7 Tdo 686/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. 6. 2003 dovolání
obviněného A. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2003,
sp. zn. 5 To 64/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné –
pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 241/2002 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 5 To 64/2003, a rozsudek Okresního soudu v
Karviné – pobočka v Havířově ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 102 T 241/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 16. 12. 2002,
sp. zn. 102 T 241/2002, byl obviněný A. B. uznán vinným pokusem trestného činu
ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. jako
zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 1 tr.
zák., § 42 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody na osm let nepodmíněně se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou
podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.
Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že obviněný A. B. dne 17. 8.
2002 kolem 01:30 hodin v H.-S., ul. K. J., okr. K., v baru M. po předchozím
požití alkoholických nápojů a slovní rozepři, urážkách a vulgárních nadávkách
hostům přistoupil ke S. P., udeřil ho do obličeje, žduchl do něj, snažil se ho
shodit ze židle a ze vzdálenosti asi jednoho metru po něm hodil skleněným
popelníkem o hmotnosti 650 gramů do hlavy v oblasti pravého obočí, nadával mu,
hodil po něm barovou židli o hmotnosti 6 150 gramů a způsobil mu tři tržně
zhmožděné rány v oblasti pravého obočí zasahující do podkoží bez poranění
kostry obličeje s dobou léčení v trvání nejméně deseti dnů, přičemž jen díky
pasivní obraně poškozeného a šťastné náhodě nedošlo ke zlomeninám očnice a k
poranění samotného oka či zrakového nervu nebo k nitrolebnímu poranění a nebyl
tedy poškozen důležitý orgán. Jednání obviněného podle těchto zjištění
sledovaly další čtyři osoby. Přitom uvedeného jednání se obviněný dopustil
přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne
7. 9. 1994, sp. zn. 12 T 49/94, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. 5 To 424/94, odsouzen pro trestný čin
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky a
šest měsíců nepodmíněně, který vykonal dnem 20. 4. 1996.
Odvolání obviněného A. B. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 5 To 64/2003.
Obviněný A. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě. Dovolání podal v rozsahu, v němž bylo
výrokem tohoto usnesení zamítnuto jeho odvolání. Dovolání opřel o důvod
stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl především to, že skutek, jímž
byl uznán vinným, byl nesprávně kvalifikován jako pokus trestného činu ublížení
na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., protože jeho
jednání nesměřovalo k tomu, aby poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví.
Uvedl, že skutek měl být posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §
221 odst. 1 tr. zák. Dále namítl, že pro to, aby mohl být posuzován jako zvlášť
nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., nebyla splněna materiální
podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, a to s ohledem na dobu, která uplynula od
jeho odsouzení za předcházející zvlášť závažný úmyslný trestný čin. V závěru
dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v
Ostravě i rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově a aby
Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově přikázal věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten,
kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokus uvedeného trestného
činu (§ 8 odst. 1 tr. zák.) spáchá ten, kdo se dopustí jednání pro společnost
nebezpečného, které bezprostředně směřuje k dokonání tohoto trestného činu a
jehož se dopustí v úmyslu tento trestný čin spáchat, jestliže k dokonání
trestného činu nedojde.
Pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222
odst. 1 tr. zák. tedy je jednání, jímž těžká újma na zdraví nebyla způsobena,
ale které ke způsobení těžké újmy na zdraví bezprostředně směřovalo. Na to, zda
je tato podmínka uvedené právní kvalifikace splněna, lze usuzovat zejména z
povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu provedení útoku, zejména
podle toho, proti které části těla útok směřoval, z pohnutky činu, z okolností,
za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného z útoku reálně
hrozilo.
V posuzovaném případě tu jsou závažnými skutečnostmi to, že obviněný k útoku
proti obviněnému použil těžký skleněný popelník a že útok vedl na hlavu
poškozeného. Z těchto skutečností však přesto nelze přesvědčivě dovodit závěr,
že jednání obviněného směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví.
Významným kritériem pro posouzení naznačené otázky je intenzita útoku. V tomto
ohledu není ve skutkové části výroku o vině žádné konkrétní zjištění. Nejasné
je v tomto ohledu i odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Okresní soud sice ve svém
rozsudku obsáhle citoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
soudního lékařství, který vypracoval Doc. MUDr. S. L., CSc., ale nevysvětlil,
co z něho konkrétně zjistil ohledně intenzity útoku obviněného. Posuzuje-li se
písemný posudek a výpověď znalce v hlavním líčení jako celek, je třeba důsledně
rozlišit to, že původně se znalec vyjadřoval k intenzitě útoku, který měl být
podle usnesení o zahájení trestního stíhání a podle obžaloby veden tak, že
obviněný udeřil poškozeného popelníkem, který držel v ruce, zatímco později se
znalec vyjadřoval k intenzitě útoku, který byl podle výsledků dokazování v
hlavním líčení veden tak, že obviněný hodil popelníkem proti poškozenému ze
vzdálenosti asi jednoho metru. Základním pochybením soudů bylo to, že z té
části vyjádření znalce, která vycházela z předpokladu, že obviněný udeřil
poškozeného rukou ozbrojenou popelníkem, vyvozovaly závěry ve vztahu ke
zjištění, že obviněný hodil popelníkem proti poškozenému. Rozdíl je v tom, že
zatímco pro variantu, že obviněný udeřil poškozeného rukou ozbrojenou
popelníkem, znalec připustil až střední intenzitu útoku, pro variantu, že
obviněný hodil popelníkem proti poškozenému, výslovně označil intenzitu útoku a
sílu, se kterou obviněný hodil popelník, za malou. Vysvětlení tohoto rozdílu je
v tom, že přítomnost popelníku, který je držen v ruce, významněji zesiluje
intenzitu úderu vedeného rukou, zatímco pokud byl popelník hozen ze vzdálenosti
asi jednoho metru, stalo se tak s obtížným nápřahem, což snížilo sílu dopadu
popelníku na zasažené místo na těle poškozeného. Okresní soud se sice zmínil o
„pasivní obraně poškozeného“, avšak neuvedl žádnou konkrétní formu takové
obrany. Ve skutečnosti žádnou formu pasivní obrany nezjistil, protože na
podkladě výpovědí svědků, kteří útok obviněného proti poškozenému viděli a ve
svých výpovědích popsali, dospěl ke zjištění, že obviněný hodil popelník proti
poškozenému a ten ho přímo zasáhl do hlavy v oblasti pravého obočí. Součástí
těchto zjištění není, že by poškozený např. uhnul hlavou, kryl si hlavu rukou
nebo jiným podobným způsobem zmírnil sílu, s níž popelník dopadl. Intenzita
útoku, která se projevila silou, s níž popelník dopadl do oblasti pravého obočí
poškozeného, tedy ve skutečnosti žádnou obranou poškozeného nebyla ovlivněna,
zejména ne v tom smyslu, že by byla nějak snížena.
Ze zjištění soudů vyplývá, že čin obviněného neměl žádnou jasnou pohnutku,
která by byla vyhraněna proti poškozenému, svědčila o nějakém nepřátelství,
nevyřízených účtech apod. Obviněný byl v podnapilém stavu v nočních hodinách v
baru, začal se chovat vulgárně a agresivně a tato jeho obecná agresivita se
obrátila proti poškozenému v podstatě náhodně jako proti osobě obviněnému
neznámé. Čin obviněného jako takový tím není omluvitelný, ale z hlediska
pohnutky je charakterizován tak, že obviněný evidentně neměl žádný zvláštní
důvod k tomu, aby poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, byť jeho jednání
bylo zcela svévolné.
Z okolností, za kterých se útok stal, nelze pominout to, že hození popelníku
předcházely a po něm následovaly ještě další projevy agresivity, avšak všechny
byly méně závažné (ve srovnání s hozením popelníku). Soudy ostatně zjistily, že
v příčinné souvislosti se zraněním, které poškozený utrpěl, resp. které mu
hrozilo a bylo o něm uvažováno jako o těžké újmě na zdraví, bylo jen hození
popelníku. Posoudí-li se agresivní jednání obviněného ve všech jeho formách
jako celek, jeví se hození popelníku spíše jako určité vybočení z té míry
agresivity, kterou obviněný projevoval předtím a potom. Nejvyšší soud tím
nemíní zlehčovat závažnost jednání obviněného, ale nemůže tuto okolnost
přehlédnout při hodnocení přesvědčivosti úvah okresního soudu a krajského
soudu v otázce, zda jednání obviněného skutečně směřovalo ke způsobení těžké
újmy na zdraví. Z hlediska uvedených okolností útoku vyznívá závěr soudů, že
jednání obviněného směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví, nepodloženě.
Pokud jde o nebezpečí, které poškozenému z útoku hrozilo, uvažovaly soudy o
zlomenině očnice, poranění samotného oka či zrakového nervu a nitrolebním
poranění. Je však třeba konstatovat, že soudy tento závěr převzaly z písemného
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který byl
zpracován pro tu variantu skutkového stavu, ze které vycházelo usnesení o
zahájení trestního stíhání a obžaloba, tj. pro variantu, že obviněný udeřil
poškozeného rukou ozbrojenou popelníkem. Z této varianty skutkového stavu však
soudy nakonec nevycházely, protože za podklad výroku o vině vzaly zjištění, že
obviněný hodil popelník po poškozeném ze vzdálenosti asi jednoho metru. Tato
změna skutkového stavu oproti usnesení o zahájení trestního stíhání a oproti
obžalobě vedla nejen k tomu, že znalec ve své výpovědi v hlavním líčení zmírnil
svůj závěr o intenzitě útoku, ale také k tomu, že zmírnil své závěry o tom,
jaké zranění poškozenému reálně hrozilo. V tomto ohledu znalec výslovně uvedl,
že za situace, kdy popelník byl hozen malou silou a dopadl do oblasti pravého
obočí poškozeného, nemohl způsobit žádné vážnější poranění.
Soudy uvažovaly také o šťastné náhodě jako o důvodu, pro který nedošlo k
závažnějšímu zranění poškozeného. Ačkoli to soudy výslovně neuvedly, za
šťastnou náhodu lze v tomto smyslu považovat to, že popelník nedopadl na hlavu
poškozeného níže, to znamená na oko. Pro tento případ a se zřetelem k malé
intenzitě útoku znalec označil možné zranění oční koule, a to její zhmoždění,
za středně těžké a charakterizoval ho délkou léčení 5 až 6 týdnů. Z toho, co
znalec uvedl dále, a contrario vyplývá, že o ještě vážnější poruchu zdraví
poškozeného by šlo tehdy, pokud by byl zasažen také oční nerv, případně
sítnice, dále pokud by došlo k zánětlivému průběhu nebo pokud by došlo ke
komplikacím. Z uvedeného vyjádření znalce lze usuzovat na to, že v případě
zasažení oka je zhmoždění oční koule obvyklým, typickým a tudíž i reálně
hrozícím následkem. Naproti tomu pokud jde o ostatní poruchy, je jejich vznik
spojen s dalšími předpoklady, které působí spíše nahodile v tom smyslu, že
nemusí být nutným důsledkem zasažení oka útokem, který jak je třeba znovu
připomenout, měl z hlediska síly dopadu popelníku jen malou intenzitu. To je
významné proto, že ve vztahu k těmto ostatním poruchám je nesnadné klást
obviněnému za vinu úmysl, nehledě na to, že soudy se úmyslem obviněného v této
spojitosti ani nezabývaly.
Soudy náležitě nevysvětlily, kterou z forem těžké újmy na zdraví podle § 89
odst. 7 tr. zák. spatřovaly v hrozícím následku jednání obviněného. Z té části
jejich rozhodnutí, kde se zmínily o tom, že “nebyl poškozen důležitý orgán“,
lze usuzovat na to, že měly na mysli těžkou újmu na zdraví podle § 89 odst. 7
písm. e) tr. zák. Samotná okolnost, že byl poškozen důležitý orgán, resp. že
hrozilo poškození důležitého orgánu, však nestačí k závěru, že se jedná o
těžkou újmu na zdraví podle citovaného ustanovení. Toto ustanovení totiž
vymezuje těžkou újmu na zdraví tak, že to je jen vážná porucha zdraví nebo
vážné onemocnění a že za těchto podmínek jsou těžkou újmou na zdraví
alternativy uvedené pod písm. a) až ch). Soudy proto měly hodnotit reálně
hrozící následek se zřetelem ke skutečnému průběhu útoku a jeho skutečné
intenzitě a měly přitom vzít v úvahu všechna hlediska vyplývající z ustanovení
§ 89 odst. 7 písm. e) tr. zák.
Právní posouzení skutku tedy je nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů nemůže výrok o vině obviněného pokusem trestného činu ublížení
na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. obstát. V
souvislosti s tím nemůže obstát ani výrok o tom, že obviněný pokus tohoto
trestného činu spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1
tr. zák. Jinak považuje Nejvyšší soud za vhodné k námitkám obviněného, které se
týkají zvlášť nebezpečné recidivy, pouze poznamenat, že pro posouzení
materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy není rozhodná samotná nominální
doba, která uplynula od předchozího odsouzení za jiný zvlášť závažný úmyslný
trestný čin, resp. od výkonu trestu odnětí svobody uloženého za tento trestný
čin, avšak také to, že určitou část doby do spáchání nového zvlášť závažného
úmyslného trestného činu obviněný strávil ve výkonu trestu odnětí svobody za
jiné trestné činy. V důsledku jednoty skutku nemůže obstát ani výrok o trestném
činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ačkoli proti němu obviněný nic
nenamítal. Obstát tedy nemůže výrok o vině jako celek a tudíž ani výrok o
trestu.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení krajského soudu i přecházející
rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, zrušil také další obsahově navazující
rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, a přikázal okresnímu soudu, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 7 Tdo 686/2003
Datum rozhodnutí: 25.06.2003
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
7 Tdo 686/2003-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 6. 2003 v trestní věci
obviněného A. B., vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod
sp. zn. 102 T 241/2002, v řízení o dovolání t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný A. B. nebere do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný A. B. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem
Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 102
T 241/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2003,
sp. zn. 5 To 64/2003. V řízení o dovolání, které podal obviněný, byla obě tato
rozhodnutí zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo
686/2003, s tím, že okresnímu soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Za této situace bylo nutné, aby Nejvyšší soud podle
§ 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě.
Nejvyšší soud v nynějším stádiu řízení neshledal na straně obviněného žádný z
důvodů vazby podle § 67 tr. ř.
V původním řízení byl obviněný ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr.
ř. Podstatný význam v tomto ohledu měla okolnost, že byl stíhán pro pokus
trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. l tr zák., § 222 odst. 1 tr.
zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Takto byl
také uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody na osm roků. V řízení o
dovolání obviněného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedená právní
kvalifikace skutku je nesprávná. Aniž by tím Nejvyšší soud prejudikoval
výsledek dalšího řízení ve věci samé, považuje opětovné uznání obviněného
vinným ve shodě s původní kvalifikací za málo reálné s tím, že spíše lze
očekávat, že obviněný bude uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle
§ 221 odst. 1 tr. zák., na který zákon stanoví trest odnětí svobody do dvou let
a kterým nemůže být obviněný uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista
podle § 41 odst. 1 tr. zák.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud rozhodl, že obviněný se nebere do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 25. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec