7 Tdo 686/2024-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2024 o dovolání obviněného X. M. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. 8 To 80/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 137/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného X. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 1. 2. 2024, č. j. 3 T 137/2022-343, byl obviněný X. M. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby činila 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč.
2. Uvedeného přečinu se obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 10. 5. 2019 neoprávněně prodal v prostoru parkoviště u sídla odboru dopravy Městského úřadu XY v XY zapůjčené havarované osobní vozidlo Bentley Continental GT V8S, společnosti AutoBezděk, s. r. o., zastoupené jednatelem Jakubem Bezděkem za částku 990 000 Kč, přičemž vozidlo bylo v době prodeje ve vlastnictví společnosti s Autoleasing, a. s. (v současnosti s názvem Leasing České spořitelny, a. s.), a obviněný ho měl pouze půjčené od provozovatele vozidla D. L., o čemž dobře věděl a byl s touto skutečností srozuměn, tedy bez vědomí a souhlasu vlastníka havarovaného osobního vozidla Bentley Continental GT V8S společnosti s Autoleasing, a. s., prodal toto vozidlo, čímž ho vědomě zatížil právem třetí osoby, kdy s finančními prostředky získanými tímto prodejem naložil nezjištěným způsobem, a způsobil tak poškozené společnosti s Autoleasing, a. s., škodu ve výši 988 900 Kč, jak byla ke dni prodeje vyčíslena hodnota automobilu soudním znalcem.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 5. 2024, č. j. 8 To 80/2024-437, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněných výrocích o vině a peněžitém trestu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný X. M. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. pro nesprávné právní posouzení skutku. Konstatoval, že skutek spočíval v tom, že svědek D. L. udělil 22. 3. 2019 dovolateli plnou moc k prodeji bouraného vozu Bentley, přičemž jednal protiprávně, neboť byl tehdy pouhým leasingovým nájemcem a podle všeobecných obchodních podmínek společnosti s Autoleasing, a. s., nemohl vůz prodat bez jejího předchozího písemného souhlasu, jímž nedisponoval. Právní posouzení skutku jako přečinu zpronevěry označil za nesprávné, neboť si předmětný vůz nepřisvojil, když s ním naložil v souladu s účelem svěření a nevybočil z mantinelů udělené plné moci.
Dovolatel navíc marně namítal, že teoreticky by mohl být trestně stíhán pouze jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pokud by si orgány činné v trestním řízení posoudily předběžnou otázku trestní odpovědnosti svědka D. L. jako hlavního pachatele kladně. Měl za to, že odvolací soud se svým postojem odchýlil od ustáleného výkladu zákonného sousloví „přisvojení si cizí věci“ a zcela opomenul, že předpokladem přisvojení si cizí věci je postup v rozporu s účelem svěření, který v tomto konkrétním případě vymezil svědek D.
L. jako „prodej vraku, manipulace a nakládání s vrakem, prodejem vraku“, a dovolatel tudíž prodejem vozu nemařil účel, k němuž mu byl svěřen, nýbrž ho tím naopak naplnil. K úloze svědka D. L. akcentoval, že podle judikatury se pachatel, který si na základě předchozí dohody přisvojuje cizí věci společně s osobou, jíž byly svěřeny, těchto věcí nezmocňuje ve smyslu § 205 odst. 1 tr. zákoníku, ale účastní se na přisvojení svěřené věci, tedy na jednání, jež má povahu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr.
zákoníku, přičemž nejde o spolupachatelství, ale o některou z forem účastenství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku (R 52/1996). Trestnost účastenství přitom závisí na trestném činu nebo jeho pokusu spáchaným jinou osobou. Akcesorita účastenství je institutem hmotného práva, nicméně trestní stíhání účastníka jako institut procesního práva není nijak podmíněno trestním stíháním pachatele. Z uvedeného podle něj plyne, že dovolatel se teoreticky mohl účastnit na přečinu zpronevěry spáchané svědkem D. L., nicméně nezbytným předpokladem jeho trestního stíhání by bylo vyřešení otázky pachatelství daného svědka jako předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr.
ř., k čemuž nedošlo. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že obviněný opakuje ve svém dovolání jeden bod ze své předchozí širší obhajoby, s níž se soudy již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud poukázal na to, že předmětnou plnou mocí byl dovolatel zmocněn především k „vyřešení pojistné události“ a teprve poté k zajištění prodeje vozidla. Odvolací soud se obsahem plné moci a tvrzeným pachatelstvím svědka D. L. rovněž zabýval. Argumentaci považoval za správnou a odkázal na ni. K dovolatelem tvrzenému významu druhé části plné moci (zajistit prodej vozidla) dodal, že ať může vykládat její smysl jakkoli, v žádném případě z ní nelze dovodit, že by se mělo jednat o smlouvu darovací, tj. že by jejím obsahem bylo předání vraku obviněnému k volnému užití včetně možného prodeje a ponechání si výtěžku z něj. Právě takového jednání se měl dovolatel dopustit podle výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž v žádné části svého trestního stíhání netvrdil, že by snad výtěžek prodeje předal vlastníkovi prodaného vraku. Podle přesvědčení státního zástupce tak námitky obviněného odpovídaly tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně jeho dovolání je zjevně neopodstatněné. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
8. Ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání lze konstatovat, že námitky o nenaplnění znaku objektivní stránky „přisvojení si cizí věci“, jakož i skutečnost, že měl být trestně postihován nanejvýš jako pomocník ke stíhanému přečinu, jsou pod tento dovolací důvod podřaditelné.
9. K samotné napadené právní kvalifikaci je vhodné předeslat, že přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, která činí v souladu s § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nejméně 100 000 Kč. Z hlediska mimořádného opravného prostředku je pak stěžejním znak objektivní stránky uvedeného přečinu spočívající v přisvojení si cizí věci. Obviněný totiž s odkazem na obsah plné moci udělené svědkem D. L. rozporuje, že by tento znak naplnil.
10. Přisvojení si cizí věci znamená nakládání s cizí věcí jako s vlastní. K přisvojení si cizí věci u trestného činu zpronevěry tedy dochází tehdy, pokud pachatel se svěřenou věcí nakládá v rozporu s účelem jejího svěření (například ji prodá, daruje, zastaví, užívá v rozporu s vůlí jejího vlastníka atd.) (srov. Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1665).
11. Obviněný negoval, že by si cizí věc přisvojil, neboť jednal v mantinelech plné moci udělené svědkem D. L., tudíž s ní naložil v souladu s účelem svěření a nemohl mařit účel, k němuž mu byl vrak vozidla svěřen. K tomu nutno předně konstatovat, že se jedná o opakovanou obhajobu obviněného, kterou již uplatnil v přechozích částech řízení, a soudy se s ní odpovídajícím způsobem vypořádaly. Je pravdou, že druhá část plné moci udělené svědkem D. L. a sepsané jeho právním zástupcem opravňovala obviněného k prodeji vraku předmětného vozidla.
Nicméně na základě stabilizovaných skutkových zjištění bylo prokázáno, že obviněný věděl, že nebyl oprávněn tuto věc prodat, což však učinil. V rámci posuzování napadeného znaku nelze izolovat toliko důkaz rozebíranou plnou mocí, která – jak již uvedl odvolací soud – by vskutku mohla působit tak, že ji vystavil majitel vozidla, byť v ní takto uveden není, neboť figuruje jako zmocnitel. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného však bylo stěžejní, že věděl, že svědek D. L. nebyl majitelem uvedeného vozu.
Tato zjištění vyplývají zejména z uznání dluhu, které obviněný a svědek D. L. podepsali ve stejný den jako výše uvedenou plnou moc. Výslovně se v něm uvádí, že předmětné vozidlo patří společnosti s Autoleasing, a. s., přičemž D. L. je provozovatelem. Dále svědek Jakub Bezděk vypověděl, že obviněný měl u sebe při prodeji auta i tzv. malý technický průkaz, přičemž odvolací soud, jenž si opatřil vzory osvědčení o registraci vozu z předmětného období obsahující zvlášť kolonky pro provozovatele i vlastníka vozidla, dospěl k závěru, že nic nenasvědčuje tomu, že by obviněný mohl mít v době prodeje k dispozici malý technický průkaz, v němž by byl D.
L. uveden jako vlastník zmíněného vozidla. Nelze opomenout, že tento doklad měl u sebe i v době uzavírání pojistné smlouvy, jak potvrdila v podaném vysvětlení J. Š., jakož i při evidenční kontrole, což stvrdil svědek F. B. Z výpovědi A. K. vyplývá, že dovolatel měl zkušenosti s převody aut a s osvědčením o registraci vozu se seznámil. Věděl tudíž, že svědek D. L. není vlastníkem předmětného vozidla (nýbrž toliko jeho provozovatelem) a také to, že mu jej svěřil, ač nebyl oprávněn zmocnit jej k jeho prodeji.
Lze proto uzavřít, že obviněný si cizí věc přisvojil, když s ní naložil jako vlastník, neboť ji prodal, ač velice dobře věděl, že s ní takto volně nakládat nemůže.
12. Dále dovolatel namítal, že svědek D. L. udělením plné moci k prodeji bouraného vozu Bentley jednal protiprávně, neboť byl pouhým leasingovým nájemcem a podle všeobecných podmínek společnosti s Autoleasing, a. s., nemohl vůz prodat bez jejího předchozího písemného souhlasu. Při správném posouzení pachatelství tohoto svědka jako předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. by pak mohl být trestně odpovědný nanejvýš jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku s akcentem na současnou povinnost dodržení zásady akcesority účastenství. Nutno (opakovaně) konstatovat, že obviněný si úmyslně přisvojil svěřenou cizí věc, tudíž naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry. Již soud odvolací vysvětlil, že zpronevěry se přitom může dopustit i ten, kdo má věc svěřenou od člověka, kterému tato věc nepatří (svědek totiž nebyl ve smyslu úvěrové smlouvy a všeobecných obchodních podmínek úvěrů oprávněn obviněného zplnomocnit k prodeji této věci). Nelze se tedy ztotožnit s dovolací argumentací obviněného, že by měl být nanejvýš trestně odpovědný jako tzv. účastník v užším slova smyslu ve formě pomoci. Nad rámec stran namítané trestní odpovědnosti svědka D. L. pak dovolací soud upozorňuje, že je (stejně jako soud prvního stupně a odvolací soud) vázán obžalovací zásadou vyjádřenou v § 2 odst. 8 tr. ř., podle níž je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce, a § 220 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Soud není oprávněn určovat, kdo má či nemá být trestně stíhán, proti komu může být podána obžaloba, poněvadž otázka zahájení trestního stíhání a podání obžaloby je svěřena výlučně do pravomoci k tomu příslušných orgánů činných v trestním řízení.
V.Závěr
13. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
14. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného X. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu