7 Tdo 704/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 3. 7. 2003 dovolání
obviněného Ing. O. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12.
2002, sp. zn. 9 To 445/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Břeclavi pod sp. zn. 2 T 337/2001 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12.
2002, sp. zn. 9 To 445/2002, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20.
5. 2002, sp. zn. 2 T 337/2001, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. O. D. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 9 To
445/2002, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku
Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 2 T 337/2001. Tímto
rozsudkem byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 255
odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, jehož výkon byl
podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle
§ 59 odst. 1 tr. zák. na tři roky a šest měsíců.
Podle zjištění Okresního soudu v Břeclavi se obviněný trestného činu dopustil
tím, že dne 14. 7. 1994 v B. v pobočce E., a.s., Ú. n. L., jako likvidátor V.,
státního podniku v likvidaci, B. n. P., na základě vlastního rozhodnutí bez
souhlasu a vědomí jeho zřizovatele Okresního úřadu ve Ž. n. S. nebo jiných
orgánů a v rozporu se svými povinnostmi likvidátora podepsal prohlášení
ručitele, kterým se V., státní podnik v likvidaci, B. n. P., jako ručitel
zavával ve prospěch úvěrového věřitele E., a.s., Ú. n. L., pobočka B.,
uspokojit v případě neplnění úvěrovým dlužníkem jeho pohledávku z úvěrové
smlouvy, na jejímž základě banka poskytla úvěrovému dlužníku Z. d. S.
krátkodobý úvěr ve výši 5.000.000,- Kč, který jím byl následně vyčerpán, a za
tím účelem současně podepsal ve prospěch banky vinkulaci termínovaného vkladu
V., státního podniku v likvidaci, ve výši 7.500.000,- Kč, který měl u této
banky, takže když Z. d. S. svůj úvěr ve výši 5.000.000,- Kč s úroky v celkové
výši 263.856,80 Kč ve lhůtě splatnosti a ani později neuhradilo, E., a.s.,
pobočka B., se dne 27. 1. 1995 uspokojila z termínovaného vkladu V., státního
podniku v likvidaci, B. n. P., takže na majetku českého státu ve správě V.,
státního podniku v likvidaci, B. n. P., vznikla škodu ve výši 5.263.856,80 Kč.
Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu
a odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že nebylo
prokázáno, že by po subjektivní stránce naplnil znaky trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Podle něj lze
spolehlivě dojít toliko k závěru, že věděl o tom, že na spravovaném majetku
může způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takovému
následku nedojde, přičemž důvody, pro které spoléhal, že následek relevantní z
hlediska trestního zákona nezpůsobí, byly dostatečné a reálné. Vyjádřil
přesvědčení, že se nemohl dopustit úmyslného trestného činu, poněvadž jednal
toliko z vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a aby příslušnému soudu
přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí značnou škodu tím,
že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat
nebo spravovat cizí majetek.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi se
podává, že soud pokládal u obviněného za naplněné ty znaky trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. účinného v době spáchání činu, které spočívají v tom, že pachatel
„jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou
povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek a takovým činem způsobí značnou
škodu“.
Pro trestní odpovědnost podle § 255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje úmyslné
zavinění pachatele a platí, že úmysl se musí vztahovat jak k porušení
povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na
něm.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly
naplněny znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku
podle § 255 tr. zák. po stránce subjektivní, tj. zda bylo prokázáno úmyslné
zavinění ve vztahu ke způsobení škody na cizím majetku.
Výrok o vině obviněného trestným činem porušování povinnosti při správě cizího
majetku nemůže obstát především proto, že ohledně subjektivní stránky činu
neučinily soudy taková skutková zjištění, která by naplňovala zákonné znaky
úmyslu stran způsobení škody na cizím majetku, jak opodstatněně dovolatel
vytýká. Užil-li okresní soud ve výrokové části rozsudku formulace, že v
důsledku porušení povinností obviněného coby likvidátora státního podniku v
likvidaci „vznikla škoda ve výši 5.263.856,80 Kč“, pak otázku zavinění nikterak
neobjasnil. Neučinil tak ani tehdy, když dále na str. 3 - 4 odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že „obviněný musel být ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr.
zák. srozuměn s tím, že svým jednáním porušuje povinnosti likvidátora stanovené
obecně závaznými právními předpisy, což bylo jeho povinností vědět, ač takto
nepostupoval, přičemž následně došlo k nesplácení úvěru a obviněný si musel být
vědom toho, že může dojít pro nesplácení úvěru úvěrovým dlužníkem k plnění
bance na úkor spravovaného cizího majetku. Postupem obviněného tedy došlo ke
vzniku škody ve výši 5.263.856,80 Kč …“ Ani krajský soud tyto nedostatky
neodstranil. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že se s právními závěry
okresního soudu a zejména pak se závěry, jež se týkaly subjektivní stránky
trestného činu, zcela ztotožnil, „když naznal, že jednání, jež je obviněnému
kladeno za vinu, se tento dopustil úmyslnou formou“, aniž by však věnoval
sebemenší pozornost právě otázce úmyslného zavinění ve vztahu ke způsobení
škody na cizím majetku.
Závěr, že obviněný si musel být vědom toho, že může dojít k plnění bance na
úkor spravovaného cizího majetku a tedy ke vzniku škody na něm, o úmyslném
zavinění jednoznačně nevypovídá. Jsou v něm obsaženy skutečnosti významné jak
pro závěr o úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., tak pro závěr o
nedbalosti vědomé podle § 5 písm. a) tr. zák. Nelze totiž pominout, že
eventuální úmysl se shoduje s vědomou nedbalostí v intelektuální složce, ale
oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená
srozuměním. Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje
jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní
právo. Způsobení takového následku, tj. v daném případě škody na cizím majetku,
není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel
sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak
cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že
realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku
významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že
pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit
následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho
zásah, nebo zásah jiné osoby. Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí
možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit
okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem.
Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu,
ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho
způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o
spoléhání se na náhodu.
Okresní soud se nezabýval otázkou, zda důvody, pro které obviněný podle svých
tvrzení spoléhal, že následek relevantní z hlediska trestního zákona nezpůsobí,
byly dostatečné a reálné, jak důvodně namítá obviněný. Stranou jeho pozornosti
zůstalo vystavení směnky vlastní dne 13. 7. 1994 směnečníkem Z. d. S. ve
prospěch V., státního podniku v likvidaci, B. n. P., avalované předsedou
družstva Ing. V. P. Soud nezjistil, jaké měl obviněný poznatky o ekonomické
situaci Z. d. S., a ani si neopatřil žádné poznatky o reálné ekonomické situaci
tohoto subjektu ke dni 14. 7. 1994. Náležité objasnění a zhodnocení těchto
okolností je nezbytnou podmínkou pro spolehlivý závěr o formě zavinění
obviněného ve vztahu ke způsobení škody na jím spravovaném cizím majetku. Není
nutno zvláště zdůrazňovat, že takový právní závěr musí mít spolehlivou oporu ve
skutkových zjištěních vyjádřených ve výroku o vině obviněného.
Výrok o vině obviněného Ing. O. D. trestným činem porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. nelze označit za
správný. Skutek zjištěný Okresním soudem v Břeclavi byl nesprávně právně
posouzen ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na
nesprávném právním posouzení skutku spočívá též dovoláním napadené usnesení
Krajského soudu v Brně, který se s nesprávným výrokem o vině ztotožnil.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Brně a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i
rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr.
ř.). Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je Okresní
soud v Břeclavi vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší
soud. Rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu byla zrušena jen v důsledku
dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke
změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Nad rámec otázek, k nimž bylo třeba se relevantně vyjádřit z podnětu podaného
dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že skutku se měl obviněný dopustit v době,
kdy skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 tr. zák. neobsahovala též znění odstavce třetího, podle
něhož odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-
li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu. Tuto podobu má ustanovení
§ 255 tr. zák. až s účinností od 1. 1. 1998 (viz novela trestního zákona
provedená zákonem č. 253/1997 Sb.). Přestože závěr okresního soudu o
kvalifikaci škody převyšující částku 5.000.000,- Kč jako škody značné není sice
správný (jde o škodu velkého rozsahu), ustanovení § 255 odst. 3 tr. zák. nelze
použít, protože by šlo o posouzení trestnosti podle pozdějšího zákona, ač by to
pro obviněného nebylo příznivější, což by bylo v rozporu s ustanovením § 16
odst. 1 tr. zák. Současně nelze aplikovat ani skutkovou podstatu trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák.
(způsobení značné škody z vědomé nedbalosti), neboť ta byla do trestního zákona
zavedena jeho novelizací zákonem č. 105/2000 Sb. s účinností od 1. 5. 2000 a v
době spáchání skutku nebylo možné vyvodit trestní odpovědnost při nedbalostní
formě zavinění (a to ani nedbalosti vědomé) ve vztahu ke způsobení škody při
porušení jakékoliv povinnosti při správě cizího majetku.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková