Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 6. 2015 o dovolání
obviněné I. H.proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn.
8 To 1/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T
124/2014 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. H. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 1 T 124/2014,
byla obviněná I. H. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4
písm. d) tr. zákoníku a odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody na dva roky s tím, že výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku
stanovena na jeden rok.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Třebíči v podstatě v
tom, že obviněná jako vedoucí finanční účtárny obchodní společnosti Altreva,
spol. s r.o., v T. v době od 7. 10. 2009 do 28. 1. 2010 provedla bez vědomí a
souhlasu vedení společnosti z jejího bankovního účtu po předložení šeků v
devíti případech výběry finanční hotovosti, kterou nepředala do pokladny
společnosti a použila ji pro své soukromé účely, a tím způsobila společnosti
škodu ve výši 844 000 Kč.
Odvolání obviněné, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 8 To 1/2015, podle § 256 tr.
ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem
na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích
dovolacích důvodů namítla, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin.
Vyjádřila názor, že z její strany šlo jen o tzv. svémocný úvěr, neboť veškeré
prostředky vrátila. Uvedla, že výrok o vině je v rozporu se zásadou
subsidiarity trestní represe, jak je stanovena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou
soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchá
ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím
majetku značnou škodu. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou
rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Skutek, jímž byla obviněná uznána vinnou, evidentně naplňuje znaky
uvedeného trestného činu. K tomu, aby skutek nebyl posouzen jako trestný čin,
není z hlediska namítaného ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku důvodu. Podle
tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní
spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Námitky obviněné, že z její strany šlo jen o svémocný úvěr, nemohou
obstát.
Jestliže zaměstnanec s dispozičním oprávněním k účtu zaměstnavatele vybere bez
jeho souhlasu z tohoto účtu hotovost, kterou použije pro sebe, jde o svémocný
úvěr za předpokladu, že takto jednal s úmyslem vrátit tyto prostředky v
nejbližší době podle okolností případu do pokladny nebo na účet zaměstnavatele
a měl reálnou možnost v nejbližší době peníze vrátit. V takovém případě je
namístě posoudit věc jen v rámci odpovědnosti zaměstnance za řádné plnění
povinností vyplývajících z pracovního vztahu. Uvedený předpoklad není splněn,
pokud zaměstnanec jednal s vědomím, že vůbec nemá peníze na to, aby je mohl v
nejbližší době vrátit, a že si je teprve musí opatřit. Úmysl vrátit peníze pak
je závislý na budoucí nejisté události. Svémocný úvěr se vyznačuje tím, že
zaměstnanec jedná pod tlakem okamžité potřeby peněz, sám peníze na uspokojení
své potřeby jinak má, ale okamžitě je nemá k dispozici (např. je má odložené
doma, uložené v bance apod.), takže je schopen peníze ihned nebo v nejbližší
době vrátit a také je v tomto limitu skutečně vrátí. (K posuzování podmínek
svémocného úvěru viz přiměřeně č. 54/1967 Sb. rozh. tr.).
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že se
nemohlo jednat o svémocný úvěr a že šlo o trestný čin zpronevěry.
Podle zjištění soudů k prvním šesti výběrům hotovosti z účtu poškozené
obchodní společnosti došlo ve dnech 7. 10. 2009, 19. 10. 2009, 6. 11. 2009, 20.
11. 2009, 24. 11. 2009 a 18. 12. 2009, přičemž obviněná vybrala celkem 322 000
Kč, jednala pod vlivem momentální potřeby a s předpokladem, že peníze vrátí do
konce roku 2009. V době výběrů však neměla žádné vlastní peněžní prostředky,
které by jí umožňovaly vrátit vybrané částky ihned nebo v nejbližší době, a
pokud celkovou částku 322 000 Kč vrátila převodem na účet poškozené obchodní
společnosti, stalo se tak dne 28. 12. 2009 s použitím peněz půjčených od
bratra. V této spojitosti nelze pominout to, co vyplývá z výpovědi svědkyně L.
T., jednatelky poškozené obchodní společnosti. Tato svědkyně se o neoprávněných
výběrech dověděla od účetní Z. L., vyčkávala, co bude obviněná dále dělat, a
vrácení peněz dne 28. 12. 2009 označila za účelový postup obviněné, která ze
své pozice věděla, že všechny závazky musí být vyrovnány ke konci roku.
Obviněná pak ve výběrech pokračovala ve dnech 11. 1. 2010, 22. 1. 2010 a 28. 1.
2010, přičemž vybrala celkem 520 000 Kč. O tom se svědkyně L. T. jako
jednatelka dověděla od zaměstnankyně M. M., obrátila se na obviněnou s otázkou,
jak hodlá vrácení peněz řešit, obviněná na to neodpověděla a teprve dne 4. 3.
2010 na základě jednání se zahraničním společníkem obviněná nechala převést na
účet poškozené obchodní společnosti částku 520 000 Kč, kterou jí opět půjčil
bratr.
Z uvedených okolností je zřejmé, že obviněná používala peněžních
prostředků zaměstnavatele ke krytí svých potřeb způsobem, který již nabýval
rysů soustavnosti, aniž měla nějaké vlastní prostředky, z nichž by mohla vrátit
odčerpané peníze ihned nebo v nejbližší době. Nejednalo se tedy o to, aby
obviněná překlenula okamžitou či krátkodobou faktickou nedostupnost svých
vlastních prostředků, s nimiž jinak mohla nakládat. Z výpovědi obviněné je
patrno, že chtěla peníze vrátit z prostředků, které jí budou vyplaceny z titulu
jejího členství v družstvu O. (družstvo bylo jedním ze společníků poškozené
obchodní společnosti). To se však mohlo týkat nanejvýš prostředků, k jejichž
vyplacení mělo dojít v roce 2010, neboť prostředky vyplacené v roce 2009
obviněná v době odčerpávání peněz z účtu poškozené obchodní společnosti již
neměla. O výplatě v roce 2010 měla valná hromada družstva teprve rozhodovat,
přičemž výplata přicházela v úvahu nejdříve v dubnu nebo květnu 2010. Obviněná
tedy vázala svůj záměr vrácení peněz na nejistou budoucí událost a na tak
vzdálený časový odstup, že bylo vyloučeno, aby peníze vrátila ihned nebo v
nejbližší době ve smyslu dominantních znaků svémocného úvěru. Obviněná si
peníze použité k vrácení musela dodatečně opatřit půjčkou od bratra.
Za tohoto stavu nebylo jednání obviněné pouhým svémocným úvěrem a
porušením povinností zaměstnance v rámci pracovního vztahu, ale nabylo povahy
kriminálního činu. Vrácení odčerpaných peněžních prostředků zaměstnavateli bylo
ze strany obviněné jen náhradou škody způsobené trestným činem a mělo povahu
významné polehčující okolnosti, kterou soudy – spolu s výraznou délkou doby od
spáchání skutku – vyjádřily uložením trestu odnětí svobody na samé spodní
hranici zákonné trestní sazby a povolením podmíněného odkladu výkonu trestu.
Právní posouzení skutku jako trestného činu není žádnou svévolnou
kriminalizací případu porušení povinností zaměstnance v rámci pracovního
vztahu. Zásadně nelze připustit, aby zaměstnanci, kteří v rámci své pracovní
pozice mají přístup k peněžním prostředkům zaměstnavatele, používali těchto
prostředků ke krytí svých osobních potřeb a nahrazovali tak nedostatek
vlastních peněz, byť by odčerpané prostředky později vrátili. Případné
rozšíření takové praxe by ve svých důsledcích ohrožovalo finanční stabilitu
podnikatelských subjektů a konec konců i celkový hospodářský život ve
společnosti. Posoudit použití peněžních prostředků zaměstnavatele jako pouhý
svémocný úvěr je možné jen výjimečně, jestliže zaměstnanec jinak měl dostatek
vlastních prostředků, které nemohl použít pro nějakou okamžitou nebo
krátkodobou překážku, a vrátil peníze ihned nebo v nejbližší době. Projednávaná
kauza však takovým případem nebyla.
Pokud obviněná v souvislosti s námitkami ohledně subsidiarity trestní
represe odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS
3113/13, je třeba konstatovat, že právní názor Ústavního soudu vyslovený v
tomto nálezu se týkal skutkově zcela odlišné kauzy (konflikt mezi rodinnými
příslušníky v důsledku jejich neurovnaných vztahů) a není proto bez dalšího
aplikovatelný na posuzovaný případ obviněné I. H.
Rozsudek Okresního soudu v Třebíči není rozhodnutím, které by spočívalo
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a
napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto odvolání
obviněné, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněná pojala do dovolání také námitku, že o její stížnosti proti
usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání rozhodl státní
zástupce, který k tomu nebyl příslušný. Tato námitka má procesní povahu a
obsahově neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jehož podstatou je porušení hmotného práva. Proto se Nejvyšší soud touto
námitkou dále nezabýval, zvláště když ve stádiu řízení před soudy obou stupňů
nemohla mít namítaná vada žádný vliv na celkový charakter tohoto řízení jako
spravedlivého procesu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec