snímku z času 3:07:49 hod., kdy došlo k vbodu nože do těla poškozeného, možné seznat zjevně rozdílnou polohu jeho těla, neboť v prvním zmíněném časovém okamžiku stojí zřetelně blíže zábradlí a obviněnému a v druhém dále od nich, což by podkládalo ustoupení při útoku, v reakci na pohyb nožem (uhnutí).

21. Za aktuálního stavu dokazování tak bylo namístě vycházet ze zjištění soudu prvního stupně, jenž na základě provedení důkazu plným obsahem kamerového záznamu dovodil, že poškozený na útok nožem reagoval, byť podvědomě či reflexivně v obranné reakci, přičemž při útoku uskočil tělem směrem dozadu, kterážto okolnost měla vliv na hloubku bodného zranění. Při dalším hodnocení, zejména mělo-li dojít k odchýlení od těchto závěrů (pro což, jak již bylo řečeno, ani snímky z kamerového záznamu nesvědčí; současně lze odkázat i na poměrně přesvědčivý rozbor kamerového záznamu uvedený v dovolání nejvyšší státní zástupkyně), tak bude třeba vycházet z tohoto zdroje. Vedle něj by pak v dané souvislosti měla být zohledněna i výpověď poškozeného učiněná v hlavním líčení (z níž jinak bylo v zásadě krajským soudem při konstituování skutkového stavu vycházeno – viz bod 3 rozsudku soudu prvního stupně), který v podstatě sdělil, že si nevybavoval, že by nějak pohybem reagoval na útok, nicméně poté, co shlédl kamerový záznam, zjistil, že ustoupil (což nebylo odvolacím soudem zohledněno).

22. V postupu Vrchního soudu v Praze tak lze spatřovat známky libovůle, neboť se odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, přičemž důkazy hodnotil jinak, aniž by sám relevantní důkazy zopakoval, a návazně se odchýlil od rozhodných skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil. Odvolací soud tak dovodil rozhodná skutková zjištění, která z jím provedeného důkazu nevyplývají, a tedy došlo ke vzniku tzv. zjevného rozporu.

23. Souhrnně řečeno, rozhodná skutková zjištění Vrchního soudu v Praze, která jsou určující pro závěr o zavinění obviněného, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tím Vrchní soud v Praze zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Pokud pak jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že odvolací soud v návaznosti na předchozí vadu skutek obviněného nesprávně právně posoudil, Nejvyšší soud především konstatuje, že právní kvalifikace se bude odvíjet od řádně učiněných a ustálených skutkových zjištění. Nicméně již v tomto okamžiku Nejvyšší soud uvádí následující. Zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, a tedy k naplnění jeho znaků je vedle dalšího zapotřebí, aby pachatel jednal úmyslně, ať už formou přímého úmyslu, ve kterém pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku], nebo nepřímého (eventuálního) úmyslu, ve kterém pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pachatel přitom musí jednat zaviněně ve vztahu ke všem znakům objektivní stránky trestného činu, přičemž aby se dopustil trestného činu ve stadiu pokusu, při kterém pojmově chybí následek trestného činu (trestný čin není dokonán), musí se zavinění vztahovat k možnosti vzniku tohoto následku (viz § 21 odst. 1 tr.

zákoníku). Závěr o zavinění obviněného se tedy v daném případě odvíjí od zjištění, že jednal v úmyslu takovou újmu způsobit, a vyplývá především z povahy a způsobu jednání, kterým pachatel na poškozeného a jeho tělesnou integritu útočil. Úmysl u pokusu trestného činu musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že takový účinek nenastane (čin není dokonán), je objektivní okolností odvíjející se mimo vůli pachatele, a proto není z hlediska subjektivní stránky určující.

25. Oba soudy činné dříve ve věci se v podstatě shodly na intenzitě útoku obviněného, v konečném důsledku popsanou jako prudké bodnutí (soud prvního stupně užil formulaci prudké máchnutí, která je méně přesná a zahrnovala by i možnost nějakého říznutí), což je namístě posoudit jako cílené užití síly či švihu schopného zajistit průnik nože v celé délce ostří (9 cm), a to do hrudi poškozeného, kam bodnutí zjevně cíleně směřovalo. Rovněž pak bylo zřejmé, že obviněný byl při útoku, stran vzdálenosti od poškozeného, omezen zábradlím, které limitovalo pozici jeho těla (a které se nijak nepokoušel překonat).

Poněkud černobílé je potom hodnocení vzdálenosti obou aktérů, vyslovené odvolacím soudem, pokud uvedl, že poškozený nestál těsně u zábradlí, a tedy mezi obviněným a jím zůstávala značná mezera. Mezi těmito dvěma (spíše krajními) možnostmi je více dalších poloh, a jestliže obviněný poškozeného bodnul, byť jen koncem nože, ona mezera zřejmě nebyla značná, ale pouze určitá. Je potom na dalším zvážení a na další argumentaci, zda obviněný, s přihlédnutím k zmíněné intenzitě (razanci) bodnutí, k pohybům poškozeného těsně před útokem, k délce čepele (9 cm) a cíleně zvolenému místu vbodu (hrudník v místě srdce), mohl být skutečně srozuměn toliko s tím, že poškozeného zraní bodnutím do hloubky cca 1 cm, jak se stalo (a způsobí reálně jen malé zranění) nebo do hloubky o několik cm větší (a způsobí ublížení na zdraví, závažnější újmu nebo i smrt; viz vyjádření znalkyně, která uvedla, že takový útok nožem může způsobit vznik těžkých a vážných poranění, jež mohou bezprostředně ohrozit život nebo i způsobit smrt).

Rozdíl mezi hloubkou realizovaného bodnutí (1 cm) a maximálním využitím čepele (o délce 9 cm) je totiž relativně malý (8 cm). Odvolací soud v naznačeném směru podrobnější argumentaci neposkytl (konstatoval, že obviněný zvolil takovou intenzitu útoku, která nevedla k možnosti proniknutí nože do dutiny hrudní), Nejvyšší soud je nicméně toho názoru, že provedení skutečně odpovědné úvahy (volby), zohledňující jak vyhodnocení vzdálenosti těl obou aktérů při jejich dynamických změnách v čase, tak i délku natažené paže prodloužené o délku ostří, aby bylo rozumně vyloučeno srozumění se závažnějším následkem, než se skutečně stal (resp. těžším, než je ublížení na zdraví), nebylo v možnostech obviněného (navíc ovlivněného alkoholem).

Jeho aktivní volní vztah (zejména při zohlednění prozatím z důkazů poměrně zřetelně vyplývajícího finálního pohybu poškozeného směrem od něj, a tedy na poslední chvíli jím zapříčiněného zvětšení vzdálenosti mezi oběma aktéry) tudíž patrně byl dán i k bodnutí do větší hloubky, kde nastupuje možnost poranění dýchacích cest [např. pneumotorax – srov. § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku] či srdce, což bude třeba dále zohlednit v rámci právní kvalifikace (jak to již v konečném důsledku učinil soud prvního stupně).

26. Opět souhrnně řečeno, doposud učiněná skutková zjištění nebyla dostatečným, resp. přezkoumatelným způsobem právně posouzena, čímž Vrchní soud v Praze zatížil své rozhodnutí vadou i ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V. Závěr

27. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 8 To 22/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

28. Na odvolacím soudu tak zůstává úkol znovu posoudit důvodnost odvolání, která byla proti rozsudku soudu prvního soudu podána, a o těchto rozhodnout způsobem zákonu odpovídajícím, tedy při zohlednění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. Přitom bude třeba posoudit adekvátnost právní kvalifikace skutkového děje, při zohlednění výše naznačených právních názorů.

29. Zbývá dodat, že způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 8. 2025

JUDr. Radek Doležel předseda senátu