7 Tdo 677/2012-15
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 6. 2012 o dovolání
obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6.
2010, sp. zn. 5 To 59/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově
pod sp. zn. 6 T 497/2007 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 6 T
497/2007, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 201 odst. 1 tr. zák., §
53 odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč s náhradním
trestem odnětí svobody stanoveným podle § 54 odst. 3 tr. zák. na 4 měsíce a
podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti
spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 1 rok.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Chomutově v tom, že obviněný
dne 4. 4. 2007 kolem 3,15 hodin v Ch., řídil osobní vozidlo zn. Škoda Superb
registrační značky ............., ačkoli měl v krvi nejméně 1,32 g/kg alkoholu.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 5 To 59/2010, podle
§ 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem
na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že
skutek neměl být posouzen jako trestný čin, protože vezl do nemocnice svého
kolegu stiženého nevolností a jednal tedy ve stavu krajní nouze podle § 14 tr.
zák. Kromě toho uvedl, že vzhledem k dřívějšímu znění ustanovení § 201 tr. zák.
spoléhal na beztrestnost svého jednání, a vyjádřil názor, že pokud Krajský soud
v Ústí nad Labem rozhodoval o odvolání v době, kdy již nabyl účinnosti zákon č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, měl skutek posoudit podle tohoto zákona a v tomto
rámci aplikovat ustanovení § 19 odst. 1 tr. zákoníku o právním omylu. Obviněný
se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle § 14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo
hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle tohoto
ustanovení nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných
okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo
ještě závažnější než ten, který hrozil.
V soudní praxi se připouští, aby jako krajní nouze bylo posouzeno
jednání řidiče motorového vozidla, který v podnapilém stavu jede jen proto, aby
zajistil lékařskou pomoc pro jinou osobu. Rozhodovací praxe soudů byla takto
usměrněna rozhodnutím č. 19/1968 Sb. rozh. tr. a obviněný poukázal právě na
tento judikát. Je však třeba dodat, že zároveň musí být splněny všechny
podmínky krajní nouze, jak jsou vymezeny v § 14 tr. zák. V posuzované věci
evidentně nebyla splněna podmínka subsidiarity, která vyplývá z té části
citovaného ustanovení, v níž je uvedeno, že nejde o krajní nouzi, jestliže bylo
možno nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak. Podle obhajoby obviněného
byl řidičem vozidla původně svědek M. Š., kterému se v průběhu cesty udělalo
nevolno a požádal obviněného, aby ho vystřídal v řízení a aby ho odvezl do
nemocnice. Nejvyšší soud nemíní bagatelizovat namítané obtíže svědka M. Š.,
avšak musí konstatovat, že ho nijak vážně neohrožovaly na zdraví, natož na
životě, a že svědek byl nevolností stižen prakticky na okraji města Ch., kde se
nachází nemocnice a odkud bylo možno bez obtíží přivolat potřebnou pomoc.
Ostatně svědek M. Š. se posléze, tj. poté, co policejní kontrola zabránila
obviněnému v další jízdě, telefonicky spojil se svým lékařem, konzultoval s ním
své obtíže a sám se k němu dostavil kritického dne kolem 5,00 hodin. Ze
zjištění soudů vyplývá, že při policejní kontrole, která přistihla obviněného
při řízení po požití alkoholu, obviněný J. B. jako řidič ani svědek M. Š. jako
spolujezdec neuváděli nic v tom smyslu, že by šlo o převoz nemocné osoby do
nemocnice. Podle těchto zjištění se spolujezdec, tj. svědek M. Š., před
policisty naopak snažil věc zlehčovat a vyjadřoval se tak, že zbytečně dělají
problémy, že se nic nestalo apod. Uvedené okolnosti v souhrnu jasně svědčí o
absenci podmínek krajní nouze podle § 14 tr. zák.
Posoudit skutek podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 nepřicházelo v
úvahu, neboť pro to nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 16 odst. 1
tr. zák., resp. v ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Obě ustanovení vyjadřují
zásadu, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin
spáchán, a že podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro
pachatele příznivější. V daném případě se na posuzovaný skutek vztahují
ustanovení § 201 odst. 1 tr. zák. a ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku,
která jsou stejně přísná, takže není důvodu odchýlit se od zásady, že trestnost
činu se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání činu. Nic na tom nemění
okolnost, že trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 obsahuje výslovná ustanovení
o omylu. Principy, které byly v trestním zákoníku kodifikovány v ustanoveních §
18 - § 19, zastávala teorie a praxe trestního práva při posuzování subjektivní
stránky trestného činu již za účinnosti dřívějšího trestního zákona, a proto se
nejedná o rozlišovací kritérium míry přísnosti toho či onoho zákona.
Právní omyl obviněného spočíval podle jeho námitek v tom, že v souladu s právní
úpravou trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák.
platnou od roku 1990 do roku 2006 se domníval, že řízení motorového vozidla pod
vlivem alkoholu je trestným činem jen za podmínky, že pachatel již byl pro
takové jednání postižen. Obviněný poukazoval na to, že tato úprava se změnila
jen několik měsíců před tím, než se stal posuzovaný skutek, že není právník, že
není ani profesionální řidič a že neměl tušení o změněné právní úpravě.
I pro případ, že by se na posuzovaný skutek měl aplikovat trestní zákoník
účinný od 1. 1. 2010, je třeba zdůraznit, že právní omyl je relevantní jen
tehdy, nemohla-li se jednající osoba omylu vyvarovat (§ 19 odst. 1 tr.
zákoníku). Přitom trestní zákoník výslovně stanoví, že omylu bylo možno se
vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala
pro pachatele mimo jiné ze zákona nebo z jeho postavení (§ 19 odst. 2 tr.
zákoníku). V dané situaci byl obviněný v postavení účastníka provozu na
pozemních komunikacích podle § 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů, a zároveň v postavení řidiče podle § 2
písm. d) cit. zákona. Pokud jde o povinnosti řidiče, je v ustanovení § 5 odst.
2 písm. b) cit. zákona stanoveno, že řidič nesmí řídit vozidlo bezprostředně po
požití alkoholického nápoje nebo v době, kdy by mohl být ještě pod jeho vlivem.
Tuto právní úpravu byl obviněný povinen znát a není žádných pochyb o tom, že ji
skutečně také znal. Z postavení obviněného jako řidiče pak logicky vyplývala
rovněž jeho povinnost seznámit se s právní úpravou týkající se sankcí za
porušení zákazu řídit po požití alkoholu, včetně toho, jak porušení tohoto
zákazu sankcionuje trestní zákon. K tomu měl obviněný dostatek možností již
vzhledem k tomu, že skutek se stal dne 4. 4. 2007 a že to znění § 201 odst. 1
tr. zák., podle kterého šlo o trestný čin, nabylo účinnosti dne 1. 7. 2006, tj.
více než devět měsíců před spácháním skutku. Není tedy místa pro úvahu, že by
namítaný právní omyl vylučoval zavinění obviněného, pokud by byl skutek
posuzován podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010.
Rozsudek Okresního soudu v Chomutově není rozhodnutím, které by spočívalo na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Jinak pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení.
Dovolání bylo doručeno Okresnímu soudu v Chomutově dne 24. 11. 2010, avšak věc
byla Nejvyššímu soudu předložena až dne 30. 5. 2012. K průtahům tedy nedošlo v
řízení před Nejvyšším soudem.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec