7 Tdo 704/2024

7 Tdo 704/2024-789

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2024 o dovolání obviněného K. J., podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 7 To 22/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 110/2023, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 7 To 22/2024, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 50 T 110/2023.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný K. J. nebere do vazby.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 12. 2023, č. j. 50 T 110/2023-624, byl obviněný K. J. uznán vinným pod bodem 1) přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí pod bodem 1) a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.

6. 2017, sp. zn. 1 T 59/2017, který nabyl právní moci dne 26. 6. 2017, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 1 T 59/2017, který nabyl právní moci dne 26. 6. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Za zločin týrání svěřené osoby pod bodem 2) a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 46 T 10/2022, který nabyl právní moci dne 14. 4. 2022, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.

3. 2022, sp. zn. 46 T 10/2022, který nabyl právní moci dne 14. 4. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy.

2. Uvedených trestných činů se obviněný K. J. podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v podstatě tím, že 1) od roku 2015 do 22. 11. 2016, s výjimkou období do května 2016 po narození syna AAAAA (pseudonym), kdy po toto období bydlela poškozená M. M. se synem u svých rodičů a obviněného pouze navštěvovala, na blíže nezjištěných adresách v ulici XY ve XY a ve XY na Praze XY, v ulici XY v XY, v XY, v XY, v ulici XY v XY, a na dalších místech, a to i v době jejího těhotenství, zpravidla po předchozí slovní rozepři opakovaně fyzicky i verbálně napadal svou tehdejší přítelkyni – poškozenou M. M., se kterou žil ve společné domácnosti, kdy poškozená byla nucena v důsledku nejzávažnějších napadení obviněným opakovaně vyhledat lékařské ošetření, a to ve dnech 22. 4. 2015 pro úraz v obličeji (v době těhotenství), dne 15. 6. 2016 pro kontuzi dolní části zad a pánve, dne 22. 11. 2016 pro podlitiny v obličeji, na ramenou, zádech a hýždích a zhmoždění měkkých pokrývek lebních v týlní krajině, dále poškozenou během soužití v nezjištěném počtu případů napadl fackami směřujícími převážně do obličeje a silnějším chycením za ruku, což si nevyžádalo lékařské ošetření, a dále ji verbálně napadal křikem a slovními urážkami typu „kráva, píča, kunda“, zakazoval jí stýkat se s rodinou a dále po poškozené požadoval peníze z dávek na syna s odůvodněním, že neumí hospodařit s financemi, avšak sám z těchto peněz neplatil ani nájem bytu a užil je blíže nezjištěným způsobem, což způsobilo, že se museli opakovaně stěhovat.

2) od roku 2016 do dubna 2021, na blíže nezjištěných adresách v Praze v XY, v XY, v ulici XY v XY a na dalších místech, opakovaně fyzicky i verbálně napadal svého syna – poškozeného AAAAA, kdy jej nepřiměřeně fyzicky trestal za sebemenší prohřešek, včetně zvracení nadměrného množství jídla, které ho nutil u něj konzumovat, kdy mu nepřiměřeným fyzickým trestáním, způsoboval krom bolesti také modřiny, které na něm poškozená M. M. viděla, k trestání užíval holou ruku, dřevěnou lať, vařečku či pingpongovou pálku, nutil poškozeného k učení dovedností, na které ještě nebyl vývojově zralý, zejména sezení a psaní, a při selhání na něho křičel, a poté poškozeného fyzicky trestal, odpíral mu jídlo, v případě, že poškozenyě neutišitelně plakal, tak jej sprchoval studenou vodou, za trest jej nechával spát na podlaze, a dále poškozenyě musel být přítomen fyzickému a verbálnímu napadání své matky M. M. ze strany obviněného, čímž mu byla způsobena psychická újma, v důsledku čehož vykazuje příznaky syndromu týraného dítěte.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 7 To 22/2024-685, zrušil k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek pouze ve výroku o nároku poškozeného M. J. na náhradu nemajetkové újmy, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. o tomto nároku podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. znovu rozhodl. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání poškozeného zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Ke skutku pod bodem 1) popřel, že by se vůči poškozené M. M. choval nepřiměřeným způsobem, jenž by bylo možné kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Trval na své verzi událostí tak, že soužití s poškozenou bylo komplikované a bouřlivé. Docházelo mezi nimi k verbálním neshodám s četností jednou za dva týdny; vulgární výpady, hádky či neshody byly vzájemné a aktivně se jich účastnila i poškozená. Akcentoval, že se snažil o výchovné působení na poškozenou, aby se řádně starala o syna. Výjimečně tedy v mezích přiměřenosti zasáhl, kdy četnost těchto situací nepřesáhla čtyři případy ročně. Poškozená mu pak za dobu jejich soužití nesdělila, že by jednání či chování obviněného vnímala jako příkoří. Tato navazovala a udržovala vztahy s jinými muži, na což obviněný reagoval impulzivně a došlo mezi nimi k hádce, nicméně jednalo se o ojedinělou emočně podbarvenou událost. V dané situaci pak nepovažoval jeho reakci fackami vůči poškozené za zcela nepřiměřenou. Dále měl za to, že soud druhého stupně jeho snahu o péči mylně interpretoval jako snahu ovládnout poškozenou. Uvedl, že se choval jako partner poškozené a snažil se jí se vším pomoci, přičemž tuto pomoc mohla odmítnout. Dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 579/2022 nesouhlasil s tím, že by byl iniciátorem většiny konfliktů. Taková skutečnost z dokazování nevyplynula, neboť i poškozená potvrdila, že hádky byly oboustranné. Rovněž se vyjádřila k „fackám“, k nimž mělo docházet přibližně čtyřikrát za rok. K incidentu na chatě pak poškozená uvedla, že má na něj jiný názor než obviněný, ale v danou chvíli se oba neovládli, jednalo se o výjimečnou vypjatou situaci. Z její výpovědi ani nevyplynulo, že by nebyla schopná prosadit svou vůli a obviněnému vzdorovat. Poukázal na výpovědi R. Š. a M. J., kteří potvrdili, že se k poškozené choval dobře, a nikdy na ní nezpozorovali modřiny či bázlivost. Pakliže soud svědeckým výpovědím nepřikládal žádný význam s odůvodněním, že se svědci vyjadřovali k odlišnému časovému období, deklaroval, že své chování vůči poškozené nezměnil. Poškozená s ním nepřerušila kontakt, naopak se pravidelně navštěvují. Soud druhého stupně však k výpovědím svědků, kteří vypovídala ve prospěch dovolatele, vůbec nepřihlédl.

6. Dovolatel dále vyjádřil své přesvědčení o nenaplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 199 tr. zákoníku. Předně uvedl, že k hádkám, které měly být doprovázeny „fackami“, došlo maximálně čtyřikrát za rok. Z uvedené četnosti je zřejmé, že se nemůže jednat o trvající trestný čin, když by teoreticky vzato k jednotlivým útokům docházelo s odstupem tří měsíců. S ohledem na uvedené není správné zjištění soudů o tom, že poškozená byla opakovaně napadána fackami, neboť z takového konstatování se podává, že facky byly v časté frekvenci.

Dále podle něj nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť nejednal úmyslně, když se domníval, že jedná v zájmu poškozené M. M. K tomu akcentoval jejich bouřlivé partnerské soužití a spouštěče hádek v podobě chování poškozené spočívající v nedostatečné péči o syna a její paralelní vztahy s jinými muži. Rovněž poukázal na soudní spor s poškozenou u Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci úpravy poměrů a styku k nezletilému AAAAA a vyslovil své přesvědčení, že se poškozená uchýlila ke smyšlené argumentaci o fyzickém napadání.

K poraněním zadokumentovaným v lékařských zprávách uvedl, že poškozená teprve následně začala účelově tvrdit, že byla způsobena obviněným. Při podání výpovědi před soudem prvního stupně uvedla, že byla fyzicky napadena v rámci incidentu na chatě, u ostatních lékařských zpráv se takto jednoznačně nevyjádřila. Konečně k tomuto skutku uvedl, že se v době partnerského soužití s poškozenou staral o domácnost, vařil a pečoval o syna ,i poškozenou, které nikdy nebránil, aby od něj odešla. Ostatně měla opakovaně opouštět a následně se vracet do společné domácnosti za dovolatelem, přičemž takového její chování vyvrací tvrzení, že by se měl dopustit trestného činu týrání.

7. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rovněž nesouhlasil s posouzením skutku jako trestného činu. Zejména zdůraznil, že soudy nesprávně interpretovaly výchovné tělesné tresty jako týrání svěřené osoby. Soudy svá rozhodnutí založily především na dvou případech, kdy poškozeného potrestal za jeho závadné chování. Jednalo se o situaci, kdy ho jednou uhodil dřevěnou lamelou přes zadek, aby přestal s šermováním, neboť by mohl ublížit bratrovi; potrestání bylo malou intenzitou a nezanechalo na těle poškozeného stopy v podobě podlitin či modřin.

Soudy zveličily i situaci, kdy poškozený dostal pohlavek ping-pongovou pálkou při učení, když byl nepozorný, zlobil a nevěnoval se učení; jednalo se o jedno uhození slabou intenzitou, jež na těle poškozeného nezanechalo žádné stopy. Připustil pak, že na poškozeného v době společného soužití s poškozenou zvýšil hlas, když to bylo potřeba, neboť jeho chování bylo třeba usměrnit. Poškozeného napomenul, následovala důraznější výtka a poté až přistoupil k intenzivnějšímu výchovnému opatření. Vždy se však jednalo o tresty přiměřené a na chování poškozeného nezpozoroval, že by se ho bál.

Jako rodič má o svého syna zájem, intenzivně o něj bojoval v řízení o úpravu styku, snaží se o kontakt s ním. Chtěl mu pak být dobrým ale přísným otcem, své jednání nepovažoval za týrání či kruté zacházení. V době, kdy výchovná opatření vůči poškozenému aplikoval, tak jej nenapadlo, že by to mohlo mít za následek trauma poškozeného. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že poškozený byl trestán i jinými partnery poškozené, čemuž nebyl přikládán význam, zejména poškozeného bil M. S.

8. Soud druhého stupně podle něj dále nedostatečně zohlednil výslech jeho staršího syna M. J., který svého otce vnímal jako autoritativního a zpětně výchovné tresty vnímá jako oprávněné. Poškozený se mu nikdy nesvěřil, že by ho otec týral nebo se ho bál, byl svědkem výchovných přiměřených trestů. Nebyl svědkem, že by synům vulgárně nadával nebo po nich nepřiměřeně křičel, na poškozeném neviděl žádné modřiny. Naopak potvrdil, že se mu poškozený svěřil, že ho bil jeho nevlastní otec M. S. Dále upozornil na výslech svědka M.

S., který na AAAAA nikdy nezpozoroval nějaké modřiny nebo strach z obviněného. Jako problematického spatřoval M. S., který byl závislý na alkoholu a při napití agresivní. Za zásadní označil výslech matky poškozeného M. M., která připustila, že jednání obviněného chápe, byť má odlišný pohled na výchovu, jednání obviněného nepovažovala za kruté nebo týrání. Rovněž připustila, že si poškozený rád vymýšlí, a to zejména na adresu obviněného. Uvedla také, že trpí zdravotní indispozicí, v jejímž důsledku se mu snadno tvoří modřiny, nicméně pokud by bylo pravdou vyprávění poškozeného o tom, že ho obviněný nepřiměřeně fyzicky trestal, pak by musel mít na těle zřetelné a intenzivní modřiny.

Poškozená M. M. dále uvedla, že viděla jen jednou, že by dovolatel poškozeného trestal, jinak vycházela z toho, co jí poškozený řekl, žádné stopy násilí či napadení na něm neviděla. Poškozený se pak své matce nikdy nesvěřil, že by se obviněného bál. Obviněný akcentoval, že případného týrání by si musela všimnout matka poškozeného, z její výpovědi však nevyplývá, že by jej nepřiměřeně trestal, natož opakovaně či dlouhodobě.

9. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že předložil k důkazu nahrávky zachycující poškozeného, který v domácím prostředí sděluje, že ho navádí proti obviněnému babička, která mu řekla, že když nebude chtít být u otce, je třeba, aby u něj zlobil a říkal, že ho obviněný bije. Poškozená k tomu uvedla, že její sestra jí tuto skutečnost potvrdila. Soudy však daná zjištění nezohlednily při posuzování věci. K tvrzení, že měl poškozeného sprchovat studenou vodou, konstatoval, že se tak stalo toliko jednou, a to po záchvatu vzteku poškozeného, jak potvrdila i samotná poškozená. Závěr o opakovaném sprchování studenou vodou byl učiněn v rozporu s provedeným dokazováním. Dále poukázal na výslech svědkyně P. V., že při jedné z návštěv byla svědkem toho, jak poškozená hodila s poškozeným na sedačku, načež v reakci na to obviněný zvýšil na poškozenou hlas a došlo k hádce. Popsala také jednu z neshod, které byla přímým svědkem. Z její výpovědi vyplývá, že incidenty mezi obviněným a poškozenou byly vzájemné, jakož i fakt, že poškozené nikdy nic nezakazoval. Poškozená podle svědkyně nedokázala dobře pečovat o poškozeného, na kterého velmi často křičela. Závěr soudu druhého stupně, že měl obviněný poškozeného trestat za sebemenší prohřešek, pak nevyplývá z provedeného dokazování. Soud zmiňuje incidenty s dřevěnou lamelou, ping-pongovou pálkou, sprchování studenou vodou a spánek na zemi po dobu jedné noci, kdy za závadné chování poškozeného, které nelze považovat za menší prohřešek, následovalo výchovné usměrnění obviněným. Z provedeného dokazování dále nevyplynulo, že by obviněný trestal poškozeného za opakované zvracení po jídle. Obviněný nenutil poškozeného jíst jídlo. U jídla jej potrestal jen jednou, když se záměrně vyzvracel do talíře na jídelním stole.

10. Rovněž v tomto případě nelze podle něj hovořit o prokázání subjektivní stránky, tj. úmyslu obviněného týrat poškozeného. Obviněný vždy jednal v zájmu poškozeného a snažil se ho výchovně usměrňovat. Na zadek dostal vždy v reakci na předchozí závadné chování, kdy neposlechl pokynů obviněného. Z provedených důkazů konečně nevyplývá, že by byl naplněn znak dlouhodobosti jednání obviněného. Výchovná opatření používal v krajním případě a rozhodně nebyla na denním pořádku, tak aby bylo možné jeho jednání považovat za trvající trestný čin.

11. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen a zčásti změněn rozsudek soudu prvního stupně, a to v celém rozsahu odsuzujícího výroku o vině a trestu i náhradě újmy, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že obviněným vznesené námitky jsou v zásadě jen opakováním již uplatněných námitek, s nimiž se soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Výtky dovolatele podle ní téměř výlučně směřují proti hodnocení důkazů. Pokud jde o přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, podotkla, že obviněný velmi selektuje obsah výpovědi poškozené, který se snaží interpretovat jinak než soudy obou stupňů.

Poškozená totiž mj. uvedla, že toho od obviněného schytala hodně, měla monokl, modřinky a zlomené výběžky na krku. O napadení na chatě hovořila jako o posledním napadení, nikoli jako o napadení jediném. Pokud jde o facky, uvedla, že jich nebylo více než deset. Obviněný jí měl nadávat jednou za 14 dní, protože vždy muselo být po jeho. Rovněž uvedla, že v jednom případě dostala pár facek, když byla úplně mimo, protože obviněný jí zakazoval i telefony. Zrovna tato část její výpovědi nesvědčí o pouhé péči obviněného o poškozenou, ale o snaze ji ovládat.

Z jakých okolností je namístě dovodit nerovnost postavení poškozené a obviněného v jejich vztahu výstižně zhodnotil odvolací soud, jakož i přesvědčivě vysvětlil, proč nemají vypovídající význam výpovědi svědků R. Š., T. S. F., manželů V. a syna obviněného M. J. Jednání poškozené, jež s obviněným nepřerušila kontakt, vysvětluje její submisivita, přičemž takové chování není u obětí domácího násilí neobvyklé. O chování obviněného k poškozené svědčí nejen její výpověď, ale i výpověď jejího bratra, který s nimi v rozhodném období tři měsíce žil a viděl, jak poškozená dvakrát schytala od obviněného facky, protože nebylo uvařeno.

Jednou také dostala od obviněného přes záda, až spadla na zem a rozdýchávala to. Podle tohoto svědka se spolu hádali pořád a padaly vulgární nadávky z obou stran. Poškozená byla každou chvíli pohmožděná a skončila v nemocnici, přičemž vždy, když ji obviněný zmlátil, šla bydlet k rodičům.

13. Ke zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku konstatovala, že o nepřiměřenosti užívaných trestů ve vztahu ke svým dětem jednoznačně hovořila i jeho bývalá manželka a uvedla to jako jeden z důvodu jejich rozchodu. Odvolací soud výstižně uvedl, že se obviněný mýlí, pokud má za to, že fyzické tresty jsou jeho rodičovským právem a upozorňuje na právo dítěte žít v bezpečném prostředí, v němž se nemusí svých rodičů bát, čímž mínil strach z fyzického a psychického ubližování. O tom, jak silný tento strach z obviněného poškozený měl, svědčí nejen výpověď svědka V. M., ale i opakované zvracení poškozeného při pobytech u obviněného, což potvrdil i polorodý bratr poškozeného M. J. Znalec PhDr. Karel Humhal přitom uvedl, že se ještě nesetkal s tím, že by dítě umělo na povel zvracet. Matka poškozeného sice uvedla, že pouze od něj ví, že jej měl obviněný udeřit vařečkou, až se o něj zlomila, takové prohlášení ovšem nepovažovala za vymyšlené. Poškozená pak nemluvila o tom, že by sprchování studenou vodou navrhla ona, či sdělila, že pomáhá na vztek, ale naopak konstatovala, že poškozený dostal pálkou po hlavě a obviněný ho pak strčil pod studenou sprchu a poškozený hodně křičel; připustila však, že o tom, že voda byl studená, ví pouze od poškozeného. Uvedla pak, že trestání poškozeného bylo nepřiměřené a že se poškozený obviněného bojí.

14. Měla pak za to, že ve věci nejsou dány extrémní rozpory rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, které by mohly vést k úspěšnému uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění z provedeného dokazování vyplývají.

15. Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadila námitky stran nenaplnění znaků skutkových podstat obou trestných činů, zejména subjektivní stránky. Nepřisvědčila obviněnému, že by jeho jednání bylo přísné, ale výchovné, přičemž se nejednalo o týrání, a jednal v zájmu poškozených. Fyzické útoky a neustálé psychické ponižování, jemuž byli oba poškození vystaveni opakovaně, lze za týrání označit. Motivem jeho cíleného jednání nebyla výchova nezletilého a výchovné usměrňování mladší partnerky, ale snaha vynutit si absolutní podřízenost poškozených ve vztahu k jeho přáním a představám o jejich správném chování. S ohledem na všechny okolnosti si přitom musel být dobře vědom nepřiměřenosti a nepřijatelnosti svého jednání, jež pro něj bylo prostředkem pro dosažení jeho cílů, pročež je namístě souhlasit se závěrem odvolacího soudu o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém. Pod předmětný dovolací důvod dále podřadila námitku stran nenaplnění znaků dlouhodobosti jeho jednání v případě zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, nicméně i tuto odmítla. Obviněný napadal poškozeného každodenně, jednání, jímž jej týral, se dopouštěl opakovaně po dobu několika let, přičemž v poškozeném průběžně vyvolával a udržoval strach ze svých despotických násilných a nepochybně ponižujících reakcí na jakékoli jeho chování, které bude považovat za závadové, o čem ostatně svědčí i zdravotní zlepšení stavu poškozeného poté, co se přestal s obviněným stýkat.

16. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je i důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

19. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

20. Obviněným uplatněné námitky spočívají dílem ve zpochybnění skutkových zjištění, dílem napadají hmotněprávní závěry soudů obou stupňů. Dovolacím námitkám, jimiž dovolatel zpochybnil právní kvalifikace zjištěných skutků užitých nalézacím soudem, pak bylo nutno přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud shledal důvodnými námitky obviněného, pokud namítal pochybení v právním posouzení jednání jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zejména s ohledem na nenaplnění znaku týrání pro nedostatečné určení četnosti a intenzity útoků. Pochybnosti vznikají také ohledně rozsahu jednání, které je obviněnému vytýkáno vůči poškozené M. M. [skutek pod bodem 1)], neboť u některých učiněných skutkových zjištění absentuje obsahová vazba na provedené dokazování.

21. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) nutno nejprve obecně konstatovat, že trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Týráním se rozumí takové zlé nakládání, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Z hlediska právní kvalifikace podle základní skutkové podstaty není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele proto nelze posuzovat jen izolovaně. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu a týrané osoby apod. Pro týrání je charakteristické, že jeden z partnerů se trvale ocitá v roli ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora.

22. Při výkladu zákonných znaků uvedeného trestného činu je dále nutno mít na paměti, že stát v těchto případech prostředky trestní represe zasahuje do výsostně soukromé sféry zpravidla rodinných či obdobných vztahů. Povaha těchto vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a aby je uplatňoval jen v těch nejzávažnějších případech. Zmíněné vztahy jsou mnohdy zatíženy jevem, který je souhrnně označován jako domácí násilí. Ustanovení § 199 tr. zákoníku o trestném činu týrání osoby žijící ve společném obydlí není určeno k postihu domácího násilí ve všech jeho formách a projevech, ale má poskytovat nezbytnou ochranu tam, kde je lidská důstojnost dotčena nejcitelněji. Z toho vyplývá, že okruh skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky uvedeného trestného činu, je třeba hledat v okolnostech vykazujících výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod, rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 800/2022).

23. V projednávané věci Nejvyšší soud shledal, že se soudy dostatečně nezabývaly intenzitou jednání, četností útoků obviněného, což nebylo ve skutkové větě uspokojivě popsáno. Jak již bylo shora předestřeno, o týrání v trestněprávním smyslu nepůjde v případě jednorázových incidentů či vzájemných partnerských potyček. Obviněný se pak měl týrání vůči své tehdejší přítelkyni dopouštět od roku 2015 do 22. 11. 2016, s výjimkou zhruba čtyř měsíců po narození nezletilého poškozeného (od 21. 12. 2015). Způsob jeho počínání pak byl popsán jako opakované fyzické a verbální napadání poškozené, přičemž ve třech specifikovaných případech (popsáno jako důsledek nejzávažnějších napadení obviněným) musela poškozená vyhledat lékařské ošetření, dále v nezjištěném počtu případů měl poškozenou napadnout fackami a silnějším chycením za ruku, verbálně křikem a slovními urážkami, zakazoval jí stýkat se s rodinou a požadoval od ní peníze z dávek na syna.

24. Předně se dovolací soud vyjádří k tzv. psychickému násilí, mezi něhož lze řadit (v obecné rovině) i křik, vulgární nadávky či zakazování poškozené styku s rodinou. Poškozená měla být napadána křikem a urážená konkrétními vulgárními výrazy specifikovanými ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, avšak soudy neuvedly, zda k tomu docházelo po celé stíhané období, se stejnou četností, či se nějak měnila, případně gradovala. Otázka psychického týrání úzce souvisí se sociálním prostředím, inteligencí a zvyklostmi.

Podle toho aktéři vnímají a hodnotí, co je např. zesměšňování, ponižování, urážlivé jednání, co jsou vulgarity vybočující z běžného standardu komunikace atd. Pokud soudy toto počínání kvantifikovaly toliko výrazem „opakovaně“, nelze z něj vyčíst ani přibližnou četnost. Jinak by totiž bylo namístě jednání posoudit, pokud se tak dělo prakticky denně, než například v případě, pokud by k tomu došlo několikrát ročně. Z výpovědi poškozené vyplývá, že se s obviněným hádala „neustále“, kvůli výchově poškozeného nezletilého, v rámci křiku se měl obviněný uchylovat k nadávkám tak jednou za 14 dní, „záleželo“.

Vzájemnost hádek, jakož i vulgarita z obou stran, je zřetelná, což potvrdil i soud nalézací (viz odstavec 26. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v něm je popsáno hodnocení skutkového stavu soudem). Odvolací soud k problematice vzájemnosti hádek s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 Tdo 579/2022, uvedl, že rozhodující je, kdo je iniciátorem většiny konfliktů a kdo se snaží nad druhým získat moc. Poněkud nepřesvědčivě však dovozoval, že obviněný si uzurpoval pozici hlavy rodiny a na poškozenou působil s cílem ji ovládnout, neboť věděl, že nedosahuje stejného osobnostního důrazu jako on.

Vycházel přitom ze způsobu jednání a charakteru vztahu popsaného primárně obviněným, přičemž jistá závislost či submisivita poškozené (potvrzená i znaleckými posudky MUDr. Martiny Kašpárkové a PhDr. Karla Humhala) měla za důsledek, že nebyla schopna prosadit svou vůli vůči obviněnému a ačkoli poškozená připouští vzájemné hádky, nenacházela se ve vyrovnané pozici. K silově nevyrovnaným hádkám pak mělo docházet ustavičně po celou dobu jejich vztahu (viz odstavce 8. a 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Dovozovat retrospektivně psychické týrání z partnerských neshod při dominanci jednoho z partnerů jakožto iniciátora konfliktů je pak značně problematické, když z provedených důkazů vyplývá vzájemnost konfliktů i nadávek v poněkud dynamické domácnosti. Stejnou optikou je pak nutné pohlížet i na další způsob jednání popsaný ve skutkové větě, a to zákaz styku s rodinou poškozené. Nadto tento způsob jednání není popsán v hodnocení skutkového stavu (viz odstavec 26. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a contrario), jakož ani neplyne z výpovědi poškozené tak, jak byla v rozsudku soudu prvního stupně popsána (viz odstavec 3.

jeho odůvodnění; v protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 11.

2023 lze z výpovědi poškozené vyčíst, že jí obviněný zakazoval styk s rodinou, neboť se mu nelíbilo, že mluvila s matkou, míněno zřejmě po telefonu, na č. l. 586). Souhrnně lze k tomuto bodu uzavřít, že chybí dostatečná kvantifikace projevů psychického týrání i posouzení jejich intenzity s ohledem na konkrétní partnerské soužití.

25. Pokud jde o tzv. ekonomický útisk, soudy tento dovodily z toho, že obviněný měl poškozenou omezovat v hospodaření s financemi, kdy po ní požadoval peníze z dávek na syna s odůvodněním, že neumí hospodařit s financemi, avšak sám z těchto peněz neplatil ani nájem bytu a užil je blíže nezjištěným způsobem, což způsobilo, že se museli opakovaně stěhovat. K tomu je nutno uvést, že řešení finančních otázek, i když kolem něho vznikají spory v mnoha partnerských vztazích, může podoby týrání nabýt jen ve zcela výjimečných až extrémních případech.

Hospodaření je jen jednou z oblastí, kterou musí partneři řešit. Je ale běžné, že v jednotlivých oblastech soužití nerozhodují partneři vždy stejnou měrou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 800/2022). Výlučné hospodaření obviněného s rodinným rozpočtem bylo založeno na tvrzení poškozené, že po obdržení rodičovského příspěvku s ním následně hospodařil obviněný, posléze se však snažila vymanit a se svými příjmy ve formě dohod konaných mimo hlavní pracovní poměr hospodařila sama.

Dále se soud opřel rovněž o výpověď svědka V. M., jenž vypověděl, že po dobu jeho spolužití s obviněným a poškozenou hradil náklady na bydlení k rukám obviněného. Z těchto uvedených okolností pak není zřejmé, proč bylo předmětné omezování poškozené v hospodaření s financemi označeno jakožto součást týrání.

26. Konečně k fyzickému týrání, které bylo spatřováno v opakovaném napadání poškozené, soudy akcentovaly tři konkrétní incidenty, při nichž poškozená musela vyhledat lékařské ošetření, a dále nezjištěný počet případů napadání fackami směřujícími převážně do obličeje a silnější chycení za ruku, což si nevyžádalo lékařské ošetření. Lze akceptovat, že za splnění dalších podmínek již popsané fyzické násilí může být klasifikováno jako týrání. Ke konkrétním incidentům podepřeným lékařskými zprávami je vhodné konstatovat následující.

První z nich se měl odehrát dne 22. 4. 2015 v době těhotenství poškozené, přičemž byla napadena obviněným a obdržela několik facek a hodil s ní na zem; nebyla přitom akceptována verze obviněného, že se jí několika fackami pokoušel zklidnit. Dále byla ošetřena dne 5. 6. 2016, neboť byla před čtyřmi dny kopnuta do zad, k čemuž poškozená uvedla, že se „pošťouchli“ a obviněný ji prakticky nakopl, současně dodala, že se blbě postavila, a tak ho za to nevinila. Konečně v rámci posledního zadokumentovaného incidentu ze dne 22.

11. 2016, měla být poškozená napadena obviněným přímo do obličeje, přičemž spadla a narazila krkem do skříně. Souhrnně řečeno se jednalo o větší časové rozestupy (více než jeden rok a dále skoro půl roku) jednotlivých incidentů v časovém období dosahujícím téměř dva roky (resp. rok a půl při eliminaci období, kdy po narození syna s obviněným nežila ve společné domácnosti). Za spornou pak lze označit iniciaci fyzického násilí, pro nějž byla ošetřena dne 5. 6. 2016, neboť poškozená připustila vzájemnost potyčky.

V nezjištěném množství případů pak měl obviněný poškozenou napadat zejména fackami, nicméně zde nutno konstatovat, že rozsudky postrádají jakoukoli bližší kvantifikaci této formy násilí. Z výpovědi poškozené vyplývá, že ji dovolatel měl fyzicky napadnout v období roku 2015 do 2016 tak možná čtyřikrát, že ulítla facka, ale víc jak deset napadení to nebylo. Je pravdou, že obviněný vypověděl, že poškozenou uhodil sedmkrát, maximálně osmkrát tím, že ji propleskl do obličeje. Obdržení facek, resp. uhození otevřenou dlaní do zad potvrdil ve dvou případech i bratr poškozené svědek V.

M. Konečně z úředního záznamu o podaném vysvětlení PČR, MOP Lhotka ze dne 23. 4. 2015 se podává, že obviněný dal poškozené facku 1x v únoru a 2x v březnu. Nicméně blíže tyto uvedené skutečnosti nebyly hodnoceny, přičemž pakliže by za akceptace principu in dubio pro reo soudy vycházely z verze pro obviněného nejpříznivější, rovněž se měly vypořádat s tím, zda poškozenou zmiňovaná napadení zahrnovala i konkrétní shora vymezené incidenty. Je pravdou, že poškozená též vypověděla, že toho od obviněného schytala hodně (měla monokl, modřinky, zlomené výběžky na krku), zřejmě se však toto její vyjádření pojilo k incidentu na chatě dne 22.

11. 2016 (viz protokol o hlavním líčení ze dne 22. 11. 2023, na č. l. 584).

Bezesporu neakceptovatelné jednání dovolatele přesahovalo běžné normy, avšak soudy se dostatečně nezabývaly otázkou, zda v jednání obviněného nechybí soustavnost a plynulost, a zda jde právě o trvající jednání nebo jednotlivé izolované excesy s časovými rozestupy, kdy rovněž v případě fyzického násilí (facek či držení za ruce) nespecifikovaly jejich četnost a intenzitu.

27. Je pravdou, že v případě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí nemusí jít vždy o jednání soustavné a trvalé, neboť doba protiprávního jednání se posuzuje v závislosti na intenzitě zlého nakládání (tj. kratší trvání může být vyváženo jeho vyšší intenzitou). Jedná se o trestný čin trvající,, kdy znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Nicméně soudy užité výrazy o ustavičných „silově nevyrovnaných hádkách“ a opakovaném fyzickém napadání „fackami“ s několika případy nutnosti vyhledání lékařského ošetření částečně postrádají obsahovou vazbu na provedené dokazování, jak bylo vyloženo shora. Soudy pak dostatečně nevyložily, v čem shledávají u jednání obviněného popsaného ve skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti). V projednávané věci bylo doposud zjištěno, že obviněný žil s poškozenou v neharmonickém svazku. Je nepochybné, že s ohledem na věkový rozdíl obviněného a poškozené a další okolnosti měl obviněný ve vztahu dominantní postavení. Nutno pak současně vzít v úvahu, že na straně poškozené neexistovaly „bariéry odchodu“ od obviněného, když opakovaně společnou domácnost opouštěla a opakovaně se vracela (za plného respektu možné ambivalentní reakce obětí domácího násilí, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 7 Tdo 172/2022).

28. V důsledku nedostatečnosti skutkových zjištění nemůže obstát ani navazující hmotněprávní závěr soudů obou stupňů o naplnění znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Bude třeba vyjasnit způsob, intenzitu, četnost a časový rámec jednotlivých způsobů jednání obviněného, to vše při respektování zásady in dubio pro reo, a teprve poté uzavřít, zda prokázaným jednáním obviněný naplnil znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Jednání obviněného je za stávajícího stavu z morálního hlediska nesprávné a odsouzeníhodné, bez dalšího však ještě za nyní zjištěného skutkového stavu nenaplňuje znaky týrání, jak je chápe trestní právo. Odůvodnění soudů proto nelze pokládat za relevantní.

29. V projednávané věci Nejvyšší soud s ohledem na prozatím soudy popsanou intenzitu jednání obviněného musí rovněž poukázat na princip ultima ratio. Trestněprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je krajním prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnějších případech protispolečenských jednání. Z principu ultima ratio plyne, že trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (srov. Novotný, Otto, Vanduchová, Marie a kol. Trestní právo hmotné 1. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 45). Jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i právnických osob v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální s účelem trestního práva hmotného sledovaným trestním řízením.

30. Princip ultima ratio byl sice původně chápán spíše jako princip omezující zákonodárce, ale v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem, a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (viz Šámal, P. Trestní zákoník: Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 196). Tomuto odpovídá i judikatura Ústavního soudu České republiky, který opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. ÚS 42/2004).

31. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) měl obviněný různorodými způsoby popsanými ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně od roku 2016 do dubna 2021 fyzicky i verbálně týrat svého nezletilého syna AAAAA.

32. K tomuto skutku lze konstatovat, že skutková zjištění podklad v provedeném dokazování mají. Tato se opírají zejména o výpověď poškozeného nezletilého, která korespondovala s dalšími ve věci provedenými důkazy. Stran věrohodnosti výpovědi poškozeného lze na jednu stranu zdůraznit, že odvolací soud přisvědčil snížené věrohodnosti poškozeného, avšak rovněž zdůraznil jeho negativní reakce na obviněného. Současně je nutno akcentovat, že znalec PhDr. Karel Humhal, jenž měl k dispozici záznam z výslechu poškozeného, sdělil, že v jeho případě nejde jen o fantazie a v základních rysech výpovědi poškozeného odpovídají tomu, co se stalo.

Závěry o špatném nakládání obviněného s poškozeným potvrzuje i výsledek tohoto znaleckého zkoumání, podle něhož jsou na poškozeném znatelné známky traumatizace, které byly dány do souvislosti s jednáním obviněného. Poškozená M. M., matka nezletilého poškozeného, pak podle téhož znalce v základních věcech vypovídala pravdivě, přičemž její výpověď odpovídala výpovědi poškozeného, byť nebyla přímo přítomna všem napadením, nicméně nezletilý poškozený se jí svěřoval. Následky na poškozeném pak byly patrné v jeho fyzickém i psychickém zdraví a stresu (modřiny, podvyživenost, zvracení, psychická újma).

Ke konkrétním zaznamenaným útokům ze strany obviněného nutno konstatovat, že útok dřevěnou lamelou potvrdil i sám obviněný, byť zlehčoval jeho závažnost. Dále nutil svého čtyřletého syna psát své jméno, následně jej udeřil ping-pongovou pálkou, čemuž byla přítomna i poškozená M. M. Několikrát mu pak uštědřil údery na zadek, do rukou, prsty, do týlu, což nepopíral, užíval mj. pásek a vařečku. Bylo rovněž prokázáno, že obviněného osprchoval studenou vodou a nechal jej spát na zemi na dece. Stran opakovaného zvracení poškozeného v době přítomnosti a péče obviněného lze konstatovat, že jej za ně rovněž trestal, přičemž znalec PhDr.

Karel Humhal uvedl, že se nesetkal s tím, že by osoba zpracovala dítě natolik, aby bylo schopné na povel zvracet, nicméně mohlo by se jednat o reakci dítěte na jeho bezradnost. Soud tudíž uzavřel, že tímto způsobem dával najevo odpor a jednalo se evidentně o psychosomatickou reakci. Co se týče rozporovaných výpovědí M. J. a R. Š., byla jim věnována patřičná pozornost, přičemž bylo dostatečně vysvětleno, ve kterých částech z nich soudy při formování svých skutkových zjištění vycházely a proč. Skutečnost, že zpětně starší syn trestání ze strany dovolatele vnímá jako oprávněné, neznačí, že užité prostředky, jak bude vysvětleno dále, byly zcela nepřiměřené.

Dále lze k důkazu nahrávkami obviněného, v nichž měl poškozený doznávat návodnou manipulaci ze strany babičky, konstatovat, že i tyto nebyly opomenuty, byly rovněž přehrány znalci, který vnímal velký neklid chlapce, otázky byly sugestivní, a proto uvedl, že by jeho odpovědím nepřikládal velkou váhu. Nebylo pak prokázáno tvrzení dovolatele, že by poškozená jednala s cílem zajistit si příznivější pozici před opatrovnickým soudem.

Konečně bylo vzato v úvahu i to, že poškozenému nezletilému absence styku s obviněným prospívá, neboť přibral na váze, přičemž se jeho psychický stav nadále zlepšuje. Tato skutečnost má vyvracet i obhajobu obviněného, že se na poškozeném nezletilém měl dopouštět týrání svědek M. S., nicméně odvolací soud nevyloučil situaci, že by poškozený mohl být trestán i dalšími partnery poškozené, avšak nyní projednávaná věc se soustřeďovala na vztah poškozeného k obviněnému.

33. Jak již bylo řečeno, závěry soudů tudíž mají podklad v provedeném dokazování. Výjimku tvoří formulace v tzv. skutkové větě rozsudku, že „v případě, že poškozený neutišitelně plakal, tak jej sprchoval studenou vodou, za trest jej nechával spát na podlaze, a dále měl být přítomen fyzickému a verbálnímu napadání své matky“. Sprchování studenou vodou, jakož i spaní na podlaze se totiž odehrálo toliko jednou, přičemž předmětná vyjádření nasvědčují tomu, že by se tak mělo dít opakovaně. Rovněž za problematickou s ohledem na předchozí výklad ve vztahu ke skutku pod bodem 1) dovolací soud shledává tu část, v níž se hovoří o fyzickém, ale zejména verbálním napadání matky poškozeného ze strany obviněného, tj. poškozený je stavěn do role sekundární oběti týrání osoby žijící ve společném obydlí.

34. Ačkoli pro různorodost popisovaných incidentů, délku trvání a psychický stav na straně poškozeného (vykazoval příznaky syndromu týraného dítěte) nasvědčují správnosti zvolené právní kvalifikace, i v tomto případě lze soudům vytknout, že se dostatečně nevypořádaly s otázkou kvantifikace jednotlivých útoků. Není totiž zřejmé, s jakou četností měl být poškozený napadán, zda se jeho jednání měnilo, mělo vzestupný charakter apod., byť nalézací soud hovoří stran četnosti a intenzity útoků vůči poškozenému o „abnormální, nepřiměřené s ohledem na věk a osobnost poškozeného nezletilého“. Dovolatel v tomto směru namítal, že se nemohlo jednat o trvající trestný čin, neboť tzv. výchovná opatření používal toliko v krajním případě a nebyla na denním pořádku. K tomu Nejvyšší soud opakuje již shora řečené, že vytýkaný trestný čin se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu a není nutno každodenních útoků, nicméně se nesmí jednat o jakési izolované excesy s časovými odstupy. Proto je záhodno stanovit i v tomto případě četnost a intenzitu počínání dovolatele tak, aby bylo možno učinit jednoznačný závěr o spáchaném zločinu. Tudíž v rámci skutku pod bodem 2) bylo rovněž nutno rozsudky soudů obou stupňů zrušit.

35. Za tohoto stavu se Nejvyšší soud vyjádří toliko v obecné rovině k výtkám obviněného, že soudy jako týrání svěřené osoby nesprávně interpretovaly výchovné tělesné tresty, jež navazovaly na závadné chování nezletilého poškozeného, a považoval je za přiměřené. Trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, a takový čin páchá po delší dobu. Pojem týrání je pak vykládán shodně jako v případě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí tak, jak byl rozebrán výše.

K dovolatelem namítanému výchovnému usměrňování poškozeného lze pak zdůraznit, že je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019, uveřejněné pod č. 34/2020 Sb. rozh. tr.).

36. Byť není ustálena požadována kvantifikace počínání obviněného, nutno konstatovat, že prokázané užité prostředky pro poškozeného nezletilého přesahovaly onu únosnou hranici, kterou lze tolerovat a pokládat za přiměřené výchovné prostředky. Ze strany obviněného se naopak jednalo o „výchovná opatření“ zcela nepřiměřená, krutá a bez špetky empatie. Jak již správně poznamenal odvolací soud (viz odstavec 16. odůvodnění jeho rozsudku), ať už rodič volí výchovné metody jakékoli, musí vždy odpovídat individuálním předpokladům každého dítěte a prostředky musí být voleny takové, aby podporovaly jeho rozvoj, neohrožovaly jeho život a zdraví a nedotýkaly se jeho důstojnosti. Nelze akceptovat, že fyzické tresty by byly rodičovským právem a je jen na obviněném, zda je bude uplatňovat. Každé dítě má právo na to, aby žilo v láskyplném a harmonickém prostředí a nemuselo se svých rodičů bát, přičemž obviněný toto bezpečné prostředí synovi nezajistil. Nelze se ztotožnit s tím, že by obviněný jednal v zájmu poškozeného, a tudíž by nebyla naplněna subjektivní stránka vytýkaného zločinu. I při připuštění, že u obviněného nebylo podstatným záměrem týrání poškozeného nezletilého, jeho výchovné prostředky, které byly zcela v rozporu s tím, jak bylo třeba na dítě a jeho chování nahlížet a jak ho výchovně stimulovat, byly způsobilé vést k jeho týrání. Jeho přinejmenším srozumění má pak opodstatnění i v tom, že i on sám byl tvrdému výchovnému působení vystaven a znal z vlastní zkušenosti, jaký účinek takové tvrdé výchovné prostředky mají (obviněný uvedl, že se léčil u psychologa i psychiatra, přičemž v cca 7 letech se nervově zhroutil po intervenci svého otce, který jej permanentně bil). Jeho chování se bezesporu vymykalo standardním výchovným metodám a zcela nerelevantní je tvrzení, že by se tak nedělo i za menší prohřešky, kdy lze např. zcela neadekvátní reakci demonstrovat na uhození pálkou poté, co se nedařilo nezletilému poškozenému psát. Pro úplnost lze pak doplnit, že rozporovaný znak dlouhodobosti ve smyslu § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku („páchá takový čin po delší dobu“) by naplněn byl. Obecně se pro naplnění předmětného znaku vyžaduje, aby se pachatel takového zlého nakládání se svěřenou osobou dopouštěl po dobu řádově několika měsíců, přičemž obviněnému je kladeno za vinu jednání od roku 2016 do dubna 2021 tuto časovou mez značně přesahující.

V.Závěr

37. Je možné shrnout, že Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je důvodné. Veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 7 To 22/2024-685, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 12. 2023, č. j. 50 T 110/2023-624, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 9 je vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.), přičemž v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatele (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

38. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

39. Obviněný K. J. v současné době vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen odsuzujícím rozsudkem v této věci. Proto bylo nutno v návaznosti na zrušení napadeného rozsudku rozhodnout podle § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě, tj. zda se obviněný bere do vazby. Nejvyšší soud však nezjistil důvody k vzetí obviněného do vazby ve smyslu § 67 tr. ř., zvláště když obviněný se nenacházel ve vazbě ani v době bezprostředně předcházející vyhlášení odsuzujícího rozsudku.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 9. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu