7 Tdo 677/2013 - 63
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. září 2013 v neveřejném zasedání, o
dovolání obviněného Ing. F. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
1. 2013, sp. zn. 12 To 85/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 6 T 10/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2012, sp. zn. 6 T 10/2011, byl
obviněný Ing. F. K. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm.
a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku a byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 7 roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v
obchodních společnostech v trvání 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla
uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Faktoring KB, a. s., škodu ve
výši 8.571.848,38 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost
odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §
226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek uvedený ve
skutkové větě zprošťujícího výroku rozsudku.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti všem výrokům. Vrchní soud
v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 12 To 85/2012, podle 258 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí
svobody a ve výroku o způsobu jeho výkonu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř.
obviněného při nedotčeném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5
písm. a) tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl
roku, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s
dozorem. Ostatní výroky zůstaly rozhodnutím odvolacího soudu nedotčeny.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání
opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a směřující
výhradně proti výroku, kterým bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto v
adhezním řízení. Obviněný především namítá, že byla rozhodnutím soudu I. stupně
poškozené společnosti přiznána náhrada škody ve výši 8.571.848,38 Kč i přesto,
že souběžně probíhá insolvenční řízení, jež bylo zahájeno dne 1. 11. 2011 a
oddlužení bylo povoleno dne 19. 1. 2012. Domnívá se, že probíhající insolvenční
řízení brání přiznání nároku na náhradu škody. Soudy se podle obviněného touto
otázkou sice zabývaly avšak nedostatečně a zjednodušeným způsobem. Uvedl, že
adhezní řízení je sice součástí trestního řízení, ve kterém se však rozhoduje o
soukromoprávních nárocích. Obviněný poukazuje na smysl adhezního řízení, který
spočívá v zajištění hospodárnosti trestního procesu, ve kterém jsou tak spojena
dvě různá řízení. Problém však podle jeho názoru nastává tehdy, když se
obviněný stane zároveň účastníkem insolvenčního řízení. Poukazuje na ustanovení
§ 263 insolvenčního zákona, kde je stanoveno obecné pravidlo, že prohlášením
konkurzu se přerušují soudní řízení o právech a povinnostech, která se týkají
majetkové podstaty nebo která mají být uspokojena z majetkové podstaty. Z
tohoto obecného pravidla se stanovuje v § 266 insolvenčního zákona výjimka
upravující, která řízení se nepřerušují, přičemž mezi těmito řízeními je
vyjmenováno i řízení trestní. Avšak trestním řízením ve smyslu § 266 odst. 1
písm. a) insolvenčního zákona je třeba podle jeho názoru myslet pouze tu jeho
část, která nemá vliv na majetkovou podstatu dlužníka, tj. tu část, jejímž
účelem je pouze konstatování viny či neviny, popř. uložení trestu. Obviněný
dále poukázal na ustanovení § 109 insolvenčního zákona, z něhož podle něj
vyplývá, že není možné, aby poté, co vzniknou účinky prohlášení konkurzu,
trestní soud založil soukromoprávní nárok poškozeného. Smyslem ustanovení § 266
insolvenčního zákona je podle obviněného pouze sdělení zákonodárce, že řízení o
vině a trestu může pokračovat i po prohlášení konkurzu, avšak nemůže být
vynesen výrok o náhradě škody. Obviněný na závěr shrnul, že výrok trestního
soudu o náhradě škody nemá konstitutivní účinky, neboť škoda vznikla již
samotným jednáním pachatele, a to znamená, že tento nárok může být v případě
souběhu insolvenčního a trestního řízení uspokojen jen přihláškou poškozeného
jako věřitele. Po prohlášení konkurzu nemůže být podle obviněného rozhodnuto o
jakémkoli soukromoprávním nároku, který má původ v době před vyhlášením
konkurzu, neboť by se tím potíral smysl insolvence. Podle obviněného je
nerozhodný argument vrchního soudu, že poškozený není účastníkem insolvenčního
řízení, či argument, že obviněný zvolil řešení svého úpadku oddlužením a nikoli
konkurzem. V části přiznání nároku na náhradu škody tak shledává nesprávné
právní posouzení.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu, popř. tu část rozsudku zavazující ho k náhradě škody a aby přikázal věc
k novému projednání a rozhodnutí nebo, aby ve věci sám rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedla, že obviněný mylně vykládá nyní platný zákon č. 182/2006 Sb.
(insolvenční zákon) v duchu předcházející právní úpravy řízení o konkurzu a
vyrovnání, vyplývající ze zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů
a platné pouze do 31. 12. 2007. Insolvenční zákon podle ní neobsahuje žádná
omezení ve vztahu k adheznímu způsobu rozhodování, která by byla srovnatelná se
zákonnými účinky prohlášení konkurzu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c) zákona o
konkurzu a vyrovnání, podle kterého „řízení o nárocích, které se týkají majetku
patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto
majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní
řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody)“. Uvedený závěr podle
státní zástupkyně vyplývá z ustanovení § 109 a násl. insolvenčního zákona o
účincích zahájení insolvenčního řízení, které netvoří překážku pro rozhodnutí o
nárocích uplatněných v jiném typu řízení z majetku osoby, jejíž majetkové
vztahy vůči osobám dotčeným jejím úpadkem jsou předmětem probíhajícího
insolvenčního řízení. Obviněným namítané účinky nelze podle státní zástupkyně
dovodit ani z ustanovení § 263 insolvenčního zákona, resp. z ustanovení § 266
odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, podle kterého se prohlášením konkurzu
nepřerušuje trestní řízení. Nelze podle ní přijmout argumentaci obviněného, že
smysl ustanovení § 266 insolvenčního zákona spočívá pouze ve „sdělení
zákonodárce, že řízení o vině a trestu může pokračovat i po prohlášení
konkurzu, avšak nemůže být vynesen výrok o náhradě škody“. Státní zástupkyně v
této souvislosti poukázala na § 12 odst. 10 tr. ř., podle něhož není pochyb o
tom, že trestním řízením se také rozumí adhézní řízení a tedy i veškerá právní
úprava ve smyslu § 228 a násl. tr. ř. Podle názoru státní zástupkyně je třeba
striktně odmítnout názor obviněného, že probíhající insolvenční řízení (o
uspořádání jeho majetkových vztahů vůči osobám dotčeným jeho úpadkem) brání v
přiznání nároku, který vůči němu v současně probíhajícím trestním řízení
uplatnil poškozený.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Dovolání je tedy určeno k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný ve svém dovolání brojí výhradně proti výroku
o náhradě škody, když tímto výrokem mělo dojít k nesprávnému právnímu
posouzení. Obviněný je přesvědčen, že takový výrok neměl být v jeho případě
vůbec vynesen, neboť přiznání nároku poškozeného na náhradu škody v trestním
řízení bránilo současně probíhající insolvenční řízení. Lze uvést, že obecná
námitka týkající se nesprávnosti právního posouzení ve výroku o náhradě škody,
bez bližší konkretizace hmotně právních vad, odpovídá sice uplatněnému důvodu
dovolání, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. K této obecné
námitce proto postačí rovněž obecně konstatovat, že z hlediska hmotně právního
je způsobená škoda v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, které naplňuje
znaky skutkové podstaty zločinu, jímž byl uznán vinným.
K námitce obviněného, že probíhající insolvenční řízení bránilo přiznání
nároku poškozeného na náhradu škody, Nejvyšší soud uvádí následující, i když se
tato námitka týká nikoliv hmotně právního posouzení ale procesní překážky.
Adhezní řízení je součástí trestního řízení v případech, pokud byl řádně a včas
uplatněn nárok poškozeného na náhradu majetkové škody, nebo nemajetkové újmy
způsobené trestným činem, nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného
trestným činem a když o tomto nároku rozhoduje soud v trestním řízení. O nároku
na náhradu škody rozhoduje soud v hlavním líčení jen za současného splnění
všech zákonem stanovených předpokladů (nárok na náhradu škody byl v trestním
řízení uplatněn řádně a včas, soud po zahájení hlavního líčení nerozhodl podle
§ 206 odst. 3 nebo 4 tr. ř., nebylo rozhodnuto o vrácení věci státnímu
zástupci, o postoupení věci, o zastavení trestního stíhání, atd.). Soud může v
adhezním řízení přiznat uplatněný nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy,
resp. vydání bezdůvodného obohacení, za splnění všech předpokladů jen tehdy
nebrání-li mu v tom výjimečně nějaká zákonná překážka.
Takovou překážkou bylo ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb.
o konkurzu a vyrovnání, podle něhož mělo prohlášení konkurzu mimo jiné ten
účinek, že řízení o nárocích, které se týkaly majetku patřícího do konkursní
podstaty nebo které měly být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem
byl úpadce, se přerušovala. To sice neplatilo pro trestní řízení, ale uvedený
zákon výslovně stanovil, že v něm nebylo možno za uvedených okolností
rozhodnout o náhradě škody. V takovém případě tedy sice bylo nutné umožnit
poškozenému, aby v trestním řízení uplatnil svůj nárok na náhradu škody
způsobené trestným činem (nerozhodlo se tudíž podle § 206 odst. 3 nebo 4 tr.
ř., resp. podle jejich analogie), ale nedošlo-li k zániku účinků prohlášení
konkursu, pak poškozený, jehož nárok na náhradu škody měl být uspokojen z
majetku obžalovaného patřícího do konkurzní podstaty, musel být podle § 229
odst. 1 tr. ř. odkázán s tímto nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních
(viz rozhodnutí publikované pod č. 20/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Uvedená úprava vyplývající ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, platila až do 31. 12. 2007 a uplatní
se na konkurzní a vyrovnací řízení zahájená do tohoto data (§ 432 odst. 1 zák.
Č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon), a to nyní případně i ve vztahu k nároku na
odčinění nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, má-li být
takový nárok uspokojen z majetku v konkurzní podstatě.
Jak uvedl již odvolací soud, dnem 1. 1. 2008 však nabyl účinnosti nový zákon č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon),
který již neobsahuje žádná omezení ve vztahu k adheznímu řízení. To vyplývá jak
z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 insolvenčního
zákona), tak z účinků rozhodnutí soudu o úpadku (§ 140 insolvenčního zákona)
nebo z účinků prohlášení konkursu (§ 245 a násl. insolvenčního zákona). Tak
např. podle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona se prohlášením konkursu sice
přerušují některá soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, které
se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové
podstaty, jejichž účastníkem je dlužník, ale podle § 266 odst. 1 písm. a)
insolvenčního zákona se prohlášením konkursu nepřerušuje mimo jiné ani
trestní řízení, aniž by zde bylo jakékoli omezení pro možnost rozhodnout v
adhezním řízení [jak tomu bylo v ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o
konkurzu a vyrovnání – viz výše].
Proto je-li obviněný dlužníkem, na jehož majetek byl prohlášen konkurs podle
zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, pak insolvenční řízení již není
překážkou rozhodnutí podle § 228 tr. ř. a obviněnému lze uložit povinnost, aby
nahradil poškozenému škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem,
resp. aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem, třebaže se tato
povinnost týká majetkové podstaty dlužníka nebo má z ní být uspokojena, a
dokonce lze nařídit i exekuci k uspokojení takové pohledávky poškozeného, ale
provedení této exekuce je omezeno ustanoveními § 267 odst. 1 a 2 insolvenčního
zákona (viz str. 2853 Komentáře autorů Šámal a kol., Trestní řád II, 7. vydání,
nakladatelství C. H. Beck).
Obviněný při formulaci své dovolací námitky aplikoval výklad zákona č.
328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, na svůj trestní případ, ačkoli je zřejmé,
že insolvenční řízení týkající se jeho osoby bylo zahájeno dne 1. 11. 2011 a
zjevně tedy za účinnosti zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, který
takový výklad nepřipouští. Naopak z komentáře k zákonu č. 182/2006 Sb.,
insolvenční zákon, k ustanovení § 266 odst. 1 písm. a) vyplývá, že do
úpadkového řízení poměrně často zasahuje současně probíhající trestní řízení. S
ohledem na skutečnost, že prohlášením konkurzu se samo trestní řízení
nepřerušuje, a zákon neobsahuje žádné další omezení, které by tomu bránilo v
adhezním řízení jako součásti trestního řízení, je možno o nároku na náhradu
škody rozhodnout v rámci trestního řízení. Proto je nerozhodné, že poškozený
nebyl účastníkem insolvenčního řízení, resp. že v tomto řízení pohledávku
neuplatnil přihláškou.
Nejvyšší soud neshledal vady, které by naplnily dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného Ing. F. K. proto odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 11. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš